Vrchařská prověrka, elektrokolo Touroll S2

Vrchařská prověrka Touroll S2

V červenci jsme uvedli test elektrické skládačky Touroll S2, kterou jsem hodnotil především jako zábavné elektrokolo pro každodenní využití ve městě i mimo něj. Tahle dvacítka na objemných čtyřpalcových pláštích se mnou ovšem strávila další čtyři měsíce. Využíval jsem ji hlavně v momentech, kdy musíte zajet „pro něco“ a nechce se vám na kole, ale ani není nutnost sedat do auta. Ty čtyři kilometry do jednoho města mírně do kopce, půl kilometru pro děti do školy, nebo s plasty pár set metrů do kontejneru. Naskočíte a bez námahy prostě jedete a když už jde o něco většího, stačilo nacvaknout na zadní nosič brašnu nebo použít k upevnění nákladu gumicuk. Z Touroll S2 se tak stalo rodinné semi-nákladní elektrokolo a kdybych chtěl zajít dál, asi pořídím přední nosič, pro nějž jsou na hlavové trubce montážní body.

Výzva

Kromě toho, že jsem na kole občas svezl ze školy obě děti (jedno vzadu na nosiči a druhé ve stoje vpředu na spodní trubce), což zcela jistě neodpovídá maximálnímu povolenému zatížení kola, protože celek měl včetně stroje dva metráky a určitě by se to dodavateli www.zigbuy.cz nelíbilo, řešil jsem, co ještě na něm podniknout. U elektrokola je zásadní dojezd, což tady se 720Wh baterií a 48V pohonem slibovalo slušnou porci kilometrů. Jenže skládačka, nabízející mým 188 centimetrům lehce pokrčené nohy i při maximálně vytažené sedlovce, na tom nechcete jet skoro za svoje několik hodin po rovinkách, abyste pokořili stovku či více kilometrů. Dobýt nějaký vrchol, to se zdálo jako smysluplná prověrka výdrže baterie a 55Nm krouťáku zadního motoru. Bydlím hned vedle východočeské přehrady Rozkoš ve výšce 300 metrů nad mořem, takže co třeba Velká Deštná, nejvyšší vrcholek Orlických hor s výškou 1116 metrů? To nezní špatně, jenže co když nevystačí baterie asi třicet kilometrů z domova až na vrchol a hlavně cestu zpátky? Mohl bych cestou někde v hospodě dobít, jenže nabíječka láduje tenhle akumulátor docela pomalu, takže bych tam seděl určitě čtyři hodiny, než bych měl nějakou slušnou kapacitu. Volím realističtější cíl, kterým je kopec Dobrošov ( 620 m n.m.), tyčící se nad městem Náchod a na něj to mám přes jeden hřeben do deseti kilometrů, takže mohu jet vícekrát a jakmile dojde „šťáva“, dolů to sjedu a přes jeden vršek v klidu vyšlapu i za svoje. I když zrovna tahle představa není lákavá, převody jsou přece jen určené spíše na rovinu než do výjezdu.

Venku je devět nad nulou, takže se balím do teplejších rukavic a neprofuku nahoře i dole, s batohem vážím lehce přes sto kilogramů, mám nabito na plnou kapacitu akumulátoru a na displeji volím čtyřku, tedy druhý nejvýkonnější režim pohonu, který nehodlám celou dobu změnit. Pravdou je, že všechny režimy výkonu jsou podobně silné, jen je rozdíl do jaké rychlosti jezdci pomáhají. Čtyřka končí na 21 km/h, do pětadvacítky je třeba zapnout pětku, ale budu hlavně stoupat, takže čtyřka zůstává.

Motor si po necelém otočení klikami dokola lehce zabzučí a začíná plynule pomáhat a já ukrajuji první kilometry stoupání, které začíná v podstatě už za vesnicí. Funkce „Stopař“ v telefonu zaznamenává profil, rychlost a hlavně nastoupané metry, takže jsem v klidu. Tedy až do návratu domů, kde zjistím, že jsem ji omylem při prvním dobytí vrcholu pozastavil a tudíž mám naprosto zkrácený záznam, kdy musím nakonec vše dopočítat z mapy a údajů na displeji, kde při startu svítil nájezd 90 kilometrů. Stoupám na vršek Branka (451 m n.m.) a následně klesám do Bražce k řece Metuje (345 m n.m.), odkud začíná výjezd na Jiráskovu turistickou chatu na Dobrošově (620 m n.m.), kde mám na displeji nájezd 11 kilometrů a tudíž nastoupáno přibližně 430 metrů. Displej ovšem ukazuje u indikátoru baterie jen dva dílky z pěti, ale je to test, takže otáčím a jedu dolů do Náchoda, abych tam otočil a zase stoupal. Docela mi mrznou ruce i chodidla a směrem nahoru se to moc nelepší, přece jen se na elektrokole moc nezapotíte a výkon motoru snižovat nechci, držím stále čtyřku. Na tu si ve středně prudkém stoupání motor hezky vrní a jedu stále kolem dvacítky v hodině. Čekám, kdy zmizí jeden ze dvou dílků, abych odbočil dolů směrem k návratu, ale stane se to až úplně nahoře, takže těch 6,5 kilometru vzhůru jsem zvládnul na jednu pětinu kapacity, tedy obrazně řečeno a jedu zase dolů. Tentokrát už odbočuji zpět na Bražec a mám poslední výjezd zase na Branku, sjezd domů a stále poslední dílek. Musím tak ještě nastoupat posledních 150 výškových metrů na vršek Dobenín, kde poslední dílek mizí a rozbliká se obrys indikátoru kapacity. Motor sice stále běží, ale už jen ve slabém režimu a rychlost tak nepřekoná deset kilometrů, tudíž to považuji za finále. Na displeji mi to hodí denní nájezd 38,3 kilometru a podle dopočtů mi to vychází, že jsem při tom nastoupal 900 výškových metrů, což rozhodně není málo. Pokud půjdu do detailů, pak výkon motoru byl v mírných táhlých výjezdech naprosto konstantní a určité slábnutí bylo znát jen ve dvou případech, kdy šlo o opravdu strmý výjezd se sklonem skoro 9 procent a tam už došlo na nejlehčí převod a znatelnější záběr do pedálů.

Co tedy závěrem k téhle výškové prověrce? Touroll S2 samozřejmě není vrchař, na to mu pár newtonmetrů v motoru a zubů největšího pastorku schází. Zvládne ovšem slušnou porci výškových metrů a i když jsem měl lehce nakrčené nohy, tak to byla pořád příjemně komfortní vyjížďka. Stále tvrdím, že s cenou lehce těsně nad dvacet tisíc korun je to elektrokolo hlavně do města a každodenní praktické využití, ale i tenhle menší výškový extrém zvládlo s grácií.

(už)