Když Klein přišel do Svitav

Porevoluční doba byla pro cyklistiku v nádherném očekávání. Mnozí nadšenci, kteří mohli do té doby jen nakukovat do časopisů po krásných zahraničních strojích a doplňcích, si pomalu začali přicházet na své. Na trh přicházela masově horská kola, která se mnohdy rozprodala ještě z korby náklaďáku. V jednom ze skladů kousek za Prahou se krčily vedle repasovaných hracích automatů nové odpružené vidlice Manitou určené pro dodávky do obchodů. Pro cykloobchod nebyl problém prodat za den třeba i deset sad Shimano 105, protože nadšenci si chtěli vymazlit své silničky kvalitnějším materiálem, než nabízel do té doby Favorit.

Ale přicházela i doba, kdy se začala k nám do republiky vozit opravdu špičková, kvalitní kola. A mezi takové rozhodně patřil KLEIN. V té době modla znalců, ale pro většinu, s ohledem na cenu, nedostupná. Krásně nalakované rámy měly jako jedny z prvních integrované hlavové složení a vedení lanek uvnitř rámu. A byly, ne příliš samozřejmě na tehdejší dobu, ze slitiny duralu. Zkrátka, kdo měl tehdy Kleina, byl naprosto IN a pokud jste Kleina vlastnili a opřeli poblíž větší skupinky bikerů s ocelovými stroji, jejich oči zcela samozřejmě spočinuly na vašem kole a nemohly se od něj odtrhnout. Určitě byl sytě zelený nebo oranžový. To byly časté poznávací barvy Kleina. A jestliže jste měli odpruženou Mantru, postarali jste se o rozruch v kilometrovém okruhu. To se na ni chodila dívat i vaše trafikantka z náměstí.

Tím, kdo k nám začal dovážet kola od Gary Kleina, byl Milan Jurka. Současný majitel svitavské firmy Ultrasport, která dodává na trh skvělé oblečení Sensor, dováží helmy MET, kola Rocky Mountain a další zboží.

S Milanem se znám už hodně dlouho. Vlastně od doby, kdy se objevil v cyklistickém byznysu. Jezdili jsme spolu na kole, navštívil jsem sraz majitelů kol Klein, který pravidelně pořádal. Diskutujeme o jídle, o ženách, muzice i o byznysu. Ale nikdy jsem se nezeptal na jeho začátky s Kleinem, které nemusely být zrovna lehké, což mi potvrdil. Bral jsem to tehdy jako samozřejmost, že Kleiny dováží.

Na to, abych vás, naše čtenáře, zasvětil do tajů začátku dovozů této značky do naší republiky, jsem se sešel s Milanem Jurkou v jedné pražské restauraci v centru. A tam jsem, při vynikající drštkové a klobáskách, vytáhl k údivu přítomných štamgastů magnetofon a držel ho Milanovi před ústy. Nemohlo to skončit jinak než tak, že jeden z přítomných hostů vstal od piva a nechal si Milana podepsat na tácek. Doma to ukáže mámě a historku, kdo se mu to podepsal, si vymyslí. Když je někdo nahráván, určitě musí být významný. A to Milan je. Protože kdysi začal dovážet Kleina.

Tak Milane, jak to tenkrát začalo. Taková nevtíravá, nenápadná a stupidní otázka pro začátek, než nám přinesou polévku.

Začalo to vše v lesní tišině. Díval jsem se do korun stromů, odkud ptáci divně startovali…….. Ale vážně. Tenkrát jsem dělal vejšku, veterinu. Při tom jsem závodil, dělal jsem nejdřív silniční běhy a pak triatlon. To je takovej sport, kdy nejdřív skočíš do vody a potom vylezeš a jedeš na kole a běžíš, abys uschnul.

Jaké jsi měl ambice? Sportoval jsi jen abys dostal hlad, nebo jsi chtěl být nejlepší?

Chtěl jsem být nejlepší, nejhůř druhý v republice (Milanův smích). Chtěl jsem si tím vydělávat (tentokrát můj smích). Ale už v té době mě hrozně bavilo kolo. Do té míry, že jsem si pořád sháněl nějaké informace, časopisy. Dokonce jsem tehdy napsal do našeho jediného domácího cyklistického časopisu, že píšou hrozný sračky, že by měli psát něco, co má úroveň. Znal jsem nazpaměť váhy, vybavení kol. V té době také přišla horská kola. Vlastnil jsem Velamos, což bylo tehdy naše první horské kolo. První kilometr upadla přehazovačka, druhý kilák se uvolnila klika a pak začalo padat všechno. Fakt hrozný Měl jsem tenkrát načtený z časopisů, že nejvíc je Cannondale a ještě více je Klein. Ale ten se mi zdál jako nesmysl, protože jsem na něj neměl. Na ten bych s brigádami nedosáhl. Ale zjistil jsem, že někde v Rakousku, asi dva kilometry za hranicemi, mají staršího Cannondala. Měl Ritchey vidlici a Shimano DX. A v brašničce jsem našel 20 šilinků. Bylo to kolo v komisi. Jel jsem pro něj tenkrát vlakem a asi deset kilometrů pěšky. Kolo jsem koupil. Bylo to v zimě. Zpátky jsem jel v minus pětadvaceti na tom kole zpátky.

Co na hranici, tenkrát žádný Shengen nebyl.

No samozřejmě mě zastavili. „Zima na tom kole, co?“, ptal se mě celník. Evidentně jsem se mu nezdál. „Jo, zima, ale já jsem zvyklej“, odpověděl jsem. „A kolik to kolo stálo?“ se samozřejmě zeptal. „Sto šilinků“, řekl jsem nesmyslnou cenu. A projel jsem. Celník se smál a mávnul rukou. Doma jsem si dal kolo na skříň, díval jsem se na něj a ve volném čase na něm jezdil. Ale z časopisu jsem zjistil, že už existuje nový modernější rám. Tak jsem kontaktoval tehdejšího dovozce Cannondala Michala Vokolka. Objednal si nový rám a to, co jsem si přivezl, jsem prodal. Ale trvalo dost dlouho, než Vokolkovi kolo dodali. Taky to v začátcích neměl jednoduché. Nakonec jsem si pro rám jel do Prahy, rám dal na rameno a jel zase zpátky do Brna vlakem. V noci, když jsem šel s rámem přes rameno Brnem, mě dvakrát zastavili policajti, jestli jsem to neukradl.

Tak ses stal majitelem pěkného kola, ale nějak mi v tom pořád chybí ten Klein.

Ten přišel náhle. Zjistil jsem si, kde Kleina dělají, vzal si úvěr a koupil pět rámů. Tchýně mi tenkrát ručila barákem. Vzal jsem si ze školy volno a jel jsem pro rámy do Německa. Se svou tehdejší známostí, což je teď má manželka. Byla v prvním měsíci těhotenství, což jsem tehdy nevěděl. Kámoš vzal otci klíčky od auta a přes noc jsme tam dojeli. Ve firmě jsem prohlásil, že chci dělat u nás Kleina a ještě jsem přibral Syncros. Byl to docela záhul. Chodil jsem do školy a současně jezdil do Pardubic na celnici pro sedlovky a představce. A vystavoval jsem na Sport Prague. Za všechny peníze, co jsem měl. A neprodal tam ani jeden rám. To bylo docela vtipný. Každý den jsme vzali z expozice rámy, protože jsme se báli, aby je někdo neukradl, a šli s nimi ke kámošce do bytu, kde jsme spali. V noci jsem je objímal, jak jsem se o ně bál. A ráno zase s rámama na výstavu. Byl jsem docela nervózní. Tchýně zastavenej barák a o rámy zájem nebyl. Ale najednou zavolal nějaký chlápek, že se chce na ty rámy mrknout. Jel jsem za ním a byl jsem rozhodnutý, že mu za každou cenu jeden rám musím prodat. Naštěstí si ho vzal. Potom si koupili dva rámy do tehdejší prodejny HET v Praze (spoluvlastníkem byl např. Roman Čermák, nynější ředitel Kola pro život, ponz. redakce). Tak jsem hned přikoupil další tři rámy. Rámy přišly, ale jeden totálně placatej. Někdo ho zničil při přepravě.

A už se to rozjelo…

No rozjelo, první rok jsem prodal sedm rámů. Hned jsem začal dělat srazy majitelů Kleinů. Z těch sedmi rámů, co jsem prodal, přijelo šest lidí. To bylo pěkný. A srazy děláme dodnes. Akorát se to jmenuje Ultrasport sraz, protože teď děláme jiné značky kol.

Jak dlouho jsi Kleiny prodával?

Od roku 1993, ale po několika letech, Kleina koupil Trek. Pokud vím, tak ten už ale Kleiny nenabízí.

Kolik nejvíc Kleinů jsi prodal za rok? Přeci jen se jednalo o drahá kola.

Nejvíc 67 rámů nebo kol. Hnusně se tomu říká jednotky.

Čeho sis nejvíc cenil na Kleinu?

Klein měl asi šest patentů. Měl fantastický lak. Rám Kleinu vypadal doslova jako potažený plastem. Mohl jsi mlátit trubkou o stůl, a lak se neoloupal. To věděl každý, kdo se o Kleina zajímal. Kleiny byly nadčasový. Materiálem, zpracováním, průměrem trubek.

Mám dojem, že jsi tenkrát také letěl do Ameriky do fabriky.

Ano, byl to zážitek vidět výrobu Kleina. Malá fabrika, asi 120 zaměstnanců. Uprostřed lesa mýtina a tam barák, kde se dělají kola. Vše se dělalo ručně, ručně se zabrušovalo. To tenkrát viděl málokdo. Ale cestu jsem spojil s návštěvou dalších firem.

Také jsi vozil Paul Components. Krásná přehazovačka, částečně ve vínové barvě, za strašné peníze.

No jo, stála tehdy asi 10 000 korun. Ale prodal jsem jich asi patnáct. V loňském roce na Sport Life v Brně byla výstava Kleinů. Byla tam asi tři kola, co jsem prodával ještě já, a na jednom byl Paul Components šaltr. Slza mi ukápla, když jsem to viděl.

Ale tehdy to byly i jiné garážovky co jsem vozil. White Industry náby, Cook Brothers kliky. Prostě největší garážové úchylnosti, na které si vzpomeneš. Takže moje firma byla pořád ve ztrátě.

Tenkrát jsi už byl ale ženatý. Co tomuto tvému koníčku, kdy jsi sice nakupoval zboží, ale moc se neprodávalo, říkala manželka?

Té jsem pořád říkal, že sice nemáme prachy, ale že to jsou ty nejlepší věci na světě, co vozím. A zvlášť velkou radost měla, když jsem si koupil nové kolo a neměli jsme pomalu co jíst.

Ale dnes už chudý student nejsi. Máš prosperující firmu, skvělé značky.

Vytáhly nás z toho tehdy MET přilby. Ty nám konečně začaly vydělávat. Každým rokem se znásobil prodej. A student už skutečně nejsem. Školu jsem nedokončil, protože jsem se začal věnovat obchodu. V posledním ročníku jsem to zabalil. K všeobecnému nadšení rodičů, kteří se mohli zbláznit, když to zjistili.

Děkuji ti za rozhovor. Abych tě potěšil, v jednom z příštích vydání svou story o počátku dovozu Cannondale bude zase otvírat Michal Vokolek.

(ptal se Kany)