Jak jsem vyměnil běžky za válce

Běžky zná jistě každý, ostatně se říká, že každý cyklista v našich končinách je přes zimu běžkařem. S válci je to ale poněkud jiné. Pro ty z nás, které slovo válce pohoršuje, nejde o hanlivý výraz přes Vánoce vykrmeného cyklisty, ale o sportovní náčiní, na kterém se sportovně až závodně zaměření cyklisté snaží udržet svoji fyzičku i v době, kdy tomu počasí či zimní čas zrovna nepomáhají. Prakticky jde o tři až čtyři válce v určitých rozestupech za sebou, na kterých bez jakékoli opory stojí silniční či horské kolo na hladkých pláštích, a jedinec, jenž na tom zcela dobrovolně sedí, se snaží nerozbít si ústa. Slušně řečeno. Jakožto rodák z Vysočiny, na které po dlouhá léta nebyla nouze o sníh, a tedy na běžkách se dalo vyrazit kdykoli, byly vždy válce či trenažér něčím, co mě ani nenapadalo vlastnit. Pravdou je, že jako bikový kadet jsem z důvodu pravidelných tréninkových dávek měl jednu zimu trenažér zapůjčen, ale přiznám se, že jeho systém s velmi hlučnou odporovou vrtulkou mi k srdci nepřirostl. Bohužel příroda nám dává čím dál častěji najevo, že nás má plné zuby, a přírodní sníh je něčím, co nejen na Vysočině přes zimu nenajdeme.

Přiznám se, mám rád jídlo. Nějaké drastické diety či něco podobného nepodstupuji dobrovolně ani rád. Proto jsem se rozhodl, že si zcela dobrovolně a ve střízlivém stavu opatřím válce a v časech, kdy to na „plečce“ venku prostě nepůjde, budu „válcovat“ doma. Pročetl jsem pár internetových diskuzí, obvolal pár přátel, kteří již nějaký ten čas válcují, a zjistil jsem, že důležité je se při jízdě dívat více před sebe a nesledovat, kde je přední kolo. Především však šlapat kruhově a nešít sebou, držet rovný směr. Na kole jezdím bezmála třicet let a na horském kole se i v pomalých rychlostech cítím celkem stabilně ve zvolené stopě, tak by to snad nemusel být takový problém, jsem si říkal...

Výběr válců byl jasný, nechci kovové a hlavně ne rovné. Rozumějte - rovné ani křivé se nevyrábí, jenom na některých válcích bývají okraje vyvýšené, aby se z válců nedalo jen tak lehce „sklouznout“, jsem si také myslel… Pořídil jsem tedy ekonomičtější verzi plastového rámu s plastovými válci na průmyslových ložiscích a rozhodl, že hned jak je rozbalím, vyzkouším, jaké jsem dřevo. Vzhledem k tomu, že jediným prostorem s dostatečnou bezpečnou dopadovou plochou byl dětský pokojíček, obsadil jsem dětem jejich hrací koberec. Prvotní úvahy, že to nejdříve jen vyzkouším v keckách, jsem si v hlavě okamžitě rozmluvil: „Nejsi žádná vomáčka, to dáš v nášlapech!“ A tak po nasazení přilby (co kdyby…) a rukavic, ručník po ruce v poličce vedle hraček, jsem postavil svého karbonového miláčka na válce a začal přemýšlet, jak se na to vlastně leze.

Jasné bylo, že se musím něčeho pevně chytnout, dostat postupně jednu a také druhou tretru do pedálů. Po ne právě jednoduchém usazení na kole jsem zjistil první zádrhel. Držím se pravou rukou skříně, ale nemám zvolen vhodný převod na kazetě, a tak nezbylo než krkolomně přeřadit levou rukou pravý dual, přece nebudu pracně slézat!! První výhra, přeřadil jsem a stále sedím, „neležím“, a tak po pár svižnějších otáčkách při rychlosti kolem 40 km/h řadím na velkou pilu. Po pěti šesti minutách zjišťuji, že nejsem tak starý a nezapomněl jsem všechno. Potil jsem se na trenažéru jako kadet, teď se potím na válcích, ale jako prase. Pot mi teče nebo kape všude, ale nemám odvahu se pustit skříně a utřít si ručníkem obličej. Proto se postupně v dalších pěti minutách drobně zklidňuji a na pár okamžiků postupně uvolňuji a vzdaluji ruce od mé berličky (skříně), abych se následně s obrovským uvolněním opět mohl chytnout. V hlavě mi běží řada záběrů z Youtube a říkám si: „Máš tohle ve svém věku zapotřebí?“ Horko ze šlapání v pokojíčku, kde je pěkných 22° C, začíná být nesnesitelné, stejně jako všudypřítomný pot. Po patnácti minutách od nasednutí žádám svoji devítiletou dcerku, která se očividně mojí jízdou v pokojíčku velmi baví, aby mi utřela alespoň tváře. Její odpověď bohužel nebyla kladná, a tak nezbývá než na okamžik přehmátnout pravou rukou o poličku výše, nahmatat ručník a pokusit se pustit a utřít. Celé to nezabralo ani dvě vteřiny, ale dalších deset vteřin jsem se srovnával, abych z válců nesjel.

No to bychom měli. Z ne zrovna pohodlného posedu, kdy mé ruce objímají skříň a jeden dual, mě pořádně berou záda, a přemýšlím, jak dlouho to takto ještě vydržím. Slézt na protažení skutečně nechci, potřebuji to dostat do krve. Při dalším pohledu na tachometr držím stále slušnou rychlost 40 až 45 kilometrů v hodině a říkám si, že to je jen o hlavě. Jak ji ale přimět, aby dala povel: „Pusť se skříně a chyť se pravého dualu!?“ Blíží se meta třinácti odjetých kilometrů a hlava po devatenácti minutách nabádá: „To dáš, to půjde, máš přeci koule!“ Jak na tachometru naskakuje třináctka (!!!), zaostřuji na okno naproti a pouštím se pravou rukou skříně. Mám obrovskou radost, že jedu bez držení se skříně. Ale ne dlouho, po pár vteřinách se mi přední kolo rozkmitá, já vycvakávám tretru a na dva skoky levou nohou srovnávám možný parakotoul na drobné poskočení vlevo. Mám možná víc štěstí než rozumu.

Nevzdávám to, otírám pot na sobě i na představci, opět nasedám. Dcera vše komentuje slovy: „Takže druhý pokus o rozbití huby?“ Co možná nejrychleji se pouštím berličky, hlavu je třeba přemoct. Je to lepší, jedu bez opory sotva pár vteřin a opět svojí chybou sjíždím na kraj válce, který mě nepodrží, jak jsem si mylně myslel, a končím na hraně plastového rámu, zapřený pravou rukou hluboko v poličce skříně. Chce to více odvahy a soustředění, říkám si, dávám se do dalšího boje se svou hlavou. Opouštím berličku a jedu opět sám, ale světe div se, nepadám!!! Sice nepatrně kličkuji, ale zpevnění celého těla očividně pomáhá a držím i rychlost. Mé nadšení vydrží sotva minutu, kdy se kolem opět dostávám na kraj válce a bruslím předkem, až se raději chytám skříně a srovnávám tuto nečekanou nepříjemnost. Na tacháku mám již nekonečných 14 kilometrů. Zdá se mi to málo, s výsledkem nejsem ani trochu spokojen, takže pokračuji. Již zažitý rituál, berlička (skříň), našlápnout tretry, usadit propocený zadek na sedle, rozšlapat tempíčko a opuštění berličky. Opět jedu, nevím pokolikáté už, ale jedu. Dcera stále nechápe, co že se to děje a proč to tatínek dělá, ale překvapivě upozorňuje: „Jsi zase na kraji, pozor!“ To mi pomáhá a stále jedu.

Styl se postupně zlepšuje a troufám si i na řazení na lehčí, či těžší pastorek. Dokonce se dostávám rychlostí nad 52 kilometrů v hodině! Podařilo se, bez pádu ujedu další neskutečně dlouhé tři kilometry a před metou 17 kilometrů zvolňuji, chytám berličku a naprosto vyčerpaný zastavuji, slézám. A konstatuji, že to je fakticky nářez. Jsem zmožený jako po celodenním ježdění po Vysočině, leje ze mě jak z konve a klepou se mi nohy - nevím jestli štěstím, že to mám za sebou, nebo tím strachem. Jsem spokojený, je to nářez, stojí to ale za to a je určitě co zlepšovat. Můj výsledek nakonec byl pětadvacet minut v sedle, ujeto 17 kilometrů s průměrnou rychlostí 40,5 kilometru v hodině.

A co že napsala dceruška na papír a nalepila na dveře během mého snažení? „Nevstupovat, táta si rozbíjí hubu - obejít druhými dveřmi!“ Jak milé. Asi jsem na takové věci starej, ale když není zbytí, rozhodnu se i pro takovou šílenost, jakou válce bezesporu jsou. Již nyní se těším na další pokračování válcování.

Martin P.

Ilustrační foto: archiv, autor