Giant Anthem 27,5 1 - test kola

Giant Anthem 27,5 1

Anthem je již řadu let synonymem závodního maratonského biku – lehkého, rychlého, nabízejícího dostatečný zdvih a především vyspělý systém „virtuálního“ zavěšení Maestro. Pokud se nevyžíváme v tvrdém terénu s techničtějšími pasážemi, dokáže právě Anthem plnit roli univerzálu schopného zvládnout v co nejkratším čase maratonské tratě a současně nabídnout solidní porci jízdního komfortu. Po šestadvacítkových a následně i devětadvacítkových verzích přišel na řadu standard 27,5“, který by měl být logicky oním ideálním kompromisem. Sedmadvacítku jsme otestovali v provedení s číslovkou jedna na konci – s alu rámem a cenovkou 67 999 korun. Nakolik se konstruktérům podařilo „vyždímat“ z obou původních nabízených variant, tedy 26“ a 29“, to nejlepší, na to odpoví následující řádky.

Na první pohled před sebou máme vše, co známe z dosavadních modelů Anthem. Nechybí robustně působící předek s typicky zohýbanými trubkami a především jako samostatný celek fungující zadní stavba spoléhající na standardní trojúhelník a jeho zavěšení na dvojici vahadel. Horní funguje současně jako přepákování tlumiče, minimalističtější spodní vahadlo pak obchází sedlovou trubku a středové pouzdro. Snad jen partie pod tlumičem není svým vytvarováním úplně praktická, bláto se odsud bude dostávat skutečně špatně. Dále nechybí použití pevných os vpředu ani vzadu, kónická hlava, úchyt brzdy standardem Post Mount, navářka na přesmykač a trendy ctí také vedení bovdenů řazení útrobami rámu, a to včetně pravé řetězové vzpěry zadní stavby. O kvalitní tlumení se starají jednotky Fox v provedení CTD.

Základní principy

V testované velikosti L se nabízený posed tvářil jako kratší, což bylo ještě podpořeno představcem o délce pouhých 80 mm. Dojem krátkosti byl však hlavně vizuální, položenější sedlová trubka totiž posunuje těžiště více nad zadní kolo, což ještě navýšilo vyosení zámku sedlovky. Úhel hlavy by potom měl přinést větší porci stability, celková výška předku je však naladěna s ohledem na závodní nasazení a i přes nepříliš natažený posed dostává ruce jezdce o dost níž, než bývá v dané třídě zvykem. V praxi z toho vyplývá dobrá manévrovací schopnost a snížené tendence ke zvedání předního kola v prudkých výjezdech. Jednoduše řečeno, zmíněné snížení předku by ve výjezdech mělo eliminovat negativní důsledky posunutí těžiště jezdce více dozadu. Ve sjezdech se toto nastavení nejeví jako problematické, vyžaduje ovšem zvyk. Použitá geometrie zkrátka není z těch, které okamžitě sednou každému jezdci - pokud už si na ni ale navykneme, zjistíme, že má svou logiku a podaří se nám z kola dostat maximum.

Při úplně prvním osahání tento sedmadvacítkový Anthem trochu působil, jako by na něm někdo zapomněl kraťoučkou hlavu z devětadvacítky. Ta měla za úkol cíleně dostat řídítka co nejníže, což ale u standardu 27,5 není potřeba. Z našeho pohledu je tedy zásadní zvyknout si na nižší předek - když mu přijdeme na chuť, máme vyhráno. Možná by ale nebyl od věci stovkový představec umístěný o dva až tři centimetry výše – bike by tím získal sportovnější posed odpovídající běžné velikosti L, přičemž by mu to neublížilo ve sjezdu ani ve výjezdu. V prudkých sjezdech si totiž sériové nastavení s nízko umístěnými řídítky o něco dříve vynutilo snižování sedla, takže instalace teleskopické sedlovky by v kombinaci s použitou geometrií byla přínosem.

Ve všech dalších ohledech je Anthem 27,5 přesně takový, jak jsme čekali – je příjemný, pohodlný a hodně rychlý. Hmotnost 12,35 kilogramu nijak neprotestuje proti akceleraci ani proti rychlému zdolání výjezdů. Pouze pro nějaké parádičky, s nimiž souvisí mít obě kola ve vzduchu, není tento bike vyloženě naladěn, a to opět zásluhou nízkého předku – přestože těžiště by jinak svádělo k jízdě po zadním a dalším radovánkám.

Torzní tuhost rámu je vynikající, a to jak u samostatné přední a zadní části, tak i v případě jejich propojení. Přestože se spodní vahadlo tváří dost subtilně, v praxi nemá tendenci jakkoli snižovat účinnost záběru. Naprosto suverénně Giant působil při průjezdu série po sobě následujících klopených zatáček, kde vyniklo použití pevných os.

Nabízený jízdní komfort zůstal přesně takový, jak jsme byli u modelu Anthem zvyklí. Přestože přítomnost regulace CTD je příjemná, tak ji systém Maestro nevyžaduje, neboť sám o sobě značně eliminuje nežádoucí pohupování zapříčiněné šlapáním. Jezdec si může dovolit nechat téměř nastálo plnou aktivitu tlumiče, aniž by ho to vyloženě rušilo, či připravovalo o znatelnou část energie. Naopak vpředu byla možnost přitažení komprese vítanou maličkostí, ale vzhledem k celkovému ladění kola nám zde dálkové ovládání jednotek nechybělo. V praxi je dost pravděpodobné, že tlumič nechá uživatel pracovat s plnou aktivitou či v režimu Trail a u vidlice čas od času sáhne na páčku na korunce, a to nejčastěji s nastavením v krajních pozicích – v závislosti na jízdě v terénu, či naopak po asfaltu.

Z komponentů musíme již tradičně pochválit funkci brzd, na druhou stranu by se nám zde více líbil trojpřevodník – „dvojplacka“ s 38 zuby velkého převodníku by nemusela všem závodně zaměřeným jezdcům stačit. Perfektní volbou jsou pak vavříny ověnčené pláště Schwalbe Racing Ralph a použitá zapletená kola Giant. Ta se předvedla jak nízkou obvodovou hmotností, tak i vynikající tuhostí celku.

A pokud bychom měli na závěr porovnat trojici velikostí modelu Anthem, tak z hlediska ochoty zatáčet a především zrychlovat jsme u testovaného modelu měli pocity téměř totožné se šestadvacítkovou verzí. Oproti ní však nová sedmadvacítka působí o něco pohodlněji a větší styčná plocha plášťů nabídne vyšší jistotu záběru i adheze ve sjezdech. Devětadvacítku má podle nás smysl kupovat pouze ve chvíli, kdy jsme ochotni do ní investovat větší obnos a dostat se tak na přijatelnou hmotnost. To ale platí u devětadvacítek všeobecně...