Beskid MTB Trophy - Off Road Report (4.)

Beskid MTB Trophy IV. – Kochání na horách

Fata morgána, venku skoro mrzne, ale svítí slunce a je jasná obloha 5.6.2010 a tady v Istebne je konečně jasno. Někdo otevírá dveře dodávky, aby mě ujistil, že ta zima je opravdu skutečná, ale to sluníčko taky. Mručím cosi o šikaně ze strany mých kolegů, ale nakonec se deru ven ze spacáku a nazouvám sandály a kraťasy. Po třech dnech v pohorkách nebo holinkách je to příjemná změna. Dokonce nemusíme ani rozbalovat stánek s logem Cykloservis, který nás každý den schovával před deštěm, abychom mohli v klidu pracovat a pak se s vámi podělit o naše zkušenosti.

Tradiční pestrá snídaně ve škole a po jablečném koláči, těstovinách s houbovou omáčkou, klobáskách a houskách se sýrem, rajčaty a šunkou se vydáváme zpět do prostoru cíle. Tam chystáme servis, ale doufáme, že dnes to bude jen o slunění se a odpočinku. Zase špatně, rychle se nám plní stojany a už to jede. Kdo neměnil destičky včera, přichází teď, další bowdeny, mazání Mavic ořechů, centrování a dokonce jeden Lapierre rám se ztraceným šroubem z čepu vahadla virtuálního čepu. Ten bohužel nemáme čím nahradit a protože uvnitř není osa skrz obě ložiska, ale jistí to jen dva šrouby ze stran, z nichž jeden chybí, nedoporučujeme mu pokračovat. Sice nevěřícně ještě telefonuje kamarádovi, co on si myslí o tom, že se mu může rám v terénu rozdělit na dvě části, ale nakonec souhlasí a rezignuje. Vyrobit destičky do brzd Hope Mono Mini z větších destiček Hope Mono je hračka, stačí upilovat asi čtyři milimetry materiálu na spodním konci. Blahořečíme kotoučovou brusku, která bohužel zůstala doma. Kolega piluje asi čtvrt hodiny a nakonec všechno pasuje, bez „flexy“ příště ani ránu.

Už máme náladu to sbalit a vyrazit na trať, ale je pět minut do startu a my začínáme odvzdušňovat brzdu jezdce, který přišel s úplně prázdným předním třmenem, ani destičky v něm neměl. Nakonec vyráží na trať o deset minut později. Ne tak ale ukrajinský závodník, který svůj Cube dovezl bez přehazovačky a výměnné patky. Večer se prý nestavoval, protože si myslel, že patku stejně nebudeme mít. Měl pravdu, nemáme, ale hák vyrábíme z jiného a za pět minut je hotovo. Jenže Nokon bowdeny má na konci zalomené a do přehazovačky ž se jim nechce. Řeší to kombinace Nokonu s posledním dílem klasického bowdenu a nakonec řazení chodí perfektně i s neoriginální patkou a touto variací. Sekeru na hlavní peloton má asi sedmdesát minut.

Částečně jej ovšem zdržela i moje přestávka, kdy jsem odběhl najít internet, abych mohl odeslat reportáž ze včerejška, naštěstí jsem našel české masérky, které mi ji odeslaly výměnou za klubko kobercové lepicí pásky, kterou budou tejpovat při masážích ruce. Jezdec se ale tváří se spokojeně, takže ztrátu snad sjede. Zamyslete se tedy všichni, kdož tento report čtete sami nad sebou, neboť hlavně kvůli vám a vašim chvilkám nad těmito řádky se zdržel. To bychom ale nesměli být Cykloservis, abychom se nepodělili o naše zajímavé zážitky.

Balíme, ale v tomhle počasí bychom nejradši zůstali u jezírka v areálu, sledovali fontánku a dali si víno s našimi sympatickými masérkami. Realita je ale taky příjemná, vyrážíme a prvních sto metrů jedeme za slečnou na silničce, která to bere opravdu profesionálně a na vyrýsovaných hýždích je vidět, že spoléhá opravdu jen na antibakteriální výstelku elastických kalhot. Mizíme v dáli a následuje nekonečné kochání se krásou polských Beskyd. Jejich vrcholky jsou stejně oblé, jako tvary zmíněné cyklistky, ale jasné nebe a domky všude po okolních stráních nás přenášejí někam daleko, až do Alp. Okolní krajina je opravdu nádherná a hlavně není opuštěná, všude je vidět život a splynutí lidí s krajinou. Dostáváme se na slovensko-polské pomezí a hledáme místo s občerstvovačkou. Tradičně jsme najeli špatně, ale potkáváme trať a jezdce, kteří i přes pětici šipek u odbočky vlevo jedou rovně nebo na druhou stranu. Ti dva, kteří proti nám před chvilkou jeli z kopce, byli tedy zbloudilci, no měli se koukat na cestu a ne po místních kráskách, teď si dají aspoň desítku do kopce navíc. Na vrcholu opravujeme značení a zjišťujeme, že jsme opět na jiném kopci, takže přesun na správné místo a tam vybalení, nechtěné rozbití dvou ukradených půllitrů, vyklepání matrace z dodávky od střepů a relax na karimatce na sluníčku, než dojedou první. Čas si krátíme rozborkou pedálu XTR, u kterého praskla na konci osa a z pedálu se rázem stala pevná součást tretry, která se jen zvenku nasunula na osu, a dalo se na tom jet. Opravit to nejde, novou osičku opravdu nemáme.

Po půlhodině spánku v dodávce nás probouzejí první závodníci a jdeme mazat řetězy. Většina pelotonu má kola funkční, takže se nepředřeme a hodnotíme spíše kolemjdoucí fanynky, jedna z nich se nás ptá, kolik už projelo cyklistů, jenže se ptá česky. Oba se s kolegou začervenáme a vybuchneme smíchy, příště budeme hodnotit radši potichu, jeden nikdy neví. První pořádná závada je volnoběžný ořech American Classic, který má volnoběh oběma směry. Vytahujeme ponk se svěrákem, taháme osu s ořechem a udivujeme tím přítomné Dánské fanoušky. Ořech má ovšem omleté zuby, takže závodník musí opět pokračovat dál pěšky. Dánové nám údiv vrací svojí kolegyní, kterou vyzvedli na trati, když musela vzdát. Protahuje se na asfaltu, pak sedí s úsměvem proti nám a nakonec vzbuzuje obdiv u místního opilce, který ji navrhuje sňatek, což ochotně tlumočíme. Nabídku přijímá jen s podmínkou, že dotyčný má dost peněz a do zítřka umře, což raději nepřekládáme zpátky. Věnujeme se práci a opravdu nás zaráží, jak může někdo mít drahé kolo, nejlepší komponenty a úplně omačkané gripy, které jsou na okrajích už pouhou slupkou. Takových jezdců je nemalé množství a komfort úchopu je jim asi cizí.

Po páté hodině už se blíží časový limit, takže balíme a před odjezdem nás zdrží ještě výměna totálně ohnutého kotouče, dva jezdci se totiž potkali ve sjezdu a ten první to odnesl. Cesta do cíle je opět plná nádherných výhledů po okolních kopcích, až nám je líto, že zítra pojedeme domů. Luxusní večeře, sprcha skoro společná se závodnicemi a se strachem jedeme do cílového prostoru v očekávání fronty rozbitých kol. Pět kousků nás velmi těší a fronta se neprodlužuje, takže radost a v deset je hotovo. Skoro nás mrzí, že jsme si pořádně nezamechanikovali a nebude tolik zajímavého materiálu pro další stránky našeho magazínu. Vedle v chatě se rozbíhá svatební veselí a v suterénu diskotéka. Správce areálu nás varuje, že se to tady hodně pere a destrukce okolí je celkem běžná, takže jedeme na noc radši ke škole, kde absolvujeme návštěvu masérek a za hlt vína dostáváme masáž zad grátis. Po několika dnech v autě je to jak živá voda. S plechovkou piva Zubr v ruce uleháme v dodávce a pomalu teskníme nad tím, že se nám odsud zítra nebude chtít, tohle počasí, nádherné hory a božské výhledy na stezky po hřebenech nám budou opravdu chybět.

Jirka Uždil

Celkem pěkný pickup vozil kolo jednoho z autorů trati závodu, Boba Damka, jehož žena Lída se pohybovala na třetí příčce mezi ženami a hodně zatápěla i většině mužského pelotonu. Jen to uchycení držáku kola přes dřevěné hranoly nebylo nic moc, hodit tak kolo předkem přes korbu jako v Kanadě, to by bylo stylové.

Dánská závodnice musela vzdát, aby pak stylově provokovala na bufetu při protahování zad na asfaltu. Její Cube byl perfektně vyladěný bílo-červenými Nokon bowdeny a plášti s červeným bokem, její hvězdičky na předloktí z ní pak udělaly naši hvězdu.

No uznejte sami, od těchhle slečen byste se nechali namasírovat i vy. Navíc Cykloservis opravdu otevřely a pečlivě prolistovaly, takže je můžeme považovat za naše čtenářky.

Tak takhle se čeká na závodníky, kteří potřebují servis. Tahle idylka ale netrvá dlouho, pak už je to o ohnutých zádech a neustálém mazání řetězů.

Když ráno měníte destičky Hope, a večer musíte stejný typ brzdy odvzdušnit a zbavit zaseknutých pístků, hned víte, že ranní staré destičky se budou hodit. To by ovšem nesměli po ránu skončit v koši, nicméně bufet se neptá, bufet bere. Po lokty v koši nakonec kolega uspěl a destičky vytáhnul, aby brzdu Hope mohl zprovoznit, aniž by poškodil pístky.

Klasika na občerstvovačce, stotisícová kola připomínající kouli bahna se válí v prachu a jezdci se vrhají po banánech, sušenkách a vodě. Tady se prostě rozdíly mezi koly smažou, všechno je jen dural obalený bahnem.

Tak takových sedel bylo v pelotonu minimálně deset, každý z jezdců je vychvaloval do nebe, aby pak přiznal, že to sice není extra komfort, ale ta váha má prostě něco do sebe a vyplatí se kvůli tomu trpět.

Tohle se mockrát nepoštěstí, mít lanovku jen jako ochranu stánku před deštěm. Úplně nová Tatrapoma nás zachránila před provazy deště, které předvčerejškem padaly z nebe. Škoda, že jsme nenašli vypínač, daly bychom si jedno zkušební kolečko.