Beskid MTB Trophy – Sunshine Reggae V

Beskid MTB Trophy – Sunshine Reggae V

A je to tu, se slzou nostalgie a trochu se zpožděním, ale přesto se s vámi naši milí čtenáři rozloučím posledním reportem z finálového dne.

Ten začal budíčkem u školy a poslední snídaní, po níž jsme honem jeli na místo startu v očekávání fronty kol na servis. Jenž slunečné počasí v předešlé etapě kolo příliš nepoznamenalo a navíc už nechtěla většina jezdců do svých miláčků v poslední den investovat, takže bylo prázdno. S nadšením jsme tedy vybalili stojany a a čekali na první vlaštovky. Celkem standard, až na jednoho jezdce, který tu byl už vloni. Jednoruký závodník z Estonska chtěl seřídit zadní brzdu Avid, která byla ovládaná lankem ze společné páky s přední brzdou. Na levé straně řídítek měl ještě kompletní řazení pro přehazovačku a přesmykač a také páčku lockoutu vidlice. Na první pohled by si toho nikdo nevšiml, protože na protéze měl návlek Pearl Izumi s designem japonského tetování. Ovšem když vzal pravou ruku do levé, nasadil ji na řídítka a pak odjel, bylo to jasné. Tenhle borec se i přes svůj handicap pohyboval kolem padesátého místa, takže nelze než smeknout.

Tenhle den jsme konečně stihli i sledovat start, protože nikdo nepřišel se závadou, která by ho na trať vyslala se zpožděním. Naposledy jsme tedy zamávali třistahlavému pelotonu a chystali se vyrazit. To by nás ovšem nesměla zdržet polská bikerka, která před výletem na občerstvovačku potřebovala seřídit ořech Mavic, který lehce drhnul. Rozborka byla hned, jako bonus jsme přidali i seřízení řazení a srovnání řídítek po pádu a také jablečný koláč ukradený ze snídaně. Když si ještě na sluníčku prolistovala Cykloservis, bylo nám líto, že chce jet na trať na kole a ne s námi.

K nám se ale nakonec přidal nepálský závodník Kumar, který nejezdil, ale koučoval svého kolegu na dvacátém místě. Cesta s ním proběhla v přátelksém duchu a všechny jeho informace jsme nakonec nahráli a můžete se těšit na rozhovor v tištěném vydání Cykloservisu. Biking v Nepálu totiž opravdu není procházka růžovým sadem.

Snad poprvé nalézáme bufet s jen pětiminutovým blouděním. Je na rozpáleném parkovišti, ale říčka s ledovou vodou nás příjemně chladí. Kumar nám podává další informace a zve nás do Nepálu. Kolega už tam byl před dvěma lety a já to považuji trošku za science-fiction.

První jezdci na bufetu tradičně ukazují prověřují neschopnost polských pořadatelů vybrat pro bufet vhodné místo. Postavit jej ve sjezdu a na vnější straně zatáčky, to je prostě nesmysl, hlavně když o padesát metrů dál je plocha s mírným stoupáním a navíc ve stínu. Naštěstí se tady nikdo nepřizabil, zatio my bychom nejradši přizabili polské hostesky, které prostě neví, kam se postavit s vodou a podávají lahve přímo v zatáčce a navíc na místě, kde mají jezdci nejvyšší rychlost. Asi proto nemají Poláci žádné světové rekordmany ve štafetě, zřejmě by si neuměli ani předat kolík.

Je poslední etapa, takže každý z jezdců už kolem projíždí s mírným úsměvem, že už to bude mít za sebou. Někdo má zavzdušněné brzdy, ale opravit to nechce, jen se v tom vedru doploužit do cíle a mít to za sebou, plné zuby toho mají všichni. Náš kamarád Véna Hornych na sebe lije litry vody a protože už prý dvakrát zvracel, netváří se moc nadšeně. My si užíváme ve stínu a většinou jen mažeme řetězy. Borec s utrženou přehazovačkou má vzadu singlespeed, který mu udělal náš kolega mechanik nahoře před sjezdem. Znovu mu zkracujeme a přenastavujeme řetěz a on spokojeně odjíždí. Z pocitu nejlepších improvizujících mechaniků ale za chvíli vystřízlivíme, singlespeedista se totiž vrací a řetěz veze v ruce. Rezignuje a raději vzdává, na bufetu je přece jen lépe než na trati. Mistrovským kouskem je plášť Schwalbe s roztrženým bokem, který náš kolega nahoře podložil plátnem a plášť stáhnul plastovými pásky k ráfku. Tenhle plastový „zimní řetěz“ mu vydržel celý dlouhý sjezd a Dán spokojeně pokračuje směrem k cíli.

Za chvíli tam jedeme i my a v posledním stoupání kolem sídla prezidenta míjíme jednoho jezdce za druhým. Nejlehčí převody a zoufalé výrazy podporujeme hlasitým fanděním z auta a nabízením vody, nikdo nechce pít, všichni chtějí vzít spíš do vleku.

V cíli balíme kola, dáváme si poslední večeři a pomalu začínáme hledat dlužníky, kteří si na trati brali komponenty. Máme smůlu, všichni se rozprchli a přijdou až na vyhlášení, kdy my už tady nebudeme, protože to máme šest hodin jízdy domů.

Zjišťujeme, že vítězem se stal Adrian Brzózka, který se od začátku pohyboval s Markem Galinskym na první pozici. Vítězi se tady ale stali všichni, dokončit všechny čtyři etapy v počasí, jaké panovalo, to byl výkon. I pro nás to byly výkony, moc jsme toho nenaspali a po mrznutí v prvních dnech jsme nakonec všichni spálení a litujeme, že jsme si nevzali opalovací krém. Kdyby nám ho někdo cpal před cestou sem, asi bychom ho vzhledem k předpovědi počasí poslali někam, ať si z nás neutahuje.

Loučíme se s kolegy časoměřiči a masérkami, posíláme do háje polskou předávačku cen, protože nám nedala pamětní trička a frčíme do Čech. Kopce už nejsou tak krásné, ale doma je doma. Hlad zaháníme na zúžení vozovky, kdy za jízdy v koloně vylézáme a z otevřeného kufru dodávky taháme krabici s jídlem. Jakmile kolega naskočí k řidiči, dodávka zrychluje a já si dávám ostrou dvoustovku i s plastovým jídlonosičem, řidička za mnou se baví, ale já zjišťuju, že s mojí fyzičkou to není valné, Ussain Bolt ze mě rozhodně nebude. Skoro s infarktem naskakuju do auta a jakmile se srdce uklidní, dávám si asi za půl hodiny svačinu.

Je druhá ráno a já konečně uléhám, unavený, ale plný dojmů a spokojený, že tenhle ročník je za mnou a já má zase spoustu poznatků, co funguje a co ne. Beskid prostě není jen závod, je to zážitek, který rozhodně stojí za to.

Jirka Uždil

Nepálský závodník na našem bufetu dostává rady od svého kouče Kumara. Tahle exotická dvojice působila na všechny tak příjemným dojmem, že si je všichni doslova zamilovali.

Asi jediný záběr startovního pole, který se nám podařil, touhle dobou jsme totiž každý předešlý den ještě opravovali kolo někomu, kdo musel startovat se zpožděním.

Poslední oprava na startu byla nejpříjemnější, polská bikerka potřebovala rozhýbat ořech, takže jsme kolo v klidu opravili, nabídli jí koláč a také Cykloservis k prolistování.

Český jezdec Véna Hornych roztáčel své devětadvacítky do takové míry, že se v poslední etapě dvakrát pozvracel. Tady na sebe vylil asi pět litrů vody, aby se trochu zchladil.

Tohle řešení brzdy, otočného a páčkového řazení spolu s páčkou lockoutu měl estonský jezdec s protézou pravé ruky. I přes svůj handicap jezdil kolem padesátého místa.

Vrcholem improvizace byla tato oprava roztrženého pláště. Plastové stahovací pásky vydržely náročné sjezdy v terénu a povolily až na asfaltu, kde si jezdec další pásky plášť zase zajistil. Takové plastové sněhové řetězy, ale funkční.