Beskid MTB Trophy - Off Road Report (3.)

Beskid MTB Trophy III. – bloudění s Paramem

Redaktor Cykloservisu Jirka Uždil opět v akci jako mechanik

Nebudu začínat ránem, protože 4.6.2010 bylo tak mizerné počasí, že by redaktora ven z dodávky nevyhnal. Přesto jsme se vydali do provazů deště, abychom posnídali, odeslali včerejší report a připravili se na pěkně mizernou šichtu. Začalo to celkem vlažně, chvilku jsme laškovali se sochou medvěda vedle lanovky, obhlíželi jsme hostesky závodu a samozřejmě balili díly a nářadí, abychom byli na trať v pohotovosti. První lahůdkou byl hardtail Sinttesi s ulomenou patkou přehazovačky. Pilník, svěrák a patka na zcela jiný rám nakonec zvítězily a nová patka pasovala skoro na milimetr přesně. Jenže ulomená zarážka přehazovačky znamenala i novou přehazovačku, takže se nakonec patka dostala skoro na patnáct set korun. Pro někoho to bude prostě hodně drahá dovolená.

Idylka trvala ovšem jen do té doby, než přišel mechanik favorita závodu a přinesl jeho S-Works s utrženým šroubem jistícím destičky ve třmenu Formula R1. Duralový šroub stržený z obou stran a nebylo možné s ním otočit. Ke slovu se dostala vrtačka a špony ze šroubu na tak drahém kole se začaly hrnout ven z třmene a zaujalo to i hlavního fotografa závodu, obzvlášť když zjistil, čí je to kolo. Nakonec se dílo nezdařilo, protože zbývalo deset minut do startu, takže favorit vyfasoval náhradní stroj a tenhle problém budeme řešit asi večer.

Ranní mizerné počasí nikoho příliš nelákalo ven, takže největší příval jezdců do servisu byl těsně před startem. Asi nejčastější problém byly nefunkční řadicí páčky Sram, v nichž i nepatrné množství nečistot nadělalo hodně neplechy. Destičky u brzd byly klasikou, ovšem vyměnit je v brzdách Avid Juicy, to byl místy porod. Horní jisticí plíšek si totiž nerozuměl s podkladovým plechem destiček Goldfren a bylo třeba použít dost síly a také umu. Jenže zkuste si improvizovat a tvářit se jako profesionál, když do startu zbývají dvě minuty. Nakonec se podařilo a všechny brzdy odjely funkční, jen naše kartičky pojišťovny nesou všechny otlaky od pístků a destiček, jak jsme nastavovali finální krok pístků a páky, aby bylo kolem kotouče dost místa a neškrtal. Někomu jsme ale způsobili i nepříjemné chvíle, když si sebevědomě přišel koupit destičky do brzd Formula R1 a my jsme je prostě neměli. Tuhle brzdu prostě doma nepotkáme každý den, takže to málo destiček jsme už prodali a on musel odjet do blátivé etapy na napůl sjetých původních destičkách. Nepřipravenost jezdců byla někdy opravdu tragická. Přijít ráno na servis a divit se, že nějak nechodí přehazovačka, když včera jeli celý den v bahně, v noci pršelo a dnes je čeká skoro osmdesát v hodně těžkém terénu, to je prostě naivita. Nefunkční páčky jsme trochu oživili sprejem, brzdy vyladili kartami, naložili auto a hurá na trať.

Déšť naštěstí ustal a naše parta ve dvou autech vyrazila na první a druhý bufet. Já jsem nafasoval opět Pajero a časomíru a vydal se na hřeben. Měla to být prý ostrá cesta vlevo na kopec po betonových panelech, které jsou sjízdné jen se čtyřkolkou. Takže jsme hledali cestu, až jsme se dostali nad panely, zařadili redukci a dostali se k šipkám značícím trať. „Hurá“, skoro jsem křičel ve své naivitě, že dneska jsem to našel napoprvé. Brod přede mnou a stoupání i s redukcí těžko zvládnutelné mě vyvedly z omylu. Kilometr v terénu pod hřebenem jsme vzdali a rozbalili časomíru, abychom stihli průjezd prvních.

Následoval návrat dolů a sjezd autem je snad ještě dramatičtější, než výjezd. Po chvilce opalování na louce a naivním čekání, že bufet určitě musí dorazit někam sem, volám pořadateli. Aha, jsem na jiném kopci, asi kilometr vedle, takže sjet dolů na hlavní a hledat opět betonové nájezdy, vedoucí na správné místo. Tři neplatné pokusy mě vyvádějí z míry, zrovna tak dánskou závodnici, která se ke mně přidala cestou, aby nemusela na bufet pokračovat pěšky. Včera byla poslední, tak dneska odpočívá a nabírá síly na sobotní etapu. Nakonec voláme pořadateli a ten pro nás posílá spojku, poslední výjezd po panelech totiž skončil klouzáním auta po štěrku dolů a traumatickým ječením Dánky.

Konečně, jsme na bufetu a už se nám hrne práce, trať všechny a všechno obalila bahnem a my jen plníme PET lahve vodou a skrz otvor ve víčku sprejujeme řetězy, kazety a převodníky. Snad všem se totiž sukuje řetěz a málokomu to řadí, ale o tom přece píšeme pořád a je to jak mluvit do dubu. Ojeté převody tady prostě patří k rutině. Famózní úspěch slaví lahev oleje Paramo s ventilkem na víčku, jakmile namažeme prvnímu řetěz, už se do fronty staví další a za něj další. Tenhle převodový olej do auta je tady k nezaplacení a mastná skvrna pomalu odtéká potokem do údolí, no co, jsme v Polsku a tady se to tak neřeší. Všichni jsou spokojeni a Pardubice ukazují, zač je u nich perník. Ve frontě kol je vidět, jaké značky dominují. V první řadě je to Specialized, snad ve všech svých modelech, včetně nejdražších S-Works. Hned za ním jsou dánští Rivette, pak Cube, Giant, Author - ten dokonce s několika odpruženými modely a také Stevens, Corratec, Scott, Trek nebo Merida. Asi žádný stroj nemá problémy s rámem či odpružením, společným jmenovatelem problémů je řazení a pohon.

Po dočkání se posledního jezdce balím a nabírám časomíru na onom skoro nevyjetelném místě. Přesun na další bufet za mými kolegy, kde píšu tenhle report a přitom vysvětluji oné Dánce, že o ní a jejím hysterickém záchvatu ve stoupání píšu do zahraničního magazínu světového věhlasu. Asi to zapůsobilo, protože zítra zase nechce závodit, ale jet s námi mazat řetězy. Report nechávám rozepsaný a odjíždím na večeři a pak večerní šichtu v cíli, z níž doplním poznatky až večer.

Večeře i sprcha po třech dnech byly delikátní, ovšem ne tak fronta na servis v cílovém prostoru. Jakmile se naše dodávka objevila, hlouček jezdců se okamžitě hrnul za námi a vytvořil frontu. Kdybych včera tušil, že zmíněná fronta jak na banány se stane realitou, hned bych si nafackoval. Asi dvacítka kol nás provázela až do čtvrt na jednu ráno a my jsme jen měnili destičky a hlavně rozhýbávali zaseknuté pístky brzd. Trošku raritou bylo odvzdušnění Formuly R1 pomocí trubičky ze škodovky, kvůli mizerně přístupnému odvzdušňovacímu otvoru. Vyjímkou nebyly destičky ojeté na plech a ten ztenčený asi na čtvrtinu tloušťky. Ještě že to neodnesly pístky, brzdilo se prostě vším.

Mistrovským kouskem bylo vytvoření tří kopií drátů do zapletených kol Shimano XTR. Klasický drát, narovnání hlavičky napřímo a na druhém konci vyválcování závitu, aby bylo možné uchytit na něj nipl, zapřený pak o přírubu náboje. Poslední nejmenší převodník jsme měli už jen ze sady Acera, takže si zájemce musel pilkou ručně odřezat ve svěráku přebytečný materiál pod oky pro šrouby, aby mu prolezl skrz misky Hollow Tech II. Nakonec si to i perfektně dopiloval, takže vytvořil perfektní „hand made“ komponent. Nikdo netuší, kolik práce dá dostat zbytek zlomené patky zaseknuté v závitu přehazovačky X.O. Rozborka přehazovačky, rozřezání patky a následné sestavování na půl hodiny, prostě radost takhle v jedenáct večer, když za vámi stojí fronta kol na opravu. Předposlední kolo se zelenými bowdeny pak mělo jen plechy místo destiček a zaseknuté bowdeny majitel vyměnit nechtěl, protože i když se lanko skoro ani nehnulo, zelená byla pěkná a kvůli parádě je vyměnit nechtěl. Asi bude dneska mít zánět kloubků na palci, jak bude tlačit při řazení. Práci nám zpestřila lahvinka vína, která okolovala i mezi čekajícími jezdci, takže nálada byla příjemná a po půlnoci jsme vesele šli do hajan s pocitem, jak pěkně jsme si „zamechanikovali“.

Jirka Uždil

Večerní diskotéka přilákala z okolních lesů divou zvěř, takže jsme museli kola a servis bránit vlastním tělem za použití toho nejhrubšího nářadí, nakonec jsme ale zvítězili.

Musím se pochválit, protože tyhle dráty do kol XTR vznikly z klasických drátů délky 296 mm za pomoci štípaček, válcovačky závitu a při montáži i kombinaček. Regulace jejich délky byla kromě možnosti centrování rovněž samozřejmostí. Cena tří drátů byla asi desetinová, proti ceně jednoho originálu.

Když probíhá závod, není čas na svačinu, někdy to prostě nejde jinak, než jednou rukou svačit a druhou mazat řetězy. Pravidelná strava je přece základ a s prázdným žaludkem se pracuje těžko.

Vyrobit patku pilníkem a pilkou pro italský rám Sinttesi bylo otázkou dvaceti minut a sedla skoro na milimetr přesně. Místy chybějící materiál nevadil, dosedací plocha byla dostatečná.

Asi největší „čuňárna“ toho dne byla vrtačka v kombinaci s bikem favorita závodu Specialized Epic S-Works. Zalomený šroub jisticí destičky bylo třeba dostat ven a nebyl čas sundávat třmen. Nakonec jsme ale díky časové tísni dílo nedokončili před startem, takže si prostě jezdec vzal