Beskid MTB Trophy - Off Road Report (2.)

Beskid MTB Trophy II. - Off road report

Redaktor Cykloservisu Jirka Uždil pro vás nejen píše reportáže, ale i ladí a opravuje kola závodníků

Je 3.6.2010 sedm ráno a budí mě hučení kompresorů držících nafukovací brány v pozoru. Startovní prostor je nachystaný a my se pomalu nutíme odjet do školy na snídani a pak začít něco dělat. Snídaně je stejně luxusní, jako slečna umývající v jídelně nádobí. Srovnání s pracovnicemi školních jídelen za mých mladých let je takřka nemyslitelné, rozdíl několika tříd je prostě moc.

S plným bříškem rozbalujeme stojany vedle prostoru startu a už máme první zájemce o servis. Nějak jim nejdou brzdy a také řazení, takže klasika. Netěsnící regulace chodu destiček brzd Avid Elixir se vyřeší silikonovou vazelínou a dotažením regulační objímky napevno a je to. Tenhle Santa Cruz na pláštích 2,3 palce asi nebude nejrychlejší, ale z kopce to na něm určitě bude příjemné. Další kola jsou podle stejného scénáře, pístky brzd, bowdeny, řazení a také jeden naprosto volný výplet. Pláště s ostrým vzorkem vhodným tak na fourcross v bahně nejsou výjimkou.

Vedle nás se pomalu roztahuje se svým stánkem, trenažérem a trojicí nejlepších kol Specialized polský profi tým. Jeden z jezdců mluví trochu česky a jeho slečna je dokonce Češka, takže aspoň pokecáme. Z dalšího rozjímání už mě ale vytrhuje český spolupořadatel Véna Hornych, který mi oznamuje, že budu dnes dělat na trati servis odděleně a dostanu k tomu jeho Mitsubishi Pajero, časoměřiče Jirku, kameramana z ostravské televize a polského reportéra. No paráda, bude to offroad výlet, to ještě netuším, že si budu muset Pajero přezout sám na terénní balony. U toho se pořádně zapotím, ale jako útěchu mi Véna poslal alespoň trojici českých masérek, které mi pomáhají povolovat matice na kolech a samozřejmě trochu radí. Mezi výměnami kol ještě ladím odskok na několika vidlicích kolemjedoucích závodníků, kteří neustále něco štelují.

Vše je nachystáno, poslední opravy před startem, poslední promazání, dofouknutí pneumatik a v poledne vyrážíme před více jak třistahlavým pelotonem jezdců na trať. Cesta na Velký Stožek vede nejprve po asfaltu, ale pak se odpojujeme, řadíme náhon na všechny čtyři a jedem do takového kopce, že bych to nechtěl jet ani na kašpárka. Kameny střídají potoky vody a hluboká bahenní koryta. Cesta se rozdvojuje, ale my musíme tou prudší variantou přímo na vrchol, motor řve, kola rvou kamení a bahno, kameraman drží kameru za milión a já jen doufám, že se nikde nezahrabeme a nebudeme muset auto tahat přes naviják. V Čechách by tohle asi neprošlo a museli bychom tam pěšky, jenže tady v Polsku se s ochranou přírody moc nepářou, takže můžeme jezdit, kam chceme.

Jsme nahoře a marně hledáme správný směr, plánované místo už nestíháme, takže stavíme časomíru na lesní cestě, kameramana vezu do extrémního sjezdu a pak na plný plyn rychle k časomíře zpátky, postavit servisní stánek. Naštěstí mám asi půl hodiny času do průjezdu čela závodu, které je kompletně v režii polských jezdců. Nejlepší z našich Ondřej Fojtík jede kolem osmého místa, ale dost neurvale si říká jedné z polských podavaček vody o bidon. Tenhle profesionalismus tady tak nějak není na místě, ale paní je naštěstí chápavá, takže mu nakonec pití věnovala, byť bylo původně určeno pro někoho z jejího týmu.

Sledujeme jezdce, jak se ohlížejí nervózně za každým pípnutím časomíry, zda je neopomněla zaznamenat. Někteří ještě zastavují a schválně ukazují čísla na bránu, aby je zaznamenala. Těžko vysvětlujeme, že někdy to prostě číslo zaregistruje i bez pípnutí, ale říkejte si to po dvousté, to už rezignujeme a jen kroutíme hlavou. Postupně peloton řídne a na konci už je pouze několik hrdinů na enduro kolech s vysokými zdvihy, z nichž dva jedou v holenních i loketních chráničích. Trochu ironie, když si člověk uvědomí, že tuhle trať sjedou i ženy v elastických kraťasech a normální přilbě na mnohem nižších zdvizích a pevných rámech.

Po posledních jezdcích balíme časomíru a hurá off road downhil s Pajerem do cíle. Tam je to ale katastrofa, jezdci od bahna myjí kola wapkou a u našeho stánku už se potí mí dva kolegové, kteří se na trati rozhodně nenudili tak, jako já. Sisková řadicí páčka na karbonovém Scottu jim s přesmykačem Sram fungovala bravurně, kdo umí, ten umí. Přicházejí další zoufalci a já mám plné ruce práce, vidina večeře ve škole se pomalu rozplývá. Výměna destiček se často mění v totální reinkarnaci pístků, bowdeny už taháme pouze vcelku a jistíme stahovacími pásky k rámu, jinak bychom je zítra měnili znovu. Vnitřní vedení bowdenů na dánském rámu Rivette mě zaměstnává asi na dvě hodiny. Bulharský jezdec si sám dvě hodiny oživuje páčky Sram, aby si nakonec koupil nové a Litevský jezdec poslušně čeká tři hodiny, než na něj dojde řada s destičkami do jeho brzd Juicy. Vedle v chatě se pomalu rozjíždí místní diskotéka a my můžeme jen tiše závidět, čeká nás ještě jedno řazení a destičky a také je tu stále ten Rivette s vnitřním vedením. Nakonec v jedenáct večer balíme za zvuku taneční muziky a já můžu konečně napsat tenhle report. Plán jít dnes konečně do sprchy asi zase nesplním, prostě na to není čas a navíc je to dva kilometry v dešti do školy, takže hygiena zase trpí, ale zítra už musím, i kdyby byla před stánkem fronta jak na banány.

Jirka Uždil

Ranní vykládku náhradních dílů nám usnadnily vozíky, takže to bylo jak na letišti, desku ponku i s přidělaným svěrákem jsme ale nesli v náručí.

Rám Rivette měl vnitřní vedení lanek, ale nakonec dostal vnější bowdeny vcelku, protože jinak bychom to asi nezprovoznili.

Když selže luxusní řada řazení, je i stará SIS páčka dost dobrá, navíc ta chodí v každé situaci a s každou přehazovačkou nebo přesmykačem.

Tenhle mazlíček nás dopravil na hřebeny i s časomírou a servisním zázemím, jen ta ruční brzda mu nefungovala, takže to vždycky odnesl nějaký strom.