15 000 km ročně v 85 letech

Život s kolem Buhumila Řimnáče

Následující rozhovor nebude o světě velkých závodů, o zisku trofejí, slavných jménech nebo o velkých činech, zasahujících do historie cyklistiky. Bude o prosté lásce ke kolu, o nezlomné vůli a o životě zcela provázaném se silniční cyklistikou.

Bohumil Řimnáč je skutečným Panem cyklistou, letos oslaví šestaosmdesátku a jeho roční objemy kilometrů rozhodně neoslabují, spíše naopak. S denním průměrem minimálně kolem padesáti kilometrů, převážně v okolí Prahy a ve středočeském kraji, se ani není čemu divit. Ovšem cyklistický denník Bohumila Řimnáče jasně ukazuje, že se tento cyklista nikdy nespokojil s pouhým najížděním kilometrů. Jsou v něm totiž zapsané například všechny známé i méně známé nejen alpské výjezdy, většinou samozřejmě historicky provázané s těmi vůbec nejslavnějšími silničními závody. Celkem jich v deníku napočítáme pětasedmdesát a u řady z nich nechybí také dodatek „2x“ nebo „3X“. Totéž platí v případě zemí, jejichž výčet pokrývá de facto úplně celou Evropu.

Za Bohumilem Řimnáčem jsem se vypravil na pražský Pankrác. V prvním patře bytového domu z předválečné zástavby, které je pro cyklistu z hlediska nošení kola do bytu ideální, mne čekalo velice vřelé uvítání od elegantně vyhlížejícího pána, jemuž bych vůbec nehádal necelých 86 let a nezasvěceného by jistě ani ve snu nenapadlo, že tento muž najede na kole za rok větší dávku kilometrů, než většina amatérských závodníků. Stačilo ale vstoupit do předsíně a jakoby na mě dýchla vůně cyklistiky. Všude plakáty kol, řada fotografií, centrovací vidlice, nějaké to nářadí a hned vedle dvě kola. Jedno zavěšené na zdi, druhé, téměř nový karbonový Ridley, postavené na zemi. Tento stroj je radostí Bohumila Řimnáče, nemůže si vynachválit jeho skvělé jízdní vlastnosti i nabízenou dávku komfortu.

Už je ale nejvyšší čas udělat nějaké fotografie, posadit se ke stolu, nechat si od hostitele přinést čaj a zapnout diktafon.

Pane Řimnáč, jaká byla vlastně vaše cesta ke kolu?

To je na delší povídání. Sport mě vlastně provázel od dětství. Pocházím z jihočeského Týna nad Vltavou a v patnácti letech jsem přičuchl k fotbalu jako brankář. Začínal jsem tedy na různých krajských přeborech. Po vyučení na obchodního příručího jsem se rozhodl jet do Prahy, kde jsem si kvůli práci udělal aranžérský kurz a přestoupil jsem do Slávie. Následně jsem se dostal do fotbalové sestavy ASO Olomouc jako profesionální hráč, přestože se za války oficielně nesmělo přecházet z kraje do kraje. Poté jsem byl nasazen do Letova Olomouc na spravování poškozených letadel a hned po válce jsem se dostal zpět do Prahy. Přišla vojna, oženil jsem se, hrál jsem za AFK Kolín, po vojně pak za Spartu Krč a SK Nusle. Když mě pak komunisti chtěli nasadit do dolů, tak jsem se naštěstí dostal do SK Břevnov. A odtud se pomalu začíná psát moje cyklistická historie, bylo mi kolem čtyřiceti. Při jednom vyloženě „sranda utkání“ mi nadvakrát zlomili nohu. S fotbalem byl konec. Začal jsem cítit, že mě pálí šlachy a nemohl jsem to dát dohromady. Z toho důvodu jsem si vlastně sám naordinoval kolo, tehdy jako jakýsi rehabilitační prostředek.

Před tím jste kolo nepoužíval jako nástroj pro zlepšení fyzické kondice?

To ne. Ale občas jsem jezdil například za rodiči manželky do Těptína a nechtěl jsem utrácet za lístek na autobus. Cyklistika mě ale svým způsobem fascinovala. Cyklista na kole totiž podle mě vypadá podobně jako žokej na koni. To splynutí člověka se strojem je v případě jízdy na kole dokonalé, a to i po estetické stránce.

Jakým způsobem se dá takový přechod ke kolu nastartovat?

Za moment jakéhosi nastartování považuji akci, kdy jsem vyrazil na tři neděle do Švýcarska. To už jsem měl Favorita, takže kolo, na kterém se dalo pěkně jezdit. Od té doby, tedy někdy od šedesátých let, jsem se nadchl pro alpské průsmyky, jezdili jsme na GrossGlockner a podobně, v podstatě každý rok jsme se snažili někam vyjet. Nicméně v tehdejším režimu takové vycestování nebylo snadné, což si asi dovedete představit. Naštěstí jsem měl dobrého známého ve Sport Turistu, ale když jsem chtěl jet sólo, tak jsem bohužel příslib nikdy nedostal. Do určité módy postupně přicházely různé dálkové jízdy, k nimž jsem začal tíhnout. V té době jsem se také poznal například s Kristou Battagliou, jenž za život najel na kole bez mála jeden milion kilometrů.

Jak vypadaly vaše tehdejší dálkové jízdy?

Například jsem jednou jel Praha – Aš, Aš – Pardubice, Pardubice – Ružomberok a následně do Popradu. Jednalo se tedy o přejezd celé republiky za čtyři dny.

Kolik jste za jeden den najel nejvíce kilometrů?

To jsem jel ze Suchdola nad Odrou do Prahy, bylo to tehdy přibližně tři sta čtyřicet kilometrů. Tehdy samozřejmě nebyly digitální computery, jaké známe dneska. Nejprve jsem měl klasické mechanické počítadlo u patky přední vidlice, později pak jeden z prvních computerů, jenž se ovšem také montoval na patku. Vidět na něj tedy zrovna dobře nebylo, ale v té době to byla paráda.

Povídá se o vás, že jste dokonce jezdil nějakou dobu u messengera. Co je na tom pravdy?

Ano, to je pravda. Chtěl jsem si v sedmdesáti vydělat na svého prvního Cannondala a přitom jsem nechtěl takříkajíc okrádat rodinu, tak jsem šel jezdit jako messenger. Můj příběh se dokonce údajně stal inspirací pro Svěrákovy Vratné láhve. Měsíčně jsem si tím přivydělával k důchodu asi čtyři a půl tisíce korun. Bohužel tam podle mého názoru do jisté míry rozhodovala protekce. Mladý holky dávaly mladým klukům fajn zakázky někde po centru a já místo toho kolikrát vyfasoval třeba cestu z Pankráce do Dejvic.

Jak se postupně zvyšovaly vaše roční kilometrové dávky?

Nejprve, když jsem k tomu pracoval, to bylo kolem šesti tisíc, následně asi deset tisíc a od doby, kdy mi zemřela paní, je to kolem třinácti až patnácti tisíc kilometrů ročně. Kdyby se to všechno sečetlo, tak bych asi párkrát objel zeměkouli. (smích...) Letos bych tu patnáctku měl zas stihnout, přestože jsem loni utrpěl na kole těžký úraz a dlouho jsem pak nevěděl, jak na tom vlastně budu. Také jsem si pořídil trenažér, v jehož případě jsem si dal úkol strávit na něm každý den alespoň hodinu. A poctivě to dodržuji.

Můžete nastínit, co se vám loni přihodilo?

Loni v říjnu jsem upadl na tréninku. Přestože jsem měl přilbu, tak jsem si poranil hlavu. Nicméně jsem dojel asi patnáct kilometrů domu a ještě následující den jsem vyrazil na projížďku směrem na Ondřejov. No a cestu zpátky už si vůbec nepamatuji, ovšem domu jsem dojel. A asi po dvou dnech, kdy mě nemohl nikdo sehnat, mě doma našli ležet v bezvědomí. Takže následovaly dvě operace mozku, zůstalo mi pětačtyřicet stehů na hlavě.

To je neuvěřitelné, že už jste opět ve stavu, kdy dokážete trénovat. Držím tedy palce, ať se vám jakékoliv zdravotní komplikace již vyhnou. Používáte na kole kvůli vašemu loňskému zranění třeba pulsmetr?

Snažím se ohlídatsám sebe spíš pocitově. Dříve jsem jezdil o dost rychleji. Když jezdím třeba ráno do Budějovic a odpoledne zpátky, tak mám dnes většinou rychlostní průměr kolem dvaceti až jednadvaceti kilometrů za hodinu.

Je nějaké místo, kde jste ještě nebyl a rád byste se tam na kole podíval?

Asi ani ne. Mám například možnost vyrazit do Anglie, ale ta mě příliš neláká. Nejvíc se mi vždycky líbilo v Rakousku, a to nejen díky úžasným silničkám a horské přírodě, ale i kvůli vřelému vztahu tamních obyvatel k cyklistům.

Během vašich alpských výjezdů jste snažil trefit i do doby průběhu velkých závodů, nebo jste se jejich konání raději vyhýbal?

Jak kdy. Vidět třeba Tour de France na vlastní oči pro mne bylo vždy velkým svátkem. Viděl jsem Induraina, plešatýho Pantaniho a naposledy pak Armstronga. Díky jeho vítězství jsem si tehdy dokonce na jeho počest koupil dres týmu US Postal, v němž dodnes jezdím.

Jak jste na tom byl při vašich zahraničních cestách s jazykovým vybavením?

No nijak slavně, ale člověk se vždycky nějak domluví. Umím trochu Německy, tedy vlastně jen to, co si nějak pamatuji ze školy. Je to tak, že co se člověk musí učit, tak se to často učí nerad. Jako byla později povinná Ruština a kdekdo se jí proto učil nerad, já to měl podobně právě s Němčinou. Určitá jazyková bariéra však nikdy nebyla překážkou pro nezapomenutelné zážitky. Vícekrát se nám při zahraničních cestách stalo, že nás někdo pozval k sobě na jídlo, nabídl nám ubytování a podobně. Ne ze soucitu, vůbec ne, spíše díky nadšení pro naše cyklistické putování.

Co vy a technika, ladíte si kolo sám?

Ne, na takové věci člověk dnes doma snad ani nemůže mít veškeré potřebné nářadí. Navíc moderní silniční kola potřebují běžného servisu jen minimum. Což je výhoda.

Podle kola jste asi perfekcionista,nevidím na něm jediné smítko.

Musím se přiznat, že po každé vyjížďce si kolo čistím, a to včetně plášťů.

A co kolo jako dopravní prostředek? Po Praze asi nic moc...

Samozřejmě, že jsem tak kolo používal. Ale od pětasedmdesáti, kdy mám veškerou městskou dopravu zdarma, toho využívám. Ježdění po Praze skutečně není žádný med. Když je třeba v pátek velký provoz na silnicích, tak někdy jedu s kolem metrem na okraj města a teprve odtud vyrážím na trénink.

A teď k vaší rodině, pokud se nepletu, tak vaše dcera byla úspěšná olympionička. Máte sport nějak zakódován v genech?

V genech asi ne, z mých rodičů nesportoval nikdo. Má paní plavala, takže třeba na dovolenou jsem si já bral kolo a ona jí trávila u vody. Naše dcery, Bohunku a Jarušku, jsme se snažili vést ke sportu my. Věnovaly se sportovní gymnastice, obě na vrcholové úrovni. Na olympiádě v Mexiku vybojovala Bohunka sedmou příčku v jednotlivcích. V družstvech tehdy naše výprava získala fantastické stříbrné místo. A zatím to vypadá, že by se sportovní úspěchy už mohly našeho rodu celkem držet, má neteř získala před dvěma lety titul Miss Aerobik.

Na závěr jedna zásadní otázka. Jaký je váš recept na to, aby se člověk ani po více jak čtyřiceti letech kola nepřesytil?

To je jednoduché, je to jen o vůli. O nějakém životním stylu a o přesvědčení, že právě tento styl je pro mě ten správný. Já jsem například nikdy v životě neměl cigaretu v puse. Zkrátka to, co je z principu špatné nebo nezdravé, to neuznávám. A samozřejmě naopak, proto tedy jezdím na kole. Musím mít sám dobrý pocit z toho, co dělám.

Vaše vůle bude určitěinspirací pro mnoho o polovinu mladších cyklistů. Mnohokrát děkuji za rozhovor.

Za Cykloservis a jistě i za naše čtenáře přeji hodně zdraví a i nadále šťastný život s kolem.

„Chtěl jsem si v sedmdesáti vydělat na svého prvního Cannondala a přitom jsem nechtěl takříkajíc okrádat rodinu, tak jsem šel jezdit jako messenger. Můj příběh se dokonce údajně stal inspirací pro Svěrákovy Vratné láhve.“

„Co je z principu špatné nebo nezdravé, to neuznávám. A samozřejmě naopak, proto tedy jezdím na kole. Musím mít sám dobrý pocit z toho, co dělám.“