Zničující Beskid

Zničující Beskid

Již popáté jsem se vydal s kamarády z bikeshopů Kola Mikeš a Mr. Sport servisovat kola závodníků na podnik Beskid MTB Trophy a po loňské pohodě díky slunečnému počasí musím uznat, že letošní extrémní bláto nebylo procházkou růžovým sadem ani pro jezdce, ani pro nás.

Tradičně nacpaná dodávka náhradními díly, ponkem, stojany a zásobou vyjetých motorových olejů pro domazávání koulí bláta, co si ještě ráno říkaly převodový systém, byly připraveny na nejhorší a nejhorší to letos opravdu bylo. Tedy ne-li nejhorší, tak alespoň minimálně tak náročné, jako před třemi lety. Pravidelný déšť totiž trať důkladně promočil ještě před závodem a každý večer nebo během etapy sprchlo také kvalitně, takže letošní prověrka materiálu opět ukázala, kdo vyrábí komponenty jen pro slunnou Kalifornii a kdo naopak pro tvrdé česko-polské pohraničí.

Zatímco vloni jely za hezkého počasí tři stovky závodníků, letos jich na startu první etapy stálo zhruba čtyři sta padesát. Tradiční sestavu polských a českých jezdců doplnila přesilovka z Dánska, Belgie a hlavně zemí bývalého SSSR. Ruských, ukrajinských či litevských nebo lotyšských bikerů je čím dál víc a pozor, většinou se nejedná o žádné chudé příbuzné. Jestliže u Dánů po loňském nástupu značky Cannondale letos překvapivě vystřídal pozice početnější Specialized, pak u východních jezdců tomu bylo nastejno a jen v těsném závěsu byl Cube a pak samozřejmě i Cannondale, ale nechyběly bonbónky jako Look s integrovaným představcem či nový karbonový hardtail od Niner. Směsice kol byla pestrá, ale v podstatě to připomínalo české maratony, kde je podobná dominance značek Specialized a Cannondale. Někteří známí z minulých ročníků se objevili na nových kolech, takže už víme, že polské karbonové „hand made“ Sikorski je pouze jednoletka a zimu nepřežije a také, že některé přední náboje na průmyslových ložiscích nevydrží ani měsíc od uvedení do náročného provozu. Ale nepředbíhejme, hezky popořadě odhalme pravdu o tom, koho letos dostalo polské bahno doslova na kolena.

Takovéto a jiné mini či maxi blatníčky dokázaly zachránit hodně, tedy v případě těla a obličeje jezdců. Gufera vidlic to ale měla letos o dost těžší.

Asi největší inovátorkou a zároveň smolařkou byla kanadská závodnice, která měla sice stejný bike Rocky Mountain Element jako vloni, ovšem v duchu současných trendů nasadila dozadu i dopředu kola průměru 27,5 palce. Doma jí to prý funguje znamenitě, ale po první etapě přišla s tím, že polské bláto je lepivější než to ve Whistleru a zadní kolo se prostě kvůli malému prostoru kolem pláště ucpalo a do kopce se při tlačení blokovalo. Inovace tedy šla stranou a náš starý šestadvacítkový Mavic Crossride s ještě starším drátovým pláštěm Ritchey Z-Max jí sice navýšil hmotnost biku asi o půl kila, ale dojela spokojeně zbylé tři etapy.

Největším smolařem byl majitel hardtailu Ellsworth, kterému díky vysunuté sedlovce praskla sedlová trubka v nastavení nad rámem. Izolepa a stahovacími pásky přidělaný klacek na boku jako pojistka to ale zachránily.

První etapa řádně prověřila brzdy, takže se odvzdušňovalo a hlavně se měnily destičky, které odcházely všem docela rovným dílem, a někteří hysteričtí jedinci skoupili hned první večer raději všechny čtyři kusy od nepříliš rozšířených modelů brzd, aby náhodou další den nebyli bez destiček. Kdo ale nasadil sintrované provedení a uměl jezdit, tomu vydržely jedny desky všechny čtyři etapy. Polský jezdec s novými destičkami za sto padesát korun ráno vyměnil a po etapě už měl jen podkladový plech, takže se mu šetřivost málem nevyplatila a raději si pak připlatil za metalické provedení. Nicméně našel se jeden extrém, kdy se obrzdil i podkladový plech a spolu s ním i polovina pístku. Když se závodí, tak se holt na materiál nekouká. Nakonec jsme prodali celkem padesát devět párů destiček, a to nepočítáme ty, které si jezdci donesli na výměnu z vlastních zdrojů. Poslední den už byl takovým extrémem, že třeba vyprodané destičky Formula jsme museli vyrábět flexou z destiček určených pro Avid Elixir, které byly tvarově nejpodobnější. Stačilo ubrat po dvou milimetrech na bocích, dole odříznout zobáček a ještě strhnout po dvou milimetrech obložení na stranách, aby měla rozpínací pružinka kam dosednout. Účinkem k nerozeznání od originálu, takže český Goldfren nabídl řešení opravdu pro každou brzdu. Pouze majitel sjezdových brzd Avid Code měl smůlu, nastavit plech jiné destičky na čtveřici pístků jsme neuměli, příště tedy bereme ještě svářecí aparát nebo destičky i pro Code. Destičky i brzdy byly tedy standardními poruchami, jen dvakrát nás vypekly páky Avid, kdy bylo třeba je rozebrat a vyměnit gumičku v pístu páky, která se přestala vracet.

Vylisovat ložisko z duralové středové misky BB30 bylo díky horkovzdušné pistoli hračka. Tohle se zadřelo už po dvou etapách, ale předtím stihlo v karbonovém rámu misku řádně protočit a vybrousit tam pěknou vůli. Izolepa kolem misky to ale na poslední etapu zachránila.

Mnohem horší to bylo s řazením a bovdenáží, protože vnitřní vedení bovdenů je stále častější. Oblíbencem se stala značka Cube, kde je to díky vložce ve spodní trubce záležitost několika minut, takže u těchto kol jsme měnili lanka celkem bez nervů. Canyon na to šel rovnou otvorem ve spodní trubce pod středovým pouzdrem, kdy spodní trubka lehce přesahuje spodním okrajem přes středové pouzdro a volný prostor prostě není zavařený. Nový Niner AIR už má skrz středové pouzdro bovden v jednom kuse, takže rovněž došlo ke zjednodušení, ale jinak u nás stále vedou nepřerušené bovdeny vnějškem, estetika neestetika, praktičnost a jednoduchost je totiž v terénu nade vše. Za tři dny jsme vyměnili padesát řadicích lanek a kolem čtyřiceti metrů řadicího bovdenu, kdo trval na dělených bovdenech kvůli estetice, přišel druhý den pro nepřerušené provedení a plastové stahovací pásky. U řadicích páček letos nebylo tolik poruch jako vloni a předloni, ale třeba zásoba kladek do přehazovaček zmizela už druhý den.

Univerzální plochý hák přehazovačky pod matici rychloupínáku a stará přehazovačka zachránily majitele kola KTM, kde jsme prostě nebyli schopni vybrousit novou patku z podobného kusu.

Paradoxem je závislost poruch na počasí, kdy jsme vloni za sucha stále měnili duše a dolívali těsnicí roztoky, v těsném závěsu za výměnami drátů a centrováním, kdežto letos jsme prodali jen devět duší a centrovali dvě kola. Pomalejší jízda v blátě prostě přináší jiné problémy a tím společným byly hlavně ojeté prostřední a malé převodníky, takže se měnilo, pilovalo a hlavně mazalo proti nechtěným „chainsuck“. Poztrácené šrouby z převodníků XTR byly tak trochu mimo chápání, ale na etapáku se může přihodit cokoliv.

To platí hlavně pro utržené a ohnuté patky přehazovaček, kdy jen jeden jezdec musel dokončit na singlespeedu, protože jeho patku nebylo možné vyrobit. Tedy ještě typ na KTM a Cannondale, kde sedí výměnný hák přehazovačky z obou stran patky, ale tam jsme aplikovali univerzální plochý hák pod přesmykač. Bohužel tenhle jezdec nám ujel ze závodu bez zaplacení i s hákem, který se u nás neprodává a byl to dárek od amerického výrobce z veletrhu Eurobike. Díky SMS od pořadatelů ale přišla patka i s hotovostí v době psaní článku poštou, takže je vše v pořádku. Letošní favoritkou patek byl kousek vyrobený kompletně pouze flexou, bez použití pilníku a následně jen odvrtaný a vybavený závitem pro jisticí šroubek. I tak je ale osvěta pro vlastnění náhradní patky a její přítomnost v brašničce stále dost slabá.

Geniální záležitost do blátivých etap v podobě maziva ve spreji uchyceného na sedlovou trubku a hadičky nasměrované na řetěz. První etapu to přežilo bez úhony.

Všichni účastníci byli letos milí a trpělivě čekali ve frontě na servis, nebo si pro kolo přišli i v půl jedné ráno. Letos byl pracovní rekord do jedné třiceti, kdy jsme před poslední etapou udělali historicky největší počet rozborek vidlic během naší účasti na etapácích. Zatímco Fox v bahně vydržel fungovat dlouho bez náznaků zadírání, aby pak po čase ukázal díky zanedbanému servisu vydřené vnitřní nohy bez šance na nápravu, vidlice Rock Shox letos jasně vedly v náchylnosti na vodu a bláto. Reba a SID dvou posledních modelových ročníků se ukázaly jako velice náchylné a každý den jsme jich museli několik rozebrat, vyčistit a napustit jejich vnitřní molitanové kroužky olejem, který v nich evidentně z výroby chyběl. Naštěstí to není složitý zákrok, ale dělat jich sedm za večer, včetně dvou rozborek vzduchové nohy, kde nedrželo těsnění, a vidlice přepouštěla tlak mezi komorami, to už v jednu ráno není moc velká zábava. Abychom nekřivdili Rock Shoxu, bylo vidět i dost dalších vidlic, které téměř nepružily, ale majitelé byli únavou stejně otupení, jako jejich přední odpružení, takže už nic neřešili a chtěli jen přežít a nějak dojet do cíle. To ale neplatí u ruského závodníka, který svoji DT Swiss vidlici přivezl každý večer na kompletní vyčištění a namazání, aby mu pružila dle libosti. Když je něco zadarmo, tak to využít na maximum, že. To byl asi jediný účastník, kterého jsem už druhý den začal nenávidět.

Největší drsňák závodu byl dánský jezdec, který ztratil část sedlového zámku, takže chtěl přidělat sedlo napřímo jen plastovými pásky. Ptali jsme se v cíli, zda nedošlo následně k nějaké choulostivé nehodě, ale záchranáři nic nehlásili.

Letošní bahno tedy ukázalo, jak důležitý je pravidelný servis odpružení a bovdenáže i pečlivá kontrola stavu brzdových destiček. A také to, že průmyslová ložiska v nábojích, středových pouzdrech a hlavových složeních se s vodou nesnesou už po dost krátké době a jejich úmrtnost je až děsivá. To málem platilo i pro některé závodníky, které únava a déšť na trati dokázaly zničit natolik, že se rádi vrátili do cíle po vlastní ose, nebo jeli spolu s námi dodávkou namačkaní mezi náhradními díly. Ruská závodnice byla vděčná za odvoz, ale jízda vzadu auta ji natolik rozhodila, že bleskové zastavení a podaný kbelík na mytí kol pro ni v daný okamžik znamenaly záchranu. Každému prostě letošní Beskid nesedl, ale to je prostě etapák a každý, kdo letos dojel všechny etapy, na sebe může být hrdý. My jsme hrdí na českou slivovici, na kterou se nás tradičně ptalo několik pořadatelů i členové horské služby, kteří si na konci poslední etapy na bufetu pořádně zavdali, nastartovali čtyřkolku a odjeli posilněni zachraňovat další znavené závodníky.

Tradiční obrázek utržené patky jsme viděli několikrát, ale vždy se patka dala z něčeho vyrobit. Tentokrát ale nebylo možné pomoci, takže ze stojanu odjel celoodpružený Stevens jako singlespeed a celkem mu to šlapalo.

Jiří Uždil