Závodní cyklistika není příliš pro ženy

Přiznám se, že vidět jinak krásnou, ale špinavou a umouněnou cyklistku na závodní trati, není pro mne příliš vábný pohled. Vidět její bolestí sešklebený obličej a vytřeštěné oči je ještě horší. A koukat se na rozbité nohy nádherné Terezy Huříkové je doslova tragédie krásy.

Cyklistika patří mezi nejtěžší sporty. Vlastně je nejtěžší. I v tréninku, nejen na závodní trati. Není jiný sport, v němž zjistíte padesát kilometrů od baráku, že začal foukat protivítr, a vy pomalu koníkujete k domovu a proklínáte svět. V němž ani při tréninku nestačíte, odpadnete z háku a z metrové mezery od balíku se stane deset, dvacet metrů a vy jste najednou sami se sebou. V němž vaše oči doslova prosí vrcholek stoupání, aby se přiblížil. Nebo v němž se sunete bahnitou tratí, hladoví a vyčerpaní. Potom ještě v zatáčce upadnete a následující noc se vaše odřeniny přilepí k prostěradlu. To všechno je závodní cyklistika, kam ženy zkrátka příliš nepatří.

Žena má být krásná a elegantní. I na kole. Má být hezky oblečená, mít pěkné a čisté kolo a s elegantním výrazem se má sunout krajinou. Přiměřeně svým možnostem. Ale vždy s elegancí sobě vlastní. Zdravě a přiměřeně. Sem žena na kole patří.

Jsou prostě sporty, které jsou ve vrcholové podobě pro chlapy a jiné zase pro ženy. Umouněná žena na kole ve mě vyvolává podobné rozpaky jako pohled na chlapa, který kroutí zadkem při aerobiku. Takový chlap, místo toho, aby se oblékl do těsného oblečku a do cviček, by měl být raději od bahna. A klidně může mít u nosu zaschlou nudli. Žena ne.

Těším se na přenosy z olympiády. Ale rozhodně se nebudu dívat na ženskou cyklistiku, na vzpěračky a sešklebené obličeje podivných ženských postav na dlouhých běžeckých tratích, které v agonii protínají cílovou pásku. To mě fakt neláká a nezajímá. To už pro mě není sport. To je devastace ženské krásy a elegance. Taková vítězka ve mně nevyvolává obdiv ani soucit. To není o ženské emancipaci, to je o soudnosti.

(kany)