Vynikající Ondra Cink

Z Cimbála Činkim

Kdy by čekal, že nejlepší výsledek při Světovém poháru v Novém Městě na Moravě zajede mladý Ondra Cink z Merida Racing Teamu. Kdo by čekal, že tento mladý závodník nejdříve předjede během závodu i světového fenoména horských kol, našeho Jardu Kulhavého (který o dvě kola ještě ke všemu těžce upadl v technické sekci) a bude se průběžně pohybovat na čtvrtém až šestém místě. Ondra nakonec doslova vybojoval vynikající šesté místo, když byl na trati hnán osmi tisícovkami diváků.

A kdo by čekal, že v desátém vydání Cykloservisu máme s Ondřejem Cinkem rozhovor.... Jako bychom předjímali jeho skvělý výsledek. Všichni Ondrovi gratulujeme a nyní ten rozhovor, který vyšel tři týdny před dnešním závodem světového poháru.

Když bouřily vloni v Novém Městě na Moravě davy fanoušků nad triumfální jízdou českého závodníka, nemusel to být nutně ten nejznámější. Svůj velký úspěch si tam totiž odbyl hned druhý nejúspěšnější domácí borec Ondřej Cink, který tam získal zlato v kategorii U23 a letos se tam chystá potrápit soupeře v elitní kategorii, navíc v dresu mezinárodního týmu Multivan-Merida.

Ondřej už má letos za sebou úspěch v etapovém závodě Andalucía Bike Race 2013, kde s týmovým kolegou Thomasem Litscherem získali celkově bronz a dokonce vyhráli kromě dvou etap i tu hlavní královskou. Závodní vavříny přijdou, ale tím hlavním úspěchem byl přestup do zmíněné stáje Multivan-Merida, což je pro domácího bikera obrovský skok kupředu. Co to všechno obnáší, co tomu předcházelo a jak se Ondrovi jezdí na novém materiálu, na to jsme se ho zeptali při jarní prezentaci týmu na Mallorce.

Ty jsi známý jako Cimbál, souvisí to nějak s hudbou?

Ne, to určitě ne, je to prostě jen odvozenina od příjmení. V týmu to ovšem umí, stejně jako moje příjmení, málokdo vyslovit, takže mi tu říkají Činki, což vymyslel týmový vtipálek José Antonio Hermida.

Bikům se věnuješ skoro deset let, předcházela tomu třeba silnice nebo nějaký jiný sport?

Já vlastně závodím od roku 2004, kdy jsem naskočil rovnou do horských kol, jsem tedy ryzí biker, dalo by se říct. Samozřejmě, ze začátku jsem nevěděl, co mě čeká, prostě jsem jen trénoval a závodil, ale když přišly první výsledky, začal jsem si uvědomovat, že by to mohlo jít posunout ještě dál. Takže přišly další úspěchy a postupně jsem se dostal do reprezentace, kde jsem se v juniorech propracovával až tam, kde jsem dneska.

Čím to je, že jsi za deset let vystoupal tak vysoko, když někteří tvoji bývalí kolegové z českého Merida týmu závodili už mnohem dřív a takové štěstí neměli?

Je to právě hodně i o tom štěstí. Nemyslím si, že bych byl nějak výjimečný, ale úspěch závisí na řadě faktorů. Stačí třeba nějaké zdravotní komplikace a na výkonnosti se to projeví. Musí fungovat hlava i tělo a samozřejmě kolo, jedno bez druhého prostě nevyhraje, a v té souhře hraje velkou roli i to štěstí.

Jaké to je přestoupit do nového týmu a nahradit tam stálice, jako byl třeba Ralph Naf?

No, byl jsem z toho nejdřív dost nervózní, hlavně kvůli jazykové bariéře, protože angličtina zatím není moje nejsilnější stránka. Tým ale funguje a ostatní to vzali celkem bez problémů a společně jsme navzájem v pohodě. Odchod Ralpha mi nikdo nepřisuzuje, naopak omlazení týmu ti zkušenější jezdci, jako José nebo Gun-Rita, vítají a vlastně to pomáhá i ke vzájemnému vyhecování a tak nějak to mazáky burcuje k větším výkonům, a nás mladé naopak motivuje, abychom se jim vyrovnali. My se vlastně jako tým scházíme jen na tomhle jarním soustředění a pak odjíždíme na závody. V průběhu roku se pak sejdeme jen na závodech.

Kdo a jak tě trénuje, když jsi teď ve velkém týmu?

Mým trenérem je Milan Spěšný a musím přiznat, že je mezi cyklisty i mým sportovním vzorem. Samozřejmě, že trénink konzultujeme, ale za těch několik let už tak nějak vím, co a kdy trénovat. Po přestupu do elity teď musím víc trénovat vytrvalost, protože závody trvají déle, jinak dělám většinu věcí stejně. V týmu to není o tom, že bych musel posílat tréninkové deníčky ke kontrole a odsouhlasení. Berou nás jako profesionální cyklisty, které platí za výkon, takže očekávají, že pro to budeme dělat maximum. Já trénuji hlavně na silnici, ale během závodní sezony se snažím jeden den věnovat i biku. Mám třídenní tréninkový cyklus a jeden den volno. Mezi závody pak většinou následuje vyjetí po závodě a pak rozjetí tréninku, rychlejší trénink, následuje vytrvalost a zase cesta na závody.

Jezdíš už dlouho na kolech Merida, jak se mění tvoje vybavení a neseš si s sebou nějaká specifická nastavení posedu či odpružení?

Dřív jsem závodil na pevném kole s vidlicí Manitou, pak přišel Fox, DT Swiss a nyní máme Rock Shox. Za ty roky mi nejvíc sedlo pružení Fox, mám rád citlivější odpružení a občas si hraju s lockoutem. Vloni jsem jezdil celoodpruženou šestadvacítku Ninety-Nine na jednotkách DT Swiss a byl jsem spokojený, ale nová devětadvacítka je pro mě obrovský skok dopředu.

Je to nová zkušenost, přejít na velká kola, a navíc ten pocit, když roztočíte kola a bike jede jako tank přes všechno a přitom dokáže jet pěkně svižně a zrychlovat. Velká kola mě rozhodně baví a navíc v kombinaci s plným odpružení si člověk v terénu připadá skoro nesmrtelný, vyhovuje mi to.

V obutí vozím bezdušáky, ale třeba na olympiádu jsem měl galusková kola DT Swiss a byl znát rozdíl ve výkonu, galusky opravdu jedou mnohem líp. Co se týče specifik nastavení, nemám žádné speciální požadavky. Pneumatiky vozím trochu měkčí kvůli adhezi, ale jinak si nic speciálně neupravuju. Servis kola nechávám spíše na odbornících, moc se v tom sám nevrtám.

Moje kolo má letos jednak devětadvacítky, ale třeba i sadu Sram XX1 s jednopřevodníkem. Obě pružicí jednotky mají lockout z řídítek, takže je mám nastavené na citlivější chod a dost si hraju s lockoutem.

Jaká je tvá oblíbená trať?

Nejsem úplně extrémní technik, který by se vyžíval v těch nejtěžších okruzích. Třeba v Africe je to ve sjezdech až extrémně technické a to mně zrovna moc nesedí. Naopak okruh v Novém Městě mi pasuje úplně nejvíc. Technicky není tak náročný a jeho profil i rychlost mi velice vyhovuje.

Máte předepsané veškeré sponzorské vybavení?

Kolo a komponenty jsou samozřejmě dané sponzorskou smlouvou, ale třeba volný výběr máme na rukavice, tretry a pedály. Jsem léta zvyklý na pedály Crankbrothers, takže vozím šlehače, a totéž platí pro tretry, takže stále obouvám Sidi.

Na závěr něco lidovějšího, co ty a česká kuchyně?

Nikdo z vedení nás nehlídá, jaký dodržujeme jídelníček, a já navíc typickou českou kuchyni moc nemusím. Mám rád pizzu, ale samozřejmě mám rád i plzeňské pivo. Celkově ale nemám problémy s životosprávou.

Děkuji za rozhovor a přeju hodně úspěchů v novém týmu.

Jiří Uždil