Úprava převodníku

Úprava převodníků

Mnohé z domácích zlepšováků se mohou zdát v době, kdy lze prakticky všechno koupit, navíc za poměrně dostupné ceny, možná i zbytečné. Ono ale často primárně nejde ani tak o ušetření pár stokorun, spíš je to výzva - zkusit něco udělat a čekat, zda bude námi vymyšlené řešení fungovat. Tentokrát se onou výzvou stal velký převodník silničního "zimáka" našeho grafika Pavla. Starší silniční kliky Shimano, na tréninkové kolo naprosto dostačující, nedokázaly při změně převodu nabídnout okamžitou reakci řetězu a jeho posunutí z malého převodníku na velký nejenže nebylo rychlé, ale značně při řazení trpěl i přesmykač, jehož horní doraz musel být pro schopnost změny převodu lehce posunutý směrem "ven". Ani se nechce věřit, jak velký vliv na kvalitu a rychlost řazení může mít úplná absence náběhů i zvedacích čepů u velkého převodníku - až v takový okamžik si cyklista uvědomí, jak je dnes bezchybnou funkcí kola rozmazlován.

Jelikož se stále nedařilo, aby řazení na převodnících fungovalo optimálně, byla dvě řešení - buďto sehnat nový převodník, nebo problém zkusit vyřešit podomácku. A jelikož první varianta je zbytečně jednoduchá, zvítězila ta druhá. Jako předloha přitom posloužil starší převodník Campagnolo, z jehož provedení zvedacích čepů a jejich rozmístění jsme vycházeli. Samotné náběhy, tedy tvarovou úpravu zubů, jsme vynechali a soustředili se pouze na šestici čepů, respektive tří párů zvedacích "kolíčků".

Bylo nutné vymyslet, z čeho čepy vyrobit a jak je do převodníku uchytit. Volba padla na ocelové šroubky s válcovou hlavou 4×12 mm. Těm jsme následně ještě museli zbrousit hlavy na průměr 6,5 mm, tedy na hodnotu shodnou s předlohou od Campagnola. Poté jsme šroubky zařízli a čistě zabrousili tak, aby po zašroubování z převodníku nevyčnívaly.

Dále bylo nutné rozkreslit rozmístění čepů podle italské předlohy. Oba převodníky měly shodně 52 zubů, takže to nebylo příliš složité. Byla ovšem potřeba pečlivost, protože příliš nízko umístěný čep by nemusel plnit ideálně svou funkci, a naopak jeho vyšší umístění by mohlo být problematické, neboť by pak řetěz nemusel optimálně zapadnout na ozubení. Po rozkreslení a označení důlčíkem již bylo možné vyvrtat díry o průměru 3,3 mm. Následně přišla na řadu asi nejobtížnější operace, a to vybroušení dosedacích ploch pro hlavy šroubků, protože převodník nemá všude stejnou tloušťku. Do sklíčidla stojanové vrtačky jsme upnuli válcový stopkový brusný kotouč, s jehož pomocí jsme okolí otvoru zbrousili do roviny. Frézu jsme bohužel neměli k dispozici, byla by mnohem vhodnější a preciznější. Pak přišel na řadu závitník o průměru 4 mm a po vyříznutí závitů následovalo očištění jemným drátěným kartáčkem a odmaštění samotných závitů v převodníku i na čepech.

Předposlední úkon představovalo namíchání dvousložkového lepidla na extrémně namáhané spoje (tzv. "tekutého kovu"), jež jsme nanesli na závity čepů, ty zašroubovali do převodníku a silně utáhli. Lepidlo se dostalo mezi stěnu převodníku a hlavičku čepu, takže spoj by měl být dostatečně pevný. Poslední úkon přišel na řadu až po dokonalém vytvrdnutí lepidla - cca po osmi hodinách. Čepy bylo nutné zbrousit na výšku 1,3 mm, k čemuž posloužila klasická stolní bruska. Bylo zde nutné předejít přílišnému prohřátí čepů, takže jsme brousili vždy každý pouze lehce a posunuli se k dalšímu, abychom se po otočení převodníku o 360 stupňů opět vrátili na začátek. Každý čep jsme tak na výšku brousili asi na desetkrát.

Následně stačilo převodník opět namontovat a zjistit, že naše snažení rozhodně nebylo zbytečné. Řazení se nejen zrychlilo a vyžadovalo podstatně menší ovládací sílu, ale dokonce si troufneme tvrdit, že není v reálu o nic méně přesné než u našeho vzoru od Campagnola.

(kad)