Trendy versus praktičnost ... jednopřevodník?

Diktát bikové módy je v mnoha směrech neúprosný a nové trendy se logicky starají o to, že chceme nový bike, aniž bychom jej fakticky vůbec potřebovali. Samozřejmě jsou trendy, jež mají své skutečné opodstatnění – ať už se zaměříme na nepopiratelnou vyšší účinnost kotoučových brzd vůči véčkům, na jasný přínos kompletního odpružení nebo třeba na větší průměr kol, jenž umožnil zdolat náročnější terén i technicky méně zdatným jezdcům. Pak jsou tu ale módní inovace, které mnohdy nejsou zdaleka nezbytné, třeba kónické hlavy rámů u běžných XC modelů, nebo například vnitřní vedení řadicích bovdenů a v extrémních případech i hadiček hydrauliky kotoučových brzd. Tedy trend sice zajišťující optickou čistotu designu kola, ale současně řešení, z něhož vstávají hrůzou vlasy na hlavě nejednomu mechanikovi. Nebudeme si nalhávat, že některé z těchto inovací a vývojových směrů nejsou samoúčelné či dokonce úplně zbytečné. Extrémem se pak může zdát třeba aplikace elektronického řazení do MTB sad, navíc s možností volby automatického řazení u přesmykače. Otazníků v případě evoluce cyklistické techniky posledních let se nabízí celá řada, snad nejvíce kontroverzní je však v tomto ohledu podle mého názoru preference jediného převodníku pro XC a maratonské stroje. Samozřejmě, pro trénovaného závodníka věc dost možná téměř ideální, stejně tak pro enduro bike, případně pro všechny fully s trochu vyšším zdvihem. Ale pro hobby bikera ročně najíždějícího okolo tří tisíc kilometrů asi ne právě ideální doplněk.

Pro letošní sezónu se vyrojila celá řada závodně či alespoň sportovně střižených biků s jediným převodníkem, nejčastěji s pouhými 36 zuby. Závodník nemá problém – i na nějakém stém kilometru má pravděpodobně tolik síly, že ani dlouhý táhlý kopec nevyvede jeho jediný převodník z míry. Kde však bude zbytečně ztrácet, to jsou asfaltové rovinky či mírná klesání – zde najednou může těžší převod chybět a cenné vteřiny v celkovém čase pozvolna přibývají. Zvlášť, je-li 36z. převodníkem vybaven 27,5“ bike s jedenáctkovým nejmenším pastorkem. To se však stále víceméně bavíme o trénovaných jezdcích, kteří nemívají problémy měnit kadenci šlapání a třeba ve sjezdech točit dlouhodobě sto otáček za minutu. Ale vraťme se k nám, obyčejným smrtelníkům, kterým ke konci závodu zpravidla docházejí síly, a především ve výjezdech našim unaveným nohám jediný převodník najednou nedostačuje.

Kolega Jirka, který se každoročně v roli profesionálního mechanika účastní celé řady velkých etapových MTB závodů, zrovna nedávno popisoval, jak za ním před jednotlivými etapami na Trilogy chodili jezdci, zda by jim mohl na kliky namontovat menší převodník, než jaký tam mají ze sériové montáže. Zkrátka potřebovali zdolat náročné výjezdy, aniž by museli sesedat z kola. A jak dobře víme, každé podobné sesednutí může být odměněno náhlými nepříjemnými křečemi, takže často platí pravidlo: “Vyjet, co se dá“. Několik převodníků tak bylo vyměněno, ale zdaleka nebyli uspokojeni všichni zájemci. A ti, kterým byl převodník vyměněn, se najednou dobrovolně připravovali o rychlost na rovinkách a ve sjezdech, kde si s těžším převodem původně mohli takzvaně přišlápnout. Najednou chtěli kolo, které by sice vyjelo kopce, ale automaticky museli obětovat onu rychlost. Napadá mě jediná otázka: „Proč?“ Tedy z jakého důvodu máme najednou sedlat buďto taková kola, která vyjedou do strmého kopce i s našimi značně redukovanými silami, nebo taková, která budou pro změnu dostatečně rychlá po rovině a ve sjezdech? A to v době, kdy řazení na převodnících, systémy náběhů a práce přesmykačů dosáhly svého maxima? Abychom ušetřili pár set gramů za přesmykač, řadicí páčku a převodník? Z tohoto důvodu dobrovolně obětujeme onu obojživelnost biků naprosto samozřejmou po tři desetiletí? Pro ušetření pár gramů máme před každým závodem projíždět trať a podle profilu či náročnosti výjezdů montovat konkrétní převodník? Nestačí, že podobnou alchymii nejednou řešíme v případě obutí?

Mám trochu pocit, že vývoj kol se s preferencí jednopřevodníků vrací o sto let zpět, kdy jezdci otáčeli zadní kolo a tím v horách volili menší či větší zadní pastorek – pro kopce či pro roviny a sjezdy. Záměrně nechávám stranou skupinu závodníků, pro něž je jediný převodník skutečně mnohdy dostačující a každá gramová redukce zde má svůj smysl. Nabízí se paralela, kdy v době příchodu řadicích silničních pák Dual Control někteří jezdci do kopců vozili inovativní „dual“ pouze vpravo a pro přesmykač měli klasickou (skoro nic nevážící) páčku na rámu. Ale nikoho nenapadlo do kopců odmontovávat velký převodník, aby byli lehčí. Naopak v případě horských kol nám najednou vzali nejmenší i největší převodník a s rozšířením rozsahu kazety konstruktéři řekli, že nám to přece musí stačit.

Přechod od trojpřevodníku k dvojpřevodníku zdaleka nebyl tak kontroverzní a zvlášť pro náš domácí terén je „dvojplacka“ skutečně i pro hobby bikera mnohdy adekvátní. Byť ke konci závodů bývají častěji k vidění tlačící majitelé devětadvacítek, kteří by jistě v daný okamžik čtyřiadvacítkový převodník vyvážili pomalu zlatem. Je ovšem fakt, že dvojice převodníků je pro mnoho uživatelů dostačující. Na druhou stranu, jediný převodník je nezbytné vzadu doplnit hodně velkým rozsahem kazety, a i když se s její pomocí dostaneme na převody použitelné pro prudší výjezdy, jen těžko s toutéž kazetou nalezneme převod vhodný pro rychlost. Zvlášť, máme-li kazetu Shimano s klasickou jedenáctkou na pozici nejmenšího pastorku, deset zubů u Sramu je v tomto ohledu přece jen určitou výhodou.

Je samozřejmě otázkou, jak na danou problematiku v nejbližší době zareagují samotní výrobci kol, tedy zda na sportovnějších modelech upřednostní praktičnost a univerzalitu pro běžné uživatele, nebo zda budeme nuceni při koupi kola automaticky objednávat navíc přesmykač, levou řadicí páčku a dva převodníky, které nám pokryjí přesně ty převodové rozsahy, na které jsme byli léta zvyklí. Nechme se překvapit. O bikovém řazení Dual Control přece zprvu také mnozí říkali, že je skvělé...

Jan Kadečka