Test. Marin Rift Zone 9 Carbon

Marin je takřka synonymem mountain bikingu a jeho lehké hardtaily z první poloviny devadesátých let jsou dodnes nezapomenutelné. Kalifornský výrobce šel vždy trochu jinou cestou než hlavní proud, což v minulosti dokazovala i aplikace nevšedních celoodpružených koncepcí. Současnost je sice z hlediska užitých konstrukcí již podstatně klasičtější, což však určitě nevadí. Přiznáme se, že pro aktuální fully Marin máme tak trochu slabost – z hlediska geometrií, torzní tuhosti i samotné funkce pružení jim totiž zpravidla není co vytknout. Jak na tom bude model Rift Zone 9 Carbon ročníku 2016? Potvrdí naše předchozí zkušenosti s biky této značky? Na to odpoví následující řádky.

Tento 29“ full s karbonovým rámem je někde na rozhraní mezi maratonským a trailovým strojem, přičemž k oběma kategoriím má co říci. Sto deset milimetrů zadního a sto dvacet předního zdvihu je zde naladěno tak, že máme před sebou lehký bike, s nímž si jezdec užije do sytosti technické pasáže. Výrazný sloping, kraťoučký představec, teleskopická sedlovka a vyloženě hravá geometrie jsou zárukou dnes tolik žádaného „fun factoru“, který však není nevýhodou ani v případě, kdy chceme kolo použít pro maratonskou trať.

Typický rukopis značky Marin posledních let nese jak přední rámový trojúhelník s „výztuhou“ mezi horní a sedlovou trubkou, tak i zadní stavba. Ta pracuje na bázi jednočepu s přepákováním, přičemž hlavní čep je umístěn nad středovým pouzdrem, a zadní čep zde nenajdeme vůbec. Je totiž nahrazen samotnou pružností karbonové zadní stavby. Trailový vzhled kola je zcela neoddiskutovatelný a do tohoto konceptu zapadají rovněž pevné osy či svislá pozice tlumiče, stlačovaného poměrně minimalistickým duralovým vahadlem. Celková hmotnost 12,5 kilogramu ve velikosti L (včetně pedálů) se sice může vzhledem k samotné zdvihové kategorii a cenovce 133 990 korun zdát „pouze“ průměrnou, ale mezi čistě trailovými stroji s preferencí ovladatelnosti a se schopností zvládnout i těžší terén se rozhodně jedná o vynikající hodnotu. Zvlášť přihlédneme-li k použití největšího průměru kol.

Rift Zone má dvě různé tváře. Na první osahání se chová jako celkem rychlá maratonská devětadvacítka, pouze se vzpřímenějším posedem a nepřehlédnutelnou dávkou pocitové živosti. Na velmi dobré akceleraci měla nepochybně zásluhu rovněž kola DT Swiss M1700, obutá do promyšlené kombinace plášťů WTB Nineline a Trail Boss. Jízda běžným terénem a okamžité zrychlení v závislosti na trochu silnějším záběru do pedálů dávají okamžitě zapomenout na trailovou povahu kola i na přítomnost teleskopické sedlovky pod sedlem. Dokonce ani výjezdy nepůsobí jakkoli křečovitě, za prvé v nich nemá jezdec pocit, že by s sebou tahal nějakou váhu navíc, a za druhé při pevnějším sevření řídítek není problém vyjet ani hodně prudká stoupání. Ve chvíli, kdy přijde na řadu technický úsek, či ještě lépe sjezd, najednou plně ožije trailová přirozenost stroje. Ještě před pár lety bychom to považovali za nemožné, ale testovaný Marin i přes největší velikost kol doslova fantasticky zatáčí. Hlava není pocitově příliš položená a přirozená pozice jezdce je zde situována více nad zadní kolo, což má suma sumárum za následek, že jízda po naší oblíbené točité pěšině bude neskutečně zábavná. A připlete-li se nám do cesty nějaká překážka, tak bude tento pocit ještě násoben. Vychutnáme si nadhození předku při nájezdu na překážku, bunny-hop či odskočení snad každé terénní nerovnosti. Jako by zvolená geometrie doslova popírala přítomnost devětadvacítkových kol. Spíš nám v těchto ohledech Rift Zone 9 Carbon připomínal skvěle naladěnou „sedmadvacítku“. Jedná se o přesně takový bike, s nímž během celodenní vyjížďky urazíme mnoho desítek terénních kilometrů a po cestě si jen tak mimochodem střihneme sjezdovou trať. Zkrátka horské kolo v té nejryzejší podobě, nabízející univerzalitu, o jaké se nám donedávna ani nesnilo. Teleskopická sedlovka pak v tomto ohledu hraje důležitou roli.

Řídítka o šířce 740 milimetrů, teleskopická sedlovka KS Lev Integra s dálkovým ovládáním z řídítek či kraťoučký představec jsou zaručenými prvky pro bezproblémové zdolání technických pasáží. Nicméně v tomto případě na ně znatelně nedoplácí univerzalita kola a jeho využitelnost pro maratonské nasazení. Bike působí neskutečně sebevědomě v klopených zatáčkách, na kořenech i kamenech a majitel si na něm vychutná každý metr jízdy, během níž jsme se několikrát přistihli s úsměvem od ucha k uchu. Zábavnost jízdy je skutečně maximální a svou zásluhu na tom mají i již zmíněné pláště nebo dokonale pracující brzdy Sram Guide RS s kotouči 180/160 mm. A pokud si nelibujete ve vyloženě sportovním posedu, tak si na tomtéž biku, jenž vám umožní zdolat náročné pasáže, vychutnáte i velkou dávku najetých kilometrů. Velká kola jsou nemalou výhodou také z hlediska jakési obojživelnosti. Ve výjezdech, kde většinou bývá nutné posunovat těžiště hodně dopředu, skoro jako by Marin automaticky mazal jezdecké chyby. Perfektní přítlak zadního pláště k podkladu totiž dovolí zabírat ze sedla a vyjet taková stoupání, jež byla donedávna pokořitelná pouze s precizním rozložením těžiště a vyšší kadencí šlapání. Zde sice nebude od věci lehké „přitvrzení“ zadního tlumiče, pro potlačení zbytečného pohupování pod záběrem, ale najednou tyto výjezdy zdolá bike s vizáží téměř freeridového stroje.

Kouzla s karbonem i odpružením

V případě karbonového monokokového rámu nalezneme řadu specifických detailů, jako jsou mohutné profily trubek či soudkovitý tvar hlavy uzpůsobené pro kónický sloupek vidlice. Zajímavě působí vstup pro vnitřní vedení lanek řazení či hadičky zadní brzdy. Líbilo se nám klasické závitové středové pouzdro, dále provedení čepů nebo třeba přítomnost plastové ochrany spodní trubky. Pro značku typický tvar mají zadní patky, hodně čistě působilo zakomponování Post Mount úchytu zadní brzdy či spodního oka tlumiče, stejně tak integrovaný úchyt přesmykače, byť v našem případě nevyužitý a zaslepený.

Důležité jsou obě pružící jednotky, a zatímco vzadu najdeme osvědčený tlumič Fox Float Performance Elite (s páčkou ovládání komprese a trojicí poloh), tak přední vidlice je hodně neokoukaná. Jedná se o francouzskou BOS Dizzy AM 29, jež celý bike pozvedla ještě o třídu výše. Funkčně je tato vidlice naprosto dokonalá a svým supercitlivým až „máslovitým“ chodem udává nové standardy v předním pružení. Citlivost zkraje zdvihu, rychlost reakcí na sebemenší podněty, tuhost v krutu a schopnost téměř stoprocentního využití svého 120mm zdvihu – ve všech těchto ohledech je vidlice Dizzi dokonalá a z funkčního hlediska neskutečně kultivovaná. Znatelnější progresivita se dostavuje až ke konci zdvihu, jako ochrana před chodem na doraz, takže schopnost pohltit rázy prakticky všech velikostí je zde jednoduše fantastická. Určitým paradoxem je, že vidlice působí hodně subtilně, vždyť její hmotnost činí pouhých 1580 gramů! Páčka na korunce ovládá kompresi – od plného lockoutu, přes univerzální mód Comp až po otevřený režim Soft. A my se přikláníme, aby právě pozice „Soft“ byla tou nejčastěji používanou, sotva sjedete z asfaltu. Je škoda této vidlici jakkoli omezovat její schopnost pružit. BOS Dizzy je každopádně jednou z nejlepších vidlic, jakou jsme kdy jezdili.

A osazení? K sadě Sram X.0 není co dodat, a stejně tak se nám líbily všechny komponenty s logem Marin. Převodník 32 zubů v kombinaci s kazetou 10-42 nabídne pro daný bike dostačující převody, takže tentokrát bez připomínek. A bez jakýchkoli připomínek z naší strany je bike jako takový, což se nestává moc často. Kromě skvělé vidlice nás Rift Zone 9 Carbon nejvíce oslovil svou geometrií. Nepůsobí zrovna malým dojmem, a přitom se s ním dá otočit skoro na pětníku. Ostré zatáčky, vracečky, to vše zvládá na jedničku. Je skoro neuvěřitelné, co se z devětadvacítkové koncepce dá z hlediska ovladatelnosti vyždímat…