Shimano Ultegra 2018 (test)

Jednou z nejdůležitějších silničních novinek letošní sezóny je bezesporu sada Shimano Ultegra, respektive její úplně nová generace s kódovým označením R8000. Oproti té dosavadní došlo ke změně prakticky na všech frontách, kdy se vzorem stala předloni odprezentovaná top sada Dura-Ace. Hned na úvod testu můžeme prozradit, že po designové a především po funkční stránce je nová Ultegra ve většině ohledů srovnatelná se superluxusní „durou“. Pokud by nás se zavázanýma očima posadili na trenažéru postupně na kola s oběma nejvýše postavenými silničními sadami Shimano, troufneme si tvrdit, že rozdíl bychom pravděpodobně ani nepostřehli. Dokonalá ergonomie pák Dual Control, neskutečná rychlost a přesnost řazení – s použitím shodných technologií snad ani nelze dosáhnout rozdílného výsledku. Je pravda, že Ultegra 2018 jako by z oka vypadla nejvyšší sadě, ať už jde o tvar dutých klik, přehazovačku s donedávna ještě bikovou technologií Shadow, či o kotoučové brzdy, jež nyní tvoří plnohodnotnou součást sady. Na třmenu i pákách proto nalezneme logo Ultegra.

Nabízené varianty uspokojí všechny uživatele, vybírat bude možné jak z ráfkových či hydraulických kotoučových brzd, tak mechanicky či elektronicky ovládaného řazení. Rozhodně to není tak, že by japonští konstruktéři viděli budoucnost pouze v technologii Di2 a diskových brzdách, i standardní, lanky ovládané mechanice byla při vývoji nové Ultegry věnována obrovská pozornost. Přesto jsme neodolali pokušení a při našem prvním kontaktu s novinkou si vybrali verzi kombinující Di2 a hydrauliku. Hmotnostní navýšení při použití kotoučovek oproti ráfkovým brzdám by mělo být nějakých 174 gramů, což je z našeho pohledu přijatelná hodnota. Zvlášť zvážíme-li zcela nesporný bezpečnostní přínos kotoučovek, byť za cenu poměrně časté lehké redukce schopnosti pohlcovat otřesy u přední vidlice kola. Vždy ale bývá něco za něco, a byť jsme během uplynulých let nabyli dojmu, že z hlediska preciznosti už není technologii Di2 kam dále posouvat, poslední generace top sad Shimano jako by byla ještě vycizelovanější, svou funkcí i designově. Co jsme kdysi vytýkali prvním měničům Di2, tedy jakousi nevzhlednost nástaveb se servomotorky, to je dávnou minulostí. U přehazovaček při pohledu z boku najednou těžko rozeznáme verzi Di2 od té mechanické, u přesmykačů je pak nadstavba daleko decentnější nežli u předchůdců a její plocha je záměrně rozbita i designově. Podobně spokojeni jsme také u aktuálních silničních diskových brzd Dura-Ace či Ultegra - nejen montážní systém Flat Mount, ale hlavně kompaktnost a elegantní tvarování těla brzdového třmenu najednou dobře zapadají do celkového designového konceptu sad. Dokonce i chladicí žebra destiček působí v daném celku překvapivě kompaktně, takže již neplatí, že výrobci „pouze“ naroubovali lehce upravené bikové brzdiče na silniční sady.

Nyní by měl být i estét spokojen, byť současně musíme dodat, že s každou další generací se velmi lehce vytrácí určitá ladnost a elegance, na niž jsme byli v silničním segmentu po léta zvyklí. Obliny byly nahrazeny hranami, leštěné plochy matnou či lesklou černou, zásadní je funkce a gramová redukce. Řada technologií přechází z bikového segmentu, což se týká třeba zmíněné konstrukce Shadow u zadních měničů. Černá barva je, zdá se, u špičkových silničních kol nadále v módě, a nabídnout i jen částečně leštěné komponenty vyšších řad by proto byla pro největší výrobce bezmála
sebevražda. Přestože pro někoho nemusí být současné špičkové sady největších značek prvoplánově líbivé, při bližším prozkoumání zjistíme, že jsou technicky naprosto dokonalé, což platí u Shimana dvojnásob. To je ve finále o dost důležitější nežli sexy křivky. Impozantní je redukce materiálu na těle přehazovačky i na „děravém“ vnějším ramínku paralelogramu přesmykače.

Di2 v rytmu disca

Jak již bylo řečeno, námi testovaná sada modelového ročníku 2018 kombinovala elektronické řazení a hydraulické diskové brzdy. To je ostatně sestava, již bude podle našeho názoru preferovat nemalé procento „moderních“ náročnějších silničářů, bez zbytečných sklonů k tradicionalismu. Pojem integrace byl u testovacího kousku dotažen k maximalismu, a to nejen vnitřním vedením kabelů či hadic hydrauliky, ale schování do útrob kola se dočkal také „interface“ rozbočovač, tedy ona chytrá krabička, již jsme donedávna vídali uchycenou pomocí gumiček či stahovacích pásků pod představcem. Někteří z výrobců kol tento nezbytný člen, či přesněji řečeno mozek systému Di2, schovávají přímo do stěny rámové trubky, v našem případě byl velmi decentně umístěn místo koncové zátky řídítek. To je elegantní řešení, nicméně při pádu trochu vystavené možnému poškození. Jinak je zde ovšem bezvadně po ruce jak pro základní nastavení systému, tak pro dobíjení. V nabídce však bude nadále také standardní varianta pro uchycení pod představec. Zajímavostí je jistě zanedbatelná hmotnost tohoto nezbytného dílce sestavy Di2, „interface“ rozbočovač pod představec váží deset gramů, provedení do řídítek o jeden gram více.

Systém Di2 samozřejmě v principu funguje tak, jak jsme již pár let zvyklí. Nabízí automatické doladění vodítka přesmykače, tedy funkci, která pracuje naprosto luxusně již od okamžiku, kdy se první generace sady Dura-Ace Di2 objevila na trhu. Po vzoru bikových variací na téma Di2 však zatím poslední verze elektronické Ultegry nabízí navíc možnost automatické funkce přesmykače. Pro pravověrné silničáře nejspíš nemyslitelné, ale jako manifestace schopností vývojových mozků Shimana ač nečekaně precizně fungující záležitost, která dokáže vyřešit problém se změnou převodu třeba některým jezdcům s tělesným poškozením. Technologii Synchronized Shift jsme měli možnost poprvé otestovat již v loňském roce u elektronického ikstéčka a na silnici pracovala stejně příkladně. I tak se ale zatím jedná o záležitost pro omezený okruh uživatelů, zvlášť když je změna převodu v současnosti tak lehkou záležitostí, ať už jde o lankový či elektronický přenos. Nicméně pokud má někdo problém pochopit „překrývání“ převodů a při řazení nerespektuje optimální řetězovou linku, elektronická technologie Synchronized Shift to vše (po její aktivaci) vyřeší sama za uživatele.

Ergonomii ovládání není u nové Ultegry prakticky co vyčíst. Tvarování těla pák Dual Control dokonale respektuje anatomii našich rukou, prakticky skoro nezávisle na délce prstů. Páky s užší přední částí hlavice famózně padnou do dlaně, na čemž má zásluhu také směs a struktura krycí gumy, a stejně tak pozice prstů na karbonové brzdové páce je přirozená. Zdá se být skoro neuvěřitelné, že do takto minimalistické hlavice páky se konstruktérům podařilo integrovat veškerý mechanismus s expanzní nádobkou hydrauliky. I když, pokud se zamyslíme, tak ovládání řadicími tlačítky znamená pouze spínací kontakty systému Di2, čímž nám zcela odpadá veškerý mechanismus standardního řazení, v praxi připomínající trochu robustnější hodinový strojek. Minimalismus těla páky včetně hydrauliky proto nemusí být tak velkým překvapením.

Samotná pozice řadicích tlačítek je správná a jejich výška vyhoví rukám s různě dlouhými prsty. Po této stránce je vše naprosto univerzální a chytrým řešením je i naprosto odlišný povrch tlačítek, jimiž řadíme na lehčí či těžší převod. Zatímco to hlavní je hladké, odřazovací má povrch podobný golfovému míčku, plný malých důlků. Cit v prstech dokáže oba povrchy poslepu rozeznat a máme-li krátkoprsté rukavice, případně tenčí prstové, je pozice tlačítek, jejich velikost i vzájemné nepatrné přesazení, zcela bezproblémové. Úplně ideální to není pouze v tlustších zimních rukavicích, v takový okamžik jsou mechanické „dualy“ s dvojicí samostatných páček (či spíše pák) přece jen v lehké výhodě. I tak ale Shimano na ergonomii tlačítek u Di2 oproti předchozím generacím zapracovalo a hlavní řadicí tlačítko již není natolik zasazeno do hrany páky, nyní je o dost zřetelnější. Příjemným detailem námi testovaného kola bylo přidružené řazení na řídítkách u představce – toto „dvojtlačítko“ k ovládání přehazovačky se výborně hodilo třeba v kopcích, kde jsme se drželi nahoře. Snad jen designově působilo oproti zbytku sady tak trochu humpolácky.

Rychlost řazení je neskutečná, a pokud jsme ji chválili již u první i druhé generace Di2, nyní je vše ještě dokonalejší. Zde nedokážeme hodnotit přesný čas přehození, okamžitá odezva měničů je hlavně o pocitech. S poslední generací systému Di2 se vše zdá ještě ostřejší a současně čistší, kultivovanost změny převodu je těžko uvěřitelná. Rychlost, jen minimální hlučnost, dokonalá přesnost zohledňující snad i tisíciny milimetru – v těchto ohledech je elektronika Shimano naprosto výjimečná a dokáže během jediné jízdy přesvědčit notorického pochybovače.

Primární je však prakticky nulová závislost na vnějších vlivech. Tím netvrdíme, že při výrazně zanedbané údržbě nebude některý z měničů v čepech zadrhávat a zpomalovat rychlost reakcí, ale naprostá nezávislost na sestavě lanko/bovden je obrovskou výhodou. Řada profesionálních mechaniků svorně odpřisáhne, že na jednou seřízený systém Di2 není třeba možná i po roky sáhnout, vyjma občasného dobití, pakliže nedojde k vyosení měniče vlivem pádu či jiné podobné nepříjemnosti. Servisní zajímavostí je pouze jediný šroubek nastavení dorazu přesmykače, u přehazovačky najdeme klasicky dva, plus logicky jeden k nastavení vzdálenosti mezi horní kladkou a největším pastorkem.

Oproti předchozím generacím Di2 se ještě zdokonalila nejen rychlost a přesnost, ale i funkce automatického vystřeďování vodítka přesmykače. Zatímco dříve, po přeřazení o vícero pastorků, se chviličku nedělo nic, a až po té servomotorek zabzučel a pozici vodítka dokonale vystředil, nyní vše upraví v návaznosti na změnu převodu vzadu prakticky ihned, bez otálení a současně tišeji. Další věc, kterou zmíníme, je řazení v téměř plném zatížení, byť mechanici a precizní uživatelé si budou v tento okamžik dost možná rvát vlasy na hlavě. U závodního materiálu je však nezbytné, aby změnu převodu při zatížení zvládl, přičemž Ultegra je podle nás stále primárně závodní sadou, vlastně jen o maličko ekonomičtější „durou“. Takže ano, dali jsme novince při testu docela zabrat a moc jsme si nebrali servítky, má-li být hodnocení objektivní. Realita je taková, že řazení i při skoro plném zatížení zvládá přehazovačka úplně bez problémů, byť tím samozřejmě trochu riskujeme poškození řetězu a pastorků. Rovněž u přesmykače je možné měnit převod při pouze lehce ubrané síle záběru a je neuvěřitelné, že při takto vysokém zatížení je řetěz schopen se čistě, rychle a poměrně tiše přesunout z jednoho převodníku na druhý. Závodník se podobně macešskému chování k sadě čas od času nevyhne, a Ultegra Di2 si s tím poradí. Dodáme však, že se tak ke komponentům ze zásady běžně nechováme a rozhodně to nedoporučujeme!

Právě rychlost změny převodu u přesmykače je alespoň pocitově právě tím, na čem konstruktéři nejvíce zapracovali. Preciznost jeho práce je neskutečná a právě zde je největší rozdíl oproti lanky ovládané mechanice. Zatímco u ní jezdec musí umět řadit a nezbytností je úplné „dotažení“ řadicí páky při přehození na větší pastorek, Di2 je v takový okamžik naprosto blbovzdorná. Stačí stisknout tlačítko a systém se sám postará o to, aby byla změna převodu dokonalá a okamžitá. Jde však o jeden dokonale funkční celek a na vše má nemalý vliv také sestava náběhů na převodnících a provedení řetězu. Máme-li bezchybný stav bovdenů a lanek, mechanická přehazovačka může fungovat skoro stejně rychle jako elektronika, ovšem precizností a rychlostí práce přesmykače Di2 kraluje.

Ovládání je nastaveno tak, že při podržení hlavního řadícího (vyššího) tlačítka můžeme přehodit až o tři pastorky naráz. Není to tak, že by při nepřetržitém tisknutí tlačítka přejela přehazovačka celou kazetu odspoda až nahoru. Větší pastorky můžeme řadit o tři a znovu o další tři nahoru, což je v reálu ideál. To samé platí pro odřazování zadním tlačítkem, takže pouze o tři pastorky směrem dolů na jedno delší stisknutí. Mapa řazení je však nastavitelná přes diagnostiku, tedy po propojení s počítačem a adekvátním softwarem. To je už sice tak trochu „vyšší dívčí“, ale přesně takto lze nastavit rovněž funkci technologie automatického řazení přesmykače Synchronized Shift.

Na brzdy s citem

Přesuneme-li se k brzdám, nejprve si všimneme kotoučů se sendvičovou konstrukcí Ice Technologies, kombinující hliníkový střed a nerezové pláty tvořící samotnou oboustrannou brzdovou plochu. V rámci zvýšení bezpečnosti při hromadných pádech je prostor mezi rameny uchycení vyplněn právě hliníkovým profilovaným plechem, současně zvyšujícím schopnost chlazení v dlouhých sjezdech. Jedná se tedy o zabití dvou much jednou ranou, byť odvod přebytečného tepla by byl zcela jistě dostatečný i bez těchto výplní kotouče. Dalším ryze bezpečnostním prvkem je lehké zakulacení hran kotoučů. U námi testovaného kousku jsme měli sestavu průměru 160/140 milimetrů a brzdný výkon byl od prvních okamžiků hodně vysoký. Zablokovat zadní kolo nebyl větší problém, ovšem budeme-li s výkonem brzd počítat, využijeme jej bezezbytku. Výrazně snižuje ovládací síly a při citlivém dávkování brzd se jedná o nesporný přínos. Otázkou zůstává vhodnost použití 160mm předního kotouče u testovaného kola, osobně bychom dali přednost sto čtyřicítce vpředu i vzadu. Jak jsme ale u Shimana zvyklí, vše funguje dokonale a brzdy nevadly ani v hodně dlouhých sjezdech či při opakovaném silném dobržďování. První pocity však znamenaly nutnost většího soustředění na citlivost našich prstů, neboť již okamžik dosednutí destiček na kotouč znamenal nástup brzdného účinku. Nebylo to úplně tak, že by destičky pouze dosedly na kotouč a teprve poté, s každým výraznějším tlakem prstů na páku, se zvyšovala účinnost. Ona účinnost byla cítit okamžitě, což je moment, na který je nutné dávat pozor hlavně za mokra. Jde však jen o zvyk, jako celek jsou brzdy nemalým přínosem a v horských sjezdech s prokřehlými prsty jim budeme doslova blahořečit.

A zbytek sady? Samostatnou kapitolou jsou kliky a s nimi související přenos energie. S každou další generací sázející na systém Hollowtech II si říkáme, že ničeho tužšího již nelze dosáhnout, a Shimano nás znovu a znovu překvapuje, že je to možné. Nové kliky jsou nebývale tuhé zásluhou spojení mohutných dutých výkovků s jednostranně symetrickými rameny a své dělá i tuhost převodníků, především pak toho velkého, využívajícího širší průřez s dutinou uvnitř. Současné špičkové kliky jsou navrhovány s převodníky jako jediný celek a ve vzájemné symbióze dokážou dosáhnout takové odolnosti vůči kroucení při silovém záběru.

Aby byly detaily testovaného kola kompletní, tak převodníky nabídly skladbu 52/36 a kazeta rozsah 11-30. O velmi sebevědomou akceleraci a především o touhu po vysokých rychlostních průměrech se starala kola Dura-Ace WH-R9170 s 65 mm vysokými karbonovými galuskovými ráfky. U nábojů si nešlo nevšimnout malých nálepek s nápisem „Prototype“. Ostatně i samotná testovaná sada Ultegra Di2 R8000 byla jednou z vůbec prvních produkčních verzí. Proto nelze vyloučit, že se bude ještě lehce pracovat třeba se směsí brzdových destiček a pár dalšími detaily.

Jan Kadečka