Říká se mu Čuňas (zrecyklováno)

Říká se mu Čuňas

Slávek Mixa nejen o kole a neuvěřitelných sázkách

Jsou články, které stojí za to zrecyklovat.... (obnoveno z roku 2009)

Úspěšní závodníci mají své fanoušky, ovšem když po několika letech jejich hvězda pohasne, na jejich místo přijdou nová jména, jiné ikony a modly, třeba již z části pro novou generaci cyklistických fandů a nadšenců. A původní hvězdy často upadají v zapomnění. Existují ovšem určité výjimky, a nemusí se vždy jednat o tu nejvyšší možnou formu cyklistiky. Jedinci, kteří se stanou jakousi legendou a jejich jméno je v určitém kruhu cyklistů známé po několik desetiletí, a to dokonce v případě, že jim slávu nepřinese vítězství v důležitých závodech. A právě takovou absolutně nepřehlédnutelnou osobou domácí cyklistiky je Slávek Mixa. Že vám toto jméno nic neříká? A co takhle jeho přezdívka Čuňas? To už asi jo. Mezi vyloženými cyklistickými nadšenci nebude pravděpodobně mnoho těch, kteří by alespoň jednou nezaslechli některý z mnohdy neuvěřitelných Čuňasových příběhů. Ať už se jedná o závodní minulost, následnou práci mechanika a maséra dokonce u zahraničních profesionálních stájí či o sázky, nad nimiž často zůstává rozum stát, tato postava je zkrátka natolik svérázná a váže se k ní taková spousta historek, že by byla rozhodně škoda nenabídnout alespoň určitou porci z nich našim čtenářům. Proto jsme se rozhodli se Slávkem, kterému, tedy mimo přímé oslovení, nikdo neřekne jinak než Čuňas, udělat následující rozhovor.

Slávku, ty jsi původem vzpěrač. Jaký byl vlastně tvůj příchod k cyklistice?

Já jsem vzpíral za ČKD Stalingrad, byl to přibližně rok 1961. Byli jsme tehdy v mančaftu se Zdeňkem Srstkou. V roce ´62 jsem šel na vojnu do Dukly na Slovensko. Byl jsem tam rok a půl a už na té vojně jsem věděl, že se v budoucnosti vzpírání věnovat nechci. Měl jsem špatné koleno a bylo víc důvodů, proč jsem toho chtěl nechat. Už na tu vojnu jsem si tenkrát odvezl s sebou kolo a za první rok vojny jsem najel asi šest tisíc kilometrů. To samozřejmě vedle klasického vzpěračského tréninku. Výhodou kola na vojně bylo, že se dalo z kasáren vyrazit v civilu, zatímco na vycházku jsem musel v uniformě. No a pak po vojně jsem přišel do styku s partou cyklistů, většinou závodníků, a já jsem se jich chytil ve Štěchovickým kopci. Měl jsem tehdy na sobě plátěnky a kolo s přesmykačem ovládaným velkou pákou. No a trochu jsem jim tam tehdy ujel (smích). Po nějaké době mě při svém tréninku nějak odchytli, přemluvili a v roce 1965 už jsem jel svoje první tři závody. V letech 66, 67 jsme pak byli s Vlastou Bémem, s Pepíkem Krejčím a řadou dalších v užší pražský špičce, a to až do roku ´71. Pak jsem tak nějak v uvozovkách vyšuměl, koleno mě bolelo a chtěl jsem si odpočinout. Jinak v civilu jsem byl elektrikářem.

Sedmdesátý první rok ale nebyl koncem tvého závodění...

To je pravda, v roce 1974 jsem začal jezdit veteránské závody. Já jsem ročník ´43 a veteráni byli od třiceti let, takže jsem měl akorát věk. Pořídil jsem si tehdy auto a začal jsem objíždět tyhle závody. Končil jsem někdy v půlce osmdesátých let. Za svůj nejdůležitější závod považuju vítězství ve veteránským poháru v Jindřichově Hradci, a to v roce 1981. Tam to byla trať vyloženě pro mě, s převýšením asi dvacet metrů.

Přestože bys rozhodně měl předpoklady pro dráhovou cyklistiku, jezdil jsi hlavně silniční závody. Nebyla to škoda?

Dráhové kolo jsem si pořídil a předpoklady na dráhovou cyklistiku bych býval opravdu měl. Párkrát jsem se na dráze svez a zajížděl jsem dobrý časy. Jenže pražská dráha se v roce ´67 zbourala. Abych začínal někde jinde, třeba na dráze v Pardubicích, to se mi nechtělo.

Se svojí postavou vzpěrače jsi musel mít docela problémy s tehdejším materiálem. Ať už s rámem či s pohonem kola...

No to je pravda. Často se mi stávalo, že jsem trhal kolečka, řetězy, lámal jsem kliky. Hlavně v případě našeho materiálu. Favoriťácký pětikolečka, tam praskaly pastorky jako nic. Vozil jsem s sebou kvůli tomu někdy i stahovák a pastorky navíc. S vícekolečky Regina už problémy moc nebyly. Po přechodu z našich součástek na Campagnolo to bylo trochu o něčem jiném. Nicméně za svoji závodní kariéru jsem ulomil tři levý kliky a naprasknul jsem tři pravý kliky.

Kolik jsi vlastně vážil? Takhle likvidovat materiál, to není jen tak...

Vážil jsem kolem šedesáti sedmi kil, díky svojí menší výšce. Ale vzpěrač je prostě vzpěrač, nad hlavu jsem nejvíc zvednul 127 kilo v nadhozu. To ve mně prostě zůstalo, nohy byly silný. Proto jsem taky všechno rval silou, a neměl jsem vůbec výdrž v kopcích. Navíc jsem měl hrozně malou kapacitu plic, asi 3,6 litru. Takže dokud se to dalo rvát silou na velkou „placku“, tak to bylo dobrý. Ale jakmile se muselo přehodit na malý převodník a jet víc frekvenčně, tak mě většinou škubli. Prostě jakoby mi někdo zavřel kohoutek s přívodem paliva.

Takže jsi musel být hlavně obávaným spurterem...

No šlo o to, jestli jsem se během celýho závodu udržel někde vpředu. Což byl v kopcích dost problém. Pokud jsem ale dojel v první skupině, tak jsem nikdy nebyl druhej. Pak jsem se za cílem sice málem udusil, ale to už bylo jedno. (smích) Většinou jsem ale dojížděl spíš ve třetí čtvrtý skupině, ale i tam jsem nepustil ve spurtu nikoho před sebe.

Jak často jste se tehdy dostali na závody do zahraničí?

No moc často to sice nebylo, ale závodili jsme v Německu, Dánsku, v Itálii. No a za hranice jsem se dostal nejenom díky kolu, ale pak i díky společenským tancům, jimž jsem se po kolech nějaká léta závodně věnoval. S tím jsem skončil, když jsem se v roce ´84 oženil. Na podzim následujícího roku na mistrovství světa v Brémách půlka toho klubu, v němž jsem tančil, utekla a zůstala v Německu. Z těch lidí, co tehdy utekli, se tím skoro všichni živí do dneška.

Už v době tvého závodění jsi byl profláklej jako „Čuňas“? Jak ta přezdívka vlastně vznikla?

No jistě, už tenkrát mi tak říkali, asi od šedesátýho sedmýho roku. Tehdy jseme byli v Budějovicích na závodech a běžel tady v kině nějaký francouzský film, kde byla postava „Šuňas“. No jasně, že z toho kamarádi hned udělali Čuňase a už mi to zůstalo. Docela legrace je, že Čuňas se říkalo i Gottovi, samozřejmě že jen v určitejch kruzích. Takže on je slavnější Čuňas než já, čímž mě teda pěkně naštval. (smích)

V posledních deseti patnácti letech je tvoje jméno spojováno hlavně s prodejem kol, součástek a s prací mechanika. Nicméně už v dobách minulých jsi sem vozil z ciziny použitý kvalitní materiál pro zdejší závodníky. Měl jsi odjakživa obchodního ducha?

Asi to bylo nějak ve mně. Už když jsem byl na vojně, tak jsem prodával knížky, trička a podobně. Nakonec jsem si z vojny přinesl docela slušný peníze. Pak se k tomu přidaly součástky na kolo. No, a když se jelo ven na závody, každý se snažil přivézt nějaké ty klipsny, řemínky a podobně. Částečně probíhal takový výměnný obchod. Měl jsem lanka a spoustu dalších věcí. Dokonce jsem pak u nás zařídil výrobu replik kufrů shimano na klasické klipsnové pedály. Byl jsem jedním z prvních prodejců neoriginálních převodníků s roztečí Campagnolo. A v roce 1981 jsme postavili první jedenáctikolečko. Funkční jedenáctikolečko! Sehnali jsme speciální řetěz odněkud z Ameriky, těžko říct, z čeho pocházel, a mezery mezi pastorky byly 2,55 milimetru!

Teď k tvé práci mechanika u profi týmů. Jakým způsobem ses k tomu propracoval?

Od píky jsem začal, když jsem jezdil jako mechanik jihočeského kraje s Kalašem. Byl jsem s ním na soustředěních, účastnil jsem se jako mechanik Bohemky, a tak dále. V roce 1988 jsem pak dokázal vyjet za hranice na tři měsíce pracovat. Dělal jsem tehdy ve Švýcarsku a pak jsem tři týdny fungoval jako masér v Itálii u jednoho německýho mančaftu. Do světa profi cyklistiky jsem se dostal až v roce 1991, kdy jsem jel s tehdejším mistrem světa, dráhařem Bruno Rizzim, s týmem Scott a švýcarským nároďákem na devítietapový závod do Arden. No a poté jsem se na nějakou dobu uchytil u švýcarské profesionální stáje Helvetia, a to jako druhý třetí mechanik, druhý třetí čtvrtý masér a tak. Výhodou byla moje univerzalita. Vycestování ven pak nebylo problém a já jsem byl schopnej, když jakýmukoli týmu třeba onemocněl masér či mechanik, sbalit v Praze vercajk, sednout do auta a následující den ráno být třeba ve Francii. No a většinou jsem takhle pracoval za materiál, to znamená, že jsem si tam vybral nějaký věci v ceně výplaty.

Takže takhle se odstartovalo tvoje dovážení použitých závodních kol a dílů k nám...

No jasně. Když jsem jezdil s těma závoďákama třeba na soustředění, slovo dalo slovo a dohodli jsme se, co a za kolik. Samozřejmě že se jednalo o již jeté věci, ovšem většinou v dokonalém stavu. Případně se dalo domluvit i tak, že když jeli oni k nám, tak něco přivezli. Rakušani, Němci, Holanďani, Švýcaři k nám jezdili na Bohemii i na cyklokrosy, takže ten kontakt tam byl pořád. Prostě šlo o to superlevně nakoupit a stejně tak levně prodat, zkrátka vybavit zdejší kluky kvalitním materiálem lidově řečeno za hubičku. No a vždycky, co se přivezlo, to se taky prodalo.

S dovozem a prodejem dílů souvisí i tvůj krámek, který bych si dovolil označit jako něco mezi krámem, skladištěm a klubovnou, kde se pravidelně schází již řadu let skoro ta samá parta cyklistů. A to nejen kvůli levnému pořízení čehokoli, ale i jen tak – na pokec.

No krámek v Michli vzniknul v roce ´88, na povolení tehdejšího národního výboru. Měl jsem jednu místnůstku narvanou vším možným cyklistickým materiálem. A již tehdy jsem zavedl „otevírací dobu“ jen jednou týdně, ve čtvrtek odpoledne. Což tak zůstalo až do dneška, tedy dvacet let. Bylo to kvůli tomu, abych měl dostatek času pracovně vyjet ven, podle toho, jaký tým mě bude kdy potřebovat. Zkrátka jsem potřeboval být časově přizpůsobitelný a někdy bylo nutný zavřít krám i v ten čtvrtek. Jinak po revoluci nám vrátili dům, takže jsem měl prostoru už trochu víc.

Idea tvého krámku?

No vlastně, jak jsi říkal, je to asi víc klub cyklistů než normální krám. Jde tu o to prohrabat se v dílech, poklábosit, třeba i popít. A schází se tu pravidelně lidi, kteří kolům opravdu rozumějí, tedy ne kdekdo z ulice. No a vždycky jsem se každýmu hlavně snažil vysvětlit, jak co funguje a jak se co opravuje, klidně jsem půjčil i svoje nářadí. Šlo mi o to, aby si závodník dokázal na kole většinu věcí opravit sám a aby nebyl závislý na někom jiným. Takže jsem chtěl lidem poradit, co se na kole jak dělá. Přehrabovat se u mě v krámku v bednách je pro některé lidi vyloženě zábavou. Někdy se najdou opravdové unikáty, je tu kus historie. (V těch bednách se dá kolikrát vyhrabat třeba i kombo set Mission Control od Kleinu, brzdy Campagnolo Delta nebo jednodílné frézované kliky Coda, kde jsou převodníky s klikou vcelku, pozn. red.) A chodí sem i lidi, kteří vydělávají dost peněz, ale prostě je baví si stavět kolo tímhle způsobem. Jsou rádi, že se třeba něco dozví nebo i přiučí. Třeba ještě před revolucí jsem pořádal kurzy šití galusek. Aby opravená galuska opravdu držela a zachovala si svoje jízdní vlastnosti, není oprava úplně snadná. Takže jsme v létě zajeli třeba k Šeberáku, kde jsme se i vykoupali, a já jsem radil: „Takhle to vypárej, takhle to zašij.“ Když se nás sešlo třeba pět a já si vzal od každýho deset korun na hodinu, měl jsem pade. A všichni byli vděční, že se naučili správně zašívat svoje galusky.

Vždycky jsi byl vyhlášený hlavně tím, že se u tebe dá sehnat kdejaká součástka do různých komponentů, protože jsi měl i spoustu poškozených dílů, z nichž se dala řada věcí ještě použít.

Jo, je to tak. Když měl někdo prasklý pérko v přehazovačce nebo ohnutý čep, byla docela velká pravděpodobnost, že u mě tenhle díl sežene nebo že si ho tady vymontuje z nějakýho „šrotu“ po bouračce. Stejně tak nebylo výjimkou, že jsem tu měl třeba jeden závodní pedál nebo jednu kliku a buďto se to někomu hodilo, nebo se počkalo, až se sežene třeba z jiný bouračky druhý díl do páru. Původně jsem vozil třeba i poškozené rámy, na nichž jsme se nejdřív učili je opravit a pak jsme už věděli co a jak. U ocelových pájených rámů nebyl velký problém vyměnit třeba jednu trubku, případně zadní stavbu. To už dneska nejde, s ocelí se daly dělat zázraky.

Spousta lidí si k tobě jezdila i pro řetězy, protože sis schovával zbylé články při montáži nových řetězů...

No díky tomu, že jsem pracoval jako mechanik, tak mi vždycky zbývala hromada odnýtovaných kusů řetězů, většinou těch nejkvalitnějších. Takže si u mě každý nabral tolik zbytků, aby si z nich mohl snýtovat kompletní řetěz. Když je šikovnej mechanik, je jedno, jestli řetěz nýtuje na jednom nebo na třinácti místech. Všechno záviselo na perfektním snýtování, ale třeba za stovku u mě byl řetěz, kterej stál normálně v krabičce oficiálně osm stovek.

Jak ses dostal k práci maséra? Pokud vím, tak jsi masíroval i Henrika Djernise a další hvězdy...

Když jsem byl na vojně jako vzpěrač, masírovali jsme se mezi sebou navzájem. Následně jsem prošel čtrnáctidenním masérským kurzem a pak jsem masíroval už i cyklisty. No, a když jsem si fakt myslel, že už masírovat opravdu umím, tak mě to teprve jeden slepec naučil. Ve finále jsem masíroval kolem třiceti mistrů světa.

Tvoje žena Jarka se taky věnuje cyklistice.

Je to tak, dělá na svazu jednu z vedoucích středisek mládeže. Má tedy na starosti děti ve věku kolem deseti dvanácti let, až po osmnáctiletý, skoro hotový závodníky. Jejíma rukama prošla celá halda následujících reprezentantů. My to máme s Jarkou tak jako pěkně rozdělený. Já jsem se nikdy nikoho nesnažil trénovat, to je její věc. Mojí prací bylo sehnat pro ty děcka levný, ale dostatečně kvalitní materiál, aby měly na čem začínat. Zásadní je naučit děti jezdit na kole, naučit je ho ovládat. Je spousta lidí, kteří přijdou k cyklistice z jiného sportu, jsou namakaný, a přitom na tom kole vůbec neuměj. A pak jsou z toho pády, třeba na UACech a dalších podnicích.

Co tvoje děti? Jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu...

Marek, kterýmu je čtyřiadvacet, jezdí v Dukle. Dcera Monika bohužel s cyklistikou loni skončila. Na jaře měla mononukleózu, přijela ze soustředění z Malorky a po nemoci se k tomu už nevrátila. Kolo jí zkrátka přestalo bavit a nutit se do něčeho asi nemá cenu. Přitom u nás patřila ve své kategorii k absolutní špičce a na mistrovství světa v bodovačce byla desátá. Úspěšně odmaturovala a teď je zrovna v Kanadě, kam se jela hlavně učit jazyk.

Já si tě ještě vybavuji s trabantem kombíkem, byli jste taková nerozlučná dvojka. Všechny tvoje cesty za hranice jsi absolvoval tím trabantem?

Toho jsem měl do roku ´91. Všechny cesty jsem do té doby absolvoval s ním, tam se vešlo věcí. Říkal jsem mu Hanibal. Pak jsem si ale už koupil sierru kombíka a pak omegu, takže nákladní kapacita aut postupně rostla.

Když už jsme u toho trabanta, to už jsme i hodně blízko ke tvým vyhlášeným sázkám. Jak to vlastně vzniklo, že ses začal sázet o všemožné i nemožné výkony?

No asi to bylo ve mně, podobně jako to obchodování. Moje teorie byla, že sázet se s někým, kdo mě nezná o cokoli, není ono. Mnohem lepší bylo se vsadit o něco s člověkem, který mě znal, aby si dotyčný řekl: „Čuňas, tohle to přece není možný!“ A jedním z mých prvních kousků, kterým nikdo nevěřil, bylo jakýsi salto s rozběhnutím se proti zdi. Na to se chytlo hodně lidí. Musel jsem to fakt tvrdě natrénovat a spočívalo to v tom, že jsem byl schopný skopnout obrázek na zdi, který visel v hospodě ve výšce kolem dvou a půl metru. Nikdo tomu nevěřil, všichni se vždycky smáli, co je to za blbost. No já jsem se rozběhnul proti zdi, věděl jsem, že musím udělat po zdi krok pravou a levou nohou a pak pravou vykopnout. Padal jsem pak většinou hlavou dolu na ruce. A vždycky to vyšlo, tady to byla večeře, tady flaštička. Šlo ale jen o zábavu, ne o nějaký výdělek.

Že se vracím k tomu trabantu. Já si pamatuji historku, jak ses vsadil, že s ním pojedeš z Prahy někam k Pelhřimovu rychlostním průměrem asi sto...

Ve skutečnosti byl cíl v Červené Řečici, což je skutečně nedaleko Pelhřimova. Pevný start byl v Praze ve Vršovicích u Slávie. Těch 91 kilometrů jsem musel s Trabantem zajet pod hodinu. Můj čas byl asi tak 58 minut, třicet sekund. Jel jsem to celkem třikrát a o opravdu velký peníze. Vždycky jsem tu sázku vyhrál. Všechno muselo být dopředu připravené, měl jsem své lidi s červenými praporky na křižovatkách. Dokonce jsem měl svého mechanika, který mi vždycky auto na tuhle akci připravoval.

A další sázky?

No ty jsou už hodně profláknutý, třeba ten závod s Vráťou Kubešem z Prahy do Štěchovic, kdy jel on naboso. Jedním z mála lidí, kteří mě ale opravdu regulérně porazili, a to ve spurtu, je shodou okolností tvůj kolega Kany. To byla tehdy taky sázka, a neporazil mě jen jednou, ale hned dvakrát. Ale asi nejveselejší je ta historka o přejezdu Štěchovickýho mostu po jeho oblouku. Tenkrát byla nějaká oslava na ukončení sezony v pražském Belvederu, bylo to nějak kolem roku 75. Já jsem tam prohlásil, že ten mostní oblouk přejedu a beru sázky deset tisíc. To bylo tenkrát docela dost peněz, třeba trabant stál třicet. Dneska by to na biku přes ten oblouk nebylo nic až tak složitýho, ale tenkrát na silnici si to nikdo nedoved představit. To bylo v sobotu a mně bylo jasný, co se stane. V neděli ráno se jel klasicky na pravidelný pražský trénink přes Štěchovice. Tam všichni zastavili a prohlíželi si ten oblouk, kolem kterýho museli už předtím jet stokrát. Já jsem předtím v noci zajel na chatu do Davle a domluvil jsem se tam se sousedama, kterým jsem přesně vysvětlil scénář, co mají udělat. A sice, že před desátou se do Štěchovic k mostu přižene balík cyklistů a budou se koukat a diskutovat. A ti moji sousedi půjdou „jakoby“ okolo a budou si hrát na domorodce. No a přesně to se stalo. Moji dva herci říkali cyklistům: „Na co tu koukáte?“ No a cyklisti na to, že prej jeden říkal, že by to přejel na kole. Načež se od těch mnou nastrčených domorodců dozvěděli, že jeden plešatej cyklista to tam přejíždí pravidelně a v noci. Že prej se vždycky nametou v pivovaře v Davli, přijedou sem, ostatní mu svítěj baterkama a ten plešatej to přejíždí tam a zpátky. Byla to velká legrace, nikdo tenkrát za mnou nepřišel, aby se vsadil. (smích)

A co váš legendární pivní závod?

No ten jsme vyhráli s Bílkem v roce 97, tenkrát jsem vážil asi 116 kilo. Dneska se to už kvůli bezpečnosti nejezdí, ale byla to vyhlášená akce, trať měřila necelých 40 kilometrů. K tomu závodu patřily zastávky v hospodách a přesně určený počet vypitých piv. Já sám jsem se tehdy vsadil o pět tisíc, že vyhrajem. Ale kromě toho se tam sázeli lidi mezi sebou a tak dále. Takže k těm pěti tisícím jsem vyhrál ještě dvě stě piv, dvě basy šampaňskýho a jednu krabici skotský. K tomu taky tři pekáče knedlíků s vejcem a padesát večeří. No tuhle naši výhru si tam samozřejmě všichni rozebrali a ještě mě to stálo dva tisíce navrch.

Podle tvých sázek tě evidentně vždycky bavil hazard. Co třeba karty nebo jiné hry?

Karty hraju na ligový úrovni a sem tam jsem trestal ty, co švindlovali. To mě hrozně bavilo. Hrát karty jen tak, zadarmo, to nic není. Takže to vždycky bylo o peníze, aspoň o nějaký. Taky hraju šachy, před nějakými dvaceti lety jsem hrál i soutěže. V šachách jsem měl první třídu. Kupodivu ve všem, co jsem dělal, jsem byl docela dobrej. Ale hlavně jsem se držel hesla „dělej všechno poctivě“. I když jsem v životě napálil hroznou spoustu lidí, nikdo mi nikdy nechtěl rozbít hubu. Všechno bylo vždycky regulérní.

Stejně jako ty, tak bylo nepřehlédnutelné i tvoje kolo. Jestli se dobře pamatuji, vozil jsi řídítka uříznutá rovnou pod pákami.

Jo to jo, ale to až ke konci, když sem byl hodně tlustej. Kdybych se měl držet dole, tak bych se udusil. Proč teda vozit zbytečně materiál, když na spodní část řídítek nedosáhnu? Legrace ale bylo, že jsem dřív ve špuntech vozil schovaných asi 150 korun pro případ nouze, což byly tehdy nemalý peníze. No ,a když jsem řídítka uříznul, tak jsem ty konce i s penězma hodil do koše. No uvědomil jsem si to až po nějaké době...

A jaká je Čuňasova současnost a budoucnost? Ještě se chceš zabývat dovážením materiálu a servisem kol?

Nechci, už delší dobu postupně umírňuju činnost, už rozhodně nejsem nejmladší. Zkrátka ty cesty do zahraničí a služba řadě týmů, už to bylo na mě docela náročný. Sem tam vyrazím na nějaké závody s manželkou a jejími svěřenci, občas zajdu na fotbal nebo na hokej. Snažím se trochu víc odpočívat. Jinak ale každý rok pořádám soustředění v Itálii. Loni jsem tam něco málo najel, ale mám problém s rukou. Díky tomu nemůžu pořádně ani masírovat. Že bych se ale nudil, to rozhodně ne. V současnosti dostavuju jeden byt v našem domě, celková rekonstrukce domu je teď pro mě vyloženě priorita. Pak se budu snad moct trochu víc věnovat sobě, řešit tu nemocnou ruku a podobně. Já mám ale to štěstí, že jsem se celej život v podstatě bavil. Ani to závodění jsem nikdy nebral moc vážně. Já jsem se zkrátka bavil jezděním na kole, kšeftováním, sázkama, tancováním, vlastně vším. I ten krámek s cyklistickým materiálem mě bavil kvůli tomu, jakým způsobem fungoval.

A jaké jsou tedy plány s Veloservisem Mixa?

Mám v plánu zbylé věci a kola postupně rozprodat a přilepšit si tak k důchodu. Já jsem přerušil obchodní činnost, a to do roku 2028. Je nejistá doba, a jak jsem říkal, chci si odpočinout. Takže v roce 2028, až mi bude pětaosmdesát, tak na to zase vlítnu a rozjedu ten kšeft na plný pecky! (smích)

Díky, Slávku, za rozhovor a za pozvání na chlebíčky. Mít podobných rozhovorů víc, tak jsem za chvíli pěkně tlustej...

Honza Kadečka