Řetězy na vodítku (napnelismus a cukatůra, zklidňovače řetězu)

Jízda na maximum, stojíte pevně zapření v pedálech a těsně po dopadu z posledního skoku chcete zase začít šlapat, abyste získali rychlost pro další odraz k poletu a najednou zásek. Řetěz zaseknutý kdesi mezi převodníkem a středovým pouzdrem se při záběru do pedálu ještě více zakousne a nepomůže ani snaha otočit klikami dozadu a v horším případě jej ani nevytáhnete rukou, takže bude muset klika z osy dolů.
Tak tenhle scénář je noční můrou všech milovníků technického ježdění v terénu a vlastně cyklistů obecně, protože pád řetězu z převodníku na jednu či druhou stranu není nikdy nic příjemného. Ať už z hlediska následující neschopnosti otočit klikami, možného překroucení řetězu nebo pro estéty hrozícího poškrábání povrchu kliky.
Snaha o zklidnění řetězu na převodnících je stará snad jako biking sám, tedy vyjma prehistorických počátků v době „Repack" závodů s jediným převodem a brzdou v zadním torpédu. S příchodem přehazovačky a přesmykače prostě řetěz zákonitě musel začít zlobit a čím náročnější terén a delší ramínko přehazovačky, tím více možností jednak pro rachocení a mlácení řetězu do řetězové vzpěry, ale právě pro jeho pád z převodníků a následné zaseknutí. Záměrně zde nebudeme psát o zaseknutí řetězu neboli zasukování ze spodní strany převodníku, protože to je způsobené nadměrným opotřebením zubů převodníku a nemá to co do činění s vertikálním pohybem řetězu.
Řeč bude o vodítkách, kladkách, napínácích, chráničích nebo třecích spojkách, zkrátka o všem, co má udržet řetěz na řetězu, respektive na ozubení převodníků. Dnešní doba totiž více než dřív sází na různé pomocníky, co napínají řetěz a jistí jej proti vertikálnímu pohybu tak, aby seděl co nejvíce na ozubení, a přitom neomezují funkci řazení mezi dvěma či třemi převodníky.
Ideální usazení řetězu na převodech by bylo takové, aby se uprostřed vlivem nárazů nepohyboval nahoru a dolů, což zaručí pouze vícerychlostní náboj. Jenže u zadního odpružení se mění napnutí řetězu s pohybem zadní stavby, tedy vyjma historického řešení plovoucího středu, kdy byla osa klik i kazeta součástí pouze zadní stavby. Ramínko přehazovačky tedy kromě kompenzace délky řetězu dle zařazeného převodu musí snášet i působení gravitace na řetěz v jeho střední části, která neustále létá nahoru a dolů, a tudíž s ramínkem pohybuje dozadu a dopředu. Uznejte sami, že tolik pohybu musí jednoznačně znamenat vysoké procento šancí na pád řetězu z ozubení a následný problém. V drtivé většině případů to vyřeší přesmykač, který se změnou pozice a lehkým šlapáním dokáže řetěz nahodit zpátky, ale to nemusí platit pokaždé. Předběhneme tedy dobu hned k nejmladšímu řešení, kterým je třecí spojka v ramínku přehazovačky, s níž přišla firma Shimano. Tento mechanismus lze přepnutím páčky na paralelogramu přehazovačky aktivovat a následně naroste odpor ramínka proti jeho propružení směrem k převodníkům. Funkčnost řazení je stále zachována na sto procent, ale kvůli odporu ramínka nemá řetěz takovou volnost pohybu směrem dolů a nahoru. Tohle řešení nevyžaduje žádné přídavné mechanismy na rám, ovšem stále není všespasitelné a samozřejmě může i tak dojít k výše zmiňovaným problémům na převodnících.

Univerzální napínák

Napínák řetězu byl v raných devadesátých letech jednoznačně modlou, tedy konkrétně typ Mr.Crud DCD, jehož hliníkové tělo se montovalo na řetězovou vzpěru a skrz něj se přes kladku jednoduše protáhl řetěz. Kdo vozil tenhle kousek, patřil jednoznačně mezi ty nejdrsnější bikery. Princip spočíval v jednoduchém ukotvení řetězu na polovině jeho délky mezi ramínkem přehazovačky a převodníky, takže neměl šanci se vertikálně pohybovat, a přitom dovolil řazení na třech převodnících.

Podomácku vyráběné napodobeniny nebo různé variace s kladkou přehazovačky na otočném čepu byly jen dalším vývojem, který v současnosti u tohoto provedení dospěl ke dvěma vrcholům. Už to není masivní dural a kladka, ale jsou to plast v podobě vodítka Specialized Dangler nebo dural a plast u vodítka Bionicon Chain Guide. Právě tyto dva systémy spolu svádějí boj vzhledem k podobné myšlence, byť celkem odlišně ztvárněné. U obou prochází řetěz skrz vodicí plastový dílec, který je u Specialized zavěšen na pružném plastovém nosníku, kdežto Bionicon, pro nějž vyrábí vodítko firma Exustar, vsadil na duralový unašeč s možností horizontálního i vertikálního pohybu vodicího dílce.
Obě vodítka přitom díky možnosti boční výchylky dovolují řazení na trojici převodníků, ačkoliv primárně jsou určena spíše jen dvěma.
Toto provedení sice neřeší možný pád řetězu z horní strany převodníku, kde je přesmykač, ale u současných enduro či trail biků je to naprosto ideální řešení. Ačkoliv tedy obě zmiňované firmy křičí do světa cosi o patentovém vlastnictví, podomácku řešených napodobenin ze zahradní hadice či hliníkových dílců a trubiček jezdí v terénu celá řada. Ale to je pouze jakýsi předstupeň vrcholu v zajištění řetězu, který představují vodicí kladky a napínáky montované přímo na středové pouzdro.

Kladkostroje a vodítka

Zatímco napínáky na řetězovou vzpěru byly v devadesátých letech určeny také pro sjezd, dnes je to spíše záležitost trail či enduro biků nebo dokonce XC. Tvrdší biking jednoznačně vyžaduje preciznější navádění řetězu na ozubení. Sjezdové vodicí kladky a napínáky byly původně určené jedinému převodníku, navíc v kombinaci s vnějším i vnitřním rockringem, takže opravdu nebyla šance, aby se řetěz kudykoliv dostal z ozubení ven. Jednak byl řetěz tažen skrz horní provlékací vodítko a dole přes kladku, případně kladku nahoře i dole, anebo kladky nahradila vodítka. V drtivé většině případů se nosný plech vodítek montoval pod misku středového složení a červíkem se zajistil zespodu proti protočení. A to byl právě častý kámen úrazu, protože náraz do napínáku mohl znamenat jeho přetočení a třeba zaseknutí kladky o řetězovou vzpěru. Stejné řešení měly i spodní vodicí kladky, které byly určeny pro kombinaci s dvojpřevodníkem a přesmykačem, takže měly širší tělo kladky umožňující horizontální pohyb řetězu. Obojí provedení se dodnes stále používá, ovšem s příchodem středových ložisek Hollowtech II nebo PressFit či BB30 už není pod co nosný plech uchytit, případně nelze kvůli plechu dorazit kliky přesně do ložisek.
Řešením je trojice montážních závitů kolem středového pouzdra označených ISCG. To je mezinárodní standard pro montáž napínáku řetězu, jehož rozteč mezi jednotlivými montážními body je 47,7 mm a průměr kružnice spojující tyto body je 59,2 mm. ISCG úchyty dovolí jednak montáž nosného plechu blíže k rámové trubce, tedy dále od malého převodníku, a zároveň jeho snadnější nastavení či demontáž bez nutnosti povolovat či vylisovat z rámu ložiska.

Galerie s popisky

Uvedený standard je ale starším provedením z doby, která neznala středová pouzdra BB30 a dalších velkých průměrů, takže přišlo nové ISCG 05, které má rozteč mezi závity 55,9 mm a průměr kružnice 73 mm. Větší středový otvor tak dovolí totéž co předchozí menší, jen zvládne velké průměry osy i ložisek.
U těchto standardů pak vše v principu funguje stejně jako u starých vodítek pod středovou misku. Tedy kombinace kluzných průchozích vodítek či kladek, nebo dokonce vodítka a ozubené spodní přehazovačkové rolničky pro jednopřevodník, doplněné o přední plastový nárazník. Variací je mnoho a dural či plast, přesněji polykarbonát, doplnil také karbon. Důležité při výběru je přihlédnutí k možnosti nastavit kladky či vodítka podle počtu zubů převodníků. Malý převodník a vysoko umístěné vodicí prvky jsou neefektivní, důležité je totiž umístit vodítka co nejblíže k ozubení převodníku, ale samozřejmě tak, aby řetěz nenabíhal pod nepřirozeným úhlem.
Pro kombinaci s přesmykačem jsou ISCG standardy rovněž plně funkční, protože nosný plech je stejný, spodní kladka nebo průvlak má širší rozteč pro pohyb řetězu a chybějící horní rameno s vodítkem nahrazuje přesmykač. Proti napínákům na řetězovou vzpěru je v tomto případě výhodou pevnější uchycení spodní kladky a hlavně její bezprostřední umístění co nejblíže většímu převodníku, respektive rockringu na něm. Negativum je zde pouze v nutnosti pečlivého vystředění kladky kvůli řetězové lince, aby při zařazení krajních převodů nedocházelo ke škrtání řetězu o nosný plech nebo k jeho nabíhání na hranu kladky. Dále pak hrozí možnost kontaktu pláště o nosný plech, ale stále je to v zajištění řetězu preciznější řešení než u napínáků na řetězové vzpěře. Důležitá je tedy správná montáž, jako ostatně u všech komponentů, a to nemluvíme pouze o vodítkách a napínácích pro sjezd, freeride, enduro či all-mountain. Vždyť i v závodním XC má zajištění řetězu stále zřetelnější zastoupení.

XX1 a ti druzí

Přestože dodává Sram pod značkou Truvativ svá vlastní vodítka řetězu, a pozadu nezůstalo ani Shimano, v segmentu závodního XC je přístup trochu odlišný. Sram se svojí sadou XX1 vybavenou převodníkem se speciální profilací vyšších zubů, odlišnou přehazovačkou nebo zuby vodicích kladek totiž jde na usazení řetězu z jiné stránky. V tomto případě nejde o zamezení jeho vertikálního pohybu, ale o udržení řetězu na jediném převodníku za všech okolností i při poměrně extrémní řetězové lince.
Speciální tvar zubů by to měl, a vlastně umí, vyřešit dokonale a další výrobci se snaží celý systém kopírovat, nicméně i zde u originálu nebo kopie se nevyhneme občasné instalaci vodítka řetězu. Řada závodníků ze světové špičky totiž kombinuje sadu XX1 s horním vodítkem řetězu, ať už nasazeným na objímku sedlové trubky, či s přímou montáží do závitů pro přesmykač. Vodítko je v tomto případě jakousi nadstavbou jistoty, jakýmsi co kdyby, jež by mělo zachránit to, co jindy dovede zařídit přesmykač a jeho pohotová reakce.
Zdá se tedy, že vodítkům, napínákům a dalším zařízením pro udržení řetězu na převodnících svítá stále světlejší budoucnost, bez ohledu na disciplínu či gramaření.
(už)