Petar Introvič - kolo a blues ... a vlastně teď už i věčnost

Rozhovor s Petarem z roku 2009

Písničky mě napadají na kole

Petar Introvič nejen o kole a hudbě

Petar Introvič, toto jméno je známé především těm, kteří měli v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století co do činění se středočeskou amatérskou závodní cyklistikou. Introvič se tehdy stal jedním ze zakladatelů první domácí amatérské silniční ligy, z níž se během let vygenerovala Unie Amatérských Cyklistů (UAC). Byť se Introvičův život točí z velké části i v současnosti okolo amatérských závodů a kol, osobnost tohoto člověka je však daleko mnohostrannější. Vedle vlastní kapely Bluesberry se věnuje především rozvoji sítě pražských cyklostezek, cyklistických pruhů, a především celkové integraci cyklistů do hlavního dopravního prostoru, je tedy oním „správným člověkem na správném místě“. Při práci na magistrátu tak může zužitkovat své mnohaleté cyklistické zkušenosti a konečně Prahu učinit přívětivější k cyklistům všeobecně. A byť se taková snaha může někomu zdát tak trochu jako boj s větrnými mlýny, už přináší své ovoce a zdá se, že pražským cyklistům konečně zvoní na lepší časy. Touha něco změnit je pro Introviče vrozená. Protestoval už proti komunistickému režimu, ať už formou své image či vlastní kapelou s anglicky znějícím názvem, jenž se tehdejším mocipánům přímo zarýval pod kůži. Nebyl lhostejný k dění v tehdejší ČSSR, potřeboval svobodu a byl jí ochoten mnoho obětovat. Při pokusu o emigraci nakonec skončil ve vězení. A svým způsobem podobně nesnadnou úlohu má Introvič i v současnosti, v případě včlenění cyklistiky do hlavního městského dopravního prostoru či budování cyklostezek. Jako tehdy toužil po lidské svobodě, dnes touží po té cyklistické a dělá pro ni skutečně hodně. Ono přebudování města, v němž se při jeho rozvoji s cyklisty jaksi nikdy nepočítalo, na město jízdním kolům nakloněné není žádná legrace.

Petar Introvič je nepřehlédnutelnou postavou domácí amatérské cyklistiky. Celoživotní vzhled hipíka s dlouhými vlasy či záliba ve špičkovém závodním materiálu, to jsou Petarovy oblíbené výstřednosti. I když už dnes nejsou jeho dlouhé vlasy formou protestu, ve svých sedmapadesáti letech rozhodně nehodlá měnit image. Navíc pravý bluesman má asi vypadat nějak takhle. K našemu rozhovoru přijel Petar samozřejmě stylově, na kole. A jelikož jsem mu úplně přesně nevysvětlil cestu, škrábal se ke mně domů na úzkých hladkých pláštích po extrémně prudké dlážděné cestě. Určitě při tom výjezdu promýšlel, jak jej učinit přátelštější cyklistům. Je to přece jeho práce. A nejen o ní, ale především o historii naší amatérské cyklistické základny je následující rozhovor.

Petare, tvůj život se stále tak nějak motá kolem kol. Jaký byl tvůj příchod ke kolu a k závodění?

Bylo to, mám pocit, v šedesátém čtvrtém roce. Na pražské Hanspaulce se tehdy pořádal závod Tour de Hanspaulka. Pamatuji si, že jsem to jel na kole značky Pionýr a kdesi jsem úplně zabloudil. To jsou ale již pouze matné vzpomínky. Nicméně závod Tour de Hanspaulka, který posléze zaniknul, jsme v roce 1974 obnovili. Jednalo se o klasický tříetapový závod pro veřejnost, s páteční časovkou a následnými dvěma víkendovými etapami.

Nebyl problém tehdy uspořádat úplně soukromě cyklistický závod?

Byl jsem i v minulém režimu svobodomyslný, nechtěl jsem, aby náš závod spadal pod SSM či Svazarm. Takže to samozřejmě docela problém byl. Nezbylo nám nic jiného než náš závod pořádat jako tajný, podobně jako jsou dnes třeba tajné automobilové závody. Nejprve nás bylo deset dvacet, ale ke konci třeba také sto dvacet, což už bylo docela okaté. Takže organizace sto dvaceti závodníků, kteří jezdí tři dny po Praze 6, byla skutečně náročná. Policie přitom nic nesměla vědět. Celou akci jsme tehdy dělali vlastně jen ve dvou lidech. V sedmdesátém osmém roce jsem si pak vymyslel Hanspaulský pohár, jednalo se o seriál devíti závodů, včetně časovek a kritéria.

Pokud se nepletu, přibližně v té době jsi měl nemalé problémy s tehdejším režimem…

Ano, je to tak. Ten odpor k režimu tam ale byl už daleko dříve. Už v šedesátém devátém roce mě veřejná bezpečnost při protestech výročí okupace krvavě seřezala do bezvědomí. Do jisté míry dost osudným se pro mě stal sedmdesátý devátý rok. Tehdy jsem dělal kulisáka ve Vinohradském divadle. Nejprve emigrovala do Rakouska má první žena a pak jsem se o útěk za hranice pokusil i já. Bohužel mě chytili v Maďarsku a skončil jsem v cele předběžného zadržení. Nařízení v té době bylo dva roky natvrdo, ale díky dobrým známostem a doktorům jsem se dostal ven na jaře následujícího roku, tedy po necelých osmi měsících. Nicméně mě to docela dost poznamenalo. Jelikož ale bylo nedlouho po Chartě 77, tak jsem na Ruzyni chytil fajn partu, seděl jsem tam třeba s Havlem a Dientsbierem. Byli jsme tam tehdy tak nějak všichni…(smích)

Ty jsi musel být za nepřítele zřízení ale považován i díky svému vzezření a kapele Bluesberry.

Nebylo to úplně jednoduché. Už jen to, že jsem nepřistoupil ke změně anglického názvu, což mnohé jiné kapely učinily, ze mě dělalo nepřítele. Samozřejmě jsme byli amatérskými muzikanty, ale byli jsme relativně slavní. Ovšem neustále zakazovaní. V roce 1971 jsem uspořádal na Babě u zříceniny festival poezie a folk-bluesové hudby. Hrál Ivan Hlas, Ondra Hejma, pak i bratři Tesaříkové z Dejvic, Honza Rosák a další nebojácní. No a nakonec se do toho zapojila i STB a udělala všemu přítrž… V dalších letech pořádala agilní Jazzová sekce v Praze Jazzové dny, což byla zástěrka pro třídenní festival kapel, jako jsme byli my.

Ty děláš převážně muziku, zabýváš se i texty vašich písniček?

Texty spíš jen výjimečně, od toho mám lidi, kteří to uměj. Sice mám občas nějaký nápad, ale na textování jsem asi línej. V poslední době mě ale má veselá životní situace „přivedla“ k napsání pár textíků na naše nové CD. Skládám tedy převážně jen muziku. Vlastně na kole při tréninku mě napadá nejvíce písniček. To, jak člověk šlape, má pro mě asi nějaký inspirující vliv.

To trochu připomíná Antonína Dvořáka a jeho inspiraci jízdou vlakem. Takže když přijedeš z kola, bereš hned do ruky kytaru a snažíš se myšlenku nějak zachytit?

Ano, hodně často se mi stává, že hned jak se vrátím z kola, musím vzít kytaru, ještě než se vůbec převléknu z cyklistického. Ten nápad by v hlavě nevydržel dlouho, protože přicházejí nápady stále nové. Možná i kvůli mému jakémusi propojení kola s hudbou jezdím poměrně švihově, tedy s vyšší frekvencí šlapání. Jízda na kole musí mít švih, stejně jako hudba.

Vraťme se zpět k pořádání závodů. Váš Hanspaulský pohár, to už byla pomalu předzvěst seriálu UAC?

Ano, Unie Amatérských Cyklistů vznikla ale až o pár let později, založili jsme ji ještě s dalšími nadšenci v roce 1984. Tehdy se Bluesberry jmenoval i náš cyklistický tým. Středočeský pohár UAC se posléze stal určitým vzorem pro vznik mnoha dalších amatérských lig, které se po revoluci rozrostly jako houby po dešti a jichž je dnes na území naší republiky celá řada. Pohár UAC se stal jakýmsi modelem, tedy především systémem bodování, stanovami a podobně. V letošním roce UAC oslaví 25 let své existence. Z dnešního pohledu je mi velkou ctí, že jsem stál u zrodu amatérského závodění u nás. U nás v kapele, kterou za dobu její existence prošla řada muzikantů, mi říkají „Praotec Fšech“. A s tím UAC je to možná tak trochu podobné.

Jak vypadaly první ročníky „UACu“?

Do seriálu spadalo tak osm až deset závodů. Tehdejší idea ale byla trochu jiná, než jak UAC vypadá dnes. Chtěli jsme se kromě zazávodění především sejít s kamarády, poklábosit a dát si pivo. Bylo to vše o nadšencích. Dnes se mi UAC stále líbí, ale je to celkově daleko více o prestiži než o kamarádském setkání a poměření sil. Nicméně já už na první místa nemám a jezdím na závody hlavně pro radost. Paradoxně mám ale za rok 2008 najeto nejvíc, co jsem kdy za rok najel, a to asi osm tisíc kilometrů.

Vznik UAC byl z vaší strany asi především reakcí na špatnou funkci našeho svazu cyklistiky…

Ano, je to tak. A bohužel se toho ve svazu za ta léta mnoho nezměnilo. Musím se přiznat, že jsem z toho smutný. Vznik amatérských lig je pak vlastně jedinou možností pro běžného cyklistu-nadšence, jak si na kole zazávodit. Když by se spočítali závodníci všech současných domácích amatérských lig, došlo by se k obrovskému číslu. Český svaz cyklistiky by měl dávat medaile všem, kteří z vlastní iniciativy pořádají tyto amatérské ligy. Vždyť třeba Tomáš Okrouhlický je dnes úspěšným závodníkem, a přitom začínal u nás v UACu. Amatérské ligy jsou tedy zásobárnou talentů, ale dál už se vlastně nic neděje. Takže to může do budoucna dopadnout tak, že na mistrovství světa nebudou naši cyklisti vůbec, a přitom doma budeme mít spoustu amatérských závodů a řadu skvělých závodníků, kteří nebudou mít šanci se dostat kamkoli dál. Svaz cyklistiky by potřeboval podobnou bandu vyložených nadšenců, jakou jsme kdysi byli my, když jsme rozjížděli UAC.

Vždycky jsi byl známý svou zálibou ve špičkovém materiálu. To asi v dobách totality nebylo zrovna snadné hobby?

To je pravda, sotva byla na zahraničním trhu nějaká novinka, musel jsem ji mít. Jako první jsem u nás v osmdesátých letech vozil nášlapné pedály či digitální computer Cateye, dokonce se solárním napájením. Na ty pedály se ke mně tenkrát přijel podívat i Luboš Lom. S tím sháněním to ale nebylo vůbec jednoduché. Poté, co jsem vyšel z vazby, mě nikde nechtěli zaměstnat. Nakonec se nade mnou slitoval filmový podnik, jehož šéfová měla výbornou kamarádku v NSR, tedy v západním Německu. Já jsem tehdy zjistil, že v Německu funguje „nějaká“ firma Brügelmann. Tak jsem ji přes onu kamarádku šéfové kontaktoval a oni mi poslali katalog zboží. Tam jsem se dočetl o úplné novince, polohovacích řadicích páčkách sady Shimano SIS. Pořád jsem přemýšlel, jak takové polohovací páčky mohou fungovat. No zkrátka nešlo sadu nemít, když jsem o ní věděl. Samozřejmě, že jsem do toho vždy nastrkal úplně všechny peníze, co jsem měl. Dokonce jsem přemýšlel i o nášlapných pedálech Adidas, do nichž se tretra nasunovala zezadu, a odjištění se provádělo páčkou. Nakonec zvítězily looky a pak SPD pedály Dura-Ace. Technika mě vždycky fascinovala. Nepotřeboval jsem to kvůli chlubení, ale kvůli tomu, že jsem to obdivoval. Jelikož mám rád architekturu, dokážu ocenit i design a tvary cyklistických komponentů. Jsem tak trochu cvok. Když mi třeba dorazila úplně nová přehazovačka Dura-Ace, asi v roce ´85, tak jsem si ji prohlížel doma v posteli, pod peřinou s baterkou. A po letech jsem pak potkal děvče, které bylo cyklistikou úplně stejně „postižené“, což bylo úžasné souznění. V poslední době mě třeba hrozně láká nová elektronická sada Dura-Ace Di2, a to především pro její technickou vyspělost. Fascinuje mě, jak se vodítko přesmykače pomocí servomotorku automaticky dolaďuje na střed řetězu.

V současnosti působíš na pražském magistrátu, konkrétně na technické správě komunikací ve věci výstavby cyklostezek. Jak ses k tomu dostal?

Docela jednoduše. Jednou jsem jel po nábřeží v pražských Holešovicích a viděl jsem tam nově namalované cyklistické značení na chodníku. Přišlo mi, že by se s problematikou cyklostezek a cyklopruhů v našem hlavním městě dalo hodně udělat a nabídl jsem své služby přímo magistrátu. V současnosti se této práci věnuji něco přes rok. Pyšním se titulem cyklokoordinátor-specialista! (smích)

Přibliž čtenářům práci s budováním cyklostezek.

Je to takový běh na hodně dlouhou trať. Zatím nám bohužel schází vlastní odbor, ale už se na tom pracuje. V něm by měli fungovat projektanti, nadšenci, cyklisti, kteří to již několik let dělají zadarmo, po večerech, po své práci. To by byl posun. Naštěstí již v současnosti existují takzvané svodné komise. To znamená, že k jakékoli nově budované či rekonstruované komunikaci v Praze se musí vyjádřit všechna oddělení s tím související. Vedle kanalizace či chodníků se tedy řeší už i cyklisté. My řekneme své požadavky, jak bychom si danou lokalitu představovali vyřešit. Jde nám stále častěji o to, aby byla cyklistům „obětována“ část hlavního dopravního prostoru, tak jako je tomu v řadě velkých západních měst. Proč budovat cyklopruhy pouze na chodnících? Je to svým způsobem neustálý souboj. Sice se nás tak trochu všichni bojí, že zase budeme chtít pro cyklisty co nejvíce prostoru, na druhou stranu našim požadavkům kdekdo nerozumí. Jde o to mít na jednáních s sebou fotky funkčních cyklopruhů z velkých západních měst, abychom ukázali, že skutečně naše řešení už jinde ve světě funguje. Myšlení některých úředníků je v tomto ohledu bohužel hodně zpátečnické.

Tvoje práce se ale asi netýká pouze vymýšlení cyklostezek a cyklopruhů.

Samozřejmě, souvisí s tím i řada dalších věcí. Například jsme prosadili, že vždy dvě jízdní kola je možné přepravovat na poslední plošině všech vagonů metra, a to zdarma. Donedávna to bylo pouze v poslední soupravě a navíc za poplatek. Také jsme si vymohli možnost přepravy kol ve vybraných tramvajových linkách, samozřejmě v určitou dobu. V současnosti pracujeme také na cyklostojanech. Ne ale takových, o které se lámou ráfky a k nimž nelze uzamknout nic jiného než přední kolo. Naše nové stojany jsou ve tvaru obráceného písmene „U“, ovšem s výškou necelého jednoho metru. O ně lze kolo bez problému opřít a především zamknout za rám. Máme jich asi dva tisíce a nabídli jsme je všem městským částem s tím, že jim to magistrát dá zadarmo a rovněž zdarma zabuduje. Z nepochopitelných důvodů to třeba městské části Praha 1, 2 a 3 odmítly, zatímco ty ostatní naše stojany berou nadšeně po dvaceti či padesáti kusech. I centrum města se dá upravit pro cyklisty, a to i přes jeho určitou sevřenost, ale je k tomu potřeba vstřícnost úředníků. Naštěstí ale existují i dobré zprávy, například se po dvou letech podařil prosadit průjezd pražským Andělem. Tam byly paradoxy – vjezd autům povolen – zato „Cyklisto sesedni s kola!“ Já se budu snažit prosadit značku – „Automobilisto, tlač auto!“ (smích...)

Jaký máš názor na cyklistické manifestační jízdy? Podle mne spíš ostatní účastníky provozu, tedy hlavně řidiče aut, proti cyklistům ještě více popudí.

S tím nemohu než souhlasit. Jestliže si cyklisté chtějí vymoci jistá práva v dopravě a ohleduplnost řidičů, rozhodně toho nedosáhnou tím, že ucpou celou magistrálu. Jednou jsem se ze zvědavosti takové jízdy zúčastnil, a když jsem viděl agresivitu některých cyklistů, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou a nedivil jsem se, že jsou cyklisti všeobecně mnoha řidičům aut trnem v oku. Takováto demonstrace síly podle mne ztrácí význam a může naopak celý problém ještě zhoršit. Na tuto problematiku je potřeba nahlížet z obou stran, tedy jak cyklistů, tak i řidičů aut. Respekt je vždy potřeba oboustranný. Bohužel v myšlení i toleranci na silnicích máme skluz čtyřiceti let…

Díky za rozhovor. Určitě i za čtenáře ti přeji hodně úspěchů při prosazování zájmů nás, cyklistů.

Stránky kapely BLUESBERRY naleznete ZDE,. vč. fotografií a ukázky muziky ke stažení

Jan Kadečka