Milníky a omyly bikové evoluce

Doslova překotný vývoj cyklistické techniky v posledních dvou, možná i třech desetiletích je nezpochybnitelný a jistě souvisí především se značnou popularizací horské cyklistiky. Jinými slovy, z velmi rychlého zdokonalování MTB komponentů vytěžily samozřejmě i ty silniční, případně všechny další – ať už se jedná o materiály, použité výrobní technologie či o technické detaily a jejich provedení. Snad nemusíme ani zmiňovat raketový nástup předního odpružení v polovině devadesátých let, neméně razantní atak karbonu nebo kotoučovek o pár let později či následné laborování s průměry kol a zdvihovými kategoriemi, jež rozdělily nejen třídy fullů, ale vlastně i jejich uživatele do mnoha skupin. Prostě technika jízdního kola prodělala za poslední přibližně čtvrt století téměř podobný skok jako elektronika. A asi takový vývoj jako automobilový průmysl za posledních padesát let. Takže nám to nedalo a na následujících řádcích bychom rádi připomněli díly či modely kol natolik zásadní, že ovlivnily směr vývoje a staly se tak nezpochybnitelnými milníky. Současně bychom si rádi připomněli i ty případy, které byly možná na svou dobu převratné, ale v dlouhodobém kontextu o nich dnes můžeme hovořit jako o slepé uličce vývoje – byť byla danému řešení ve své době třeba předpovídána růžová budoucnost.

Náš výběr je samozřejmě ovlivněn subjektivními dojmy a zkušenostmi, takže v tomto soupisu možná nenajdete ten model kola, systém či komponent, který je právě pro vás a vaše „retro“ vzpomínky zásadní. To se určitě může stát – v takovém případě se předem omlouváme. Vnímání vývoje cyklistické techniky, kterou pro vás časopis Cykloservis již skoro čtvrt století důkladně mapuje, je totiž u každého z nás trochu jiné. Nostalgie samozřejmě hraje nezpochybnitelnou roli a je to především ona, kdo se postará, abychom na nějaký díl, rám či komponent vzpomínali. Současně jsou to však nezpochybnitelná fakta, která dokážou, že se daná technologie stala vývojovým milníkem. Pořadí zde není vůbec důležité, naopak, vy sami si můžete udělat soupis či vaše vlastní pořadí.

Náš výlet do minulosti začíná. Přesněji do konstruktérské cyklistické minulosti, která ovšem stále více či méně souvisí s tím, co najdeme na trhu dnes a co stále používáme.

1) Nášlapné pedály

Možná byste na prvním místě raději viděli třeba první odpruženou vidlici či úplně první opravdovou bikovou sadu. Z našeho pohledu jsou však právě nášlapné pedály tím, co ovlivnilo jízdu na kole, horském i silničním, opravdu zásadně. Velmi spolehlivé, a především bezpečné spojení jezdce a stroje zajistilo nejen ideální přenos energie při záběru všemi směry, ale současně snadné uvolnění tretry z tohoto systému. Bezpečnostní prvek podobný lyžařskému vázání, tedy že systém při pádu samovolně vypne, byl od počátku neméně důležitý. Stejně zásadní je však i zajištění pozice boty vůči pedálu při vyšších rychlostech, ať už ve sjezdech, či v technických pasážích. Ano, to samozřejmě dokázaly i standardní klipsny, ale určitě ne s možností hodně rychlého, takřka okamžitého uvolnění mechanismu v případě potřeby dát nohy na zem.

S prvními nášlapnými systémy laboroval třeba Eddy Merckx či značka Adidas. Ovšem tím, kdo jako první uvedl skutečně dokonale funkční nášlapný pedál, byl francouzský Look. Nášlapný systém se tak stal prakticky ze dne na den v osmdesátých letech hitem silničního pelotonu. Jenže ještě zbývalo vymyslet technologii, která by uspokojila horské cyklisty – tedy technologii značně odolnou, pokud možno minimalistickou, a především předcházející zanášení blátem. Na tomto úkolu si na přelomu osmdesátých a devadesátých let tak trochu vylámal zuby nejeden výrobce, dokonce i legendární Look, jehož pouze upravená verze silničních pedálů s otvory v zarážce a s hrubší spodní stranou nebyla pro terén zrovna tím pravým. Zde patří hlavní role značce Shimano, jež na trh v roce 1990 uvedla své první SPD pedály M737, v roce 1993 následované o něco ekonomičtějším modelem M525. A právě tyto dvoje pedály považujeme za jeden z nejzásadnějších milníků ve vývoji bikové techniky. Vždyť ty současné z nich koncepčně stále vycházejí, byť z hlediska odolnosti vůči zanášení nebo hmotnostně jsou trochu někde jinde.

2) Přední a zadní odpružení

Sem je samozřejmě možné automaticky zařadit první přední odpruženou vidlici Rock Shox RS1. Ano, ta rozhodně ovlivnila veškeré přední odpružení vlastně až doposud – dvojici teleskopů jen tak asi nic nepřekoná, byť se Bob Girvin a Horst Leitner se svým paralelogramem či Cannondale s HeadShockem snažili sebevíc. Na počátku devadesátých let ovšem s předním odpružením laboroval kdekdo, zmínku zaslouží třeba i vidlice Star Fork značky Marzocchi. My však do našeho přehledu milníků vývoje chceme zařadit odpružení jako takové, nikoli tedy pouze to přední. Z našeho pohledu je totiž především celoodpružená koncepce tím, co dokáže přinést značné zlepšení jízdních vlastností kola, o navýšení jízdního komfortu ani nemluvě. S trochou nadsázky je skoro s podivem, že na celoodpružených rámech nejezdí dnes už v terénu všichni jezdci – zvlášť, když se skutečně funkční odpružení stalo v průběhu času poměrně dostupným. Zadní odpružení totiž vedle samotného komfortu zajistí především mnohem dokonalejší adhezi, která pomůže třeba i v technických výjezdech. A jezdec na „celopéru“ má oproti tomu na hardtailu nemalou výhodu ve všech pasážích se členitým povrchem, kde stačí vlastně jen sedět a šlapat – o vše ostatní se postará funkční odpružení. Zatímco majitel hardtailu bude vysedat ze sedla a laborovat s tím, aby jeho tělo pohltilo otřesy a současně nohy zabíraly do pedálů. O jakési „blbovzdornosti“ kompletního odpružení není třeba pochybovat, ale proč se jím nenechat rozmazlovat?

My zde zcela záměrně necháme stranou všechny systémy předcházející nežádoucímu pohupování, které jsou vlastně už jen evolucí na totéž téma. Nejzásadnější modely kol, které ovlivnily současnou podobu celoodpružených strojů pro cross-country a maratony, jsou podle nás Offroad Pro-Flex z roku 1990 a o tři roky mladší Cannondale Super-V. Jejich zadní odpružení totiž nabídlo mnohem více pozitiv než negativ a poměrně příznivá celková hmotnost byla jedním z aspektů, proč se tato kola začala ve stále větším počtu objevovat na závodních tratích cross-country. Celkem důležitá role patří také modelu Y od Treku či o mnoho let později prvním generacím strojů Santa Cruz Blur či Specialized Epic.

3) První MTB Sada

Nyní se vrátíme o více než tři desetiletí zpět, konkrétně do roku 1982, v kterém Shimano uvedlo na trh svou první sadu MTB komponentů, pojmenovanou Shimano Deore. A zatímco do té doby všichni, kteří koketovali s terénním ježděním, spíše improvizovali, najednou měli k dispozici skutečně funkční materiál. Trojice převodníků, pět nebo šest pastorků, přehazovačka s dlouhým ramínkem, řazení páčkou svrchu na řídítkách, samozřejmě ještě bez indexace – takové byly poznávací znaky novinky. K tomu samozřejmě brzdové čelisti prakticky identické s těmi cyklokrosovými a hodně mohutné čtyřprstové páky tvarově vycházející z těch motocyklových. Zajímavostí byly náboje s vysokou přírubou, hodně podobné těm dráhovým, či přítomnost integrovaného stahováku klik, jejž jsme mohli ještě na počátku devadesátých let vídat třeba u prestižní silniční sady Dura-Ace. Z hmotnostního hlediska nebyla první biková sada žádným těžítkem, přehazovačka vážila 265 gramů, přesmykač 121 gramů a uživatel si mohl vybírat nejen z různého rozsahu vícekolečka, ale i převodníků. Nejlehčí převod 28/24 umožnil zdolání i hodně prudkých stoupání. Ovšem jakékoli náběhy na ozubení byly ještě hudbou daleké budoucnosti, takže řazení bylo nejen dost hrubé, ale změna převodu vyžadovala také značné ubrání síly záběru.

Shimano bylo tedy první, kdo na požadavky terénních jezdců zareagoval, a vyplatilo se mu to. Hned další sada, prezentovaná v roce 1986 a nazvaná Deore XT, již byla o poznání dokonalejší. V následujícím roce se tak na trhu objevila sada, která již byla v mnoha detailech shodná s tím, co jsme byli zvyklí vídat ještě v první polovině let devadesátých. Velkým přínosem byla indexace řadicích páček SIS, zatím ještě spolupracujících se šestikolečkem. Objevilo se třeba i keramické ložisko kladky přehazovačky a žhavou novinku představovaly oválné převodníky Biopace, potlačující mrtvý bod při šlapání. Hodně nadstandardní byly také nabízené délky klik, a to hned ve čtyřech verzích od 165 do 180 mm. Další přepracování sad Deore XT a Deore následovalo pro sezónu 1989, tentokrát již se sedmi pastorky, a o rok později se na trhu objevila další sada, tentokrát označená Deore DX, jež v nabídce vydržela tři roky.

4) V-brzdy a kotoučovky

Evoluce brzdových systémů horských kol byla skutečně zásadní z hlediska možnosti navýšení rychlosti a bezpečnosti, a to především v dlouhých a náročnějších sjezdech. Ale pokud se podivujete, že do milníků zařazujeme klasické mechanické V-brzdy, má to svůj důvod. Když Shimano v roce 1995 koncept svých V-brake představilo a v roce 1996 jej uvedlo do sériové produkce u sad Deore XT a XTR, měli bikeři najednou k dispozici nesrovnatelný brzdný výkon, ve srovnání s předchozími cantilevery. Sice se v případě prodloužené konstrukce rovnoběžných ramen s bočním tahem nejednalo o úplnou novinku, neboť tutéž koncepci nabídly již o pár let dříve některé malosériové značky, ovšem Shimano bylo tím výrobcem, který V-brake prosadil v praxi v obrovském měřítku. Nejenže do masivního nástupu kotoučovek představovala „véčka“ skvěle funkční a velmi lehké řešení, ale na levnějších kolech přežilo dodnes, a dokonce se stále najdou ti, kteří z důvodu nízké hmotnosti a jednoduchosti preferují tyto brzdy. Navíc se zdá, že u levných kol přežijí V-brzdy navěky.

A kotoučovky? Jejich nástup byl naopak velmi pozvolný a své nadšené uživatele si diskové brzdy získávaly postupně. Začátky nebyly nijak úžasné – pro vyvinutí skutečně funkčního a lehkého provedení bez dětských nemocí, tendencí k přehřívání a s příkladným výkonem bylo potřeba ujít dlouhou cestu. Stačí vzpomenout na polovinu devadesátých let, kdy se o konstrukci funkční kotoučovky pokoušela řada výrobců, včetně velkých jmen, jakým byl třeba Sachs. Jeho brzda byla nejen těžká, ale podprůměrný výkon či velké tendence k přehřívání byly smrtící. Zdaleka to však nebyl jen případ značky Sachs. Bezproblémové, skutečně funkční a dostatečně lehké kotoučové brzdy pro běžné XC a maratonské ježdění se na trhu objevily přibližně na přelomu tisíciletí, ať už vzpomeneme na Shimano Deore XT (premiéra v roce 1999), na značky Hayes, Magura, Formula a další. Označit konkrétní kotoučovku za milník vývoje však není tak snadné. Snad by to byl model Hayes HFX Mag, který byl na přelomu tisíciletí nadstandardně výkonný a stal se pro většinu dalších výrobců měřítkem.

5) Kola průměru 29“ a 27,5“

Pakliže vás zaráží, že velká kola dáváme až na páté místo důležitosti, má to i tentokrát svůj důvod. Všechny výše zmíněné konstrukční prvky považujeme v dlouhodobém kontextu zkrátka za důležitější. Když se Gary Fischer snažil prosadit koncept velkých 29“ kol, působil trochu jako nepochopený vizionář. Nápadu se musely chopit až značky, které dokázaly zákazníkovi vysvětlit, že 29 palců je pro něho ta jediná a správná cesta. A zatímco první devětadvacítky byly vesměs dost neohrabané, postupem času výrobci zapracovali na jejich geometriích a konstrukcích natolik, že si velká kola nakonec získala i naše sympatie. Pořád ale zastáváme názor, že devětadvacítka musí být dražší, aby byla lehká a aby se tak alespoň částečně minimalizovala vrozená negativa její koncepce. Současně však skutečně platí, že největší velikost kol je k jezdci až nebývale shovívavá, tedy především k jeho technickým nedostatkům. Zhoršená akcelerace je proto více než dostatečně vyvážena schopností poprat se s nástrahami terénu, především s nerovnostmi a terénními zlomy. Velká styčná plocha kol zlepšuje stabilitu a uživatel má najednou pocit, že dokáže sjet i vyjet podstatně více než se šestadvacítkou. Kolo sice nemusí být na první osahání tak zábavné, ale posouvá hranice sjízdnosti konkrétních pasáží. Dokonce natolik, že pořadatelé závodů schválně staví tratě těžší a těžší, když najednou vidí, že jezdec na devětadvacítce projíždí ještě donedávna náročné technické pasáže skoro s prstem v nose.

Průměr dvacet sedm a půl je možná hodně nový na to, abychom si mohli dovolit jej označit za milník, jsme však přesvědčeni, že se jím stane. Pokud o něm někdo mluví jako o vhodném kompromisu obou původně nabízených průměrů, je toto označení správné. Zmenšuje se pocitová neohrabanost, zlepšuje se akcelerace i ovladatelnost, konstruktéři již nejsou tolik limitováni v oblasti zdvihu, a především zůstává vynikající prostupnost terénem, pomalu na téže úrovni, jakou známe od devětadvacítek. Dvacet šestka se skutečně zdála být najednou v technických pasážích v přímé konfrontaci s devětadvacítkou až příliš malá, a naopak devětadvacítka musela být hodně drahá, aby její kola mohla minimalizovat obvodovou hmotnost. „Sedmadvacítky“, které jsou někde uprostřed, mají prostě naše největší sympatie a považujeme je za nejuniverzálnější vzhledem k širokému počtu potenciálních uživatelů. Když se před lety poprvé zmínil rozměr 27,5“, hned jsme podvědomě věděli, že to bude ten správný. Netvrdíme, že jediný správný - oba krajní průměry mají i nadále své zastánce, ale podle nás dokáže oslovit nejširší spektrum bikerů napříč všemi kategoriemi.

6) Kazetové zadní náboje

Kazetový zadní náboj na šestém místě našeho žebříčku může být trochu překvapující, ale my toto řešení považujeme za velmi převratné. Shimano představilo kazetový zadní náboj již v první polovině osmdesátých let u svých silničních sad a od roku 1984 byl náboj s integrovaným ořechem součástí sady Deore. Samozřejmě zatím ve verzi pro „pouhých“ šest pastorků. A co bylo na kazetovém systému tak výjimečné, že ho řadíme do naší pomyslné Cykloservisové síně slávy? Jezdili jste někdy zadní nábu se šroubovacím vícekolečkem? Pokud ano, asi není třeba o nevýhodách tohoto řešení mluvit. Pakliže ale nemáte přímou zkušenost, asi nebude od věci řešení se šroubovacím vícekolečkem trochu přiblížit. Prvním problémem je samotný závit. U toho je zaprvé nutná dokonalá přesnost na obou dílech, aby při volném protáčení náboje pastorky neházely. Zadruhé je závit na duralovém plášti náboje při extrémním zatížení strhnutelný, což však může být případ pouze značně silných jezdců, například spurterů. Zatřetí, kazetový systém nabízí značnou variabilitu, tedy použití různých rozsahů kazety, aniž by bylo nutné volnoběžku z náboje složitě demontovat. A největším přínosem náboje s integrovaným ořechem kazety je předcházení ohnutí osy. V případě klasických nábojů se šroubovacím vícekolečkem je totiž pravé ložisko uloženo až příliš blízko středu pláště náboje, a třeba při dopadu nebo při projetí díry tak měla osa příliš prostoru na to, aby se ohnula. Naopak kazetový náboj má ložiska skoro až na svých koncích, to pravé je totiž ihned pod stahovací maticí kazety. Zatížení osy je pak na obou stranách prakticky stejné. Takže kazetové náboje byly v moderní historii vývoje cyklistických komponentů skutečně zásadní, a to pro silniční i horská kola.

7) Kliky Hollowtech II

Možná další z komponentů či konceptů, které byste zde asi úplně nečekali. Stačí se však rozhlédnout po současných komponentových sadách prakticky všech výrobců a prapůvod v prvních klikách Hollowtech II je naprosto zřetelný. Nemáme nic proti čtyřhranu - po léta byl naprosto dostačující, ale z hlediska tuhosti měl tento jednoduchý systém logicky své limity. Zvlášť když kliky jej využívající byly zpravidla konstrukčně dost minimalistické. Následné tisícihrany, ať už nesly označení Octalink, či ISIS, byly sice z hlediska tuhosti spoje výrazně lepší, zvlášť za přispění dutých klik, ale stále to nějak nebylo ono. Při silovém záběru všechny standardní kliky, tedy ty se samostatnou středovou osou, vykazovaly menší či větší vychýlení převodníků, a tudíž i lehkou ztrátu vynaložené energie. I tentokrát byla oním pionýrem, který na světlo světa přivedl v mnoha směrech převratný produkt, značka Shimano. Kompletně nová top sada XTR pro rok 2003 přinesla kliky Hollowtech II, u nichž byla mohutná středová osa integrována do jednoho celku s pravou klikou. Levá byla následně nasunuta na tisícihran a stažena dvojicí protilehlých šroubů. Příliš elegance dané řešení sice nepobralo, zvlášť po jeho následném začlenění do silničních sad, ale z hlediska tuhosti jednoduše nemělo konkurenci. V roce 2004 se nastěhovalo do dostupnějšího Deore XT a v následujících sezónách i do následujících sad, byť třeba s absencí dutiny v klikách. Výhodou pro samotný přenos energie a zamezení nežádoucím ztrátám byl rovněž výrazně větší rozestup ložisek, která byla uložena v miskách zboku středového pouzdra. Určitou dětskou nemocí, s níž Shimano lehce bojuje dodnes, je životnost ložisek, především jejich kvalitní utěsnění, ale jinak se stal Hollowtech II skutečným průlomem, ovlivňujícím prakticky všechny další výrobce. Variaci na totéž téma najdeme u značek FSA, Truvativ a dokonce i u Campagnola. Italové z Vicenzy sice nejprve použili dvojici kratších poloos integrovaných do klik, ale následně u dostupnějších sad použili vlastně shodné řešení se Shimanem.

8) Bezdušové pláště

Bezdušáky až na osmém místě? A to se přiznáme, že jsme přemýšleli, zda je vůbec zařadit. Pro někoho věc již naprosto samozřejmá, pro mnohé hobby jezdce ne až natolik zásadní. Z našeho pohledu jsou totiž bezdušové pláště vhodné skutečně hlavně pro závodníky, kteří mají své servismany, trochu vyšší rozpočet a adekvátní vybavení dílny. Ano, bezdušové pláště umožnily razantně snížit provozní tlak, a zatímco před nějakými deseti lety jsme ze strachu z defektu na maratonech vozili klidně až tři a půl atmosféry, najednou je běžný provozní tlak méně jak poloviční. Samozřejmě se tím značně navýšil jízdní komfort, a především adheze kol v terénu, a to bez nutnosti strachu z defektu způsobeného cvaknutím duše. Takže přínos značný. Vždy ale bývá něco za něco a zmíněná pozitiva jsou zde vyvážena podstatně větší servisní náročností. S tou souvisí nejen nutnost použití těsnicího tmelu a jeho obnova po určitém čase, ale především nutná dokonalá kompatibilita. „Nahození“ bezdušového pláště vyžaduje velký tlak, přesněji značné množství vzduchu pod velkým tlakem - to však lze i s výkonnější dílenskou pumpou dost těžko. Ideální je proto výkonnější kompresor, případně bombičky, což ale není příliš ekonomické. I tak ale ještě není úplně vyhráno, v případě většího defektu totiž aplikovaný těsnicí tmel defekt nezacelí a ke slovu musí přijít standardní duše. A pokud jste někdy zažili její instalaci do „mlíkem“ pokrytého pláště, ideálně ještě za přispění blátivého terénu, možná už nikdy nebudete chtít nápis Tubeless vidět. V redakci pak máme i takovou zkušenost, že správně usazený plášť se z kompatibilního ráfku při nahuštění jedné a půl atmosféry svlékl a „mlíko“ potřísnilo prakticky vše v nejbližším okolí, včetně nás samotných. A vyperte jej z drahé membránové bundy a čapáků. Takže bezdušáky ano, jejich přínos je naprosto neoddiskutovatelný. Ale v ideálním případě si to zařídit tak, že se s jejich instalací bude patlat někdo jiný než vy...

9) Řazení RapidFire

Dvojpáčkové řazení možná není vyloženým milníkem. Někteří pamětníci dodnes vyzdvihují nesmrtelnost původní „SISky“, jiný nedá dopustit na jednoduchost otočné rukojeti Grip Shift. Ale jedno se musí nechat, a sice to, že dvojpáčka Shimano nabídla bezkonkurenční jemnost nebo ještě spíš preciznost ovládání a ergonomii, jíž se pak všichni ostatní výrobci snažili alespoň přiblížit. Někdo na to šel velmi jednoduše, třeba značky Suntour a Sachs na počátku devadesátých let, jejichž produkt, tedy dvojpáčkové řazení, byl ovšem naprosto nekonkurenceschopný. Výrazně později pak přišel Sram se svou dvojpáčkou Trigger, která se najednou stala více než důstojnou alternativou řazení Shimano RapidFire a z hlediska ergonomie jej možná zprvu i trochu zastínila.

První řazení RapidFire s dvojicí páček pod sebou se objevilo v sadě Deore XT v roce 1990. Velmi propracovaný vnitřní mechanismus, který by se dal přirovnat takřka k hodinovému strojku, byl z hlediska funkce bezchybný. V podstatě tutéž technologii Shimano ve shodné době aplikovalo také do silničních pák Dual Control u vrcholné sady Dura-Ace. Mechanismus byl samozřejmě ve srovnání s předchozí „SISkou“ o něco náchylnější k poruchám, především tenké pružinky čas od času praskaly. Jinak se však jednalo o přelomový systém ovládání, umožňující v ruce stále pevně svírat grip. Může se proto hovořit o vyloženě bezpečnostním přínosu tohoto řazení, které se postupně rozšířilo i na levnější sady, a to až po úroveň poměrně ekonomické 100GS.

Další vývojovou fází pak bylo řazení RapidFire Plus, jež se poprvé objevilo při premiéře úplně nové top sady XTR, sériově zařazené do nabídky v sezóně 1992. Toto řazení již bylo navíc koncipováno pro kombinaci s osmi pastorky. Zatímco u předchozí verze veškerou změnu převodů obstarával palec, RapidFife Plus disponoval menší odřazovací páčkou situovanou více vpředu, aby ji mohl ovládat ukazovák. Z pohledu ergonomie tak byl RapiFire Plus ještě o dost dále než předchozí dvojpáčka, navíc se konstrukce dotkl i určitý minimalismus. V následujících letech se toto řazení rozšířilo rovněž na další sady, tedy Deore XT či Deore DX a v roce 1993 tak byla právě dvojpáčka s přídomkem Plus výsadou i dostupnějších sad až po úroveň Exage. To však ještě s určitou „mezipolohou“ u přesmykače

umožňující lehké doladění jeho vodítka při zařazeném prostředním převodníku. Tato vychytávka pak zmizela v sezóně 1994 a od té doby se koncepce standardních rapidfirů příliš nezměnila. Samozřejmě přišlo zlepšení v podobě technologie 2-Way Release s možností odřazování pohybem přední páčky oběma směry (jako určitá reakce na řazení Trigger konkurenčního Sramu) nebo možnost odřazení o dva pastorky naráz u top sad, ale ideologicky zůstalo dvojpáčkové řazení Shimano dalších dvacet let prakticky beze změn.

10) Camelbak

I zde s námi možná budete polemizovat, protože zdaleka ne každý biker je uživatelem batohu s integrovaným vodním rezervoárem. To, že jsme Camelbak do našeho soupisu zařadili, má hned několik důvodů. Zaprvé jsme chtěli, aby mezi vší tou technikou byl alespoň jeden doplněk, a zadruhé jsme přesvědčeni, že se právě Camelbak stal v polovině devadesátých let natolik převratným řešením, že jeho koncepce zůstala opět více jak dvě desetiletí skoro beze změn. Tedy v případě základní konstrukce vaku, chcete-li vodního rezervoáru, a především u charakteristického náustku Big Bite. Jeho dokonale jednoduché provedení spoléhající na pružnost použité pryže, jež samovolně zacelí průtokovou štěrbinu, se pokoušeli mnozí napodobit. Camelbak má však právě na tento náustek patent, takže se ostatní výrobci snažili pouze o dosažení podobné funkce, někdy méně úspěšně, jindy i celkem funkčně. Každopádně hadička a náustek v dokonalém dosahu, kde jsou navíc podstatně méně vystaveny blátu odlétávajícímu od kol, se dá nazvat bezpečnostním prvkem, neboť mnohem méně zaměstnává ruce jezdce v momentu, když se chce napít. Hadičku stačí vložit do úst, tam ji ponechat a opět pevně stisknout oběma rukama řídítka. Stačí nepříliš silný stisk zuby a náustek umožní více než dostatečný průtok nápoje. Jakmile přestaneme sát, stačí hadičku ústy jednoduše pustit, aby se vrátila do své původní pozice – a to s již zavřeným náustkem. Jednoduché a bezchybné. Posléze výrobce zapracoval na snadnějším plnění, a především čištění vnitřních prostor rezervoáru díky rozměrnému plnicímu hrdlu Omega, dále se zlepšil materiál vaku, který byl více pružný a dlouhodobě odolnější, stejně jako nabídl lepší odolnost vůči vzniku nežádoucích plísní. Přibyla možnost úplného uzavírání náustku pro transport ,a především vznikla velmi široká řada batohů Camelbak s rozdílným určením. Od těch nejjednodušších, menších, které jsou nejvíce podobné původnímu provedení, až po ty skutečně objemné, hodící se nejen na cyklistiku, ale i jiné outdoorové aktivity. K tomu si můžeme zakoupit různé originální čisticí sady nebo třeba digitální měřič průtoku - hlavní však je, že koncepce značky Camelbak zůstala více jak dvacet let zachována.

A co třeba desítka „nepovedených“?

Sem by se dala zařadit spousta produktů, ovšem až s větším časovým odstupem, neboť ve své době se třeba jednalo o velmi důležité vývojové kroky. Možná byly v dlouhodobém kontextu slepými uličkami, ale současně ukázaly, kudy se nevydávat, a které řešení tedy bude vhodnější. V této souvislosti si můžeme vybavit třeba paralelogramové přední odpružené vidlice, případně zadní odpružení řešené pružnou ocelovou obručí u značky Checker Pig na začátku devadesátých let. Současně si vzpomeneme třeba na elektronicky řízený tlumič K2 Smart Shock z přelomu tisíciletí, který byl sice poruchový a možná trochu nesmyslný, ale dnes se zdá, že ideologicky předběhl dobu minimálně tak o deset let. Jako pitomost se mohou zdát třeba i odpružené představce - ale byly to právě ony, co nabídlo zlepšení jízdního komfortu v době, kdy byly skutečně funkční odpružené vidlice ještě v plenkách. Jako krok vedle by se mohly jevit třeba i šišaté převodníky Shimano Biopace z počátku devadesátých let, potlačující takzvaný mrtvý bod při šlapání. Ale oprášení tohoto nápadu značkou Rotor i některými dalšími najednou ukazuje, že to zase až takový nesmysl nebyl. Podobně ulítlé se ve své době zdály třeba i kliky Coda, u nichž byly všechny tři převodníky vyfrézovány naráz z jednoho kusu duralu, což znamenalo, že jsme tyto drahé kliky mohli vyhodit, sotva jsme prostřední převodník ojezdili. Ale něco podobného se objevuje po dvaceti letech znovu – v podobě drahé jedenáctkové kazety Sram, která je rovněž skoro celá vyfrézována z jediného dílu. A stejně tak bychom mohli zabrousit do světa brzdových systémů či koncepcí zadního odpružení. V podstatě všechny rámy s vysoko umístěným hlavním čepem pružení byly z uživatelského hlediska problematické, ať už si vybavíme legendární Klein Mantra, či jiné systémy. Ale ty ukázaly, že asi bude lepší přesunout čep co nejníže ke středovému pouzdru, takže jejich existence rozhodně nebyla zbytečná. Třeba i rámy s takzvaným plovoucím středem nebyly zbytečným vývojovým směrem, byť dnes prakticky mrtvým. Byly totiž ukázkou snahy konstruktérů o zamezení nežádoucího pohupování při záběru, i když v tomto konkrétním případě vykoupeného v podstatě nulovou aktivitou systému při jízdě ze sedla. Tato snaha o oddělení pružení od záběru do pedálů, a v ideálním případě i od brzdných sil, byla víceméně korunována úspěchem až v případě propracovanějších koncepcí, jež nabídl třeba Giant NRS, dále většina „virtuálů“ v čele se Santa Cruz a ve finále pak „inteligentními“ tlumiči, ať už jejich řešení neslo označení Brain, Pro Pedal, či jakékoli jiné.

Pár slov závěrem...

Možná je vám líto, že jsme mezi deset, z našeho pohledu nejdůležitějších produktů v historii evoluce MTB nezařadili třeba teleskopické sedlovky, případně pevné osy nebo další vychytávky. Teleskopické sedlovky jistě navyšují schopnosti všech biků s vyššími zdvihy (a především jejich jezdců) a občas jsou už k vidění i na maratonských strojích. Ale jejich uživatelská skupina je stále docela omezená – ve srovnání s počtem uživatelů nášlapných pedálů, odpružených vidlic či třeba kotoučovek. Ale pokud bychom hledali dvacítku vývojových milníků, pak by tam jistě ony teleskopické sedlovky či pevné osy, které v posledních letech výrazně navýšily pevnost spojení kol a rámu, případně vidlice, jednoznačně nechyběly. Určitě byste v něm však nenašli třeba elektronické řazení XTR Di2. To je zaprvé žhavou novinkou, takže dlouhodobý aspekt a jeho vliv na další vývoj lze jen těžko odhadnout, a zadruhé nejsme úplně příznivci toho cpát na kolo, zvlášť to horské, jakoukoli elektroniku. Tedy samozřejmě s výjimkou computeru či pulsmetru. Naopak by si v takovém našem rozšířeném přehledu jistě zasloužily své místo některé typy plášťů, například legendární Ritchey Z-Max, kterému je přes dvacet let a stále podle našeho názoru patří k nejuniverzálnějšímu obutí. A pokud bychom zabíhali ještě více do detailů, vybavíme si třeba i komponenty či doplňky, které byly z funkčního hlediska dokonalé, a přitom na ně biková komunita prakticky zapomněla. Jednou z takových vychytávek byly třeba takzvané „hrabičky“, které se instalovaly svrchu kazety a při závodech v blátě neustále čistily prostor mezi pastorky, čímž jej chránily před zanesením a jezdec měl stále k dispozici všechny převody. Mezi podobně praktické zdánlivé maličkosti bychom se nebáli zařadit třeba i windstopperové ponožky, které byly v přechodových teplotách okolo deseti stupňů skutečně maximálně praktickým doplňkem, na který nedáme dopustit. Přitom zkuste nalézt výrobce, který je má dnes ve své nabídce...

Na samotný závěr nám pak dovolte jakousi anketu. Zajímalo by nás, jaké pořadí všech námi zmíněných milníků vývoje MTB techniky byste zvolili Vy sami, případně, co vám v našem soupisu chybělo, či naopak přebývalo. Zajímavé příspěvky rádi otiskneme. Psát můžete na cykloservis.h@seznam.cz

Jan Kadečka