Kterak se přihodilo, že Cannondale přišel k nám

Kterak se přihodilo, že Cannondale přišel k nám

Stát se dnes dovozcem, případně zástupcem pro náš trh nějaké cyklistické značky je zdánlivě jednoduché. Stačí mít peníze, projíždět internet, případně navštívit nějaký cyklistický veletrh, nejlépe Eurobike v německém Friedrichshafenu, vybrat si značku, domluvit se na podmínkách a první várka zboží už je pomalu na cestě. Ale trochu jsme to zlehčili. Samozřejmě si musíte zjistit, jestli již někdo k nám vybranou značku nedováží a mít tak trochu znalosti o tom, kde a jak prodat. Dovézt není až takové umění, ale prodat, to chce někdy hodně pevné nervy, kuráž a invenci.

Jinak tomu bylo v dobách opravdových začátků tak zvaných pofavoritových. Tedy takových, kdy se na ocelové stroje z rokycanské továrny stály fronty, případně jste si mohli dovolit zasunout vedoucímu prodejny do kapsičky pláště (modrého, samozřejmě) bankovku s hlavou státníka, nejlépe Klémy. Ale s revolucí odešly nejen bankovky s hlavou Klémy, ale především se k nám pomalu začínala dovážet kola, o jejichž existenci do té doby málokdo tušil. A jednou z nich byl Cannondale. Značka zbožňovaná (těmi, kdo na ni mají) a zatracovaná (především těmi, kdo na ni nemají). Značka, která se rozhodně neřadí mezi obyčejná kola. I když v poslední době svými levnými modely začala konkurovat běžným značkám. Značka, pro kterou je synonymem dural, tlusté trubky, přední vidlice s pouhopouhou jednou nohou (pravá byla amputována), odpružené modely a mnoho inovačních metod, kterými své rámy vyrábí. Značka, která patří mezi nejdiskutovanější a na kterou se hledí tak, že každým rokem musí ukázat něco nového, něco, co ostatní nemají. Značka, kterou založil v roce 1971 Joe Montgomery, i když nejdříve začínal vyrábět batohy a brašny. A samozřejmě značka, která si vypůjčila jméno od jedné nádražní stanice ve státě Connecticut. To je prostě Cannondale i se všemi finančními peripetiemi a prodeji společnostem v posledních letech. Pořád je tady. A možná by všemu u nás bylo jinak, kdyby nebyl jeden baráček v pražských Kyjích, kde tehdy bydlel jeden závodník Dukly Praha a dráhový reprezentant Michal Vokolek. A ten, kdyby neměl „zimáka“, kterého vyměnil….. ale nepředbíhejme, nechme hovořit jeho. A rozhodně mu nebudu tykat, jak se to většinou v časopisech dělává. Znám ho opravdu dlouho. Už od doby, kdy jednou přijel na pražský velodrom na Třebešíně na podivném kole s „tlustejma červenejma trubkama.“ Ale dost, už se zase deru dopředu. Jenom jsem mu tehdy řekl: „Co to máš za hnusný kolo. K čemu to je?“

Michale, začněme pomalu a zvolna od úplného začátku. Jak přišel Cannondale na svět v našich krajích?

V roce 1989 jsem celkem dost kamarádil s nějakým Jardou Peckou, dnes úspěšným galeristou. Říkal mi, že jeden jeho kamarád má horské kolo a že si ho od něj asi koupí. Ani jsem tehdy netušil pořádně, co to horské kolo je. Přinesl mi také i zahraniční cyklistické časopisy, kde už horská kola byla. Ukazoval mi v něm nějaký příšerný červený kolo, ale nakonec se mi ty tlustý trubky líbily. Měl jsem čas si to prohlížet, protože mi někdo na fotbale šlápnul na nohu a já seděl doma se sádrou. Nakonec mi Jarda to kolo přivezl domů. Byl to Cannondale, který byl ve většině inzerátů. Jmenoval se M 800 Red Shred. Prohlížel jsem si to a zíral jsem na neuvěřitelné věci. To víš, do té doby jsem viděl jen silniční kola. Pod představcem kladka, přes kterou šlo lanko k přední brzdě. Vpředu čelisti cantilever a vzadu U Brake. Šišaté Shimano XT převodníky. Netušil jsem, že to je biopace. A skoro hladké pláště, takový balóny. Dvoumetrový Jarda ale zjistil, že kolo je velikosti „L“ a že mu je malé. Tak jsem mu za něj dal zimní kolo. Pravda je, že i mně bylo kolo trochu menší. Jezdil se sedlem níž, než bych potřeboval.

Ale pokud vím, s kolem byl problém

Byl. Pořád mi za jízdy něco vrzalo. Tak jsem to zkoumal a zjistil jsem, že Jarda, jak byl veliký, měl moc vysunutou sedlovku a roztrhl sedlovou trubku. Bylo mi to líto a začal jsem po firmě Cannondale pátrat. Napsal jsem jim, co s tím. Po měsíci mi odepsali, že mají zastoupení v Evropě a že tam můj problém předali.

Mezi tím přišla revoluce a pomáhal jsi aktivně likvidovat komunisty, aby už konečně šli do háje.

Přesně tak. To se celkem povedlo, ale přišel také dopis od Scotta Montgomeryho, syna majitele firmy, že na rám je samozřejmě doživotní záruka a že mám v nejbližším obchodě v Německu připravený nový rám. Na konci byla malá zmínka, že kdybych někdy chtěl, mohl bych jim s Cannondale v Čechách pomoct.

Ale jak do Německa, že?

To se vyřešilo. Já řidičák tehdy ani neměl, protože mi ho nechtěli dát s ohledem na mé zranění, které jsem si přivodil na kole. Pro to jsem také přestal závodit. Tak se vydala malá výprava ve složení galerista Pecka, já a mechanik Dukly Praha Míra Pek (pozn. redakce, dnes vedoucí Peksportu), který jediný měl auto, do Německa. Já ho teda také měl, Trabanta, ale to mohla u nás doma řídit jen manželka. Na hranicích nás samozřejmě zastavili a sdělili nám, že rám, který jsem vezl na výměnu, nemůžeme do Německa převézt. Prý to je vývoz. Naštěstí v dopise bylo, že buď ať přivezu rám, nebo ať vyříznu sériové číslo. Tak jsme na lajně začali shánět pilku. Míra Pek ale vše vždy vyřeší, v jednom z aut, která čekala na odbavení, pilku měli. Byl to krásný pohled pro projíždějící auta. Dva lidi drží rám a třetí z něj odřezává kus trubky s číslem. Štastně jsme dojeli do obchodu a já dostal za kus trubky s číslem nový rám. Černý se zelenými tečkami. Zpátky jsme si zase vyzvedli odřízlý rám. Ten si nakonec Míra Pek nechal opravit a kolo jezdí dodnes, jak je patrné z tvých fotek, které sis udělal.

A začal se dovážet Cannondale.

Začal jsem s Cannondale komunikovat. Pořád měli větší zájem u nás kola prodávat. Zmínil jsem se, že mám kontakt na závodníky. Myslel jsem tím Duklu Praha. Na začátek nám dali jeden rám, aby se vyzkoušel. Pro něj jsme jeli s Karlem Randákem, tehdy byl již trenér Dukly, zase do Německa. Cestou zpátky jsme nabourali. U nás jsme ho dali na prohlídku Robertu Štěrbovi, který tehdy začal stavět rámy a který jediný tomu rozuměl. A začaly komplikace. Štěrba řekl, že rám je bezvadnej. Ustrojil ho a závodníci byli z kola nadšeni, jak to kolo úžasně jede. Cannondale slíbil dalších deset rámů. Tak Karel Randák šel s tím za sekretářem svazu cyklistiky. Jednalo se totiž o reprezentanty, kteří kola fasovali od svazu. Sdělil mu, že rámy, které dosud dostávali, jsou špatné, že praskají a že budou mít Cannondale, které zajistil Vokolek. Sekretář se samozřejmě kousnul. Proč, o tom ani nebudu spekulovat. Nakonec se rámy objednaly a já s Randákem jsme se vydali do Holandska obhajovat na nějakém mítinku firmy Cannondale, proč nám mají dát deset rámů. A neobhájili jsme to. Nakonec nám ale rámy dali s tím, že to není podpora firmy Cannondale pro náš nároďák, ale ať ji bereme jako lokální bez jakýchkoliv dalších dodávek. Mohl jsem si tak rozhodnout, komu rám dám a komu ne. Dal jsem ho tehdy třeba Luboši Lomovi, který na Cannondale vyhrál dvě etapy Bavorskem. Dostal ho také Lubor Tesař (dnes ředitel Praha-Karlovy vary-Praha, pozn. redakce), který na něm vyhrál Niedersachsen. Luboš Lom potom také vedl asi do osmé etapy amatérské Giro d´Italia, které se tehdy jezdilo. Takže propagace skvělá. Já se stal zástupcem Cannondale u nás a ve Špindlerově Mlýně byl tehdy nějaký MTB sraz. Tam jsem se postavil před lidi a zasvěceně jsem mluvil o rozvoji mountainbikingu. To bylo tehdy vtipné, protože jsem o tom moc nevěděl. Ale protože se tady o tom nevědělo vůbec nic, málokdo tušil, co to je, mohl jsem vyprávět.

Ale bylo potřeba také nějaké kolo prodat.

No právě. Jak ta kola dostat mezi lidi. Bylo jaro 1990, já byl ředitel tiskárny a současně dovozce Cannondale, ale neprodal jsem zatím ani kus. Tak jsem si založil na živnosťák Bike Trading Agency. Lidi ke mně chodili domů, dívali se do katalogů, já jim vše náležitě vysvětlil. Když si vybrali kolo, já udělal objednávku do Cannondale, kolo poslali do jednoho obchodu v Německu. Zákazník si pro něj dojel a já dostal provizi. Jinak to samozřejmě nešlo, protože jsem neměl peníze, za které bych kola k nám dovezl. Navíc byly tehdy šílené problémy s dovozy. Takhle jsem prodal asi prvních sedmdesát kol.

Pokud vím, již na počátku jsi ale málem o značku Cannondale přišel.

Málem ano. Prvního odpruženého Cannondala jsem si nechal pro sebe. Byl to model EST, jestli si vzpomínáš. Vzadu odpružený a s pevnou vidlicí. Vyjel jsem si na něm za Prahu a v šílený rychlosti jsem si rozbil hubu. Zlomil jsem si klíční kost a vyrazil zub. Do lesa musela pro mě přijet autem manželka. No a jak jsem tak doma polehával, tehdejší Cyklocentrum se do Cannondale ozvalo, že by to chtěli dělat. Samozřejmě že to zase zavolali z Cannondale mně, že se o značku zajímají. Musel jsem se tedy rozhodnout. Buď dělat ředitele, nebo se začít naplno živit dovozem kol. S kamarádem z baráku, kde jsem bydlel, jsme založili eseróčko. A sami v Cannondale mi dali jméno firmy Vokolek Import. Přiřadili mi ho na výstavě IFMA, kde jsem našel ceduli s mým jménem a tímto názvem. Tak jsem si to už nechal do dneška. To bylo v roce 1991. Ale problém byly pořád peníze. Až se to najednou zlomilo. Přišel ke mně jednou do ložnice, kde jsem měl kancelář, nějaký člověk. Najednou vytáhl z tašky sedmdesát tisíc, položil je na stůl a říká: „Tak mi to kolo přivezte“. Já z těch peněz oněměl, manželce vedle v kuchyni vypadla z ruky žehlička. A ten člověk nebyl najednou sám. Najednou se mi sešlo na zálohách takřka půl milionu. Kola ale přišla až skoro za tři měsíce a ti lidi v pohodě čekali. Tím jsem se celkem rozjel, získal jsem malý kapitál a pomalu začal objednávat sám kola. Do léta 1992 jsem byl pořád zaměstnaný a potom jsem s tím v tiskárně seknul. Můj otec pracoval celý život v typografii a byl pyšný na to, že jsem ředitelem tiskárny. Když se ale dozvěděl, že se pouštím na nejistou půdu obchodu, strašně mi vynadal. To ho pustilo až po létech, když zjistil, že cyklobyznys je opravdu výnosnější než se hádat ve fabrice s lidmi. A já navíc již v té době nezůstal jen u Cannondale, ale stal jsem se i oficiálním zástupcem Ritchey.

Prozradíš, kolik jsi tehdy ročně prodával kol?

Klidně, v době největšího boomu to bylo kolem 300 kol ročně. To bylo před tím průšvihem s motorkou Cannondale, která je potopila. Nebo skoro potopila. Po motorce to bylo někdy stejně, někdy o padesát méně.

Motorku musíš asi většině čtenářů vysvětlit.

Cannondale se tak rozjel, i tím, že šel se svými akciemi na burzu, že se rozhodl pro vývoj vlastní motorky. Začali skvěle. Rámy se naučili dělat při vývoji kol. Měli také na výrobu fantastickou linku. Ale bohužel se rozhodli, že udělají i motor. I když původní verze byla, že koupí Rotax motor. Pustili se také do čtyřkolek. Po prvních testech motorek zavládlo obrovské nadšení. Ale motor se pořád sypal. Motorky začaly prodělávat a začali to financovat z výroby kol. A nakonec to krachlo. Byly problémy i s koly, zastavil se takřka jejich vývoj. A zakladatel Cannondale Joe Montgomery o firmu přišel a převzal ji Pegasus. Přišlo ozdravení. A nakonec firmu v roce 2008 koupil Dorel Industries.

A to byl zřejmě začátek tvého konce s dovozem Cannondale.

Asi tak nějak. Dorelu patří i značky Schwinn, GT, Mongoose. Silní hráči na světovém trhu a s ohledem na to, že u nás je jeden dovozce těchto značek, čekal jsem, kdy ten převezme dovozy i Cannondale, protože spadá do portfolia značek. Nakonec se tak samozřejmě stalo.

Byla nostalgie? Přeci jen jsi Cannondale dělal osmnáct let.

Nějaká byla, ale dělám i jiné značky a další jsem si nabral. Takže práce mám dost. Sympatické od Cannondale bylo, že sem za mnou přijel jejich zástupce, poděkoval mi za dlouholetou spolupráci. Chlapec od nich byl celkem naměkko. Také jen mohli zavolat, nebo mi to poslat mailem. Většinou se to tak dělá.

Osmnáct let jsi jezdil na Cannondale. Jaká kola máš teď?

Samozřejmě Looky, které dovážím. Ale můj táta na Cannondalech jezdí pořád.

Na fotografiích zřejmě prvě zaznamenané kolo Cannondale u nás. Kolo, které dostal Michal Vokolek za silniční kolo a které odstartovalo dovozy této značky do naší republiky. Tento stroj je nyní v majetku manželky Miroslava Peka, manažera prodejny Specialized Concept Store v Praze - Vršovicích. Odříznutý kus rámu s evidenčním číslem nechal pan Pek opravit a jak je vidět, kolo se používá dodnes. Některé součástky jsou oproti původním samozřejmě nahrazené. Zvláště odpružený představec Softride. Představec, na které například Thomas Frischknecht vyhrál mistrovství světa a světový pohár v cross country.

(ptal se Kany)