Jak jsem reprezentoval kovoprůmysl

Byl krásný prosincový den. Po sněhu ani památky, lehce mrazivo a sucho. Na kolo do lesa ideál. Na silniční s blatníkama a s nasazenými cyklokrosovými galuskami, protože o horském kole tehdy netušil ani jeho otec Gary Fischer. Příjemně vyhřátá učebna a hodiny matematiky. Do třídy vchází učitelka, kráčí s třídnicí v podpaždí, vysoké a špičaté podpatky zabodává do parket a na půli cesty ke katedře pro změnu zabodává oči do mě a ukazováček na dálku pomyslně do středu mé hrudi. „Do ředitelny, a hned,“ praví přísně.

„Nějaký průšvih?“ táži se nesměle. „Nediskutuj a mazej!“ její poslední pokyn.

Nesměle klepu na dveře ředitelny. Uvnitř za obrovským stolem ředitel, pro svou maximální hubenost přezdívaný "kostra", učitel tělocviku a zástupce ředitele. Celá armáda problémů.

„Posaď se,“ ukazují na zelené čalouněné křesílko.

Sedím, mám sklopenou hlavu a pozoruji na oprýskaném stolku z umělé hmoty vylisovanou, zažloutlou repliku háčkované dečky, na které stojí vázička, také z umělé hmoty a v ní květina. Samozřejmě umělohmotná. Voda ve vázičce je nesmyslně pravá. Čekám, co bude. Samozřejmě průser. Vždycky jsem byl v ředitelně kvůli průseru. Tady se nic jiného čekat nedá.

„Budeš nás reprezentovat,“ hrdě mi oznamuje ředitel a do kafe si háže kostku cukru nabranou v dózičce. Samozřejmě z umělohmotné, imitující práci našich sklářů a brusičů.

„Ale teď je zima a na kole se nejezdí, nebo alespoň nezávodí“, odvětím a myslím si, že to má nějak popletené.

„Budeš nás reprezentovat v běhu na lyžích,“ upřesňuje přísedící tělocvikář. „Vím, že máš z kola fyzičku, cyklisté na zimním soustředění lyže používají, to víme dobře, takže nikoho lepšího u nás nemáme,“ doplňuje.

„To jo, běžky mám, ale o nějakém běhu na nich se v mém případě nemůže ani hovořit,“ bráním se, neboť jsem pochopil vážnost situace. Vždyť oni netuší, jak cyklistické soustředění vypadá. Žádná vybroušená běžecká technika ve vyfrézované stopě. Ty ani v té době po Krkonoších nebyly. Pouze úporné přesuny po hřebenech hor, někdy po kolena v prašanu, za každého počasí. A nejlépe tehdy když je zákaz vycházení, o kterém jsme vždy tvrdili, že se vyhlašuje pouze pro rekreanty ROH. Šílené přesuny kamsi tam s větrem zleva. Tedy čepici doleva, naklonit doleva proti silnému větru a tři hodiny na otáčku. Potom čepici doprava, naklonit doprava proti větru a tři hodiny zpět. A nejlépe, pokud vše končí vražedným sjezdem, většinou po ledě, což při návratu skoro za tmy bylo takřka pravidlem. Touha po bodech za umístění ve sjezdu jasně vítězila nad krvavými šrámy v obličeji ze šílených pádů mezi zmrzlé smrky. V takové rychlosti, že snad i plužení vás ještě více zrychlovalo. A krásný pocit, pokud ještě v devět večer někdo chyběl, aby o hodinu později volal z polské strany hor, že je v pořádku ale že ho zatkli pohraničníci. Prý nemá občanku. Já už byl na chatě, navečeřen chudým jídlem, protože chatař šetřil na vlastní penzion. To byla naše příprava na běžkách. Tvrdá, ale rozhodně nás nepřipravila na rychlý přesun v čerstvě vyfrézované stopě, natož aby se dalo mluvit o broušení běžecké techniky. Našemu pseudolyžování jsme říkali „Hančovina“, podle jména známého nebohého lyžaře, po kterém zbyl v Krkonoších památník. Potáceli jsme se po horách podobně, asi jako on s Vrbatou těsně před svým skonem.

„Připrav se, letí se v pondělí,“ slyším další pecku.

„Cože?“ nechápu.

„No, vždyť to říkám. Letí se v pondělí ráno z Ruzyně do Popradu. Přeci si nemyslíš, že tě necháme trmácet se celý den vlakem, když máš takovou naději na úspěch pro naši školu. Vždyť ty budeš reprezentovat náš ústav na celorepublikovém mistrovství učňů a žáků škol kovoprůmyslu. Až přijedeš, tak si tady připijeme na úspěch, dáme si šunkový chlebíček, pozveme soudružky ze sborovny, diplom vyvěsíme ve školním klubu a medaili si necháš.“ Zakončil ředitel svůj monolog. „A letíte dva, ještě Jarda. Ten sice dělá biatlon, ale ty budeš určitě lepší. To víš, on nevydrží tolik. Občas si lehne, vystřelí, vydýchá a běží dál, taková slečinka“, ještě doplní. „Ty vydržíš makat celou trať, věříme ti,“ hrdě doplňuje a poplácá mě po zádech svou kostnatou rukou až mu v ní zachrastí a vyprovází mě ze dveří. Na chodbě ještě za mnou volá: „A hlavně zahoď tu zbytečnou skromnost, sportovče“.

O několik dnů později skutečně vystupujeme z letadla v Popradě. Já, biatlonista Jarda a učitel tělocviku coby servisman. Jako trenér skutečného lyžařského běžeckého družstva je i pro nás kaučem, jakého potřebujeme. Večer nám maže lyže. Já mám zcela nové, krásné a bleděmodré. Běžky tehdy nebyly k sehnání. Nějak jsem se domáknul, že ve sportu v Praze Na Poříčí dostanou nějaké kousky z Bulharska. Čtrnáct dnů předem jsem si jedny rezervoval. Celkem mi bylo i jedno jak dlouhé. Potřeboval jsem hlavně pár. V den, kdy je měli dostat, jsem dvě hodiny předem netrpělivě podupával před obchodem, abych si hned po otvíračce odnesl jeden ze dvou párů, které jim přišly k prodeji. Investoval jsem do nich celých 140 Kč. Měly krásný název „Svetka“, samozřejmě azbukou, obrázek rakety na špičkách a vzadu na patkách šíp. Nádhera. Můj dřevěný nástroj k úspěchu v Areálu snů na Štrbském plese.

Učitel se večer před závodem chopil mého bulharského výrobku a naskároval skluznici. Nevěřícně koukal na to, jak nažehlený vosk nekompromisně zmizel ve skluznici. „Člověče, to pije,“ divil se tělocvikář. Nicméně, třetí vrstva již zůstala na povrchu. Můj model superlyží byl připraven drtit sněhové vločky ve stopě slovenského lyžařského střediska a vynést mě na pomyslný olymp do hloučku soudružek ze sborovny.

„Proč mi to tam vůbec patláte?“ ptal jsem se nesměle.

„Kvůli skluzu chlapče, kvůli skluzu…“ odpovídal zahleděn do zažehlování.

O skluzu jsem věděl skutečně málo. Navíc takové znalosti nikdo nemůže chtít po někom, kdo je zvyklý nanést na skluznici silnou vrstvu klistru rozmazaného holou dlaní, protože když čtvrtou hodinu na mrazu a v mlze začnete stoupat takřka kolmo nahoru lavinovým polem kolem Labského vodopádu, rozhodně nepotřebujete skluz, natož aby vám lyže vůbec klouzaly. Na takové dirretisimě vám nepomohou ani silné ruce, pouze centimetrová vrstva naprosto neklouzavého klistru vám zaručí úspěch i přežití.

Druhý den v Areálu snů nádherné počasí. Z ampliónu vyřvává Waldemar Matuška, netrpělivé a nadržené odborářky s grogem, odboráři s milenkama a já na startu se svými „Svetkami“ a v rukách bambusky. Přede mnou nádherně upravená stopa. A za mnou malý člověk, nádherná běžecká kombinéza, na nohou fischerky, duralové hůlky a v očích vítězství. Mohu prozradit kdo, Nývlt, juniorský reprezentant v běhu na lyžích, později i seniorský. On samý Adidas, já ke kolenům podhrnuté bavlněné cyklistické čapáky, kulicha a vojenské pletené rukavice.

Start, zařve na mě startér a já vyrážím vstříc plesu a lesům ve velehorách. Skluz mám dokonalý. Hned na startovní lajně dva kroky dopředu, tři naprázdno a dva dozadu. Ještě že mám ruce. Po hodné době opuštím Areál snů a vyjíždím na zamrzlé Štrbské pleso. Zajímavé je, že asi pátou minutu po mém startu mě dobíhá Nývlt, který startoval dvě minuty za mnou. Pak že nejde cestovat časem. To je tedy fofr.

Zoufale řve: „Stopa!“

„Hovno,“ říkám si sprostě v duchu, „máš smůlu, teď jsem tady já“.

„Stopa!“ řve ještě víc.

Nekompromisně neuhýbám a jemu nezbyde nic jiného než se zabořit do měkkého sněhu a oběhnout mě. A ejhle, najednou se pohybujeme stejně rychle. Je vidět, že to v hlubokém sněhu vedle mě neumí a mlátí se na tom stejně, jako já v dokonalé stopě. Evidentně se na takovou situaci nikdy nepřipravoval. Je to nepřipravený reprezentant. Měl jezdit s námi na soustředění, tam by se naučil i jiné lyžařské prasárny. Síly jsou vyrovnány. Přesto se posune přede mne, vycení zuby a mizí v dáli. Je celkem slušný. Já na jeho místě bych mě zabil.

Užívám si své běhochůze. Pomalu podklouzávám po trati. Ruce mě už bolí. Na dlouhém lesním úseku nevěřím svým očím. Opravdový voják v opravdové uniformě sedící na židli zapíchlé do sněhu vedle stopy. Uprostřed lesa, daleko od civilizace. Skutečně se mi to nezdá. Halucinace nemám. Když k němu doběhnu, chápu proč. Je tam jako zachránce, zdravotník a možná také jako hrobník. Těsně za ním na absolutně rovné trati najednou ďolík. Později jsem zjistil, že mezi běžci se mu říká obávaný padák. Asi třicet metrů takřka kolmo dolů a skoro stejně metrů nahoru. Normální lyžař vyjede ve stopě setrvačností skoro až na protilehlý vršek. Normální lyžař.

Nemám čas přemýšlet a klouzající lyže překvapené vrstvou skare ani nelze zastavit. Padám volným pádem na dno a dole se samozřejmě vyválím. Hlava se mi zarývá do sněhu a ztrácím kulicha. Hledám ho a drápu se nahoru. Voják vyskakuje a zoufale zastavuje na hraně sjezdu další mé soupeře, kteří mě dobíhají. Zhora sledují, jak se snad deset minut hrabu kolmou stěnou nahoru. Stromečkem udělám ze stopy pěkný makadam. Tolik potřebná stopa pro rychlý výjezd setrvačností nahoru nenávratně pod mýma dřevěnýma prkýnkama z dílny lidové bulharské tvořivosti zmizela. Ještě nikdy jsem neslyšel na svou hlavu tolik nadávek v tolika nářečích. Tolik žáků a učňů kovoprůmyslu mi ještě nenadávalo. Odrovnal jsem tím několik favoritů, kteří diplom a medaili rozhodně nepřivezou. To jsem zvědavý, co si pověsí ve školním klubu.

Po další více jak půlhodině se blížím do cíle desetikilometrové trati. Ještě poslední krátký prudký sjezd zpátky na Štrbské pleso, samozřejmě se zase válím, a rozvážně podkluzuji slavnostně do Areálu snů. Tady mě ale vítá už jen panorama skokanských můstků a netrpělivý tělocvikář. Rozhodčí sbaleni, pořadatelé sbaleni. Jen já, pár odborářů, slavnostní vlajky a rolbař zoufale se snažící nastartovat ruskou mašinu. Ale biatlonistu Jardu jsem porazil. Ten přišel do cíle asi hodinu po mě. V každé ruce jednu lyži, na kterých se volně pohupovaly, na umělohmotných hranách (jak jinak), zlomené špičky lyží. Taky neustál ďolík u vojáka. Taky tam už neměl stopu, lyžař jeden.

Ve škole jsem potkal ředitele. „Prý jsi neběžel tak špatně, slyšel jsem,“ povídá. „Prý jste promazali. Nevěš hlavu, už máš zkušenosti, příští rok se to koná zase. S mezinárodní účastí“.

(kany)