Jak jsem nesjel Kilimandžáro

Už jen navštívit Afriku je pro většinu nedostupný sen. A ještě k tomu se podívat na vrcholek Kilimandžára, nejvyšší hory černého kontinentu, se zdá být nejen z finančních důvodů takřka sci-fi.

A dokonce pomyslet na to, že si ještě vezmete kolo, které vyvláčíte za pomoci nosičů na zasněžený vrcholek a spustíte se na něm dolů, je tak trochu utopie.

Ne tak docela pro cestovatele Petra Jahodu. Ostatně, nebylo to poprvé, co se ke Kilimandžáru podíval a samozřejmě i na jeho vršek vystoupil. Možná právě na jeho svazích v něm uzrála myšlenka vrátit se a pokusit se tuto horu sjet.

Expedice ale nebývají jen úspěšné. Stejně jako horolezci nevystoupí po dlouhém „obléhání“ hory a mnoha pokusech na vrcholek, může se stát i to, že správa národního parku zabrání dobrodruhovi v jeho snu a vykáží ne jeho, ale kolo z oblasti hory. Tím se sen a pokus rozplyne v nenávratnu už v jeho počátku.

Odpoutejte se na chvíli od domácí hroudy a pojďte se podívat společně s Petrem Jahodou pod africké slunce a na jeho cyklistické pokusy. Tentokrát pouze směrem dolů.

Afriku jsem si zamiloval a na vrcholu Kilimandžára jsem stál několikrát. Už po prvním výstupu na nejvyšší horu Afriky, někdy kolem roku 1999, mne napadlo, že by ten kopec měl jít sjet na kole. No a už mne to nepřešlo. Znám tu sopku dobře. Jenže nápad je jedna věc a jeho realizace, je věc druhá.

Kilimandžáro na kole. Tolik práce okolo toho bude a proč? Hmm, co já vím, prostě proto, že je ten kopec krásnej. Proto, že je to Afrika. Nestačí to? Mně ano! Šel jsem do toho, člověk by si přece měl plnit své sny!

Jaké na to vzít kolo?

To byla zásadní otázka. Speciální sjezdové kolo by jistě bylo vhodnější, ale já jsem vyznavačem „klasiky“. Po všech úvahách jsem se nakonec rozhodl pro standardní celoodpružené horské kolo. S ohledem na použité, vysoce kvalitní komponenty nebyla ani cena tohoto kola nijak závratná. Jen jsem si na ně musel chvíli počkat. Dobré věci se obvykle rodí déle...

Trénink

Napadá vás, jak natrénovat na sjezd Kilimandžára? Kromě toho, že se začíná ve výšce 5895 m n. m., nevěděl jsem, ani kde se u nás dá najít snadno dosažitelný, podobně strmý kopec s povrchem jako má sopka. Pak jsem zkusil starý kamenolom v Brně Líšni, kde bydlím. Tady se na některých svazích po odstřelech dal najít terén, který mohl přibližně odpovídat tomu, co mne mělo čekat na Kilimandžáru. A tak jsem se od poloviny prosince až do Nového roku intenzívně proháněl po líšeňských lesích a „sjížděl lom“. Přestal jsem jezdit, až už jsem musel zabalit kolo, dva dny před odletem do Keni.

Sněhová zpravodajství z Afriky

Pro sjezd Kilimandžára na kole jsem si pečlivě vybral tu nejvhodnější dobu. Střed období sucha v Keni a v Tanzanii. Přelom měsíce ledna a února. Zatímco však u nás doma bylo tou dobou teplo a na lyžařských sjezdovkách se málem div nezelenala tráva v Africe pršelo. Neobvykle silné deště skončily dva dny před naším příletem. Jenže když v Nairobi prší, na Mount Keni a Kilimandžáru obvykle sněží.

Pršelo po celou dobu mého pětitýdenního pobytu v Africe. Kilimandžáro mělo souvislou sněhovou pokrývku již od výšky 4700 m n.m. O vrcholu Kilimandžára hovořili lidé, které jsem potkal, jako o „ledové hoře“. To není obvyklé ani v období dešťů. V podstatě to zde nezažili několik desítek let. „Stoletý sníh“, tomu se fakt říká pech.

Takřka všechny zprávy, které jsem posílal z Afriky se podobaly spíše sněhovému zpravodajství. Zatímco mi přátelé smutně psali, že u nás to není ani na běžky, já jsem skoro každý den odhadoval, kolik v Africe zase asi připadlo nového sněhu. Celou dobu jsem se bál, že Kilimandžáro na kole za této situace nepůjde jet. Proto jsem si také nechal z ČR přivézt pro jistotu malé lyže, tedy vlastně ne lyže, ale „Big Footy“. To je takový ten krám, co se dá připnout na boty a ono to nějak a někam jede. Doslova!

Mount Keňa

Mount Keňa je jeden ze tří Afrických vrcholů s ledovci. Má výšku 5199 m n.m. a leží takřka přímo na rovníku. Je krásná, velmi rozmanitá a pro aklimatizaci na Kilimandžáro je to jeden z nejvhodnějších kopců. Navíc jsem na ní byl také již několikrát a věděl jsem, že pro sjezd Kilimandžára bude jako nejvhodnější „tréninkový kopec“.

Mount Keňu už na kole pár lidí sjelo. I já jsem si byl jist, že to půjde. Věděl jsem že Mount Keňa se nikudy nedá sjet úplně celá, tedy je to diskutabilní sjezd. Proto sjetí Mt. Keni nebylo mým cílem.

Tři sjezdy Mount Keni

První sjezd – 8.1.2007

Po dosažení vrcholu Lenana jsem tréninkově sjel na horském kole 4EVER ze sedla poblíž Austrian Hat (4790 m ), k chatě Mackinders (4200 m). Tato nejobtížnější a nejstrmější část sjezdu Mt. Keni měla za úkol prověřit samotné kolo, outdoorové vybavení a techniku jízdy v terénu velmi podobném tomu, který bude na Kilimandžáru.

Od chaty Mackinders jsem pokračoval na kole ještě asi 3 km, do výšky přibližně 3950 m, kde bylo kolo složeno zpět do brašny a sneseno dolů. Stalo se tak proto, že cestou Naro Moru není možné jet na kole. Rozhodl jsem se pro ni jen proto, že sjezd z Austrian Hat k řece Severní Naro Moru je značně strmý a nejpodobnější podmínkám, které mne budou čekat na Kilimandžáru.

Podmínky tohoto sjezdu byly neplánovaně velmi obtížné. Ve vrcholových částech Mount Keni bylo neobvykle velké množství sněhu. K vrcholu Lenana jsme vystupovali od severu cestou Sirimon Route. Ve vrcholových částech procházel výstup souvislými strmými sněhovými plotnami. Bylo to trošku podobné jako alpský výstup třeba na Grand Paradiso. Na Mount Keni, která leží prakticky přímo na rovníku jsem něco takového ještě nezažil. O dva týdny později se právě na této cestě zřítila a zahynula jedna mladá Belgičanka.

Ze začátku sjezdu situovaného západně byly části pokryté sněhem nebo mixy sněhu s kameny. V nejstrmějším úseku už sice sníh nebyl, ale písek a šotolina byly sněhem a mrazem velmi načechrané a měkké jako houba. Kolo klouzalo po kamenech se sněhem, nebo se bořilo do měkké šotoliny a bylo velmi obtížné ho ovládat.

Tuto cestu jsem si v září 2006 prošel celou pěšky. Jenže pěšky je to úplně o něčem jiném než na kole. Co tehdy vypadalo jako relativně snadné k projetí, se ze sedla kola jevilo úplně jinak. Vědomí, že i malá chyba může mít velké následky, člověku morálu nedodá. I ten kopec přes řídítka horského kola vypadá mnohem strmější…

Můj první sjezd Mount Keni tedy byl „více než rozpačitý“. Nicméně se podařil a hlavně bylo vyzkoušeno veškeré vybavení, které bude použito na Kilimandžáru. Rozhodl jsem se zvolit trošku odlišnou techniku jízdy, než jakou jsem původně plánoval. Také jsem místo SPD-éček zvolil obyčejné krosové pedály. Došlo i k jemným úpravám v realizaci projektu.

Druhý a třetí sjezd – 30.1. – 1.2.2007

31. ledna ve 12 hodin se za sněžení, deště a mlhy pokouším znovu o sjezd Mount Keni, a to stejnou cestou jako poprvé. Oproti prvnímu sjezdu jsem si ale nyní byl mnohem jistější. Přestože byly výrazně horší podmínky, teď už to byla skoro pohoda. Odšlápl jsem si jen dvakrát a přenášel také jen dva nesjízdné úseky, a to cca 5+1 metr. Tento sjezd jsem ukončil u řeky Severní Naro Moru, protože dál už sjezd není náročný, a tudíž z tréninkového hlediska neměl další smysl. Druhý sjezd Mount Keni na kole 4EVER trval přibližně 15 – 20 minut.

31. ledna jsme se s Pifem pokusili o horolezecký výstup na Hory Nelion a Batiem. Vcelku hezkou, ale orientačně velmi složitou stěnu jsme však nedolezli. Přibližně ve druhé třetině jsme se rozhodli pro návrat z důvodu horšícího se počasí, a také proto, že bychom již dnes nestihli sestoupit na chatu Mintos, což bylo naším prioritním plánem.

V pořadí můj již třetí sjezd Mount Keni na kole tak začal netradičně v pět hodin večer. Po několikahodinovém sněžení s deštěm jsem o půl páté sbalil stan a v pět jsem vyrazil. Cílem byl pouze nejhorší úsek cesty z Austrian Hut (4790 m) k Mintos Hut (4200 m). To je úsek, kde se musí hodně přenášet, cesta vede z kopce ale několikrát i do kopce. Tato část je na kole prakticky nesjízdná. Trvalo mi to skoro stejně dlouho jako Pifovi a Zuzce, kteří šli pěšky, tři hodiny.

Jeden jediný krásný, prudký sjezd, který by se dal za normálního počasí sjet, jsem tentokrát sjel jen do dvou třetin. Pak už tam bylo asi 5 cm hluboké bahno, ve kterém kolo neovladatelně klouzalo. Při značné strmosti svahu už se nedalo hovořit o jakékoli míře bezpečnosti. Blahořečil jsem si, že jsem se rozhodl pro kotoučové brzdy. Fungovaly perfektně, kdežto klasická „véčka“ by to tady už asi nezvládla.

Dál následovaly zase skály a velké kameny. Závěrečnou bažinu jsem si také „vychutnal“. Do kempu jsem přijel v půl osmé večer, vyčerpaný a totálně propocený. Byla to neskutečná dřina. Za světla čelovky jsem postavil stan, snědl asi dvě sušenky a šel spát. Na víc jsem neměl sílu.

Další den ráno jsem vstával spolu s Pifem a Zuzkou ve čtyři. Unavený ještě po včerejšku jsem ani netušil, jak nádherný sjezd mne dnes čeká. I z Mintos Hut je cesta dál do kopce a z kopce, z části nesjízdná pro skály a velké kameny. Za druhým hřebínkem jsem si uvědomil, že jsem v kempu zapomněl návleky, musím se pro ně vracet. Tím jsem ztratil skoro hodinu. Zato se ale úplně rozednilo a můžu se kochat krajinou a nádherným kaňonem.

Skály a časté nesjízdné úseky pokračují až do výšky kolem 4000 m. Cesta zde vede okolo překrásného Michalesonova jezera, na které koukám shora až na hřeben nad údolím řeky Nithi. Teprve odtud se dá plynule jet.

Ale i dál je cesta extrémně kamenitá. Jízda je velmi náročná. Vyžaduje maximální koncentraci. Často si musím odšlápnout, nebo naopak naskakovat na rozjeté kolo. S SPD pedály, nebo s klipsnami absolutně nemyslitelné. Musím být stále ve střehu. Dvakrát se mi podařilo předběhnout kolo, to když se mi pedály zasekly mezi dvěma velkými kameny, kam už se prostě nevešly. Jednou jsem si přeskočil řídítka, když jsem trefil předním kolem příliš velký kámen. Ale stejně je tato část sjezdu nádherná a značně obtížný terén mne baví.

Hřeben nad řekou Nithi je scénicky nekonečně krásný. Nádherné pohledy do hlubokého kaňonu řeky nebo na Michalesonovo jezero s Vivieniným vodopádem mne nutí často zastavovat a fotografovat. V těch chvílích si mohu také odpočinout. I tato část cesty je fyzicky velice náročná, ale neuvěřitelně nádherná.

Odemkl jsem přední vidlici a sundal nepromokavou bundu. Svítí sluníčko, a tak dál pokračuji jen ve funkčním spodním prádle. Jede se o poznání lépe. Přes velké kameny se i tak natřásám jako na divokém býkovi. Je neuvěřitelné, co všechno tohle kolo zvládne. Rozum to už skoro ani nebere. Troufám si víc a víc. Tahle skalka by také mohla jít. Vyšlo to. Je to nádherná euforie. Hledám, kde končí možnosti tohoto kola, ale moc se mi nedaří tu hranici najít. Naštěstí. Páni to je mašinka. Přál bych vám to svezení zažít.

Bohužel nic netrvá věčně. Snad za hodinku jsem v Road Hed campu. Odtud už je to po terénní cestě do Chogoria Gate ve 3000 m jen kousíček. Jsem zde kolem půl desáté. Přes hodinku vyřizování a zařizování terénního auta pro kamarády, odhlášení se z parku a už zase frčím dál po cestě podobné spíše tankodromu dolů do Chogorie, kde na přátele počkám v restauraci Cool in, jak jsme se dohodli.

Sjezd Kilimandžára

Nebo spíše - aneb proč jsem nesjel na kole Kilimandžáro? Protože v Africe jsou věci složité...

Původně plánovaný sjezd Kilimandžára na kole se bohužel nemohl uskutečnit. Na poslední chvíli tomuto zabránila správa NP Kilimandžáro tím, že nařídila ze čtvrtého postupového tábora, Baranco Hut (jen dva dny před dosažením vrcholu sopky), odnést kolo z Parku. Správa NP v tomto případě postupovala v rozporu se všemi vlastními regulemi. V daný moment však nebylo možné o tomto jakkoli polemizovat a diskutovat.

Já sám jsem se v souvislosti s přítomností horského kola v NP Kilimandžáro nedopustil žádného přestupku a plně jsem respektoval všechna psaná pravidla a regule parku, která jsem si v době přípravy projektu dobře prostudoval. Přesto mi byl výstup na sopku Kilimandžáro s kolem znemožněn.

Byl jsem perfektně aklimatizován pro výšku 5000 m a byl jsem i ve výborné formě. Díky několikrát opakovanému sjezdu Mount Keni jsem měl i velmi dobře „natrénováno“. Kolo bylo v perfektním stavu, technika jízdy doladěna. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby mi vedení NP Kilimandžáro, v rozporu s vlastními předpisy, nezakázalo vynést horské kolo na vrchol nejvyšší hory Afriky, sjezd z Kilimandžára by se mi byl podařil.

Tím to pro mne ale nekončí. Pokouším se prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR a českou ambasádou v Nairobi jednat s ředitelstvím NP Kilimandžáro a ředitelstvím všech NP Tanzanie o udělení speciálního a jednoznačného povolení, které by mne opravňovalo k uskutečnění sjezdu Kilimandžára na kole tak, aby se nemohla opakovat nepříjemnost z tohoto pokusu.

Dosažené úspěchy

V průběhu projektu Sjezd Kilimandžára na kole dosáhl Petr Jahoda následujících úspěchů:

1.) 9.2.2007 sjel z nejvyššího vrcholu Kilimandžára, Uhuru Peak – 5895 m, na krátkých lyžích (Big Foot) do sedla Stella Point (dál, níže, již nebyl sníh). Tím se stal pravděpodobně prvním Čechem a možná i prvním člověkem na světě, který sjel z nejvýše položeného bodu - nejvyšší hory Afriky na lyžích (Big Foot). Kilimandžáro již sjelo na lyžích několik lidí, ale není známo, že by se o toto někdo pokusil na Big Foot-ech. Navíc na vrcholu Uhuru obvykle nebývá sníh, a „lyžaři“ tedy sjíždí jen ledovce Kilimandžára, které však začínají v nižší výšce.

2. ) Jako pravděpodobně jediný, tedy i první člověk na světě, sjel na horském kole v průběhu 25-ti dní třikrát za sebou nejvyšší horu Republiky Keňa, Mount Keňu. Rovněž pravděpodobně jako první člověk sjel Mount Keňu na horském kole v průběhu tří dnů dvakrát. Všechny sjezdy realizoval z Austrian Hut ležící ve výšce 4790 m.n.m.

Hlavní sponzoři projektu: 4EVER, Sport Schwarzkopf (High Point), Klimatex, Asolo, SMP, Brittex, Streight Core a Treksport.

Více informací: www.JahodaPetr.cz;

Autor: Petr Jahoda

Petr Jahoda

Narozen 1963.

Účastník nebo organizátor mnoha expedic. Například Papua Západní Guinea, Etiopie, Keňa, Namibie.

Vystoupil na Pik Lenina (7134m), Matternhorn, Mont Blanc, Kilimandžáro.

Publikuje v mnohých zahraničních i domácích časopisech.

Nafilmoval přes deset krátkých dokumentárních filmů pro Českou televizi.

Je autorem pěti cestopisně-etnografických knih.