Internetový jezdec

Internetový trénink. Mnozí cyklisté, kteří to s ježděním a případně rovnou i závoděním myslí opravdu vážně, to dnes mohou považovat snad dokonce za nezbytnost. Někdo fundovaný nám rozepíše tréninkové dávky, tedy kdy máme najet kolik kilometrů v jakém rozsahu tepové frekvence, kdy si máme dát volno a naopak, kdy máme zařadit trénink s vysokou intenzitou, intervalový trénink, kopce, případně jiný sport jakožto doplněk k protažení i dalších svalů těla. Vše v závislosti nejen na našich představách o růstu výkonnosti a cílech, ale také na výsledcích vstupních lékařských testů. Jenže. Stačí všechny tyto podklady k tomu, aby se z nás skutečně stali lepší či alespoň výkonnější cyklisté? Ano i ne. Jaká jsou pozitiva a naopak negativa toho, že nám někdo rozepíše a přesně určí tréninkové dávky? Pro koho má něco podobného vlastně smysl? Na následujících řádcích se na tuto problematiku záměrně zkusím podívat nikoli z hlediska lékařského či trenérského, ale pokusím se zapojit takzvaný selský rozum. Obyčejný selský rozum totiž podle mého názoru dokáže mnohdy vypovědět o smysluplnosti toho kterého počínání lépe nežli tabulky, výpočty či přesné výstupy z laboratorních měření.

Předem bych měl asi zmínit, co mě vedlo k tomuto zamyšlení. Tím prvním popudem byla autentická, v lehkých obměnách se opakující zkušenost přímo z terénu či asfaltu. Ale o tom až později. Druhým, neméně důležitým popudem pak byly množící se dotazy, na kterého konkrétního trenéra bychom se jakožto redakce obrátili, tedy standardní prosba o radu. Pokud jsem se v daný okamžik začal zajímat o to, kolik kilometrů ročně tazatel najede, když se má jednat o odborné rozepsání tréninkových dávek, nejčastěji jsem se dozvěděl, že něco mezi dvěma a půl až čtyřmi tisíci kilometry. Pouze jednou to byl roční objem přes deset tisíc. Takže namísto mého doporučení konkrétního trenéra ode mě tazatel dostal prostou odpověď: „Proboha, jezděte více!“ S takovýmto tréninkovým objemem zkrátka není možné svou výkonnost znatelně zlepšit. Ona rada by tedy zněla asi takto: „Najezděte aspoň třikrát tolik, a pokud i poté budete mít pocit, že se nezlepšujete a neposunujete, možná pak svěřte své pojetí cyklistiky do rukou některého z trenérů, ať už reálných, či virtuálních.“

V současnosti je moderní přebírat jakýsi americký model, kdy má nejeden z nás kouče osobního rozvoje. Takže tak nějak logicky pak chce daný jedinec něco podobného i v případě sportu, který provozuje, ať už se jedná o cyklistiku, či cokoli jiného. Bez předem jasně daných pokynů jako by se hobby-sportovec nechtěl trápit a zaobírat tréninkovou morálkou. Naopak, má-li v rozpisu, za nějž zaplatil nemálo peněz, že by měl dnes najet stovku s tepovkou do sto čtyřiceti, dost možná vyjede i v případě, že počasí nevybízí právě k pohodovému užití si kola. Předem rozepsaný tréninkový plán zkrátka v mnoha případech výrazně zjednoduší boj s vlastní morálkou, což může být pro mnohé cyklisty výhoda. Mít ale jasnou představu, že ročně stejně nenajedu více než dané tři tisíce a chtít tento objem co nejvíce zužitkovat, to může být dost naivní. Sice je možné se i v takovém případě s pomocí rady odborníka vyvarovat základních chyb, ale to je asi tak vše. Takže jezdit a zase jezdit, jedině tak se můžeme posouvat, a to nejen fyzicky, ale i technicky.

Nyní již moje výše zmíněná zkušenost, respektive jeden z reálných zážitků. Vyjíždím na silniční trénink, pozvolna roztáčím nohy po příměstské cyklostezce vedoucí podél řeky. Na desátém kilometru se mi už začíná jet celkem fajn a přemýšlím o delší trase. Najednou se kolem mne přežene ukrutnou rychlostí silničář na drahém superznačkovém karbonovém kole, s elektronickým řazením a vysokými karbonovými ráfky. Neskutečné tempo, držení ve spodním oblouku řídítek, kadence od oka tak okolo sedmdesáti. Každý doplněk s tím nejluxusnějším logem, nohy čerstvě oholeny, ani gram tuku na těle a obě kolena při šlapání znatelně vytočena ven, a to každé jinak. K tomu neskutečné kličkování - chvilku jízda v sedle, následně pár vteřin ze sedla, se řádným zavlněním v okamžiku přechodu do jízdy ze sedla. Tenhle člověk mě fakt zajímá, zrychluji a snažím se ho dojet. Po rovině letím čtyřicet a on je stále pár desítek metrů přede mnou. Tepovku mám asi tak sto sedmdesát, jazyk na vestě a se vším vypětím jej dotahuji.

Chvilku se snažím jet v háku, abych trochu vydechl, ale záhy si raději nechávám alespoň metrový odstup. Jízda v háku je v tomto případě opravdu o hubu, protože každou sekundu daný silničář mění nejen rychlost, ale i směr. Najíždím raději vedle něj a ptám se, kam jede. Prý někam na Štěchovice. Dozvídám se, že má dnes v rozpisu od (nejmenovaného) internetového trenéra vyšší intenzitu a že si dá rovinku mezi Prahou a Davlí několikrát. To, že najíždí kilometry na místě, které je díky provozu o život, nechám stranou, spíš mě zarazily jeho cyklistické návyky. Nejenže měl nízko sedlo a jel zcela neadekvátní kadenci, ale pozice nohou při šlapání a naprostá neschopnost jet rovně – zde bylo špatně snad úplně vše. A to nejlepší nakonec, o víkendu má prý silniční závody, se dozvídám...

Vždyť v okamžiku, kdy mění pozici jízdy „v sedle - ze sedla“, musí s takovým kličkováním sundat půlku pelotonu! Cyklistické návyky, které většinou vznikají během dlouhých let, zde zcela chyběly. Zato rychlost, ta byla neskutečná, najeté tréninkové objemy podle rozpisu evidentně zabraly. Chtěl jsem popovídat, ale tohle tempo fakt nedám, a to se nepovažuji za pomalého. Takže se loučím, odpojuji a snažím se vypadnout na klikatící se silničky dále za městem. Jedu si svými oblíbenými místy a mám dostatek času přemýšlet.

Internetový trénink? Již v minulosti jsem si říkal, že je trochu nelogické, aby některý odborník, ať již opravdový, či pseudo-odborník, napsal tréninkové rozpisy někomu, koho ve většině případů nikdy neuvidí jet na kole. Tato má autentická zkušenost byla sice nejspíš extrémním případem, ale i tak aspoň něco vypovídajícím. Koupit si drahé kolo, luxusní vybavení, zaplatit si trenéra - to evidentně nestačí. I v takovém případě by mělo platit, že hlavně dlouhodobá průprava nám dá pevné základy pro sport, který hodláme provozovat, a to na jakékoli úrovni. Přijde mi smutné, že někdo rozepíše náročné tréninkové objemy někomu, kdo má zcela nevhodný posed, o ovládání kola nemluvě. Už jen z důvodu, že najet větší kilometrový objem s takovýmto posedem, kadencí šlapání a pozicí nohou při záběru bude nebezpečné pro pohybový aparát jako takový. Že se zdaleka nejedná o optimalizaci výkonu, asi nemusím zmiňovat.

Závěr z mého vlastního, tedy čistě subjektivního pohledu? Pokud někdo bere peníze za provedení zátěžových testů a následné rozepsání tréninkových dávek, pak by dotyčný trenér měl svého „virtuáního“ svěřence někdy vidět skutečně jezdit. Aby mu mohl říct nejen základní připomínky ke stylu šlapání a posedu, ale především k jízdě jako takové. Ovšem to, zda umíme jet po přímce i v okamžiku změny pozice „ze sedla – v sedle“, je většinou závislé především na našich dlouhodobých návycích a zkušenostech. Někdo nám k tomu může něco říci, ale jinak je to hlavně na nás. Tím určitě nechci tvrdit, že je internetový trénink k ničemu, pouze jsem přesvědčen, že jeho opravdová komplexnost by měla zahrnovat také jízdní styl a posed. Pokud nás takový trenér v životě neuvidí sedět na kole, může celé takové zaplacené počínání přinést více škody než užitku.

Jan Kadečka