Inovace pro inovaci?

Inovace pro inovaci?

aneb převody nezbytné a "použitelné"

Převodová revoluce, alespoň tak by se dal v krátkosti charakterizovat vývoj bikových převodů posledních let, kdy po dvoupřevodníkové vlně pozvolna přichází ta jednopřevodníková. Jedná se ale skutečně o revoluci? Pro koho je vlastně jediný převodník v kombinaci s jedenácti pastorky určen? A je vůbec trojice převodníků ve spojitosti s horskými koly skutečně překonaná? Tak přesně tohoto tématu se budou držet následující řádky.

Zjednodušení systému řazení je jedním z hlavních důvodů, proč někteří jezdci, jejichž procento stále narůstá, vyměnili trojici převodníků za dva a v dohledné době možná i za jediný. "Jednoplacka" skutečně trumfuje podstatnou eliminací komponentů řazení, kdy zcela odpadá jak přesmykač, tak i řazení na levé straně řídítek. Poměrně záhy po bombastickém uvedení na trh se však ukázalo, že i přes vyspělý systém s extrémně vysokými zuby převodníku může tu a tam docházet ke spadnutí řetězu. Standardní přesmykač, který se najednou zdá někomu tolik zbytečný, totiž nabízí nejen funkci samotné změny převodu, ale současně přebírá i roli vodítka řetězu. Navíc lze s jeho pomocí při šlapání dostat ve většině případů spadlý řetěz zpět na své místo, takže jeho role se v mnoha ohledech zdá být nezastupitelná. A přestože se většině redakcí, a to včetně té naší, nepodařilo při běžném testování systému 1x11 sady Sram XX1, aby řetěz z převodníku spadl, tak se profesionální jezdci při závodním nasazení tu a tam problémům nevyhnuli. Takže ve finále přišlo ke slovu dodatečně montované vodítku řetězu. Další, byť celkem zanedbatelné negativum souvisí s lehkým navýšením hmotnosti zadního kola, neboť obrovský rozsah bikové jedenáctkové kazety se chtě nechtě promítl do její hmotnosti. Podstatně důležitější než všechny zmíněné aspekty je však vhodnost, či naopak nevhodnost systému 1x11, konkrétně jeho převodového rozsahu, pro běžné ježdění a amatérské či hobby závodění. A totéž se týká systému 2x10 v kombinaci s velkými 29" koly. Pořád se totiž najdou případy, a rozhodně nejsou výjimečné, v nichž má za roky zažitá MTB klasika s trojicí převodníků navrch.

Bývá nepsaným pravidlem, že se často opakuje kladná zkušenost s konkrétním komponentem, v tomto případě převodovým systémem, při běžném, klidně i dlouhodobém testování. Ovšem funkce, či naopak problematičnost se většinou dají skutečně objektivně posoudit až v extrémních podmínkách, do nichž patří nejen bláto či mokro, ale především vyčerpaný jezdec. V minulosti se výše zmíněné potvrdilo například u bikové modifikace řazení Dual Control, které "čerstvému" jezdci fungovalo bezchybně, ale ten unavený již měl podstatně větší problémy s pohybem brzdové a řadicí páčky (nedejbože mokré...) při řazení z menšího převodníku na větší. A podobně problematické mohou být v extrémních podmínkách dnes často preferované systémy převodů 2x10 či dokonce 1x11, jejichž rozsah je oproti systému 3x10 v krajních pozicích značně "okleštěn", přestože špičkově trénovaný závodník to v praxi ani nemusí zaznamenat.

Zásadní je však nejprve definovat, co myslíme oněmi "extrémními podmínkami". Jak jsme již nastínili výše, nebudou se týkat nepřízně počasí či přívětivosti povrchu, na kterém se pohybujeme, ale naší výkonnosti. Zatímco závodník s desítkami tisíc ročně najetých kilometrů, jehož tempo je prakticky po celou dobu závodu podobné, může považovat převodové poměry nabízené u systémů 2x10 či 1x11 za zcela dostačující, pro hobby bikera již zdaleka nemusí být optimální. Představte si vysíleného jezdce na trati náročného bikemaratonu, kdy se na osmdesátém kilometru připlete do cesty třeba i několikakilometrový prudší výjezd. Můžete si být jisti, že v takovém případě bude děkovat bohu za trojici převodníků. A že do zajisté (a rád...) využije nejlehčí převod, ať už to bude 24-32, nebo dokonce 24-36.

Osobní zkušenost nadevše...

Musím se přiznat, že mi dnes nabízené systémy při běžném použití během testovacích jízd většinou přišly naprosto bezproblémové a rozsahem dostačující. Pokud jsem se však dostal, ať už při běžné celodenní vyjížďce, nebo ještě spíš při náročnějším bikemaratonu blíže ke dnu svých fyzických sil, začal jsem podstatně více vnímat rozdíly mezi systémy" převodů, které nám trh v současnosti nabízí. Rukou mi za nějakých jedenáct let v Cykloservisu a více jak dvacet let na tratích závodů již prošly stovky kol, odpružených i pevných, šestadvacítek, devětadvacítek a v poslední době i dvacet sedm a půlek. S přibývajícím věkem, a naopak postupně se snižujícím ročním kilometrovým objemem dokážu zvlášť citlivě reagovat na rozdíly, jež mi ten který systém přináší. A na závodní trati se pak neubráním přemýšlení a srovnávání.

Jaký je tedy můj osobní postřeh? Pokud se s devětadvacítkou s užším převodovým rozsahem systému 2x10 dostanu do stavu blízkého totálnímu fyzickému vyčerpání, mám v prudších výjezdech hodně co dělat, aby mi nejlehčí převod vůbec dostačoval, a to si myslím, že svou trénovaností s průměrnými deseti tisíci kilometry ročně snad nepatřím mezi pomalé jezdce. Velká páka 29" kola s sebou zkrátka chtě nechtě přináší větší náročnost na rozsah lehkých převodů. A v posledním roce dvou mám pocit, že vidím ke konci závodů ve výjezdech stále větší procento závodníků tlačit svá kola. Je to jen pocit?

Zároveň však nemusí jezdcům chybět pouze lehké převody. Fyzické vyčerpání se totiž projevuje také podstatně menší ochotou našich nohou "utočit" relativně lehké převody na rovinách či ve sjezdech. Je totiž nepsaným pravidlem, že když nám na bikemaratonské trati docházejí síly a začínáme takzvaně odpadat ze skupiny jezdců, v níž jsme se až doposud pohybovali, nějakou dobu může naše setrvání a účinkování v této skupině prodloužit právě zařazení o něco těžšího převodu. Pokud tedy máme šestadvacetipalcový bike, můžeme v méně prudkých táhlých sjezdech a v extrémních případech dokonce i na rovinách hodně docenit převod 42-11, či alespoň 39-11 u devětadvacítky.

Co z výše zmíněného tedy vyplývá? Z mého pohledu především to, že pokud už dochází ke zjednodušování systému pohonu a zpřevodování, tak by nám vývojoví konstruktéři neměli ubírat krajní převody, ať už lehké, či naopak těžké. V extrémních podmínkách souvisejících především s únavou jezdce totiž mohou přijít opravdu vhod. A to, na co jsme byli v případě rozsahů bikových převodů po více jak dvacet let zvyklí, určitě dávalo smysl a mělo své opodstatnění. Pokud máte v autě šestistupňovou manuální převodovku, jistě by se vám (i vašemu motoru či spojce) také nelíbilo, kdyby na ní výrobce zablokoval jedničku a šestku se slovy, že vám to musí bohatě stačit...

Jan Kadečka