Evoluce servisních úkonů

Evoluce servisních úkonů

aneb trochu počítejme…

Vývoj cyklistické a „elektro-cyklistické“ techniky posledních několika let může v lecčems připomínat automobilový průmysl. Hydraulika, jemná mechanika, elektronika, diagnostika pro odhalení závad a mohli bychom pokračovat. Zatímco my v roli koncových uživatelů jsme doslova rozmazlováni vším, co nám usnadní najetí velkého objemu kilometrů či bezpečné překonání těžkého technického úseku, prodejce či mechanik mají často nejspíš hrůzu z toho, s čím novým který velký hráč na cyklistickém trhu zase pro další sezónu přijde. Není to příliš let nazpět, kdy byla většina z nás schopná takřka kompletně servisovat kolo podomácku, za pomoci jen pár nejnutnějších stahováků a dalšího nezbytného nářadí. Časy se mění, to ano, ale doslova překotná evoluce techniky jízdního kola za posledního desetiletí jako by snad ani neznala hranice a běžela naprosto nezávisle na všem ostatním. Spojení „vzájemná kompatibilita“ se najednou může zdát skoro až úsměvné – vždyť standardů všech existujících brzdových systémů, středových os a ložisek, hlavových složení, nábojů či komponentů odpružení je nyní tolik, že i odborník má nemalý problém se v tom všem vyznat.

Ohlédněme se za nejběžnější technikou horského či silničního kola před nějakými patnácti dvaceti lety. Zpravidla nám pro kompletní servis stačil jeden univerzální stahovák na kliky, dále stahovák na zapouzdřenou středovou osu a „bič“ plus stahovák kazety. Pak samozřejmě ještě pár drobností, mezi něž patří třeba nýtovač na řetěz, sada nejpoužívanějších imbusů, centrklíč, pár plochých kónusových klíčů či v ideálním případě kvalitní kleště na bovdeny a lanka.

Prodejna CYKLOADAM v Praze přijme mechanika. Čti ZDE

Nic moc víc jsme nepotřebovali, s vyjmenovanou sestavou jsme byli schopni udělat na našem kole drtivou většinu nutných úkonů, dokonce včetně větší údržby. A běžný menší cyklistický servis nemusel mít paradoxně o mnoho více. Tedy měl mít ještě centrovací vidlici, alespoň základní lis na hlavové složení, „vyrážečku“ misek a v ideálním případě pár nejpoužívanějších výstružníků, především na dosedací plochy hlavové trubky a středového pouzdra. Ale co si budeme nalhávat, opravář kol někde v kočárkárně paneláku se mnohdy i bez těchto propriet dokázal zpočátku nějakou dobu obejít. A dnes? Situace je skutečně odlišná, a zatímco automechanik vedle nezbytné diagnostiky používá stále vlastně totéž nářadí, sestávající z kvalitní obsáhlé „gola“ sady, ráčnových očkových klíčů a šroubováků, cyklistický mechanik je odkázán téměř výhradně na speciální nářadí a pomůcky. Navíc ne ledajaké. To, co většinou stačí naší domácí dílně, je pro dennodenní nasazení ne vždy dostačující. Takže chce-li mechanik, aby nářadí dlouho vydrželo, musí sáhnout po špičkových, ovšem značně drahých produktech – ať už se budeme bavit o stahovácích, frézách či třeba centrovací vidlici.

Schválně se rozhlédněte po stěnách a pracovních poncích kvalitnějšího cykloservisu. U řady nástrojů dost možná ani nebudete tušit, na co se používají. Samotný vývoj navíc neznamená, že starší modely nahradily ty současné, a že se mohou předchozí generace stahováků a klíčů klidně hodit do koše. Ne, starší i současné modely kol jezdí u různých uživatelů souběžně, a je nezbytné, aby měl mechanik nářadí na servis prakticky všech generací středových os, brzdových standardů a všeho dalšího. Takže speciální nářadí přibývá a přibývá, místo aby se nahrazovalo. Jen odvzdušňovacích sad pro kotoučové brzdy různých výrobců je celá řada, stejně tak si mechanik musí poradit s vylisováním a následnou instalací ložisek do zadních staveb odpružených rámů, s repasí nábojů kol či dokonce s úpravou délky drátů a s tím souvisejícím válcováním nového závitu. Přehršel zapletených kol mnoha značek a modelů totiž neumožňuje mít na skladě veškeré náhradní dráty, takže mnohdy nezbývá než úprava drátu jiného. Drahá zapletená kola si vynucují rovněž pořízení tenzometru, aby byl výplet správně utažen, a v dílně dnes nemůže chybět ani momentový klíč, neboť superlehkých komponentů s vyznačeným maximálním utahovacím momentem neustále přibývá. K tomu samozřejmě speciální maziva, čističe, tlumičové oleje a mnoho dalšího. Dokonce jsou cykloservisy, v jejichž dílně najdeme vedle mycího boxu na očistu kompletního kola třeba i ultrazvukovou lázeň pro hloubkové čištění jednotlivých komponentů. I takováto zdánlivá drobnost, leč velmi užitečná, a současně nákladná, může být určitou vizitkou precizního mechanika.

S vyjmenováním speciálního, rozhodně ne levného nářadí a vybavení bychom mohli pokračovat. Stranou jsme doposud nechali třeba elektronické řazení, na nějž jsou mnozí prodejci a servisy již také vybaveny. A pak jsou zde elektrokola. Tedy segment, z něhož sice nejsou mnozí maloobchodní prodejci rozhodně nadšeni (ať už z jeho technické složitosti či z ideologie „elektrojízdy“ jako takové), současně však kategorie s obrovským, neustále sílícím záběrem. Jak sami jistě tušíte, údržba elektrokola je sice z části o výše popsaném běžném nářadí, ovšem z velké části také o speciálním a velmi sofistikovaném vybavení. Jen se rozhlédněme, kolik elektrokol v současnosti denně potkáme na silnicích, takže cykloservisy musí být připraveny i na tyto zákazníky, a to svou nabídkou i servisně. Opět to není nic levného, spíše naopak. Například samotná diagnostika pro servis a správné nastavení špičkového elektropohonu Shimano Steps stojí přibližně čtyři tisíce korun, přitom tento středový motor je pouze jedním z mnoha. Navíc nestačí pouhá diagnostika a adekvátní software, nezbytné je rovněž průběžné školení mechaniků, které se týká vlastně i všech dalších částí kola. Takové školení, lidově řečeno „nalejvárna“, je dnes nedílnou součástí podpory prodeje, celková složitost cyklistické techniky v podstatě neumožňuje, aby se bez něho mechanici obešli. A zdaleka se to netýká jen elektropohonů či elektronického řazení, školení pro mechaniky pořádají třeba i velké značky ze segmentu zapletených kol a podobně. Ostatně, kde jinde by se mechanik dozvěděl, že nová jedenáctková přehazovačka té a té sady je, či není kompatibilní s jinými komponenty. To jsou nezbytné informace jak pro samotný servis, tak následně i pro majitele kola. Takže cestování na prezentace a školení - další a další náklady, časové i finanční.

Proč o veškerých těchto nákladech vlastně píšu? Z jediného důvodu. Na mnoha internetových diskusích totiž poměrně často narážím na to, že je servis kola nekřesťansky drahý a že by měl být přece mnohem levnější než servis našeho vozu. Předešlými řádky jsem proto chtěl alespoň lehce nastínit, že cyklistický mechanik v současnosti rozhodně není kdokoli se sadou nejzákladnějších imbusů v ruce, takový člověk musí mít nejen vědomosti a zručnost, ale i adekvátní vybavení. Tedy vybavení, které se v posledním desetiletí znásobilo nejen do počtu, ale především co do pořizovací ceny. Sice se opravami kol neživím, ale už z postu své profese postupný vývoj nezbytného dílenského vybavení neustále sleduji a snažím se, abych si byl schopen na svém kole i na kolech lidí z nejbližšího okolí stále vše udělat sám. A určitě by mě vyšlo o dost laciněji, kdybych párkrát za sezónu dal kolo do servisu, než abych si pořizoval odvzdušňovací sety či frézu na 1,5“ spodní ložisko hlavového složení, o standardech integrovaných středových os ani nemluvě. Takže když si někde přečtu o „nehorázně předraženém cyklistickém servisu“, můžu skoro vyskočit z kůže. Přitom se nikdo moc nepozastavuje nad tím, že svému automechanikovi platí pětistovku na hodinu, samozřejmě bez papíru...

(kad)

Foto: cyklonaradi.cz