Den s policisty na kole

Ve službách zákona

Docela náročný den. Hned ráno nalézáme v křoví u cyklostezky mrtvolu asi padesátiletého muže, následně se z kopce ženeme více jak osmdesátikilometrovou rychlostí při pronásledování zloděje aut, kterého poté úspěšně dopadáme, a ještě téhož dne se shodou okolností připlétáme do přestřelky obchodníků s narkotiky, přičemž se nám podaří zatknout hlavního bose celé balkánské organizace. Nemít horská kola, stihli bychom toho stěží tak polovinu...

Zvoní budík a já se probouzím do dalšího, tentokrát ovšem trochu nevšedního dne redaktora cyklistického časopisu. Je sedm hodin ráno a já mám od osmi domluvenou reportáž s radotínskou služebnou Městské policie, jejíž strážníci využívají pro pohyb po svých okrscích horská kola. Mám v plánu strávit půlden s tamější cyklo-hlídkou, nakouknutí pod pokličku celé řady povolání totiž bývá často zajímavé, a já jsem se proto na daný zážitek docela těšil. Ale co měl znamenat ten můj akční sen? I když mám rád trochu toho dobrodružství, tak si extrémnější zážitky přece jen nechávám ujít, a to od doby, kdy jsem ne vlastní vinou jezdil po Praze na střeše auta při zachraňování odcizeného kola. Po pravdě, úplně přesně jsem tentokrát nevěděl, co mě při reportáži čeká. Nic moc akčního ve stylu „Kobry 11“ to nejspíš nebude, hlavně abych nemusel v batohu na zádech půl dne tahat „botičky“ pro špatně zaparkovaná auta. Nechám se raději překvapit.

Radotínskou služebnu Městské policie jsem si pro tento účel vyhlédl již kdysi, protože jsem věděl, že její strážníci jízdní kola v praxi skutečně používají. Nicméně pro domluvení připravované reportáže nestačilo kontaktovat místní služebnu, byla samozřejmě zapotřebí žádost na obvodní ředitelství Městské policie Praha. Příjemně mě však překvapila naprostá vstřícnost a rychlost jednání. Termín pro realizaci celé akce, včetně náhradního data pro případ nepřízně počasí, jsem věděl již po pár dnech od okamžiku, kdy jsem napsal ředitelství MP první mail s žádostí a svou představou o celé reportáži.

Je patnáctého května a začíná se rýsovat slunečný jarní den. Na osmou hodinu dorážím na biku k radotínské služebně MP. Radši v trochu civilnějším tmavším oblečení, abych nepůsobil příliš kontrastně s tmavými uniformami strážníků. Již zde na mě čeká Jan Čihák z ředitelství Městské policie Praha, aby mi dal veškeré bezpečnostní instrukce, jak se zachovat v případě nějaké nepředvídané či přímo nebezpečné situace. Jsou mi také představeni strážníci-okrskáři Zuzana Hladká a Pavel Borner, s touto dvojicí tedy strávím následující přibližně čtyři hodiny, což je prakticky necelá polovina standardní služby.

Radotínská služebna Městské policie funguje hned pro několik okolních okrsků, vedle samotného Radotína pod ni spadá třeba také Lochkov nebo Zbraslav. Díky mé návštěvě byl lehce pozměněn standardní rozvrh, protože běžná cyklo-hlídka bývá na tomto okrsku ve většině případů pouze jednočlenná, a to hlavně z ekonomických důvodů. Ovšem ani dvojice strážníků v jediné hlídce není ničím výjimečným. Jak se dovídám, v případě dostatku finančních prostředků by byly pravděpodobně všechny cyklo-hlídky MP dvojčlenné. Jeden z mých průvodců, strážník-okrskář Pavel Borner, navíc každý všední den již v sedm hodin a dvacet minut hlídá bezpečnost školáků na nejvytíženějším přechodu pro chodce, na několik kilometrů vzdálené Zbraslavi, kde jej musel pro den naší reportáže zastoupit kolega. Jen pro zajímavost, daný přechod je hlídkou MP zabezpečen až do osmi dvaceti, tedy i pro nedochvilná, ovšem o to více pospíchající a nepozorná dítka.

Krátce po osmé hodině konečně nasedáme na kola a vyrážíme vstříc dobrodružství, kriminálním živlům a všemu dalšímu, co se nám připlete do cesty...

Od služebny jedeme nejprve směrem na Černošice, kde je na okraji Radotína místními řidiči vyhlášená zkratka po panelové cestě, samozřejmě se zákazem vjezdu. Míjíme nádraží, a když přijíždíme na dané místo, provinilé řidiče tří aut zde již pokutují kolegové. Takže tady není naše cyklo-hlídka zapotřebí, a proto pokračujeme dál k Berounce a podél ní několik kilometrů směrem na Prahu. Využívám pohodovou jízdu po cyklotrase podél řeky nejen k focení, ale také k vyzpovídání mých průvodců. Dozvídám se, že jsou oba i ve svém civilním životě nadšenými, sportovně zaměřenými cyklisty a že jim nečiní problém najet třeba i sto kilometrů za den. Strážnice Hladká slouží u radotínské cyklo-hlídky již tři roky a její kolega Borner vykonává tuto práci přes dva roky. Ve svém volném čase oba sedlají o poznání kvalitnější kola, než jsou ta služební, u kterých je samozřejmě zásadní především co nejvyšší životnost.

Mezitím přejíždíme přes zavěšenou lávku pod přemostěním nového pražského okruhu a vracíme se po polní cestě podél řeky zpět. Začíná první skutečná akce, objevujeme totiž čerstvou černou skládku. Prý celkem častý problém nejen daného okrsku. Strážníci vytahují všechno potřebné vybavení, včetně tenkých prstových rukavic a fotoaparátu, a snaží se nalézt co největší množství stop a vše precizně zdokumentovat. Máme velké štěstí, přestože to zdaleka nebývá pravidlem, tak mezi vyhozenými věcmi nalézáme nejen různé rodinné fotografie, ale i celou řadu dokumentů, včetně konkrétních jmen a dokonce i adres. Stopy vedoucí k teoretickému pachateli snad ani nemohou být lepší. Po zaznamenání všech stop budou veškeré podklady předány k šetření městskému úřadu, pod nějž dané území spadá. Zde totiž práce Městské policie končí a vše ostatní, a to včetně samotného odstranění černé skládky, má již na starosti právě městský úřad.

Sportovní tempo i v uniformě

Nasedáme opět na kola a pokračujeme dál. Míjíme velkotržnici Lipence a pomalu se blížíme ke Zbraslavi. Jízda je svým pojetím zatím příjemně pohodová, ovšem do cesty se staví poměrně prudký kopec, vedoucí od golfového hřiště do vilové zástavby této pražské čtvrti. Přiznám se, že následné celkem vysoké tempo jízdy do kopce mě překvapilo. Vzhledem k tomu, že se z původních ranních sotva deseti stupňů oteplilo k dobrým patnácti, a že oba moji průvodci mají na sobě celkem teplou „pracovní“ uniformu (jež je samotnými strážníky nazývána „čerňáky“, protože se používá všude tam, kde se dá snadněji umazat - například při nasazování botiček), tak nezbývá než uznale smeknout. K tomu se ještě dovídám, co všechno musejí členové cyklo-hlídky táhnout na svém těle. Vedle těžké pistole v pouzdru s sebou mají také tonfu, neboli skládací obušek, dále „kasr“, tedy sprej se slzotvornou látkou, pouta a veškeré potřebné doklady, pokutové bloky a podobně. Jen samotný opasek váží asi tři kila. Zkuste se s podobnou zátěží táhnout celý den třeba při bikemaratonu...

Pozvolna křižujeme zbraslavskou vilovou čtvrtí a poslouchám o problematice té které části okrsku. Někdy uctivě a jindy až přátelsky nás zdraví mnozí lidé, které potkáváme. Cyklo-hlídka Městské policie má zde evidentně velice dobré vztahy s občany, což je také základ jakékoli oboustranné funkční spolupráce. Míjíme dům, v němž údajně donedávna žila problematická romská rodina, a postupně se dostáváme až na Baně, tedy na nejhořejší část Zbraslavi. Projíždíme chatovou oblast a zběžně kontrolujeme zabezpečení zahrad a objektů jako takových. Někdy zde byly problémy s bezdomovci a občas se také něco ztratilo, ale prý žádné velké drama.

Když se ale ptám na nějakou zajímavější příhodu, tak se od strážníka Bornera dozvídám celkem akční zážitek, jak poměrně nedávno honil na kole zloděje okapů, jehož poté úspěšně dopadl. Na linku Městské policie totiž zavolal občan, který upozornil na to, že se ve zbraslavské zahrádkářské kolonii, tedy na soukromých pozemcích, pohybuje podezřelá osoba hledající očividně cokoli měděného. Strážník Borner byl v ten okamžik v relativní blízkosti daného místa, takže okamžitě vyrazil a pachatele, jenž se pohyboval také na kole, dostihl a zadržel. V daný okamžik se strážníkovi hodila nejen perfektní znalost samotného okrsku, ale i velice dobrá fyzická kondice. Zloděj na kole prý neměl absolutně žádnou šanci. Takže já sám jsem se sice nestal svědkem stíhání pachatelů, ale podobné zážitky evidentně nejsou ani pro cyklo-hlídku něčím úplně výjimečným. Tentýž strážník byl dokonce mezi prvními zasahujícími při přepadení zbraslavské pobočky České spořitelny. Pachatele se bohužel dopadnout nepodařilo, ale i tato zkušenost potvrdila, že jízdní kolo dokáže být na mnoha místech skutečně o dost rychleji než osobní auto.

Ale my už během našeho povídání míříme k celkem příkrému lesnímu terénnímu sjezdu, kde zjišťuji, že po stránce ovládání kola jsou na tom oba moji průvodci skutečně dobře a že jejich cyklistická průprava v osobním životě je zkrátka znát. Mužská polovina hlídky si navíc jízdu terénem doslova vychutnává a k odrazu a následnému menšímu skoku využívá skoro každou terénní nerovnost. Když se koníček stane prací, je to zkrátka velká výhoda.

Lidský přístup nic nepokazí

Projíždíme novou luxusnější zástavbou, kde jsou údajně relativně časté problémy s vykrádáním garáží, a pomalu se dostáváme do samého středu Zbraslavi, k parku a náměstí. Zde máme naši první dnešní „oběť“, a sice řidičku Peugeotu 207. Zákaz stání mimo vyhrazená místa při vyzvedávání dětí ze školky sympatická mladá maminka zkrátka neřešila, nicméně její včasný příchod a především pak maximálně slušné jednání byly důvodem řešení daného přestupku pouze domluvou. Bylo by fajn, kdyby všichni hříšníci uznali svou chybu a jednali vstřícně. Lidský přístup ze strany strážníků pak jako prevence slouží často lépe než tvrdý postih. A především je zárukou již zmíněné oboustranné spolupráce běžných lidí s Městskou policií.

Nasedáme opět na kola a objíždíme, dnes již podruhé, zdejší park. V něm jsou dětské prolejzačky, houpačky a zákaz venčení psů, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Potkáváme však pána s pejskem naprosto nerespektujícího daný zákaz. Na slušné napomenutí reaguje vyloženě podrážděně až útočně, nicméně i zde se hlídka snaží vše vyřešit pouze domluvou. Jak se ale následně dovídám, podobný přístup občanů nebývá bohužel ničím výjimečným.

Objíždíme ještě jednou park a přesunujeme se do dolní části staré Zbraslavi, konkrétně do úzké ulice se zákazem vjezdu, kde chvíli čekáme, a asi po dvou minutách přijíždí první auto. Stříbrný VW Bora s třemi mladíky, hodně divným zvukem motoru a s téměř nulovou šancí vyhnout se pokutě. Řidič žádá o pokutu na složenku a poté si všímá mě, stojícího a fotícího zpoza rohu. Musím tedy vysvětlovat, že dělám reportáž do časopisu a současně slíbit, že se žádný konkrétní obličej ani registrační značka auta nikde v tisku neobjeví. To jej naštěstí uklidňuje, následně startuje a odjíždí. Jak se dozvídám, dané vytipované místo nemá sloužit k zastrašení běžných řidičů, i zde má občasný výskyt hlídky MP fungovat především jako prevence. Zákaz vjezdu tady má díky obytné zóně a stížnostem místních občanů skutečně své opodstatnění a daný provinilec už jej pravděpodobně kvůli dnešní zkušenosti příště neporuší.

Přesunujeme se o několik ulic dál a máme zde dalšího řidiče, který dokázal porušit dokonce hned tři zákazy najednou. Luxusní Mercedes-Benz třídy S a za jeho volantem telefonující, přibližně šedesátiletý pán v lesklé prošívané bundě parkující nejen na chodníku se žlutým pruhem, ale navíc porušující jak značku zákaz vjezdu, tak i zákaz zastavení. Takže následuje vypsání pokutových bloků a úhrada několikasetkorunové pokuty na místě. Tomuto pánovi mé fotografování evidentně nevadilo, asi je na objektivy fotoaparátů zvyklý. Vzhledem k danému vozu už bude jistě mít pěkné album „radarových“ snímků.

Opět nasedáme na kola, vracíme se zpět do středu Zbraslavi a znovu projíždíme park a přilehlé ulice. Některá místa navštěvujeme během naší dopolední směny již podruhé, jiná dokonce potřetí. Musím uznat, že strážníci cyklo-hlídek jsou ve svých okrscích dennodenně skutečně hodně vidět, běžný pochůzkář by danou lokalitu, všechny její ulice a zákoutí, totiž za stejnou dobu zvládl projít sotva jednou.

My už ale pomalu míříme zpět do Radotína, na tamější služebnu Městské policie. Po čtyřech hodinách mám na computeru necelých třicet dva kilometrů. Údaj prý naprosto standardní, běžný denní objem najetých kilometrů strážníka cyklo-hlídky totiž často dosahuje hodnoty okolo padesáti až šedesáti kilometrů.

Na služebně se rozhlížím po policejních kolech, jedná se totiž o celkem zajímavý průřez nejen samotných značek, ale i modelových ročníků. Moji dnešní průvodci sedlají Treka a postarší Author Solution, v garáži služebny však vedle motocyklů parkují také novější a o něco dražší Authory a dokonce i pár biků GT. Takže vybavení je vyloženě různorodé.

Za každého počasí, od jara do podzimu!

Samozřejmě mě zajímá, jak funguje cyklo-hlídka Městské policie v závislosti na ročním období. Za vyloženě nepříznivého počasí a v zimních mrazech se z většiny těchto cyklo-policistů stávají běžní pochůzkáři, přičemž do svého okrsku, tedy třeba do Lochkova či na Zbraslav, se musí ráno dopravit nejčastěji autobusem. Jsou mezi nimi však i extrémisté, kteří z kola neslezou dokonce ani v třeskutých mrazech. Dokonalým příkladem je také můj průvodce, strážník-okrskář Pavel Borner. Ten nejenže sedlá svůj bike za všech okolností od jara do podzimu, tedy třeba i v silném dešti, ale neslézá dokonce ani v zimě. Jeho rekord, kdy byl ještě stále cyklo-hlídkou a své oblíbené kolo neopustil, bylo mínus sedmnáct stupňů. Pokud by kolo nebylo současně také koníčkem, asi by nebylo možné jakoukoli podobnou práci dělat.

Co se týče vybavení cyklo-hlídek, tak kola jsou strážníkům samozřejmě pořizována z ředitelství Městské policie, na základě výběrového řízení. Sami si tedy nemohou vybírat například značku kola nebo konkrétní typ. Stejně tak cyklo-hlídky fasují převážnou část vybavení, včetně přileb, sportovní obuvi nebo rukavic. Běžná údržba kola je však již na každém strážníkovi-uživateli, týká se to jak mytí kol, tak i namazání všech potřebných částí či průběžné údržby a celkového seřízení. Na velký servis putují všechna policejní kola jedenkrát ročně, samozřejmě do smluvního servisu, kde proběhne kompletní generálka a je vydán protokol o splnění všech technických požadavků. Tedy něco jako STK v případě aut.

A co říci závěrem? Přiznám se, že mi čas strávený s cyklo-hlídkou Městské policie nejen příjemně utekl, ale především, že mě překvapila jak fyzická zdatnost strážníků, tedy obou mých průvodců, tak hlavně jejich lidskost. Jsou to obyčejní lidé s normálními problémy, kteří se ale snaží stejně lidsky dělat svou práci. Finanční nebo jakýkoli jiný postih berou většinou až jako poslední možné řešení problému, takže i díky tomu jim lidé volají, když skutečně potřebují pomoci. Na lince 156 totiž nejsou jen ti nepopulární „měšťáci“ s bílými pick-upy, kteří tak rádi dávají botičky za špatné parkování...

Jan Kadečka