Brazilská jízda

V polovině listopadu, tedy v době, kdy „normální“ biker ukončil sezonu a dopřává svému tělu i stroji zasloužený podzimní odpočinek, se v Brazílii uskutečnil závod s názvem Claro Brasil Ride. Šest etap, 565 km a více než deset nastoupaných kilometrů, to jsou „míry“ této exotické krásky. Na startu byly kromě závodníků z 11 zemí světa i dvě dvojice z České republiky – Kristián Hynek s Robertem „Giovanem“ Novotným a Martin Horák s Milanem Špolcem. Prvně jmenovaní v náročném závodě na opačné straně zeměkoule zvítězili a Martin s Milanem, čtvrtí muži celkového pořadí, se s námi podělili o své zážitky z tohoto nevšedního dobrodružství.

Kdo vůbec přišel s nápadem jet do Brazílie závodit?

Martin: O této možnosti nám řekl už někdy v létě tehdejší redaktor Cykloservisu, Dušan Mihalečko, který dostal pozvání účastnit se závodu jako kameraman. Na TransRockies jsme se pak potkali s jedním z pořadatelů, slovo dalo slovo a bylo z toho pozvání na Claro Brasil Ride. Rozhodnutí padlo během minuty, bylo to jasný…

Jak jste se vyrovnávali s teplotním rozdílem, časovým posunem, jinou stravou a vůbec jiným prostředím?

Milan: Brazilci jsou většinou křesťané, takže i jejich jídelníček v zásadě není moc odlišný od toho evropského. Maso – červené, bílé i rybí – je hojně zastoupené ve většině jídel, takže žádná pohoda pro vegetariány. V restauraci se dá pořídit oběd v podobných relacích jako u nás. Ve vnitrozemí je levněji, ale třeba supermarkety tam silně připomínají prodejny vesnických „jednot“ z doby reálného socialismu u nás. Zajímavý byl způsob prodeje v místních fast foodech: vzali jste si talíř a nandali si dle libosti zeleninové saláty, různé druhy masa, přílohy a na konci pultu vám jídlo i s talířem zvážili a dostali jste účet s cenou. Bylo úplně jedno, jestli je talíř plný těstovin nebo kuřecích řízků, cena za kilo se pohybovala od 160 do 230 korun. Pivo a kolu vám vždycky uložili do odřeného ušmudlaného plastového obalu, který měl udržet nápoj vychlazený. Nám to ale bylo úplně jedno, protože jsme to pivo vždycky okamžitě vypili.

Martin: Aklimatizace proběhla v pohodě. Sice tam bylo teplo, ale časový posun jen minus čtyři hodiny. Horší pro nás byly přesuny třeba 10 hodin v autobuse ze Salvadoru do Mucuge. Co se týká jídla, restaurace tak z 60 % nabízejí evropskou stravu, takže v tom problém nebyl. Kromě kokosových ořechů a kokosového shake v mekáči jsem nějaké zvláštnosti nenašel.

Jaký dojem na vás udělal kontakt s místními obyvateli – měli jste k tomu vůbec příležitost? Jak probíhala komunikace?

Martin: Bydleli jsme v penzionu patřícímu Italovi, který si vzal Brazilku. Ale i tak všichni kromě majitele mluví portugalsky, angličtina je jim většinou neznámá. Co se týká bezpečnosti, nikdo nám nic neukradl a osobně jsem měl mnohem lepší pocit než v JAR.

Milan: Komunikace je dost komplikovaná, cizím jazykem, a to ani angličtinou, ani španělštinou, se téměř nikde nedomluvíte. Výjimkou nejsou ani vysokoškolsky vzdělaní lidé – např. lékaři na závodech. Oba byli špičkami ve svých oborech, ale s angličtinou zápasili, a nebylo snadné se s nimi domluvit. Domorodci byli jak v Salvadoru, tak na venkově velmi vřelí a přátelští. Když jsme pak projížděli vesničkami nebo usedlostmi ve vnitrozemí, měl jsem pocit, že se na nás dívají, jako bychom byli z jiné planety. Já to označil za středověk, Martin za dobu kamennou a myslím, že jsme oba nebyli moc daleko od pravdy. Nevím, jak by tam dopadl pokus o komunikaci. Naštěstí to nebylo potřeba.

Jak jste byli spokojeni se zajištěním závodu? Nocleh, hygiena, servis, trať?

Martin: Spali jsme ve stanech, Gio s Oldou (Kristián Hynek, pozn. red.) od druhého dne v hotelu. Se servisem jsem neměl větší zkušenost, víc k tomu může říct Milan a kluci. Jídlo úplně v pohodě, výběr i kvalita naprosto dostačující. Hygiena byla klasika, toi-toiky, umyvadlo v plechu a easy sprcha, nic velkýho. Trať byla podobná jako na ostatních akcích tohohle druhu. Místy přesuny a místy totální extrém. Ale je jasný, že kdyby tam nevedl závod, nikdy bych takový místa jako turista neviděl…nikdy. Čas vítěze druhé etapy 6,40 hovoří za vše. Giovan říkal po dvou dnech: tady jseš bez brka mrtvej, mělo by to bejt povinný.

Milan: Na rozdíl od Kanady, kde jsme si užívali přepych obytného auta, jsme tady bydleli zase na zemi – přesněji ve stanu. Po šesti propršených dnech se člověk nejdřív musel pořádně nadechnout, než tam strčil hlavu, ale jinak dobrý. Musel si taky vybrat správnou toi-toiku, protože některý se rozpadaly. Někdo je totiž používal stylem „turecký záchod“, na což nosnost plastu jaksi nestačila. Se servisem Shimano jsem měl jen jednu zkušenost, ale stála za to. Při přepravě kola mi vyteklo mlíko ze zadního pláště a potřeboval jsem to jen doplnit. Zjistil jsem, že mají kompresor, takže jsem sundal půlku pláště, dolil mlíko a šel foukat do Shimana, kde mi byl přidělen údajně ten nejšikovnější borec. S klidem jsem mu předal kolo (zadek jsem nevyndával, dofouknutí je přece maličkost), on jej převzal, okamžitě s ním prásknul o zem a protočil zadní kolo, z něhož začalo stříkat mlíko. Trochu jsem znervózněl, ale uklidňoval jsem se tím, že tam snad většina zůstala. Borec upnul kolo do stojanu a zmizel. Když jsem se po deseti minutách zeptal, co se děje, říkal, že mu něco důležitého chybí. Nakonec přišel s vítězoslavným úsměvem a držel v ruce redukci na ventilek. Následovalo několik neúspěšných pokusů o nafouknutí, a když se to konečně zdařilo, odborník od Shimana manipuloval s kolem tak nešťastně, že mu plášť zase sjel z drážky a mlíko opět teklo ven. Celý pokus opakoval ještě dvakrát, ale už se mu to nepodařilo nafouknout. Zmizel a za chvíli se přihnal s kotoučovou bruskou, ukazoval na ventilek se slovem „bad!“. Po obroušení redukce následovaly další dva nebo tři pokusy o nafouknutí bez úspěchu. Zase zmizel, a když se po dlouhých minutách objevil se širokým úsměvem s duší v ruce, už jsem to nevydržel, vstoupil přes protesty šéfujícího shimaňáka do zakázané zóny, převzal ventilek a během jednoho pokusu kolo nafoukl. Borec mě poplácal po rameni a uznale pronesl „good“. Celá akce trvala více než 40 minut! Odcházel jsem naplněn obavami z toho, jak by to asi dopadlo, kdyby můj stroj potřeboval opravdu vážnou opravu. Naštěstí to po celou dobu závodu nebylo potřeba.

Co brazilské bikeshopy? Jsou podobné těm našim, nebo je to pro evropského bikera spíše šok?

Martin: Ve vnitrozemí bývá kuriozitou už samotný bikeshop, jemuž vévodí V-brzdy a kola jak ze supermarketu, úplně černá dílna a všechny náhradní díly ze železa. Doba hliníku ještě nedorazila. Ve městě jsou bikeshopy celkem normální, jen Avid, říkali, je moc velká novinka…Že Shimano je lepší, ale destičky nemají.

Milan: V končinách, ve kterých jsme se nacházeli, bych za bikeshop neoznačil nic z toho, co jsme viděli. V Čechách bych ty podivné zašmírované černé komůrky nazval spíše sběrnými surovinami. Ti, kdo pamatují „ukrajiny“, si udělají docela přesnou představu o tom, na čem se po brazilských městech převážně jezdí. Na těch kolech mě fascinovala absence jakéhokoliv lanka, přenos tlaku na brzdové špalky obou brzd probíhal přes komplikovaný systém vzájemně spojených ocelových drátů. A samosebou to byl singlespeed.

Jaký jste měli pocit ze závodu, jaká panovala mezi účastníky atmosféra?

Milan: Opravdu super. Kromě „smrtelný“ druhý etapy, kdy jsem nevěřil, že někdy uvidím cíl, to byla povedená záležitost. Závodníci většinou byli skvělí, jen u top Brazilců byla cítit nervozita a občas nepochopitelně závodili v místech, kde vůbec o nic nešlo.

Martin: Pro mě super, užil jsem si to. Lidi v pohodě, jen měli občas zbytečný nervy na startu. Poprvé jsem při závodě vyzkoušel BMC (BMC FourStroke FS01, pozn. red.) a určitě to bylo trochu riziko vyrazit na etapák na novém kole. Ani ne tak pro kolo, jako pro moje tělo, záda a nohy. Ale risknul jsem to… a klaplo to na 100 %. Ani jsem moc neměl potřebu využívat compex - za celý závod snad dvakrát až třikrát. Jediné, co jsem hodně upravil, byl tlak v tlumiči a vidlici. Odpovídalo to váze jezdce cca 55 – 60 kg, a to nemám ani omylem (smích). Zavírání na vidlici bylo jako zátěž, zamknul jsem ji tak pětkrát. Tlumič i při zavření na drobných nerovnostech fungoval a ve sjezdech jsem měl vždy úplně otevřeno, trať byla dost rozbitá.

Na podobných podnicích nejste nováčky. Přesto, ve vypjatých chvílích, kdy si člověk sáhne na dno, mnohdy psychika hraje hlavní roli. Jak se „zvládáte“ navzájem?

Martin: Myslím, že jsme přijeli dobře připravení, jak fyzicky, tak technicky, neměli jsme žádný defekt ani jiný technický problém. S Milanem vycházíme v pohodě, navíc to není naše první společná akce, takže asi dobrý. Milan teda nestavěl na fit zónách a to nás druhý den stálo hodně času. Ale celkové 4. místo je myslím k jeho dvaapadesáti rokům slušnej výsledek. Já v padesáti takhle dobrej nebudu…

Milan: Za to „nestavění“ jsem opravdu pekelně trpěl. Nevím, co mě to napadlo, že jsem projel první i druhou občerstvovačku. Asi jsem měl v hlavě KPŽ a nedošlo mi, že do cíle je nejmíň osmdesát, z toho čtyřicet totální masakr v singlech…No, trest přišel a hodně krutý, kvůli mému „plechu“ jsme dovezli 40 minut ztráty na vítěze a pravděpodobně se připravili o možnost bojovat o bednu celkově.

Jaké je tedy vaše ponaučení pro příště? A co byste doporučili zájemcům o podobné dobrodružství?

Martin: Máme spoustu dalších zkušeností. Vždycky je potřeba monitorovat průběh závodu, stanovit si cíle a pak maximálně využít všech výhod, které člověk má. Taky znát své handicapy, nezmatkovat a neztrácet čas. A doporučení pro zájemce? Nejdřív vyzkoušet nějakou evropskou akci, jinak by bylo dostat se do cíle tady hodně složitý, tím nemyslím fyzickou připravenost…

Milan: Každým etapákem se člověk posunuje dopředu, dělá míň chyb a tím ho to stojí míň sil. Po dojetí poslední etapy jsem měl pocit, že takhle můžu závodit ještě další týden, prostě mě to nesešrotovalo. Každýmu, kdo má rád horský kolo, etapák vřele doporučuju. Je to další rozměr bikování, který člověk nikdy nepozná na singl závodech. Je to taky příležitost si vyzkoušet, co je jeho tělesná schránka vůbec schopná zvládnout, a jak říká Horác s Giovanem, „kraft není všechno“!

Polovina listopadu není typickou dobou pro závodění. Určitě jste kvůli Claro Brasil Ride museli upravit svoje tréninkové plány. Co vám tento závod dal, nebo naopak vzal?

Martin: Asi mi dal poznání a nevzal nic, jen 16 dní života. Ale necítíme se nějak unavení nebo psychicky vyčerpaní. Co se týká přípravy na Brazílii, Milan byl s Giovanem 12 dní na Mallorce, odkud se vrátili asi pět dní před závodem. Já jsem jezdil klasicky 4 až 5 hodin na biku po hradeckých lesích. Teď se začnu postupně připravovat na další sezonu, možná ten začátek budu mít snazší.

Milan: Vzal mi 16 dní od rodiny, ale dal mi opravdu hodně. Poznal jsem další kontinent, úplně jinou přírodu, navázal nové kontakty, stal se zase bohatším, i když mé konto s tím nemá co dělat. Plánů je hodně, a když jsme je s Martinem na salvadorské pláži u pivka probírali, dost jsme si to užívali.

Děkujeme, že jste se podělili se čtenáři Cykloservisu o své zážitky i zkušenosti, a přejeme mnoho dalších úspěchů.

Zatímco Milan s Martinem jsou již dávno zpátky doma, člen vítězné dvojice, Robert Novotný, měl v poslední etapě nepříjemnou kolizi s doprovodným motocyklem, jenž po technické závadě nečekaně vybočil a Giovanovi v podstatě nedal šanci vyhnout se pádu. Závodník skončil v salvadorské nemocnici se zlomenou klíční kostí, několika žebry a pneumotoraxem, který mu ještě v době uzávěrky tohoto čísla nedovoloval letecký návrat zpět do České republiky.

(pet)