Zpověď Kryštofa Krýzla

Pokud se zajímáte alespoň trochu o sport, či přímo o sjezdové lyžování, jméno Kryštof Krýzl je vám zcela jistě více než povědomé. Mnohonásobný Mistr české republiky ve slalomu, obřím slalomu i super G se může pochlubit třeba osmým místem na mistrovství světa ve slalomu, ve Světovém poháru mnoha bodovanými umístěními a celou řadou dalších, zdaleka nejen domácích úspěchů. Český, nyní jednatřicetiletý reprezentant v alpském lyžování má však blízko také k cyklistice. V minulosti okusil třeba i kouzlo sjezdových tratí a jak sám říká, oba tyto sporty k sobě mají hodně blízko – nejen adrenalinem, ale vlastně také samotnou podstatou jezdecké techniky. V současnosti Kryštofa ke kolu bohužel vrací především rehabilitace po vážném zranění kolene, takže během letošní sezóny jej budeme vídat nejen za řídítky lehkého karbonového devětadvacítkového hardtailu 4Ever Inexxis, ale zprvu také na elektrokole téhož domácího výrobce. Středový motor a vyspělý pohon budou pro úplný počátek rehabilitace přece jen optimálními společníky a doufáme, že Kryštofovi pomohou k co nejdřívějšímu návratu na alpské závodní tratě.

Kryštof Krýzl je sice na jednu stranu například držitelem Křišťálového Globu za soutěž národních týmů Světového poháru 2009/2010 a účastníkem třech Olympijských her, ale současně je neskutečně přátelským klukem, který si na nic nehraje. Když jsme se poprvé sešli, abychom spolu udělali rozhovor, měl jsem pocit, že se známe již celou řadu let a nejspíš jsme spolu i něco najeli na kole. Zkrátka takový ten dojem, že si s někým sednete od prvního momentu a vedle zápalu pro sport vás spojuje nadšení pro rychlost ve všech jejích podobách, třeba i při automobilové rallye. Jak to tedy má Kryštof v současném okamžiku s vlastně „nuceným“ návratem k cyklistice, co má alpské lyžování ve své vrcholné podobě společného s bikovými DH tratěmi a je pravděpodobné, že lyžař-sjezdař bude z principu rychlý i na kole? Na všechny tyto a podobné otázky jsme se Kryštofa zeptali. Zatímco si ladil posed na svém fungl novém elektrokole…

Kryštofe, začněme ohlédnutím za tvou zkušeností s domácími bikovými sjezdovými tratěmi. Jak je tato zkušenost stará?

Nyní už jsou to možná tři roky zpátky, co jsme si udělali s kamarády, Matějem Charvátem a dalšími kluky, několikadenní downhillový kemp. Pak jsme jezdili třeba i na Ještědu, taky na Slovensku a na pár dalších tratích. Přiznám se, že mě bikové déháčko tehdy hodně chytlo, ale měl jsem současně určitý respekt. Vlastně jsem se celou dobu dost bál, abych se nepřizabil. (smích…)

To by byl průšvih pro tvou lyžařskou kariéru.

Přesně tak. Někde v podvědomí jsem vždycky cítil, že bych možná dokázal jet ještě rychleji, ale byl tam blok. Strach. Byl jsem vykulený, co na sjezdové trati ostatní kluci předvádějí. Já jsem se snažil naplno zužitkovat to, co znám z lyží – práci s těžištěm a vše další. Takže jsem byl kupodivu od začátku sice schopen většinu věcí dát, ale hodně nejistě, bylo to dost o riziku. Překvapilo mě ale, jaké věci se dají sjet. Když jsme si nejprve procházeli tvrdší úseky tratí pěšky, byl jsem v mnoha případech přesvědčený, že se to přece nedá sjet. Nedalo se to ani sejít! Pak tam člověk vlítne na biku, dá to jezdec před tebou, tak to dáš taky. Nějak, asi ne moc čistě, ale dáš!

Do jak velkého rizika jsi byl ochoten na kole jít?

Souviselo to s tím, že jsem se ocitnul mezi špičkovými sjezdaři. Mám rád rychlost, skoky, tenhle způsob vybití a adrenalinu mi vyhovuje. Takže jsem se jich snažil držet, což bylo z podstaty bláznovství. Musel jsem vypadat strašně rozevlátě, byť to sjezďák zvládnul. Třeba na Špičáku za mnou přišel po sjezdu člověk, který stál u trati, a říkal mi: „To jsi ty! My jsme mysleli, že se zabiješ!“ Prostě jsem to neuměl, jízda byla možná ne úplně pomalá, ale stále někde na hranici pádu. Ten extrém mě ale hrozně bavil.

Jak důležitou součást lyžařské přípravy pro tebe v minulosti i současnosti představuje cyklistika?

Kolo je samozřejmě součástí všeobecné přípravy, celkové kondice, ale ne zase až tak moc podstatnou. Moji trenéři jsou zaměření spíše atleticky, takže na kole jsem nikdy netrávil příliš času, byť jsem se jedno léto kolem bikového sjezdu motal víc.

Nyní na kolo usedáš tak trochu nedobrovolně, jen v rámci rehabilitace.

Takhle bych to úplně neřekl, kolo mám rád, ale teď to zpočátku určitě nebude o nějakém najíždění kilometrů. Na lyžích jsem si asi před třemi měsíci zpřetrhal přední křížový vaz v koleni, dělali mi plastiku, sešívali meniskus a měl jsem tam i otok kosti. Nic moc příjemného. Koleno je nyní pohybově velmi omezené, musím být opatrný. Na kole to zprvu bylo spíš jen o tom vůbec protočit kliky dokola, pokud možno bez větší zátěže. Proto teď na začátku rehabilitace to elektrokolo.

Jak rychlá rehabilitace je dle prognózy v plánu?

Mé první cyklojízdy po operaci byly spíš o minutách zkoušení toho, co koleno snese, jaký pohybový rozsah při šlapání zvládne. Nyní už se naštěstí posouvám dál a jsem skoro schopen běžné jízdy, noha dělá celkem rychlé pokroky. Plán je zatím takový, že relativně fit na lyže bych mohl být někdy v září. Snad. S kolem se ale počítá jako s naprosto zásadní součástí rekonvalescence. Od podzimu mám doma karbonového bika, na kterého se hodně těším, hned jak budu moct slézt z elektrokola.

Vnímáš posun cyklistické techniky za poslední roky? Možná je to podobné vývoji v lyžařském vybavení.

Ten vývoj je podobně rychlý. Nejvíc mě nadchla nízká váha karbonových rámů, to je paráda, a pak samozřejmě to, co dokáží přejet velká kola. Doufám, že třeba už za měsíc budu moct vyrazit na nějaký singletrack a trochu ostřeji si zajezdit. Pokud ses ale ptal na vývoj techniky, tak nadšený jsem byl právě u freeridových a déháčkových fullů. To, co materiál dneska zvládne, kolik vydrží, jaký nabídne průběh pružení, nebo třeba fantastické brzdy, to je neuvěřitelné.

Může být spojující trend ve schopnostech materiálu popasovat se s těžkým terénem?

Přesně tak. U lyží byl tento trend vždycky - podobně jako velká 29“ kola a plné odpružení umožní projet těžké pasáže lidem s minimem jezdecké techniky. Rivalita mezi výrobci je dnes obrovská a vyrobit produkt co nejpřátelštější, který jízdu maximálně ulehčí, je shodný v cyklistice i lyžování. Na druhou stranu mají lyže více limitů. Zatímco vy máte svůj karbon, u lyží stále bezkonkurenčně funguje dřevěné jádro, je nenahraditelné, zatím. Jde o to pospojovat dřevo co nejlépe s dalšími materiály. Hovoří se o různých nanomateriálech, o něčem, co by mohlo nahradit grafitové skluznice, ale zatím se nepřišlo na nic, co by zažitou klasiku dokázalo předčit a nahradit. Vyvíjí se tedy hlavně výrobní postupy, pojiva, způsoby, za jaké teploty a tlaku materiály spojovat. Oproti cyklistice zde ale není až takový rozdíl oproti tomu, jak se lyže vyráběly před nějakými deseti patnácti lety.

A co další komponenty, vázání, boty?

Všechny detaily se oproti základní konstrukci lyže naopak řeší v posledních letech neskutečně. Až brutálně. Třeba u vázání dnes většina firem vyvíjí různé podložky a řadu dalších zdánlivých drobností. Především u vázání přibývá různorodost seřizování, naklápění a další a další možnosti nastavení, které bylo ještě donedávna pro daný typ pevně dané. Požadavkem je optimalizace výkonu, což může znít jako klišé, ale různým naklopením a podložkami se dávkuje přenášení tlaku na lyži v oblouku. Řeší se i ty nejmenší detaily, představující určitou třešničku na dortu. Z toho pak pramení vývoj celých kompletů, které spolu budou ideálně fungovat. Výhodu proto mají ti výrobci, kteří vedle lyží nabízejí i lyžáky a další věci. Prostě je trend oslovit uživatele dokonalým kompletem, u nějž jedno perfektně funguje s druhým, neboť byly komponenty vyvíjeny společně – od začátku prakticky jako jediný celek.

A co třeba, kdyby ti dali zezadu na lyžáky „chytrou krabičku“ snímající četnost rázů a podle toho přitvrzující lyži?

U lyží je dost složité, aby byl takový systém skutečně schopný reagovat. Elektronika tedy ne, aspoň jsem nic takového zatím neviděl. Mechanické systémy ovšem ano. Používají se různé tlumiče, třeba i teleskopické, hlavně u špiček lyží, aby se nerozvibrovaly a podobně. Jinak se hodně konstrukční invence přesouvá do inovativních forem a materiálů lyžáků. Bota je tady úplně základní podstatou techniky, spojení člověka s lyží. U bot i vázání přibývá prvků nastavování, takže každý závodník či zkrátka sjezdař má možnost si sestavu lyže, boty a vázání maximálně doladit pro svou vlastní potřebu – ať už pro rychlejší záběr v náklonu či pro lepší držení přímky při jízdě. Což je opět docela podobné s kolem, stačí se podívat, kolik je u lepšího fullu prvků pro doladění.

„Gravity“ disciplíny – tedy sjezd na lyžích i na biku, mají společné zákonitosti, které jsi mohl na DH fullu využít?

To ano. Úplně první, klíčovou spojitostí je nežádoucí strach. Právě ze strachu automaticky vyplývající naprosto zásadní chyby. Respekt je samozřejmě nezbytný, ale strach je průšvih. Při „dopředném“ pohybu je nutné těžiště vpředu, v tom strach často brání. Nejde jen o přenášení váhy ze strany na stranu, ale stejně tak zezadu dopředu. Pokud najedu na biku do nějaké pasáže a budu mít těžiště už moc vzadu, pak nezatočím. Je logické, že odlehčený předek má mnohem nižší adhezi. Na lyžích je to skoro stejné, jsou to podobné principy. Úplně zásadní je přirozenost pohybu, plynulost jízdy. Čím více strachu, čím větší ubrání rychlosti před těžkou pasáží, tím spíš si ustelu. Pokud nepojedeme plynule, potom jak fyzika, tak i samotný materiál nefungují tak, jak by měly. Já jsem měl na biku zprvu strach dát v klopenkách tlak na předek, přenést správně váhu. I co se týče brzdění, zkrátka jsem se bál, že mi to podjede. Pak jsem pochopil, že předek s mnohem větší pravděpodobností ustřelí, když budu těžištěm až za sedlem.

Při sjezdu na lyžích je to stejné?

Určitě, je nutné dostat těžiště dopředu. Nebát se, jít do toho trochu agresivně. Lyže i kolo mají podobné, že odlehčený předek nezatočí - nevykroužíš ten poloměr, který chceš, místo toho jedeš rovně. Na biku, v těžkých úsecích, kde jsou velké balvany a skoky, je to obdobné, jako když při obřím slalomu najedu do brány, v níž bude vyjeté koryto, budou tam díry. V takový okamžik je potřeba vlítnout tam skoro až bez respektu, nalehnout tak, aby lyže správně zareagovala. Nejhorší z hlediska případných zranění je najet do těžké pasáže, do vyjetého oblouku, a pasivně čekat, co to s námi udělá. To je špatně na lyžích i na kole.

Myslíš, že zkušený lyžař-sjezdař bude mít z podstaty talent i pro sjezd na kole?

Pokud to vztáhnu k sobě, tak pocitově, co se týče sjezdu na kole, jsem vždycky zažíval hodně podobné pocity jako na lyžích. A nemusíme se vůbec bavit o nějakém profesionálním ježdění - teoreticky by se na tom dal třeba i postavit nějaký tréninkový model, jak oba dva sporty více propojit. Mám-li odpovědět na tvoji otázku, tak si myslím, že zkušený lyžař by automaticky mohl být dobrým sjezdařem na kole. Ostatně existují studie zabývající se gravity disciplínami všeobecně. Z těchto studií vyplynulo, že sjezdaři mají ty úplně nejlepší předpoklady pro to, aby z nich byli také špičkoví jezdci automobilové rallye.

Je možné, že tě naši čtenáři třeba do budoucna potkají na bikovém maratonu?

Na maratonu asi ne. Mám rád technickou jízdu s kopce dolů, rychlost, skoky. Naopak dlouhé výjezdy úplně nemusím. Z čehož vlastně vyplývá, že naprosto ideálním strojem by pro mě byl dokonale fungující sjezdový full, tedy se sjezdovými zdvihy i nezničitelnou konstrukcí, ale se středovým elektromotorem! (smích…) Vždycky mě lákala motokrosová motorka, ale na ní by do přírody fakt nikdo jezdit neměl, člověk je proto odkázaný jenom na motokrosové tratě. Takže horské elektrokolo je možná pro vyložené srdcaře určitou degradací cyklistiky, ale z mého pohledu je možností dostat se s „kolem“ do přírody i pro lidi, kteří na to fyzicky úplně nemají.

Vrátíš se do budoucna k bikovému sjezdu?

Určitě bych rád, ale jen tak pro radost, pro pilování techniky. Upřímně, sjezdaře na kole hodně obdivuju. Jsou to na jednu stranu blázni, ale na tu druhou neskuteční dobrodruzi. Riziko zranění je obrovské. Je to naprosto extrémní sport a myslím, že mediálně bohužel i celkem nedoceněný, alespoň tedy u nás.

Jan Kadečka