Znovu na 1000 mil (2). S Milanem Jurkou o extrémním závodě

Znovu 1000 mil (2)

Závod startuje již tuto neděli 29. června 2014

Extrémní závod Craft 1000 Miles Adventure, který pořádá dobrodruh Jan Kopka, patří bezesporu k nejtěžším závodům u nás, nebo je spíš nejtěžším. Jet natěžko přes celé Česko-Slovensko, být odkázaný jen sám na sebe, hlídat si trasu a její záznam na navigaci a bát se třeba medvědů, to se cyklistovi na běžném maratonu jen tak nepoštěstí. Podívejme se na loňský ročník z pohledu účastníka, který absolvoval poloviční trasu přes Slovensko a po sedmi dnech dorazil do cíle v Koutech

V minulém čísle jsme si povídali s Milanem Jurkou o jeho loňské účasti na Craft 1000 Miles Adventure (www.1000miles.cz). Milan jel poloviční trasu, na kterou se chystá i letos a jeho zážitky z trasy mohou být pro někoho inspirací a pro někoho naopak totálně odrazujícím příkladem, zavánějícím maximálním extrémem, při kterém si člověk sáhne opravdu na dno.

V první části našeho povídání jsme se věnovali kolu, jeho úpravám a komponentovému vybavení, tentokrát se podíváme na výstroj, nutnou pro zvládnutí závodu, stravu a nástrahy spojené s absolvováním závodu.

Milane, na úvod jsme probrali tvé loňské i nové kolo a komponenty, s tím souvisí i brašny a převoz výstroje, jak jsi to řešil?

Samozřejmě jsem měl nějakou představu, jak všechno povezu, protože jsme stavěli kolo Martinu Klofandovi, který byl dvakrát druhý. Ten byl právě původcem mé sázky o účast a dokončení poloviční trasy a on mi radil jak na to. Takže jsem věděl, že nosič uchycený napevno k rámu není zrovna ideálním řešením, protože hrozí vyklepání závitů nebo prasknutí nosiče, i když mnozí to s nosičem jeli a někdo měl značné problémy. Takže jsem všechno vezl v lodních vacích uchycených na sedlovku a řídítka, v malé brašně na horní trubce a v batohu. Když jsou zavazadla uchycená jen popruhy, tak to na kole snese daleko víc, než když je to napevno našroubované. Postupně jsem na kolo věšel všechno, co chci vézt a posílal jsem fotky Martinovi a ten mi vždycky odpověděl jen: minimalizuj!

Na letošek jsem udělal nějaké změny, takže povezu speciální brašny už připravené k uchycení na sedlovku a řídítka, proto mám na kole ponechané delší bovdeny a hadice od řídítek, aby se pod ně vešla brašna. Taky košík na bidon nepovezu, ale Topeak se stavitelnou objímkou na PET lahve, takže si můžu kdekoliv koupit velké pití v plastu a nemusím řešit třeba ztrátu bidonu.

Když jsem zmínil ty nosiče, tak byla zajímavá příhoda, kdy jednomu účastníkovi prasknul nosič, tak zajel do opravny náklaďáků, nařezal si tam pásovinu, nosič navrtal, opravil a vyztužil a pro jistotu ještě poslal poštou polovinu věcí domů, aby odlehčil. Já jsem s tímhle problémy neměl a navíc jsem vezl ještě batoh, což je taky trochu rozporuplné zavazadlo. Někdo jel úplně bez batohu a všechno měl v brašnách a někdo zase vezl v batohu skoro všechno. Vsadil jsem na nějaký zlatý střed a měl 25l batoh, abych toho netáhnul na zádech moc. Navěsit to všechno jen na kolo není moc příjemné kvůli častému tlačení a nošení kola, ale táhnout to zase pořád na zádech, taky není žádný med. Byli jezdci, co třeba absolvovali brod nejdřív jen s brašnami, a pak ještě jednou s kolem, takže čím méně se toho veze a lze to přenášet najednou, tím větší je to výhoda. Vodotěsnost brašen je samozřejmě to nejdůležitější a nejen kvůli brodům.

Když jsme u vody, co déšť počasí a speciální oblečení do různých podmínek?

S tím oblečením to bylo zase pod dozorem Martina, takže jsem nakonec vezl dvoje kraťasy, jedny jsem musel po brodění řek u osad na Slovensku vyhodit, jak smrděly, jedny tříčtvrťáky, krátký, letní a dlouhý cyklistický dres, mikinu Power Stretch, membránovou bundu a nepromokavé kalhoty. O tretrách už jsme mluvili, jen ještě dodám, že turistický model by měl být bez membrány, protože kdo vsadil na tretry s Gore-Tex membránou, naplnil je při brodění shora a jen těžko vysychaly, takže ideální jsou pořádné průtokáče. Rukavičky a přilba jsou samozřejmostí a ještě jsem vezl návleky na tretry do deště a vody.

Proti vodě jsem trochu chránil i kolo, protože jsem nasadil blatníček do přední vidlice, takže mi to tak nestříkalo do obličeje, ale komplet blatníky ne, šetříš zkrátka každý gram. Na všechno je ale dobré mít pláštěnku, třeba na batoh a letos povezu i celtu, pod kterou se dá schovat, loni mě tak jeden účastník zachránil, že jsme se pod jeho celtu vešli při silném dešti za pochodu oba, v takovou chvíli prostě ani bunda nezabírá.

Na spaní jsem ale celtu neměl, vezl jsem žďárák od Black Diamond, což je pytel přes spacák a přes hlavu máš ještě kopuli. Váží to něco přes půl kila a je to vlastně nejmenší stan co můžeš mít. Letos ale pojedu jen s celtou, spacákem a karimatkou. Hodně lidí jelo jen se spacákem a karimatkou bez jakéhokoliv stanu nebo celty. Vezmu si ale spacák z dutých vláken, kvůli objemu a taky riziku promoknutí, protože péřák třeba nevysušíš a bude k ničemu. Samozřejmě že na trase můžeš přespat v penzionu nebo u někoho doma, což jsem třeba na Slovensku vyřešil tím, že jsem se v hospodě zeptal, kdo mě nechá za pět eur přenocovat a hned jsem měl nocleh u lidí, kteří mě nechali v dětském pokoji a ráno, když odcházeli do kostela, jen řekli, ať za sebou zabouchnu. Na Slovensku řešíš spaní hlavně kvůli medvědům, abys byl v bezpečí, ale ve finále stejně spíš kdekoliv. Na medvědy jsem vezl sprej, který byl větší, než měli ostatní, protože pepřák na lidi je malý a nemá takový dostřik a speciální na medvědy je dost velký a stříká dál. Medvěda jsem sice nepotkal, ale rok předtím prý někoho honil. Já jsem každopádně na našem území sprej zahrabal u dálnice na Ostravu u nadjezdu, abych si ho tam pak cestou autem vyzvednul. Jenže těch nadjezdů je tam víc a nepamatoval jsem si to přesně, takže pak rodina z auta na výstražných světlech u krajnice sledovala, jak hrabu marně u sloupku ve stráni pepřák a přitom to byl až ten druhý nadjezd, kde jsem jej nakonec našel.

Takže na trase můžete využívat penziony a chaty?

S bydlením v podstatě nejsi nijak omezený, jen musíš dodržovat trasu, takže si rozmyslíš, jestli si zajedeš do civilizace pro komfort nebo ne. Někdy je lepší zregenerovat, takže zvolíš penzion a dodá ti to víc energie. Seděli jsme třeba v hospodě, která byla totální putyka, a nakonec jsme tam zaplatili pokoj, kde by normální člověk snad ani nespal, jak to vypadalo strašně, ale únava je silnější a vidina pohodlí prostě zvítězí. Lidi po trase jsou většinou fajn, takže ti poradí nebo seženeš ubytování, ale narazil jsem třeba i na problém, že mi došla voda a po dvou hodinách jsem dojel k chatám, kde mi majitelka prostě vodu nedala, protože měla málo. To je ve vedru a při vyčerpání docela dost demotivující, jinak jsou ale lidi ve vesnicích v pohodě, zato třeba v horách na Slovensku ti dřevorubci skoro ani neodpoví na pozdrav. S vodou jsem třeba řešil i možnost použití dezinfekčních tablet, pro vyčištění vody z potoka, ale chuťově je to tak děsné, že jsem od toho upustil. Pak ještě přicházel v úvahu SteriPen, což je UV čistič vody, který vypadá jako baterka, prosvítíš tím vodu a tím ji vyčistíš, ale nakonec jsem to neměl.

Když jsme nakousli vodu, jak je to se stravováním?

Na trase řešíš vlastně tři hlavní věci, aby ses najedl, vyspal a samozřejmě držel trasy. Vezl jsem hodně Chimpanzee tyčinek, ale toho neuvezeš na sedm dní, takže něco vezeš, ale dokupuješ si cestou. Když zastavíš v hospodě a zeptáš se, jestli si tam někdo před tebou dal dvě jídla naráz, víš, že máš před sebou dalšího závodníka. Pořád prostě futruješ, abys měl palivo, a tělo dostává tak zabrat, že spálíš bez problémů cokoliv, co bys normálně nepozřel a několikrát přepálený fritovací olej ti vůbec nevadí. U nás to bude asi s nakupováním zásob snazší, ale na Slovensku to byl celkem retroshopping, tam v těch zapadlých samoobsluhách koupíš taveňák, gothaj, rohlík, nebo sušenky, které jsi u nás už patnáct let neviděl. Takže rohlík s taveňákem posypeš lentilkami a jede se dál. Letos chci jet hodně na Chimpanzee Quick Mix, což je speciální kaše, kterou lze rozmíchat za studena v mléce nebo ve vodě, takže ráno dám z lahve kaši, můžu dvě hodinky jet a pak už většinou narazíš na otevřenou samoobsluhu nebo hospodu.

Držet se trasy, to znamená GPS, mapy, bloudění a baterie.

Záležitosti dodržování trasy jsou největší problém, protože ji máš nahranou v navigaci a zaznamenává se ti tam. V cíli pak odevzdáš navigaci ke kontrole, a pokud nemáš záznam trasy v pořádku, je diskvalifikace, trasu prostě musíš dodržet a nahrát. Tohle tě otravuje nejvíc, protože řešíš signál, nahrávání, pak se musíš pořád dívat, abys nesjel z trasy a nevracel se a taky to dost žere baterky. Nevěř tvrzením o dvanáctihodinové výdrži baterií, tady máš třeba za čtyři hodiny vybito, takže pořád řešíš baterky. Já jsem dokupoval baterky na benzínkách, protože jsem vezl alkalické, takže to chce rozhodně Li-Ion akumulátory, které jsou sice drahé, ale vydrží. Měl jsem nabíjecí článek od Topeak, který někde nabiješ a pak s ním dobíjíš baterie, jenže než naboucháš přes noc článek, už nenabiješ nic dalšího, protože není čas. Navigace od Garmin měli všichni a na ně mají pořadatelé i všechno určené, já vezl typ Oregon, který právě alkalické baterie sežral za čtyři až šest hodin, nejpoužívanější byl ale typ Dakota. Mimo navigaci jsem vsadil i na to, že jsem si trasu nakreslil do map, které jsem si vytiskl a vezl s sebou. Každý další den jsem si tak mohl lépe naplánovat podle profilu a kontrolovat si i svoji polohu. Byl to takový mapový deník, i když jsem nakonec po vyjetí z papírové mapy daný úsek vyhodil, protože je to zase váha navíc.

Kromě navigace vezeš i telefon, abys každý večer mohl nahlásit přes SMS svoji polohu pořadatelům a oni tě sledují. Samozřejmě telefon je jediná šance, jak si přivolat záchranu, nikdo na trase tě totiž nesleduje každý den na průjezdech fyzicky. Baterie pak řešíš i pro telefon a taky do světel. Já jsem světla podcenil, protože jsem vezl jen čelovku a to bylo v noci hodně málo a je to spíš o zdraví. Ideální je mít silné světlo na kole a čelovku jako doplněk hlavně pro vybalování a pohyb mimo kolo při noclehu. Samozřejmě tě vybavení něco stojí, takže když nepočítám kolo, tak navigace, světla, brašny, oblečení a věci na nocleh mě vyšly skoro na dvacet tisíc, což je se startovným, a když máš ještě dávat do kupy kolo, celkem slušná suma, ale ten zážitek ze závodu je neskutečně silný.

V závodě jsi vlastně úplně odkázaný sám na sebe, v čem jsou rizika?

Samozřejmě je tady vždycky riziko zranění, protože nejede žádná doprovodná motorka nebo kontrola a musíš si poradit a zavolat třeba horskou službu nebo dojet do nemocnice. Pak je to riziko defektu a nějaké poruchy, takže se třeba stalo, že jsme odstartovali a někomu se na startu porouchal náboj Rohloff. Odjel tedy s kolem domů do Ostravy, tam opravil náboj a za dva dny vyjel z místa startu sám s opraveným kolem. Další borec třeba na startu zjistil, že mu teče vodní vak, takže všichni vyjeli, on začal spravovat vak a pak je stíhal. Jenže si nevšiml, že mu navigace pustila záznam trasy nahraný omylem v batohu už cestou autobusem na start. Takže dojel po trase autobusu do Sniny na nádraží, tam zjistil svůj omyl a musel se vracet zpátky přes dvě sedla zase na start. Tohle tě totálně demotivuje a to jsi ještě čerstvý, další dny už tě pak psychicky dostávají úplné maličkosti. Mineš třeba odbočku, protože jedeš po trailu po hřebenech, ale trasa přitom nečekaně odbočila mezi stromy. To všechno pak musíš absolvovat zpátky a znovu a jsi vyčerpaný a postupně ti z toho začíná hrabat.

Třeba jeden závodník, s kterým jsem chvilku jel, si večer kvůli medvědům zpíval od Buty „v zemi se narodil krtek“, z toho už jsem postupně šílel. Jenže za dva dny, kdy jsem jel sám, jsem si automaticky začal zpívat taky „v zemi se narodil krtek“. Prostě psychicky jsi v takovém tranzu, v němž se pohybuješ stále vpřed a řešíš všechny věci, abys přežil a jel. Hlavně na Slovensku jsou ta rizika větší kvůli horám, medvědům a větší vzdálenosti do civilizace. U romských osad nepomůžou bonbóny, ale drobná eura a přejít bezpečně brod znamená, zeptat se místních, protože ti vědí kudy. Viděl jsem někoho s kolem plavat nebo brodit až po krk a přitom stačí leckdy zjistit, že musíš jít šikmo, pak napříč a zase šikmo po nánosech na dně, místní prostě vždycky vědí. Někdy je ale lepší jet třeba brzo ráno za svítání nebo v noci, abys nikoho nepotkal, třeba u těch romských osad. Poloviční trasa začínající letos na našem území ale o tohle všechno přijde a bude tak jednodušší, navíc vede hodně po tratích maratonů, takže i značení a trasování bude podle mě lepší.

Nemáš chuť jet někdy celou trasu?

Asi ne, takhle si projedu vlastně celý závod, i když po polovinách a celý v kuse bych ho asi nedal. Jestli to nějaké zdravotní problémy nezhatí a odstartuju, tak to bude naposled, každopádně je to úžasný zážitek a celé je to dost punkové v tom, jak jedeš sám bez podpory a musíš improvizovat a starat se sám o všechno. Tenhle formát závodu se mi hodně líbí a třeba bych jel někdy něco podobného třeba v Alpách nebo jinde, protože vidíš jinou krajinu a nedržíš se nějakého značeného okruhu, je to taková fajn cykloturistika a to mě baví.

Díky za povídání a přejeme dobré počasí a ničím nezkažený závod

Jirka Uždil a Milan Jurka