Ubroušené špičky

Ze života

Špičky ze západu

Je krásné jarní páteční odpoledne. Betonový ovál na pražském velodromu ve Strašnicích zeje prázdnotou a několik závodníků se líně povaluje na lavičkách u budovy se šatnami. Je přece pátek, a v ten den se netrénuje. Maximálně se vyrazí na lehkou vyjížďku a trochu se při tom pokecá. Kecat, sedět a jen očima občas sklouznout na své kolo je příjemnější. Správce občas zajde do chladné sprchy pro minerálku, kterou si někdo objednal, a společně se závodníky rozjímá. I když mu táhne na sedmdesátku, je jedním z nich. Cyklistům rozumí. Vždyť celý život je mezi nimi, i když sám nikdy na kole nezávodil.

Náhle přichází ON. Postava více než kontroverzní. Jedněmi milována, druhými opovrhována. I když těch prvních je stále méně. ON, který kdysi na kole také závodil, ale teď dělá trenéra a stane se poměrně významným trenérem. ON, který je v té době především pro pražskou cyklistickou komunitu nepřehlédnutelný. Je tradičně neuvěřitelně vymóděn. Jeho módní styl se prakticky nedá nikam zařadit. Žádný střední šedý proud. Dokonce by se dalo říci, že to, co ON má na sobě, se dá sehnat buď na extravagantních pařížských módních přehlídkách, nebo něco podobného nosí bezdomovci zásobení z popelnic. Kárované sako, zelená košile a bílá kravata. Barevnost dokreslují světle modré kalhoty, končící netradičně nad kotníky. Celkový módný styl podtrhují boty. O ty tu jde především. Kdo se v době bolševismu dostal s cyklisty na Západ, nejen že přivezl krabici kávy pro mámu, pár porno časopisů a barevnou televizi, ale také se oblékl. I když náš hrdina příběhu se často nedostal přes svůj letitý modrý svetr a botasky, také neodolal a koupil si na jednom ze zájezdů boty. Kupovali je závodníci, proč ne také ON? V té době dost módní, krásné, silně špičaté baťovky ze surové kůže, jejichž půvab a jedinečnost spočívala v okované špičce mosazným plíškem, který byl také na patě boty. Kdo měl takové boty, tak nejen že potřeboval patřičný krém na udržení lesku, ale také Sidol na leštění kovů.

Takto tedy ON přichází mezi zevlující cyklisty, kteří doslova čekají v tom líném odpoledni na nějakou akci. Přichází a vedle sebe tlačí motocykl Jawa 350. Vymóděn není totiž jen z rozmaru, ale jede na společenskou událost. A na tu se musí přece pořádně obléci. Na mistrovské sportovní utkání kolegů z klubu. Na oplátku zase oni občas navštíví velodrom.

Líní, posedávající cyklisté při pohledu na strakatou postavičku zírají v úžasu a nezmohou se na slovo. Extrémně krátké kalhoty dávají příležitost si prohlížet vysoké baťovky s vnitřním zipem a vysoké podpatky zakopávající o kameny. Především nemohou odtrhnout oči od blýskajících se mosazných špiček. Tohle by od něj nikdy nečekali. Většinou nosil montérky nebo tepláky. Smát se nikdo neodváží. Přeci jen se jedná pro některé o váženou osobu. Bujaré veselí však vypuká okamžitě, jakmile ON startuje svou Jawu 350 a mizí z vrat areálu. Minimálně půl hodiny bude o čem povídat. Jakmile diskuze o sběrných surovinách na botách a károvaném saku utichá a hovor se stáčí opět k přehazovačkám a galuskám, přichází druhé dějství. Ve vratech se objevuje opět ON, který už dávno měl sedět někde v hledišti sportovní haly a okouzlovat svou kravatou. Motocykl Jawa 350 s odřenou nádrží tlačí vedle sebe a již na dálku jsou vidět šmouhy v jeho obličeji. Při bližším pohledu je vidět tragédie, která se musela odehrát. Bleděmodré tesilové kalhoty na kolenou rozedřené až do krvavých kolen. Krev také teče z kloubů rukou. Sako na pravé straně natržené a krásná bílá kravata nese známky po kolomazi. Ale především – na módních kožených baťovkách zcela zmizely mosazí okované špičky. Místo nich zeje z bot uhoblovaná díra a vykukují z ní prodřené ponožky až na nehty. Cyklisté při pohledu na tu spoušť oněmí. Po chvíli se jeden z nich, ten nejstarší, nesměle a tiše zeptá: „Co se ti stalo?“. S napětím, s otevřenými ústy, všichni čekají na krvavou storry. „Ále, dole, pod velodromem na křižovatce mi chcípnul motor“, rozpovídá se náš manekýn. „Nemoh sem to našlápnout, a tak sem to rozběh. Nějak to ale nechtělo chytit. Uprostřed křižovatky mi to ale mezi autama a tramvajema čaplo a motorka vyrazila. Já ji nemoh pustit a jak sem byl nataženej, tak sem tam měl pořád plnej plyn. Motorka mě vláčela po kolenou několik desítek metrů přes křižovatku, než sem se s ní zarazil o tramvaj. No, a takhle sem dopad“. Lítostivě si prohlíží své módní doplňky a jeho pohled sklouzne do míst, kde ještě před půlhodinou byla naleštěná mosaz. Chvíli je ticho a následuje hromadný výbuch smíchu. Všichni najednou si začali představovat, jak ON je vláčen motocyklem značky Jawa 350 přes křižovatku a za ním roj jisker z mosazných plíšků na špičkách. Ale jen do té doby, než pražská dlažba veškerý kov spolyká a začne konzumovat kvalitní baťovskou useň.

A od té doby byl dotyčný viděn opět jen v botaskách. Boty s plíškem si už nikdy nekoupil.

Velodrom v Praze Strašnicích, kdysi oáza klidu, sportu a příjemných setkání. Dnes neosobní uzavřený areál, kde se již mnoho let staví podivný hotel a kde cyklisté mají jako šatny k dispozici především letité stavební buňky.