U mikrofonu už Baky nebude

Jako upomínku na jeho a jeho práci opět zveřejňujeme rozhovor, který jsme s ním dělali před lety. Jak se sám v rozhovoru vyjádřil, byl to jeho první rozhovor v jeho kariéře, kdy on sedí na straně zpovídaného, kdy někdo dělal rozhovor s ním. Baky, ještě jednou ze všechno díky.

______________________________________________________________________________________

Sledujete na Eurosportu Tour de France? Možná Vás tedy bude zajímat, kdo je Robert Bakalář. Človek, který provází slovem přenosy. Člověk, který celý závod, den co den, se musí každodenně více jak tři hodiny připravovat na přenos, aby potom odpoledne proseděl několik hodin u monitoru v tmavém studiu. Přečtěte si rozhovor Cykloservisu, který jsme s ním dělali v roce 2005. Robert Bakalář je dlouholetý sportovní komentátor, který nezná cyklistiku jen z monitoru. Je také aktivním cyklistou a autorem několika knih.

U mikrofonu Robert Bakalář

Spěchám centrem Prahy. U Obecního domu mě trochu zdržuje německy mluvící černoch v barokním kostýmu a podává mi anglicky psaný letáček, na kterém mě zve na večerní koncert zpívaný v italštině. Připadám si z něho jako Rumun… Spěchám, protože dochvilnost mi je celkem vlastní. Před příjemnou restaurací v Truhlářské ulici už čeká ten, kterého si někteří pamatují jen z „bývalé“ obrazovky, ale v současnosti především od mikrofonu televizního Eurosportu. (Tedy pokud se na něm odehrává nějaká cyklistika.)

Robert Bakalář, v cyklistických kruzích přezdívaný „Baky“, člověk, který se i po své šedesátce udržuje na kole, dlouholetý novinář a dnes především televizní komentátor, jehož hlas z obrazovek televizorů můžeme slyšet už více jak 25 let. Člověk, který občas říká: „Někdy mám pocit, že mám v hlavě místo mozku kolo.“

Nejdříve jsem nechápal, ale po našem rozhovoru bylo všechno jasné. Člověk, který na Eurosportu například v roce 2004 komentoval 130 cyklistických přenosů, který pomáhá organizovat závody – třeba Pražské schody – a má další cyklistické aktivity, to kolo v hlavě prostě mít musí.

Jedna věc na našem rozhovoru byla tak trochu pikantní. „Víš, že to je vlastně snad poprvé za čtyřicet let mojí novinářské praxe, kdy sedím naproti někomu s magneťákem u pusy a budu dávat já rozhovor o své práci?“, suše mi sděluje. „Čtyřicet let jsem byl já na opačné pozici.“

Nápad udělat rozhovor s komentátorem Eurosportu, a přiblížit tak tuto novinářskou disciplínu široké veřejnosti, mi bleskl hlavou při olympijských hrách v Řecku, když jsem při tomto sportovním svátku, který by měl být vrcholem nejen pro sportovce, slyšel tragické komentáře cyklistických přenosů úplně jiného televizního komentátora.

Ale začněme postupně. Pojďme si povídat nejdříve o Eurosportu, který nám nabízí absolutně nejbohatší porci televizní cyklistiky. Největší kus toho přenosového koláče samozřejmě ukrajuje silniční cyklistika, ale nechybí ani přenosy z dráhy a horských kol. Ale jak to vlastně všechno funguje? Pojďme tedy přímo do kuchyně.

Co je vlastně Eurosport?

Pražská pobočka Eurosportu, který má hlavní sídlo v Paříži, kde se zásobuje obraz českým zvukem, sídlí v pražských Nuslích naproti divadlu Na Fidlovačce (dnes sídlí Eurosport v Sazka Areně - pozn. redakce). V celkem nenápadné budově stačí k ozvučení mezinárodního obrazu pouhé tři místnosti: kancelář s produkčním, režijní místnost a samozřejmě dokonale akusticky ošetřené vysílací studio. Místnůstka menší než paneláková koupelna, celá černá, až je tam problém fotografovat, vybavená dvěma obrazovými monitory a dvěma počítačovými displeji. Dvoje sluchátka, dvě židle, klimatizace a dost. Potom už jen komentátor přenosu, hozený na pospas obrázkům na obrazovce monitoru, ne jiným, než vidíte vy doma v obýváku s nohama na stole a se sklenkou koňaku nebo piva v ruce.

A na to se už ptejme Roberta Bakaláře.

Eurosport je obrovská organizace zabývající se sportovními přenosy skoro 24 hodin denně. Vysílá do 58 zemí a sleduje ho přes 250 milionu lidí. Absolutně nejsledovanější sportovní událostí vedle olympijských her a fotbalového mistrovství světa je Tour de France. Cyklistika je tak jedním ze tří nejpopulárnějších sportů. Například v loňském roce se vysílalo 128 cyklistických přenosů v celkové stopáži 290 hodin. Musím dodat, že výrobcem české verze Eurosportu je Kabel Plus Sport

.

Můžeš přiblížit technickou část přenosů?

Cyklistika je vlastně nejsložitější televizní sport. Zatímco například při fotbale, tenise a dalších sportech režisérovi většinou stačí několik statických kamer, při cyklistice je to jiné. Kromě statických kamer v cíli, které pokrývají většinou posledním kilometr, jsou na každý závod potřeba minimálně dvě kamery na motorkách a třetí na helikoptéře. Na Tour de France, Giro d´Italia nebo Vueltě je těch kamer na motocyklech víc. Každá z těchto „motocyklových“ kamer ale musí mít retranslační helikoptéru, která přijímá signál ze země. Z helikoptér pak signál letí do přenosového vozu, kde se z něj dává dohromady konečný obrazový materiál. Ten pak pokračuje přessatelit do pařížského centra Eurosportu. Tady se smíchá s tzv. mezinárodním zvukem, což jsou takové ty ruchy a šumy, a tenhle obraz pak jde to zpátky přes družici do jednotlivých účastnických zemí, tedy i do Prahy. Tady začíná moje komentátorská práce: okomentuji obraz, který vidím, a teď už s mým komentářem jde signál zase zpět přes satelit do Paříže a odtud zase nazpátek do účastnických zemí. Je to strašně složité, a proto je obraz trochu zpožděný. Dříve až o zhruba čtyři vteřiny, v současné době asi o dvě.

No nazdar. Komplikovanější, než si může člověk myslet. Ty komentuješ z domácího studia, ale někteří mají výhodu, že komentují z místa akce. Je to vlastně výhoda?

Na místě bývá Němec, Francouz, Angličan někdy Polák. Tihle kolegové mají jedinou výhodu v tom, že slyší konvojový rozhlas, v němž se hlásí defekty, pády a některé další informace důležité pro závod. To je ale asi jediná výhoda, kromě toho, že komentátor po závodě může promluvit se sportovními řediteli týmů. K závodníkům je složité se dostat. Jinak i tihle komentátoři sedí také někde na cílové tribuně na vysílacím pracovišti a komentují podle monitoru. Ale jednu výhodu přece jen mají – vidí cíl na vlastní oči, což je důležité při složitých a vyrovnaných dojezdech. Nedávno jsem vítěze poznal až podle barvy vlasů ze zadního záběru kamery. Ale vlastně i já ještě jednu malou výhodu oproti divákovi mám: že dostanu například těsně před přenosem do sluchátek z Paříže informaci, že někdo ujel pelotonu a jaký má náskok. To je všechno.

Byl jsem docela překvapený, když jsem viděl tvou přípravu na komentování závodu Kolem Flander, kdy jsem tě měl možnost vidět v akci.

Vypadá to tak, že třeba na tříhodinový přenos se připravuji doma další tři hodiny. Musím se podívat do starých poznámek k závodu a připravit si aktuální. Třeba na Flandry, jak jsi viděl, jsem dopoledne popsal hodně stránek A4. Musím si vypsat v pořadí kopce, přes které se pojede, jejich převýšení a délku, udělat si výpisky z historie, starých výsledků, aktuální výsledky startujících závodníků, a především si zažít startovní listinu, kterou si ještě před startem stáhnu z internetu. Vlastně si ji čtu, a snažím se tak dostat jména do paměti. Je to celkem dost práce.

Nesmí tě nic zaskočit: ani třeba to, že jsem před lety vysílal při Giro di Lomardia hodinu a půl mlhu a závodníky až v posledních pěti kilometrech, ani to, že například při záznamu závodu Paříž-Roubaix režie střihne záběry, o nichž nevíš, z jakého místa a z jaké části závodu jsou. A nesmí tě překvapit ani to, že místo přímého přenosu se kvůli špatnému počasí vysílá sestřih záznamu, jako při Amstel Gold Race…

Poznámky jsem si samozřejmě při přenosu prohlédl. Všechno barevně označené, přehledné: jedna barva papírů pro jezdce, druhá pro obecné informace, další pro techniku. Připravena kostra komentáře a ve startovce zaškrtaná jména favoritů a známých závodníků. Ale mýlil by se ten, kdo by si myslel, že poznámky jsou samospasitelné. Při vlastním přenosu to je takový fofr, že většinu z toho, co z televize slyšíte, je z hlavy. Byl jsem překvapen Robertovými znalostmi a pamětí na jména, výsledky a události. To si člověk doma u televize neuvědomí. Tam nevidí, kdy se komentátor dívá do poznámek a kdy ne.

Když jsem vedle něj usedl, jakoby zapomněl na okolní svět. Oči zabodl do monitoru a já sledoval, jak máchá rukama a ukazuje si na závodníky. Začal přenos. V angličtině na interním zvukovém kanále z Paříže oznámí, že za minutu začne přímý přenos. „..five, four, three, two, one, zero…“ „Závod Kolem Flander, Eurosport a Robert Bakalář, který přeje hezkou podívanou do Česka i na Slovensko…Je sobota 3. dubna, jsme na stopadesátém kilometru jarní silniční cyklistické klasiky Kolem Flander. .“ A následuje smršť informací.

Další věcí, která divákům zůstává skryta, je organizace vysílaných sestřihů před přímým přenosem, v nichž se rekapituluje buď předcházející etapa, nebo závod. Z pařížské režie Eurosportu přijde komentátorům v angličtině speciálním kanálem obsah tohoto sestřihu: stopáž jednotlivých záběrů, rozhovory s anglickým překladem… Všechno podrobně rozepsáno, včetně počtu reklamních vstupů. (Reklamy jsou samozřejmě nezbytné a Eurosport částečně živí.) Do přenosu jsou zařazovány přibližně po patnácti minutách. Zhruba 30 vteřin před reklamou dostane komentátor upozornění z Paříže, že budou reklamy. Tradiční odpočítávání a následují možná i dvě minuty na oddech. Nebo si prostě může prostě jen „odskočit“. Pokud to komentátor za tak krátkou dobu stihne. A opět dokola, třeba tři, čtyři hodiny. „Do kabiny si při dlouhých závodech beru klasický cyklistický gel, abych neumřel hlady…“ říká Baky na vysvětlenou, když marně hledám, kde má chleba se sádlem na občerstvení, a oba se smějeme představě, jak žvýká škvarky a současně komentuje únik Armstronga. Zkrátka, žádná slast. Při představě takovéhoto třítýdenního komentátorského kolotoče při Tour de France, v parném létě, v černé kobce….

Když jsem viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši, co to znamená komentovat z monitoru závod, už mám na to vše jiný názor. Při přenosu toho musíš dost sledovat. Co je asi nejsložitější?

Určitě rozeznat závodníky. Já vlastně vidím jen to, co divák doma, a navíc k tomu musím dát pokud možno bezchybný komentář. Mám akorát výhodu startovky, přípravy, zkušeností a z mnoha přenosů znalosti závodníků. Když si ale představíš, že dneska v seriálu Pro Tour jezdí pět stovek závodníků v týmech s Pro Tour licencí a další stovky jezdců v dalších týmech, že z roku na rok řada jezdců mezi týmy migruje, stáje podle sponzorů mění barvy dresů i názvy, a když si k tomu jezdci navíc nasadí na hlavu přilby, tak to je někdy fakt hodně složité. Sám jsi viděl, že je třeba složité na monitoru dneska rozeznat v balíku v novém dresu Armstronga s přilbou na hlavě. Musíš si zvyknout, že Discovery má také nový dres s odstínem do modra jako řada jiných týmů. Hodně závodníků dnes vozí sloopingové rámy, takže startovní číslo, podle kterého by se dali rychle identifikovat méně známí závodníci, se přesunulo od hlavy rámu pod sedlo. A tam není moc dobře vidět. A když je zima, jako bylo při závodě Paříž – Nice, tak si jezdci přes dresy – a čísla – natáhnou bundy. A nebo když je takové bláto, jako na Paříž – Roubaix v roce 2003, nedají se rozeznat dresy, čísla, ale ani obličeje. A teď se vyznej! Jak já někdy závidím kolegům, kteří komentují třeba tenis. Dva lidi na kurtu tři hodiny proti sobě. Nebo i fotbal: dva brankáři stojí, na place je dvacet lidí, každý má většinou na hřišti své místo a na zádech metrová čísla a ještě jmenovky. A ne dvě stovky barevných závodníků, měnících každou chvíli svou pozici v balíku. Jakmile někdo ujede, tak to je lepší. Ale má to také svá úskalí. Před léty při závodě Kolem Baskicka ujel tehdy neznámý, začínající profesionál, dneska hvězda, Iban Mayo. Měl už deset minut náskok, a i když bylo jasné, že ho peloton sjede, španělská kamera samozřejmě snímala takřka po celou dobu úniku skoro pořád jen jeho. Byl to jeho první profický závod, nikdo o něm tehdy nic nevědě,l a teď o něm třeba hodinu mluv.

Při přenosu potřebuješ řadu informací, pokud možno z první ruky. Kde je sháníš?

Samozřejmě čerpám ze všech možných zdrojů. Z časopisů, internetu, ale i z osobních kontaktů. Když se podíváš do mého telefonu, tak tam najdeš číslo na mistra světa Freireho, na Tafiho, na vítěze Gira Simoniho, Casagrandeho, ale také na olympijské vítěze Martineze a Absalona, na dalšího bikera Hermidu, ale samozřejmě i naše jezdce Padrnose, Andrleho Hrušku, Sosenku, Svoradu, Kozlíkovou, Buráně, Vrbu, Lazara a další. Dopředu pošlu esemesku, že s nimi potřebuji mluvit, a zpátky dostanu zprávu, kdy můžu zavolat. Třeba večer po etapě na Tour.

Viděl jsem tvou písemnou přípravu na přenos. Takových sešitů, jaký jsi měl ve studiu, máš zřejmě doma celou řadu.

To jo. Mám jich doma asi šedesát, každý má sto stran. V tom se pořád hrabu, dělám si nikdy nekončící archiv. Sešity jsou plné poznámek, ke kterým se neustále vracím.

Ale komentovat cyklistiku nejsou jen informace o závodnících a závodě. Cyklistika je technika. A lidi o ní chtějí slyšet. Takže i v této oblasti se musím orientovat, i když někdy říkám, že si kolo ani umýt neumím! Chodím tedy za známými obchodníky a zástupci nejznámějších výrobců, a tahám z nich rozumy o novinkách. Sám jsi byl u dlouhé debaty s Robertem Štěrbou, kdy jsem se vyptával na zajímavosti a nové trendy. Totéž platí o Petrovi Kubáškovi, Michalu Vokolkovi a dalších. A také dobře víš, že technika jde pořád dopředu, že je pořád něco nového. Ale techniku samozřejmě dokonale neznám. Nikdy se tím, co znám, nemohu rovnat těm, kdo tím žijí celý den. To se ale po komentátorovi ani nechce. Základní pravidlo televizní práce říká, že se musí komentovat především to, co je vidět na obrazovce. A teprve k tomu něco přidat. Český divák, který sleduje cyklistiku v televizi, je zpravidla v cyklistické technice velmi vzdělaný. Vždyť sám znáš spoustu hobíků, kteří neustále něco studují, řeší váhy a materiály. Takový divák občas i čeká, až komentátor udělá chybu, až se splete. A on se samozřejmě splete. To je lidské. Ale nesmí to být často. A také nelze očekávat, že se v televizi bude do detailu rozebírat hydroformní tvarování trubek a jeho podstata. Já se o tom občas zmíním, že to je zajímavá technologie, v čem spočívá. A konec.

Nebo když uvidím v záběru kolo Pinarello, nebudu povídat o geometrii, ale řeknu třeba, že to je známá značka, na které za 40 let jezdila řada mistrů světa a olympijských vítězů, a teď že na něm vyhrává Petacchi. Informace pro televizního diváka musí mít úplně jiný charakter než pro čtenáře specializovaného cyklistického časopisu.

Když jsme u těch značek. Jsi nějak omezen tím, co je reklama a co ne? V jedné komerční televizi by ti snad zalepili leukoplastí i oční víčko, kdybys na něm měl nějaký nápis.

To je samozřejmě velice choulostivá oblast a obrazovka není reklamní prostředek. Samozřejmě ode mne neuslyšíš, že třeba Cinelli má nový skvělý model kola za nízkou cenu, nebo že řídítka, která vozí Boonen, jsou k dostání v jednom z brněnských obchodů. Mantinely tady jsou. Ale není to tak, že bych nemohl vyslovit název třeba Campagnolo nebo Shimano. Když je záběr na závodníka, který jede na Cannondale, proč neříci něco k modelu SIX 13, když přišel s novou progresivní technologií? Vždyť cyklistika je i o technice. Zásada je ale taková, že by se mělo mluvit o tom, co je na obraze, co všichni vidí. Nebudu mluvit o značce XY ve chvíli, kdy se kamera dívá na něco jiného. To by mohlo být považováno za reklamu. Ale ještě něco navíc: komentář může být – například ve spojení s informacemi o jídle a pití či o správném oblečení – i jakousi osvětou.

U zahraničních komentátorů bývá zvykem, že někoho k sobě ve studiu mají. V anglickém komentáři je slyšet často bývalý vynikající závodník Sean Kelly. Proč nikoho nemáš k sobě ty?

Protože jsem od doby Honzy Smolíka u nás nikoho takového nenašel. Není tu nikdo, kdo by jako on kdysi při Studiu Závodu míru dokázal glosovat události, kdo by sledoval komplexně současnou světovou cyklistiku, rozuměl jí, uměl mluvit a chtěl to dělat. Mezi bývalými cyklisty ho skutečně nenajdeš. Když už by se na to někdo trochu hodil, tak zjistíš, že má své aktivity, že nebude mít čas nechat se zavřít na tři neděle v červenci do studia a sledovat se mnou Tour. Ale takový expert by byl potřeba. Zajímavé pohledy na cyklistiku má z vlastní zkušenosti třeba René Andrle. Toho občas slyšíte po telefonu.

Naše povídání o komentování cyklistiky bylo ještě hodně dlouhé. Jako by z Roberta mluvila učebnice komentování sportovních přenosů. Ale to nejpodstatnější a nejdůležitější jste si přečetli.

Tak trochu netradičně, na závěr, a to ne z nezdvořilosti, ale záměrně, musíme také něco říci o samotném Robertu Bakalářovi. I když se známe hodně let a v roce 1989 jsme spolu chtěli uspořádat na televizní obrazovce „Motolskou noc“ s cílem o půlnoci, v níž by se jezdilo na kole, ale vystupovali by i zpěváci, byl jsem překvapen jeho „historií za tři sta“. Možná ale i ti, kteří ho také znají mnoho let, budou též překvapeni jeho malým životopisem.

Tak povídej pěkně popořádku. Nejdříve o tvé cyklistice. Netušil jsem, že jsi také závodil.

To bylo, když mi bylo mezi patnácti a sedmnácti v pražské Pragovce u trenéra Szekuje. Byli jsme tenkrát všichni pod vlivem Honzy Veselého. Jezdili jsme v pumpkách a v „bundě“, kterou jsem si udělal z ustřiženého kabátu. Absolvoval jsem řadu zapomenutelných závodů, ale tahle má krátká závodní éra mě přesto poznamenala na celý život.

V jakém roce to bylo?

No, Komenský už nežil. Ale Veselý byl slavný, tak si to spočítej!

Tvůj největší výkon na kole?

V jednu krásnou neděli pro mne v deset ráno přijel kamarád, s nímž jsem závodil, a říká: „Pojedeme na švih ?“ A já že ano, jenže jsme nevěděli kam. A protože jsme se kromě „Varšavy“ zhlédli i v české „klasice“ Praha-Karlovy Vary- Praha, vyrazili jsme do Karlových Varů. Jenže jsme jaksi zapomněli, že dospělí závodníci nejenže jedou rychleji, ale taky že vyráželi dřív. Ve Varech jsme byli pozdě odpoledne. Jídlo jsme neměli, jen pár drobných, a domů jsme se vraceli za svitu měsíce po prázdné karlovarské silnici v hluboké noci. Dva dny jsem nešel do školy, protože jsem se nemohl postavit na nohy.

A potom?

Potom jsem taky hrál dva roky v kolínském divadle.

Co? Přeslechl jsem se?

Nepřeslechl ses. Když jsem skončil se závoděním, chtěl jsem být hercem. Začal jsem s uměleckým přednesem a několikrát jsem vyhrál celostátní soutěže. Vlastně jsem byl takový malý recitační mistr republiky. V Praze jsem přišel do báječné herecké party dnes skvělých herců Jana Třísky, Jana Kačera, Ladislava Mrkvičky, Jiřího Kodeta. Pak jsem šel před vojnou na dva roky do kolínského divadla, kde hrála dcera Jana Wericha. A tak jsem se v divadle naučil mluvit, intonovat, měnit barvu hlasu. Skvělá škola pro komentátora. Ale po vojně jsem toho nechal, a tak česká Thálie byla ušetřena mého zapomenutelného umění.

Pak už přišla novinařina. Nejdříve závodní noviny a v roce 1965 časopis Stadion. Tam jsem byl do roku 1978. Psal jsem o všem, ale nejraději o cyklistice. Potom přišly dva roky v rozhlasovém Mikrofóru a v roce 1980 jsem dostal nabídku od Vítka Holubce přejít do televize.

Mým prvním přímým cyklistickým přenosem bylo pražské mistrovství světa v roce 1981. Pamatuji si, že naše stanoviště bylo vedle belgické televize, kde seděl slavný Eddy Merckx. Mohl jsem ho plácat po zádech. Kdybych se odvážil. To víš, že to pro mě byl zážitek.

Už tenkrát jsme chtěli přijít s něčím novým. Tak jsme chodili s kamerou po hotelích a předtáčeli si malé portréty světových závodníků. Do té doby u nás něco nevídaného. Potom jsme ty záběry použili při přenosu. Na špici jel třeba Fredy Maertens, ten tehdy vyhrál profíky, a šup s tím střihem do přenosu.

Tehdejší přenosy asi byly technicky pro štáb dost zajímavé.

To teda byly. Žádné telefony nebo vysílačky. Jako novinář jsem absolvoval deset Závodů míru na motorce. I ve sněhu, jako v roce 1976. Ale jako televizní reportér jsem jezdil na motorce i na tehdy slavné severočeské Bohemii. Přijel jsem ke kameramanovi Pavlu Křížkovi, domluvili jsme se, co má natočit, a já si napsal čísla závodníků v záběru. V polovině etapy jsme předali kazetu s poznámkami policajtům, a ti ji buď helikoptérou, nebo na motorce odvezli na náměstí do Nového Boru, kde byl režisér Pavel Pospíšil. Já si mezitím na motorce psal komentář. Režisér obraz podle skriptu ustříhal, pak se k tomu stejným způsobem přidala druhá část včetně cíle a rozhovorů. Já mezi tím dopsal komentář a 45 minut po dojezdu se vysílalo. Do toho se dneska nikomu moc nechce. I proto možná byla cyklistika v televizi tak populární – vysílaly se všechny cyklokrosy, silniční Lidice, mistrovství republiky… Dneska se na to všichni vykašlou. Je to o lidech a nadšení.

A byla i sranda. Vzpomínám, jak jsme i inscenovali scénky při závodě. Řekl jsem jednou klukům: Heleďte, nic se neděje, tak co kdybyste divákům předvedli, jak cyklista třeba chodí na záchod. A oni že ano, a tak jsme to natočili.

Tvoje kariéra televizního komentátora trvá čtvrtstoletí. Víš, co je třeba tréma nebo obava před vysíláním?

Spíš pokora. Když si uvědomíš, kolik lidí tě poslouchá, tak prostě trému v tu první chvíli mít musíš. A hlavně, jak jsem už říkal: Cyklistická fanouškovská obec u nás je hrozně fundovaná. Lidé toho o cyklistice vědí, znají techniku. Já si kolikrát říkám, že to je fakt skvělý. Fanoušek sedí doma, na zdi má dvoumetrovou televizi, v ruce pivo, a já před sebou malý monitor, na stole haldu papírů, sleduji další dva monitory a ten člověk s pivem v ruce čeká na mou chybu. Ale to si nestěžuji. To je realita. Je to moje práce, kterou musím udělat co nejlépe. Třeba i pro toho diváka s tím pivem, který si přenos zaplatil třeba tím, že má kabelovou televizi nebo UPC Direkt. Pro mne je třeba odměnou, když mi mistr světa Martin Ručínský – ale nejen on – řekne: „Já tě obdivuju, jak můžeš pět hodin pořád mluvit!“ A já mu říkám, že obdivuju jeho, že těch pět hodin vydržel. A on mi odpověděl, že se dozvěděl spoustu zajímavého, nového.

Máš nějaký komentátorský vzor?

Nevím, jestli vzor, ale Karola Poláka považuji za šlechtice mezi sportovními komentátory. Štěpán Škorpil je také komentátorská špička se skvělým hlasem a vědomostmi. (pozn. redakce, dnes také komentuje Eurosport). Hodně mi dal Vít Holubec. Člověk, který toho o sportu a komentování věděl fakt hodně. Dneska je zajímavý Robert Záruba, který má zase místo hlavy puk.

Mimochodem: na jakém kole jezdíš?

Začínal jsem se sériovým favoritem, pak jsem měl F 1 s campou, pak přišel další favorit. Potom jsem měl štěrbu se shimanem, pak titanové morati a teď mám basso s alu rámem a celokarbonovou zadní stavbou s rekordem. Ročně najedu tak 4-5 000 km. Na jaře a na podzim na Kypru – to je pro mne cyklisticky zaslíbený ráj.

Vím také, že jsi autor řady knížek. Ani nevím, kolik jich přesně je. Vzpomínám si na Zlatou knihu cyklistiky nebo na Zlatý expres o Antonu Tkáčovi.

Jsem dost línej člověk, ale je jich přesto třináct. První byla o Janu Kodešovi. Napsal jsem také povídky o příbězích našich slavných sportovců. Tou poslední knihou byla Léta hokejového zločinu o našich hokejových mistrech světa, kteří byli v padesátých letech odsouzeni do kriminálu. To byl původně seriál ve Stadionu, který se v osmašedesátém nedal dokončit. Knihu jsem dopsal po revoluci. Do té doby ležely policejní spisy k případu s razítkem Přísně tajné. Bylo dost zajímavé, když jsem po dvaceti letech přišel k manželce zesnulého hokejisty Bohumila Modrého. Paní Erika – Švýcarka, která bydlela v Žitné ulici – opatrně otevřela a povídá: „Jste to vy?“ A já povídám: „Ano. Já to jdu dopsat.“

To byl smutný příběh. Ale budeme muset končit, kapacita článku se blíží ke konci. Obligátní historku z natáčení máš?

Mám jich bezpočet. Taková zvláštní byla při jednom cyklistickém závodě, kdy se jeden ze závodníků rozhodl, že vykoná tu vážnější potřebu za jízdy z kola. Stáhnul kalhoty a druhý závodník z mančaftu ho tlačil. Bohužel, zadní kolo začalo fungovat jako ten čert na vyorávání brambor. To jsem netušil ani já, ani můj řidič Olin Koryčan. Vyřítili jsme se ze zatáčky a vlítli rovnou za ně! A to bys viděl, jak jsme v cíli byli pihovatí a jak zaváněli…

(rozmlouval Kany)

foto: Petr Hejna (foto na kole) a Kany (studio)

Robert Bakalář

Věk: 68

Manželka: Zuzana

Děti: syn Robert

Záliby: víno bílé i červené, kolo

Oblíbený závodník na silnici: Ján Svorada, Pavel Padrnos, Oscar Freire

Oblíbený závodník MTB: Miguel Martinez, Julien Absalon, Radim Kořínek

Oblíbený cyklistický závod: všechny, ale Tour de France nejvíce

Jaké kolo používám: Basso (alu rám s celokarbonovou zadní stavbou)

Současná průměrná rychlost na kole: 26,5 km/hod.

Oblíbená trasa na kole: náměstí Republiky –letiště, Jeneč, Rudná, Karlštejn a zpět. Nebo: Kralupy, Velvary, Neratovice, Praha nebo: Praha - Slapy. Na Kypru kamkoliv.

Největší zážitek: setkání s Eddy Merckxem, rozhovory o cyklistice s Oscarem Freirem, Gilbertem Simonim, Miguelem Martinezem

Ukázku Robertova komentáře z jedné z letošních etap Tour de France si můžete poslechnout zde: videoalbumy.azet.sk/tour-de-france-2008-etapa-9-10km-part-1/xduvqq0FbKfgNARJ/?i9=6dda952ca924