Test, Merida One-Forty 800

Čistokrevný all-mountain v té nejryzejší podobě, tak by se dala označit nová Merida One-Forty. Stočtyřicítkový zdvih je zárukou terénní univerzality, tedy schopnosti popasovat se jak s náročnými pasážemi, tak ujet větší porci kilometrů. Pokud se takový bike postaví s maximálním promyšlením veškerých detailů, může nabídnout nemalý přesah i do okolních kategorií, což je případ ostře žlutého fullu, který prošel naším testem. Zdánlivý designový minimalismus souvisí hlavně s funkcí, současně od prvního okamžiku překvapila nekompromisní tuhost rámu, doplněná o příkladný průběh pružení, výrazně podpořený plovoucím uložením tlumiče. Nezaměnitelný rukopis Meridy posledních sezon je sympatický a zkoušený 27,5“ model One-Forty 800 s cenovkou 77 990 korun je jeho typickým představitelem.

Žluťásek, jak jsme během testování v italských Alpách full láskyplně nazývali, se od prvních metrů ukázal v nejlepším světle. Zadní zdvih 140 milimetrů je doplněn stopadesátkovou vidlicí Revelation, nechybí pevné boostové osy, teleskopická sedlovka a hravá geometrie. Koncepční spřízněnost s aktuálními řadami One-Twenty a především One-Sixty je naprosto zřejmá. Testovaný stroj z hlediska nabízených zdvihů sice spadá do all-mountain kategorie, samotnou lehkostí jízdy má však možná blíže k trailbiku.

Za vším hledej funkci

Jestliže jsme zmiňovali určitou optickou subtilnost konstrukce, zdání klame. V reálu tak duralový rám působí pouze při pohledu zboku, a to díky výraznému zploštění hlavních trubek s netradičním průřezem. Výsledkem je nekompromisní tuhost jak celková torzní, tak i boční v oblasti středového pouzdra či celé zadní stavby. Položená hlava je podobně dominantním prvkem jako výrazné prohnutí prakticky všech rámových trubek. Prostor k manévrování nad rámem je příkladný a zahnutí sedlové trubky, za přispění krátkého představce, posouvá jezdce nad zadní kolo. Už z toho lze vyčíst, že by One-Forty měla být skvěle ovladatelná.

Koncepce funguje na principu jednočepu s přepákováním a umístění hlavního čepu lze označit za současnou klasiku. Zásadní je však to, co se děje před ním. Máme na mysli zmiňované plovoucí uložení tlumiče, jež je v tomto případě z hlediska funkce mnohem výraznější, než tomu bývá u jiných kol s obdobným řešením. Ramínko, které je součástí kyvky a na němž je uchycena pístnice tlumiče, je o něco delší, takže by již z principu měl být zajištěn lineárnější průběh pružení. Především ale nadstandardní citlivost, nejen zkraje zdvihu.

Spodní ramena zadní stavby jsou dost mohutná, vynikne dimenzovaná konstrukce hlavního čepu, a naopak subtilnější sedlové vzpěry. Jediným dílem, který působí trochu jednodušeji, je vahadlo přepákování tlumiče. Dražší modely jej mají jednodílné, zatímco zkoušený bike využívá dvojici samostatných plochých dílců. Současně je však nutné podotknout, že je vše dokonale funkční a tuhost použitým řešením jakkoli netrpí.

Tlumič RS Deluxe s trojicí pozic ovládací páčky nabídne za všech okolností nastavení přesně odpovídající terénu, v němž se pohybujeme. Plná aktivita, lehce přitažená komprese pro jízdu běžným terénem a plný lockout – víc si nelze přát. Stejně tak sada Sram GX Eagle je z hlediska řazení bezchybná a jediný dvaatřicítkový převodník byl díky nejmenšímu desetizubému pastorku z naší strany zcela akceptovatelný. Kombinace pro výjezdy 32x50 neznamená omezení, takže jezdec nebude ani v hodně prudkých stoupáních toužit po menším převodníku. Dnes už takřka nepostradatelným doplňkem je teleskopická sedlovka, zde s logem Kind Shock a příjemně provedenou páčkou dálkového ovládání. Líbily se nám bytelně působící kliky, stejně tak jsme byli spokojeni se širokými ráfky a především s brzdami Code R. Brzdný výkon byl jednoduše fantastický, a to v jakýchkoli představitelných podmínkách, byť se na 140tkový full mohou zdát brzdy skoro až předimenzované. Mohou, ale nemusí, neboť svým projevem je testovaný bike nečekaně blízko modelu One-Sixty a pocitově se zdá být zdvih bezednější, nežli bývá v této kategorii zvykem.

Plus(k)ové body

Alfou a omegou vytříbeného projevu bylo z našeho pohledu výše popsané plovoucí uložení tlumiče, kdy se patrnější progresivita dostavuje až k úplnému konci zdvihu, jehož využití je v praxi takřka stoprocentní. Aniž by musel být terén hodně tvrdý, a především aniž by s tím souvisel občasný chod nadoraz. Pokud bychom již z vlastní zkušenosti neznali jízdní projev modelu One-Sixty, byli bychom v tomto případě ve tvrdším terénu přesvědčeni, že jej máme právě pod sebou. 45mm představec, jízdní pozice posunutá více vzad, se skvělou odezvou na zatažení za široká řídítka. Bunny-hop zvládá kolo bez námahy a klopené zatáčky jsou jeho nejpřirozenějším kolbištěm.

Bike však přesto spadá trochu jinam, neboť dokáže být i dostatečně svižný při celodenním brouzdání krajinou. V prudších výjezdech sice vyžaduje o maličko výraznější nalehnutí na řídítka, ovšem adheze zadního pláště je hodně sebevědomá, na čemž se logicky podílí také pružení. Hlavně jsme ve stoupáních nemuseli krotit vrozenou živost řízení - ani při pomalém šplhání do prudkých stojek nebylo třeba křečovitě svírat řídítka a snažit se o jízdu rovně. Merida i v takových okamžicích držela přímý směr bez našeho velkého soustředění.

Na asfaltu jsme uvítali stoprocentní lockout vidlice i tlumiče, nicméně to už maličko odbíháme od přirozeného terénu, pro nějž byl testovaný bike koncipován. Nejblíže jsou mu kamenitá koryta, kořeny, dropy a klopenky, jež však dokáže projíždět svižně i opačným směrem než jen dolů. Pláště o šířce 2,6 palce jsou zárukou dokonalé adheze, což podpořil vzorek Maxxis Minion DHR II a Rekon. One-Forty je někde na pomezí standardní „sedmadvacítky“ a její pluskové verze, přičemž použitá šířka obutí nám přijde jako optimum. Kombinace trakce a stále ještě celkem solidní rychlosti byla skoro nečekaná.

Precizní vedení do zatáček je zásluhou také zmíněné tuhosti rámu, podpořené rovněž boostovými osami. Celková navážená hmotnost 14,9 kilogramu v testovaném ikselku se na papíře může zdát vyšší, ale realita je maličko jiná. Pokud by nám při jízdě někdo řekl, že právě sedláme bezmála patnáctikilový bike, nevěřili bychom. Pocitově jsme kolu před zvážením hádali o dobré kilo méně. Ne že bychom na něm chtěli dát stovkový maraton, ale i přes hrubší široké pláště dokázalo jet poměrně svižně. Nastavíme-li si standardní výkonnostní posed, ani větší kilometrová nálož nemusí být nereálná.

Nejlepší vizitka kola na nás však čekala hned na samém počátku testu. Představte si, že vám dá někdo bike, který vůbec neznáte, bezprostředně před technicky náročnou pasáží, a vy si na jeho projev musíte navykat v těch nejméně příznivých podmínkách. Přesně to jsme trochu neplánovaně učinili s Meridou One-Forty, s níž jsme se po vyndání z auta okamžitě postavili na start sjezdu poměrně těžké alpské trati. Aniž bychom měli alespoň pár sekund na sžití s kolem, už jsme proplouvali jednu klopenku za druhou. Již v ten moment jsme věděli, že sedláme dokonale vyladěný full. Položenější vidlice byla jedním z prvků navyšujících pocit jistoty, zkrátka bike nabízející ničím neředěnou radost z jízdy, ovšem bez nepříjemných vedlejších efektů, mezi něž mnohdy patřívá okleštění schopností k normální jízdě. Testovaná Merida zvládá oboje.

Pokud chce například bývalý bike-maratonec začít koketovat s tvrdším ježděním a rád by posouval své dovednosti na lávkách a klopenkách za městem, One-Forty mu bude velmi příjemným společníkem a maximálně mu pomůže ve snažení. Současně na ní však objede i podobnou kilometráž, na niž je odjakživa zvyklý. Nová One-Forty by zkrátka měla být trefou do černého.