Přezouvání budoucnosti

Naše jarní návštěva továrny firmy Remerx ve Slavičíně se nesla nejen v prohlídce výroby ráfků a drátů, ale také v probírání budoucnosti cyklistického průmyslu a hlavně vývoje sportovní cyklistiky. Zakladatel značky, Ing. Remeš, je člověk, jehož přehled o cyklistice není zaměřen jen na kola a ráfky, ale bere kolo jako celek, kde každá součást má svoji roli. Jeho názor na vývoj závodní cyklistiky v závislosti na současných trendech různých průměrů kol, typů plášťů a uchycení zadních kol rozhodně stojí za interpretaci. V kanceláři firmy, umístěné nad atomovým krytem druhého stupně, jsme tak ještě před důkladným prozkoumáním kompletní výroby ráfků téměř hodinu diskutovali o tom, jakým směrem by se mohla závodní cyklistika ubírat a co všechno ji ovlivní.

Lze dnes cyklistiku brát ještě jako celek nebo už je třeba ji členit na závodní a tu „lidovou“?

Dnešní rekreační cyklisté využívají kola v podstatě buď pro sport, pak má levnější obdoba závodního horského kola smysl, nebo pro přepravu z místa na místo a tam by mohlo dojít k výraznému zjednodušení. Trojpřevodník a devět pastorků je totiž v některých městech zcela zbytečnou záležitostí. Proč nevyrobit jednoduchý a lehký rám s jedním či třemi převody, odstupňovanými podle charakteristiky cílového místa jízdy. Pro kolo používané jako dopravní prostředek ve městě by to znamenalo zjednodušení i zlevnění. Na druhou stranu spousta Čechů je stále ještě závodníky, takže chtějí mít i na běžnou jízdu více převodů a sportovnější stroj. Závodní cyklistika bude ovšem stále více specializovaná.

Kam by se měl tedy ubírat vývoj ve světě sportovního MTB?

V první řadě je vidět nástup tří průměrů kol, který je v podstatě logický. Každý průměr by mohl vyhovovat jinak vysokému jezdci a také odlišnému charakteru trati. Když jsem sledoval závod světového poháru v Belgii, bylo vidět, že tam kvůli členité trati nebyly devětadvacítky moc ve výhodě, protože jejich horší akcelerace jezdce omezovala. Kdo měl devětadvacítku, musel počítat s tím, že kvůli horším dynamickým vlastnostem ztratí nějakých šest procent výkonu. Navíc si vezměte, že devětadvacítka má zhruba o tři centimetry vyšší těžiště, takže průjezdy zatáčkou jsou o něco obtížnější. V Belgii bych tedy volil šestadvacítky.

Naproti tomu domácí okruh v Novém Městě na Moravě je díky dlouhým stoupáním a kořenovým pasážím na devětadvacítky ideální, tam se jejich potenciál ukáže naplno. Zajímavé tedy bude sledovat, co přinese olympijský okruh v Anglii, který je svým charakterem někde uprostřed a tedy by měl logicky nahrávat nejmladší kategorii dvacet sedm a půl palce. Ta se totiž jeví jako ideální kompromis. Bude hodně zajímavé sledovat, na čem který jezdec olympijský okruh pojede, protože i tohle ovlivňuje další vývoj ve světě MTB a pokud by uspěl někdo na sedmadvacítkách, může to jen uspíšit jejich rozmach.

Budou tedy jezdci volit mezi několika rozměry kol?

Každá trať by mohla mít své specifické kolo, podobně jako se dříve přezouvaly pláště, tak se budou přehazovat kola. Šestadvacítka bude kopírovat terén s každým jeho výmolem a bude nejlépe zrychlovat. Devětadvacítka pojede spíše po povrchu po jakýchsi vlnách díky delší stopě a bude tak jistější a komfortnější, ale s horší akcelerací. Třetí rozměr by mohl být někde uprostřed, takže si vezměte, že jezdec může mít tři kola se třemi rozměry ráfků a ještě navíc třeba další tři v celoodpružené verzi.

To už je trochu utopie, volit mezi šesticí kol podle trati.

To ano, je to jen teoretická úvaha, ale na druhou stranu by mohlo vzniknout kolo s univerzálním rámem pro sedmadvacítky, na který by bylo možné nasadit i šestadvacítky a pouhou výměnou vidlice i devětadvacítky. Tam je nutné mít jinou délku vidlice, ale rám by se dal zkonstruovat univerzální. Samozřejmě hovoříme o profesionální cyklistice a bohatých týmech, ovšem marketing může všechno nastavit jinak. My jsme schválně vyrobili trojici ráfků ze stejného profilu a slitiny ve všech třech průměrech. Jelikož jde o naprosto stejné ráfky, je zajímavé, jak se liší hmotnostně. Hodnoty 380, 394 a 420 gramů, vzestupně dle průměru nejsou postupně zase tak rozdílné, ale odstup mezi šestadvacítkou a devětadvacítkou je už obrovský a na rotující části je to hodně, navíc i rozdíly v pláštích toto navýší. Záleží ale také na výpletu, zda bude tuhý a bude dobře přenášet výkon. Lehký pružný výplet může znamenat také výraznou ztrátu při přenosu sil. Důležitá je také účinnost přenosu energie v závislosti na průměru kola. Čím delší je totiž vzdálenost povrchu pláště od středu náboje, tím více se účinnost snižuje. My připravujeme jednoduchý testovací stroj, který bude schopen změřit míru účinnosti u každého upnutého kola. Když zatížíme pedál hmotností 50 kg, tak teoreticky docílíme toho, že vzhledem k použitému průměru kola a výšce pláště dosáhneme rozdílu v účinnosti až sto milimetrů na ose kliky. Tento jev samozřejmě nezahrnuje setrvačné vlastnosti, jde jen o účinnost přenosu sil, kterou budeme schopni každému, kdo si do stroje upne kolo, okamžitě sdělit. Ovlivňujícím faktorem totiž bude nejen průměr kola, ale i výška pláště a vzorku, které prodlouží vzdálenost kontaktního bodu s terénem od středu kola a tím sníží účinnost.

Bude tedy výkon ovlivněn pouze průměrem kol?

Nejen tím, vzhledem k rozmachu pevné zadní osy bude dalším prvkem, který je nutné sledovat, i jeho nasazení při olympiádě. Pevná osa s naváděcími drážkami usadí náboj v rámu mnohem jistěji než standardní rychloupínák. Při tak výrazných silách, které v oblasti náboje a kazety působí, je pevné spojení logickým krokem. Navíc plocha osy, větší průměr ložiska a rozestup drátů na přírubě nabídnou ještě lepší přenos dynamických sil. V případě dobře seřízené kotoučové brzdy se zadní kolo po opětovném nasazení vlastně nepohne, takže nebude brzda škrtat.

Rychloupínák ale nabídne rychlejší vyjmutí kola, nebude v případě defektu jistější spojení spíše omezením kvůli časové ztrátě při opravě?

Jestliže máte defekt, už těžko při cross country sjedete časovou ztrátu. Výhodou pevné osy je kromě tužší zadní stavby i fakt, že vzhledem k citlivosti desetistupňové kazety na přesnost řazení je eliminován možný posun osy náboje v patkách a rozladění řazení. U osmičkových či devítkových systémů to tak nevadilo, ale desítka v tomto případě jenom získá. Na lehkém karbonovém rámu se pak může při agresivním dobrzdění či doskoku stát, že se zadní kolo lehce posune v patkách, případně že rám v tomto místě napraskne. Pevná osa toto díky tuhému spojení eliminuje, ideální by bylo vyrábět rámy s oběma patkami, výměnnými podle požadovaného typu náboje a provedení osy. Pevná osa je prostě jedna z velmi pokrokových věcí, které můžou nabídnout hodně. Další oblastí spekulací je použití klasických nebo bezdušových plášťů, tam je stále ještě mnoho otazníků.

Jste zastáncem klasického provedení s duší nebo bezdušáků?

Bezdušové pláště jsou v hodně těžkém terénu v nevýhodě, protože plášť je tam namáhán nejen vertikálně, ale ve všech osách. Usazení pláště v ráfku je tedy stěžejní, a pokud se v zatáčce plášť na ráfku lehce vychýlí, může ztrácet tlak. Obrovskou výhodou je tedy galuska, která drží mnohem lépe na ráfku, je nahuštěná na mnohem nižší tlak většinou do dvou atmosfér a pracuje jako celek. Galusky ovšem nejsou pro všechny, takže řešení by mělo být někde jinde. Profesionál může mít galusku nebo bezdušový systém, ale ten je při opravě defektu náchylný na snadnost obutí. Těsnější bezdušový plášť totiž nemusí být snadné sundat z ráfku a dát do něj duši.

Podle mě by mělo dojít k výraznějšímu vývoji v oblasti duší, aby došlo ke snížení jejich hmotnosti a zvýšení odolnosti. Padesát až šedesát gramů vážící duše s odolnou konstrukcí by mohla být ideálem. O tuto hmotnost je totiž obvykle proti klasice navýšen bezdušový plášť. S lehkou duší by tedy neměl být takový problém s opravou v terénu a jezdec by získal jistotu. Hlavně při maratonech, kde je na výměnu duše více času a ztráta se dá dohnat. Na XC s technickými depy budou lepší galusky. Možná že polyuretanové materiály budou v konstrukcích duší určitým řešením.

Vše tedy bude o tom, jaký typ závodu pojedu, pak by se dalo spekulovat o výběru kol, obutí a systému s duší nebo bez, případně nasadím galusku. Proti začátkům, kdy jsme volili hrubší či jemnější vzorek plášťů podle povrchu to bude dokonalá alchymie.

Děkuji za rozhovor.

Jiří Uždil