Pořizujeme si „veterána"

Nostalgie, toto slovo je stále častěji skloňováno ve všemožných souvislostech, a byť určitá davová retro vlna již lehce pominula, naopak sběratelství a s tím i mnohdy související vidina rozumně uložených finančních prostředků stále sílí a láká další a další jedince. A netýká se to zdaleka jen historických automobilů nebo motocyklů, ale třeba i kol. Ty opravdové veterány se většinou mohou pochlubit dobou vzniku mezi válkami, ideálně jsou ještě výrazně starší.

My se však na následujících řádcích chceme zaměřit na mnohem modernější šlapací stroje, navíc pro zcela rozdílnou komunitu potenciálních zájemců - a sice hlavně na biky z devadesátých let. Raketový nástup horské cyklistiky, její následná popularizace a s tím spojený velmi rychlý vývoj MTB techniky se za prvé postaraly o to, že tím pomalu nejběžnějším kolem je dnes lehká celoodpružená karbonová devětadvacítka, a za druhé se biky z první poloviny devadesátých let a dokonce i některé novější staly postupem času jakýmisi cyklo-oldtimery. Byť terminologií autoveteránistů by zde možná bylo na místě spíše slovo „youngtimer". Ve srovnání s evolucí automobilu horské kolo urazilo podobnou cestu za ani ne poloviční dobu. Jinými slovy - o jaký kus se vyvinula automobilová technika za druhou polovinu dvacátého století, zvládlo jízdní kolo, ať už horské či silniční, za posledních přibližně pětadvacet let. Takže stroje z počátku vývoje MTB, zvlášť pak s různě atypickou konstrukcí či od těch „správných" značek, jsou dnes již sběratelsky poměrně zajímavé. Ne že by najednou stály statisícové částky, ale už se odrazily ode dna, lidé si jich začínají více všímat a jejich cena rozhodně nebude klesat, spíše naopak.

Co nás přitahuje ke starým bikům?

Mnohdy je to skutečně jen čistá nostalgie, tedy vzpomínka a připomenutí toho, na čem jsme před lety jezdili, či po čem jsme toužili, a nemohli si to třeba v dané době splnit. Z části může mít svou „vinu" rovněž naprostá dokonalost současné cyklistické techniky – dokonalost, která už může být po mnohé pravověrné nadšence snad i nudná. Je to vlastně podobné, jako se v době dokonale funkčních přehazovaček nebo odpružení najdou (pro mnohé nepochopitelně) zastánci singlespeedů s pevným rámem i vidlicí. Byť vlastnění cyklo-veterána je trochu jiné v tom směru, že na něm vyjedeme spíše výjimečně, případně vůbec. Podobné kolo má totiž nejčastěji „kochací" úlohu - na stěně v dílně, pracovně a v případě hodně tolerantních manželek třeba i v bytě.

Pořídit si jen tak pro radost starý bike je stále velmi dostupnou záležitostí, jíž mnohdy spraví několik tisícovek, byť zajímavější kusy od kultovních značek jsou často v řádech desetitisíců. Na rozdíl od historického auta či motorky je u starého kola značná výhoda v tom, že může být stále, bez větší námahy provozuschopné a rozhodneme-li se projet, po dohuštění kol po pár minutách vyrážíme. Nemůže se stát, že jej nenastartujeme, a i pokud se náhodou něco pokazí, díky skutečně jednoduché technice to většinou snadno vyřešíme. Takže staré kolo, a lhostejno či stoleté či 25letý bike, si zkrátka můžeme užít, kdykoli dostaneme chuť se pomazlit s něčím jiným, než je současný hlavní proud.

V případě hardtailu z počátku 90. let si užijeme mechaniku řazení se sedmi pastorky, silničářsky předkloněný cross-countryový posed, mnohdy nic moc výkonné cantilever brzdy nebo každý ráz plně přecházející do našich rukou a zad. Chvilku nás to bude určitě bavit, jen při delší jízdě si uvědomíme, jak moc jsme současnou technikou rozmazlení. Což však neznamená, že si starý bike nevychutnáme, zvlášť v případě pokrokových celoodpružených koncepcí může být jízda komfortní i dnes. Ovšem teorie, že budeme takové kolo běžně používat, asi brzy vezme za své. Je to podobné, jako kdybychom chtěli mít autoveterána na každodenní celoroční civilní použití. Jestliže ale nutně potřebujeme zkombinovat retro bike s tím na běžné ježdění, existují kola, jež jsou z hlediska jízdních parametrů stále konkurenceschopná a přitom si z pohledu sběratelského drží svou cenu. Patří sem třeba všechny modely Morati, ale i některé další.

Pokud již nějakou dobu opravdu pokukujete po MTB-veteránu, je pravděpodobné, že jeho úloha bude ve finále z velké části jen „visící". Což však rozhodně neznamená, že kolo nemusí fungovat. Naopak, pouze dokonale zachovalý stroj dokáže přinést ono uspokojení, a to nejen optické z nepoškozených dílů, laku nebo zcela autentického osazení, ale především mechanické. Ono pohlazení po bikerově duši totiž zafunguje na sto deset procent až ve chvíli, kdy vezmeme za brzdovou páku a cítíme velmi přesné a čisté dosednutí špalků na ráfek, případně když se stiskem řadicí páčky ucítíme dokonalou zpětnou vazbu od obou měničů. Pouze tyto okamžiky a procítění mechaniky kola nás totiž aspoň chvilkově navrací zpět do devadesátých let. Zrak je tedy nutné doplnit ještě nějakým dalším smyslem, aby efekt účinkoval naplno – podobně jako když se po třiceti letech usadíte do škodovky sto dvacet, takové, jakou měli vaši rodiče, a nasajete onu zvláštní vůni, která vás přenese v čase. Pokud máme doma takový starý bike, občasné osahání veškerých jeho funkcí či poťukání na stěnu tenkostěnných chrom-molybdenových trubek rámu nám umožní užít si ten okamžik, kvůli němuž si oldtimera jakéhokoli druhu pořizuje stále více lidí.

Které značky, které modely?

Nejvřelejší vztah logicky míváme k tomu kolu či materiálu, jež jsme sami kdysi vlastnili. To bývá většinou první kamínek do mozaiky, která postupně přejde v menší či větší sběratelství. Pokud jsme v devadesátých letech měli „obyčejného" diamond-backa či wheelera, je dost pravděpodobné, že dříve či později na nějaké podobné kolo natrefíme, třeba i za dva až tři tisíce. Naopak z jiných modelů spadajících do střední třídy se pozvolna stala kultovnější záležitost, což platí třeba o GT Karakoram nebo některých modelech Trek, případně o téměř všech sportovních a závodních hardtailech Heavy Tools. Zaniklé značky, nebo ty, jež se na dlouhou dobu z trhu vytratily a ztratily klasickou evoluční kontinuitu, jsou samozřejmě sběratelsky podstatně zajímavější. Takže ve chvíli, kdy se v inzerci objeví Alpinestars, domácí Campione či třeba malosériový Aerobike, bývá velmi rychle takový bike či rám prodán. Ale jsou i výjimky, například takový Hooger Booger rozhodně nepatří mezi nejvyhledávanější kousky, přestože je nevšední jak svou značkou, tak mnohdy i konstrukcí rámu. Samostatnou skupinu představují stroje, jež se staly kultem vlastně už v době svého vzniku, ať už pro nekřesťanské ceny, či technickou stránku. Takový Mountain Cycle San Andreas byl skutečně unikátem již v polovině devadesátých let, a pokud jej někdo získá, již se jej nejspíš nezbaví, přestože jízdně není žádným zázrakem, a totéž platí třeba o fullu Klein Mantra. Mezi sběratelské záležitosti s pozvolna stoupající cenou dnes patří prakticky všechny modely zmíněných značek a k tomu můžeme přidat třeba Trek Y (neboli „kytara"), Cannondale Super V, Delta V a další, či třeba původní modely značek Yeti nebo Rocky Mountain. A samozřejmě existují biky, k nimž máme určitý patriotský vztah, což platí například o zmíněné značce Morati nebo třeba Olpran v době její největší slávy. Zlatě či černo-bíle lakovaný model Mike, ať už se standardním, či křížovým rámem z doby, kdy značku reprezentovala Katka Neumannová a Mike Kluge, jsou dnes velmi zajímavé, byť jen pro určitou skupinu zájemců.

A ceny? MTB-veterány nejsou určitě pro každého, pořizují si je nejčastěji skuteční fandové, třeba bývalí závodníci, a především obdivovatelé cyklistické techniky. Ani mezi těmi nejpoptávanějšími modely zatím však nejsou takové, u nichž bychom svou investici nějak znatelně zhodnotili, pokud se nám tedy nepodaří nějaká extrémně výhodná koupě. Současně je pravda, že skutečně zajímavé a především autentické biky se v prodeji objeví spíše výjimečně, neboť jsou již mnohdy v rukách sběratelů. A pokud ti „pouští" něco ze své kolekce, je to nejčastěji z důvodu, že třeba sehnali tentýž bike v méně použitém stavu, případně podstatně autentičtější z hlediska osazení. I nadále je ovšem ideální doba, jestliže se rozhodneme nějaký starý bike pořídit, pokud jsme se tedy nezamilovali zrovna do těch sběratelsky nejzajímavějších modelů, které si již drží svou cenu. Což je případ třeba již zmíněné značky Klein i několika dalších. Zatím mezi sběrateli naštěstí není příliš „spekulantů" jako ve světě auto a moto veteránů – tedy lidí, kteří by uměle vyháněli cenu nejpoptávanějších modelů do nebeských výšin. Zkrátka ti, co doma shromažďují „oldschool" biky, jsou stále z valné většiny opravdoví srdcaři, a nikdo naštěstí zatím nepřemýšlí způsobem „staré biky – to je dobrá komodita.!"

Na co z techniky se zaměřit?

Koupě konkrétního „oldschool" biku je především o náhodě. Rozhodně to není tak, že když se rozhodneme pořídit křížový Scott Evolution Pro z roku 1992, můžeme vybírat z deseti exemplářů v různém stupni zachovalosti. V nabídce se objeví jedno konkrétní kolo a my musíme zvážit, zda ano, či ne. A pokud ne, tak tím možná riskujeme, že se v prodeji již tentýž bike v dohledné době nevyskytne. Nebo se naopak objeví za lepší cenu a mnohem zachovalejší - trh s ojetými koly je v tomto ohledu nevyzpytatelný. Takže pokud se objeví bike, který nás zajímá, musíme zvážit, zda o něj stojíme i přes jeho patrné mechanické poškození či ztrátu autenticity osazení. Jen málokdy se totiž objeví stroj nepoškozený, ve zcela autentickém stavu.
Jako příklad jsme vzali jeden model z naší redakční sbírky, který je mimochodem na prodej a jehož detaily vidíte na fotografiích. Rok výroby 1990, svou značkou sběratelsky poměrně nezajímavý, zpracováním rámu a naprosto netknutým osazením Shimano Deore LX naopak celkem výjimečný. Původní, skoro nejetá sada, autentické brzdové špalky i ráfky, vše navíc funguje jako nové. Tedy kolo, na kterém se dá okamžitě a bez jakýchkoli dalších investic jezdit, a majitel si na něm užije onu autenticitu s pocitem návratu do doby, kdy bylo zde použité „eliksko" aktuální sadou. Nechybí oválné převodníky Biopace, řazení STI s dvojicí páček pod sebou, původní pěnové gripy a sedlo Selle Bassano, představec ITM stejně jako původní ráfky Araya CV-7. Zajímavostí je krásně zpracovaný rám pocházející od italské malosériové značky Silingardi, jejíž logo bylo možné v téže době spatřit i na dalších komponentech. Nápis Silingardi se nalézá na plastickém naletovaném plechu na horní trubce, přičemž samotná loga na té spodní se často lišila, neboť Federico Silingardi produkoval své ručně stavěné rámy pro několik značek. Konstrukční pokrokovost (na tehdejší dobu) dokládá monostay vzpěra zadní stavby s velmi netradičním užitím letované rámové spojky, nechybí vnitřní vedení brzdového bovdenu a „superoversize" hlavová trubka, samozřejmě se závitovým složením. Mimochodem, samotná značka byla založena v roce 1990, takže zde prezentovaný bike pochází z prvního roku výroby. Pro našince je však daný výrobce rámu celkem nezajímavý, a prakticky tentýž bike s logem GT, Trek, Scott nebo Marin by si majitele našel ještě výrazně rychleji.

Pokud už si podobné kolo pořizujeme, bude dobré dbát na autenticitu. Na internetu se dá u většiny modelů největších značek vyhledat, jaké asi bylo jejich sériové osazení, i když pochází třeba z roku 1993. Zjistíme zde, jak vypadala kompletní sada daného roku a který díl je na kole třeba měněn za novější. V případě námi prezentovaného biku jsou originální třeba i pedály Deore LX či brzdové čelisti spadající do o stupínek vyšší řady Deore DX. Cantilevery LX totiž nebyly nic moc hezkého, a řada výrobců proto volila luxusnější čelisti. Vlastně jedinými nepůvodními díly jsou pláště, řetěz a kazeta, což je vzhledem k 25letému stáří celkem dobrá bilance. Právě na systém pohonu je dobré se při posuzování stavu kola zaměřit, neboť dobově korektní převodníky Biopace bychom sháněli opravdu těžko.

Podobné je to s ráfky – pokud jsou třeba hodně probržděné, případně s náboji. Vyloženým průšvihem pak bývá třeba nefunkční řazení či poškozené měniče s nadměrnou vůlí. Zde často nezbude, než se pídit po jiných dílech, byť s trochou trpělivosti jde občas i poškozené dvojpáčkové řazení STI rozchodit. Konstrukční jednoduchost a velké mezery mezi jednotlivými pastorky jsou navíc mnohdy téměř všespasitelné, a po instalaci nových lanek a bovdenů nejednou vše funguje téměř stoprocentně, nejsou-li komponenty řazení příliš ojeté, s nadměrnými vůlemi. A totéž platí třeba u brzd. Výhodou jsou zjednodušené koncepce řazení, ať už je to SIS řazení sad Deore DX a XT, případně podobná „siska" špičkových sad Suntour (XC Pro, XC Comp, XC Expert), jejichž polohovací mechanismus je prakticky nezničitelný.

Biky-veterány se začínají v inzerci objevovat stále častěji. Mnohdy se jedná o stavby jen částečně respektující dobovou korektnost, výjimečně se objeví model ve zcela autentickém stavu. Sběratelský, zhodnocující se potenciál je jistě pro mnohé důležitý aspekt, zda si starou věc pořídit, či nikoli. A samotná značka ještě nemusí znamenat, že bude po všech jejích modelech poptávka. Pakliže se vrátíme třeba ke Kleinu, tak je největší poptávka po původních strojích z doby, než tohoto výrobce převzal pod svá křídla koncern Trek, čímž Klein přišel o celou řadu svých typických znaků.

Mezi sběrateli „oldschool" biků je proto největší zájem o původní hardtaily Attitude či Adroit, a mnohem menší poptávka je třeba po novějším fullu Adept, jenž je pouze jakýmsi převlečeným modelem Gary Fisher Sugar. To se však stále bavíme o tom, které biky jsou nejvíce poptávané, a u jakých je tedy větší potenciál případného zhodnocení. Pokud ale můžu hovořit za sebe, neřešte to a kupte si takový bike, který vám udělá radost, uspokojí vaše smysly a okoření vaše vzpomínky. A vůbec nehleďte na to, zda se za deset let jeho cena zdvojnásobí. Díky takovému spekulování totiž i mezi nadšenci a sběrateli vzniká jakýsi hlavní proud. Tedy ten „mainstream", od kterého se přece opravdoví srdcaři chtějí nějak oddělit...

Jan Kadečka