Poraďme si v nouzi!

Improvizace - toto slovo asi nejlépe vystihuje naše počínání při technickém problému, pakliže nás nesnáze potkají dále od civilizace a s nedostatečným technickým vybavením. Případně se vším potřebným nářadím, ale bez nezbytného náhradního dílu. Zkrátka si najednou musíme poradit s defektem, prasklým drátem, „přetrženým“ řetězem či jiným problémem, a hustilku, náhradní duši, centrklíč nebo nýtovač jsme si zapomněli doma. Jestliže jsme je nenechali na stole ležet společně s mobilním telefonem, pak problém nejspíš vyřešíme zavoláním o pomoc manželce či kamarádovi, ale co když jsme daleko od všech, kteří by nám mohli pomoci? Například na zahraniční cyklo-dovolené? Případně nechceme nikoho prosit o pomoc a nutně si musíme poradit sami – třeba z důvodu jakési bikerské cti? Nebo abychom nebyli za pitomce, kteří vyrazí na projížďku bez nejzákladnějšího vybavení…

Důvody nouzové opravy v terénu mohou být různé, jejich cílem je pokračování v jízdě a návrat k domovu „po ose“. Některým starostem můžeme předejít prevencí, mezi niž patří třeba vyšší tlak v pláštích či použití těsnicího tmelu, případně preventivní výměna některých dílů. Jiným problémům však často nemáme šanci zabránit. Co si počít v nouzi, když při defektu nemáme náhradní duši ani lepení, ale jen hustilku? Nebo když se rozhodneme zachraňovat nebožáka, jenž má s sebou náhradní duši s autoventilkem, přestože na jeho kole jsou ventilky galuskové a s nimi související menší otvory v ráfku? Naše zkušenosti popsané na následujících řádcích možná u někoho vzbudí údiv - reálná možnost opravy v nouzových podmínkách může být mnohdy překvapující a výsledek plně funkční.

Pokud si vybavíte první vydání již téměř kultovní Velké knihy o bicyklech z první poloviny 90. let, možná si vzpomenete na kapitoly věnované nouzovým opravám. Dřevěný šroub kliky vyřezaný z kusu špalíku, případně řídítka či pedál nahrazené kusem klacku – tak tímto směrem se zde vydávat nechceme, byť nám jsou rustikální věci sympatické. Nebudeme ani vycpávat plášť namísto duše suchým listím a trávou, což nám kdysi radili v jednom cyklo-časopise. Defektu kola se však naše nouzové opravy týkat budou.

Uzel na duši – vtip nebo funkční řešení?

První z našich neobvyklých oprav přišla na praktické otestování loňské léto, když jsme byli s kolegou Jirkou jako jediní čeští novináři pozváni na testování Eurobike Media Days do alpského Kirchbergu. Trávili jsme jej převážně na trailové až freeridové trati, ale mimoto jsme vyzkoušeli hezkou řádku XC či maratonských modelů, čerstvě odprezentovaných novinek kolekce 2016. A přestože naprostá většina strojů s vyššími zdvihy logicky spoléhala na tubeless systémy, pár maratonsky zaměřených biků vsadilo na pláště s duší – jaký to přežitek…

Jedno z takových kol jsem první den vyfasoval a automaticky spoléhal, že jeho bezdušový systém bude téměř blbovzdorný. To byl ostatně důvod, proč jsem pozornost věnoval hlavně tomu, abych s sebou v batohu měl foťáky, blesk, diktafon a další nezbytnosti. K tomu hustilky (na kola i na tlumič), univerzální multiklíč s montpákami a nýtovač. Jinak nic. Náhradní duše? Proč? Půjčuji si daný full, necháváme se vyvézt lanovkou a sám pokračuji po hřebenech kolem horských jezer. Mám v plánu sjet kamenitým úvozem a štěrkovými serpentinami do údolí a k našemu městečku se dostat z druhé strany.

Najednou syčení a rychlý defekt zadního kola. Během okamžiku zjišťuji, že na tubeless set a těsnící „mlíko“ se zde nehraje. Duši ani lepení nemám, jen hustilku, a k našemu hotelu je to od oka tak deset kilometrů. Volám kolegovi Jirkovi, zda náhodou není poblíž. Právě fotí kolo kousek od lanovky a nabízí mi, že za mnou do půl hodiny dorazí. K tomu v žertu nadhodí, ať zkusím udělat na duši uzel, že prý to kdysi jeden závodník udělal na Beskid Trophy a údajně to fungovalo. Dobrý vtip, Jirko!

Ale co, za zkoušku nic nedám, říkám si. Vytahuji tedy duši z kola a nacházím dva procvaklé otvory vedle sebe. V tomto místě duši překládám a snažím se co nejblíže u přeložení udělat na duši uzel. Povede se, koukající konec duše je i po velmi silném dotažení uzlu hodně krátký - zůstává však otázkou, zda duše půjde nafouknout na 29“ obvod. Postupně ji tedy vkládám za průběžného lehkého dofukování do ráfku a daří se ji celkem rovnoměrně usadit. Přítomnost uzlu může mít teoreticky trochu podobný efekt jako usazování dvojice zatavených konců u duše Rubena Gaadi, napadá mě. Následuje nasazení patky pláště a velmi opatrné nafukování. Vše zatím drží a já se postupně méně bojím dosáhnout použitelného provozního tlaku, od oka okolo dvou a půl atmosféry. Na plášti není jakkoli patrné místo, kde se na duši nachází uzel, usazuji kolo do zadní stavby a vyrážím, byť zatím dost opatrně.

Pokud byste čekali, že bude takto nouzově „opravené“ kolo při jízdě nejisté, budete mile překvapeni. Sice plášť pocitově lehce „kope“, ale rozhodně ne natolik, aby byla jízda nepříjemná. A hlavně drží tlak! Dokonce stupňuji tempo a po pár kilometrech skoro zapomínám, jakou „čuňárnu“ mám vlastně v zadním kole. Když testovací bike vracím a vysvětluji zástupcům značky, že je v zadním kole uzel na duši, aby to opravili, náramně se baví. Chtěl bych vidět jejich výrazy, když sundali zadní plášť – takhle se v Čechách řeší defekty…

Rychloupínák v roli pilníku

Další, velmi neodborně působící oprava kola následovala během tohoto podzimu. Vracím se ze silničního „švihu“, v nohách asi 120 kilometrů, když nedaleko Karlštejnu potkávám dvě dívky stojící u cesty a zoufale se snažící o stažení pláště z ráfku horského kola kvůli defektu. Co bych to byl za gentlemana, kdybych nezastavil a nepomohl? Když se mi po určitých peripetiích daří plášť s velmi těsnou patkou stáhnout z ráfku, majitelka kola mi podává náhradní duši, načež obracím oči v sloup. Připomnělo mi to okamžik, jak jsem před lety (také na cyklo-tréninku) zachraňoval maminku s malým synkem, kteří měli u své stařičké škodovky píchlé kolo. Poté, co jsem od jiného řidiče vyprosil klíč na povolení šroubů a nakonec vítězoslavně auto (s úplně prohnilými prahy...) zvedl do vzduchu, tak se ukázalo, že na rezervě má paní prázdnou, prořízlou pneumatiku. Proč o tom píšu? Náhradní duše, již mi zde dívka podala, měla autoventilek, zatímco její horské kolo spoléhalo na ventilky galuskové. To samozřejmě nemusí být problém, pokud by použití autoventilku byl přizpůsoben také otvor v ráfku. Nebyl, co teď?

Přece se nevzdám, stačí sehnat vrták nebo kulatý pilník. Nejbližší vesnice asi tři kilometry, za hodinu se začne šeřit a já nemám světla. To musím zvládnout sám, jak by zpíval Božský Karel. Ráfek přece není tak tvrdý, je to „jen“ hliníková slitina. Beru tedy svazek klíčů, vybírám ten od redakce (zdá se nejostřejší) a dávám se do postupného zvětšování otvoru v ráfku. Skutečně se velmi pozvolna zvětšuje, droboučké kovové piliny jsou toho důkazem, materiál na klíči přitom neubývá. Jde to však ukrutně pomalu. Jedna z dívek bere do ruky vyndaný rychloupínák a ptá se: „Touhle tyčkou by to nešlo?“ „Jasně, máme pilník!“, nato radostně odpovídám. Pokud jste si mysleli, že jedině MacGyver vyrobí z hnojiva na kytky trhavinu či ze součástky kola regulérní pilník, jste na omylu! Ostrý závit na konci ocelové osy rychloupínáku si skutečně s hliníkovým ráfkem poradil parádně a po pár minutách pilování byl otvor pro autoventilek hotov. Takže dívky byly zachráněny a já jsem svou cyklomechanickou čest neztratil…

Obě výše popsané opravy se na první pohled mohou jevit velmi diletantsky. Vlastně takové jsou, ale dokázaly v nouzi hodně pomoci, a o to šlo. Máte-li nějakou podobnou zkušenost, kdy se i velmi neodborně vypadající řešení problému ukázalo jako dokonale funkční, určitě nám o svém nápadu či praktické zkušenosti napište do redakce, a to na mail cykloservis.h@seznam.cz.

(kad)