Pes a cyklista

Pes a cyklista

Jedete si poklidně krajinou a vesničkami. Nic vás nemůže rozhodit, protože je krásně a vy si mimo sportovní údržby svého zchátralého těla pěkně čistíte hlavu od všedních starostí. V tom ale brzdíte. Několik metrů před vámi se ježí pes, pomalu a rozvážně míří proti vám, zlověstně odhaluje zuby a vrčí. Nevíte, co máte dělat. Když se přiblíží ještě více, nakopnout ho? To nepůjde, je moc velký a taky by to mohl být poslední nápřah vaší nohy v životě, protože vám zbyde už ta jedna poslední. Nebo raději zařadit těžší převod, otočit se a ujíždět zpátky? Nemáte šanci, pes vás během pár šlápnutí doběhne a s chutí vám urve kus lýtka. To mu moc chutná. Granule, kterými ho doma krmí, mu už nejedou. Prostě, pro vás se změnila poklidná vyjížďka v totální drama.

Asi málokterý cyklista nepřišel do styku se psem. Tedy, pokud jste cyklista a opravdu jezdíte častěji než jednou za rok. Takové setkání je většinou nepříjemné a asi uznáte, že jste měli trochu nebo více strach. Nikdy totiž nevíte, jaký pes vás chce atakovat. A pokud psům nerozumíte, psa sami nemáte, těžko budete odhadovat, co pes chce.

Článek o cyklistech a o psech jsme otiskli v Cykloservisu asi před deseti lety. I tehdy jsme se ptali našeho kamaráda, cyklisty, nyní i golfisty, ale především skvělého veterinárního lékaře s dlouholetou praxí MVDr. Jana Kňákala. Hovořme o něm familiérněji jako o Honzovi, protože Honzu znám opravdu velmi dlouho. Projel jsem s ním na kole opravdu hodně lesů, poseděl často v hospodách a teď k němu docházím i s naším Border teriérkou Agnes. Honza patří opravdu mezi ty nejlepší veterináře v Praze. Než si založil soukromou praxi, byl šéfem veterinářů v pražské Zoologické zahradě a dodnes mu odtud vozí složité případy šelem, třeba na operace. Honza zvířata, a psy zvláště, miluje a samozřejmě doma nějaké psy má. Kdo ho zná a slyšel ho někdy o zvířatech vyprávět, musí uznat, že obyčejné vyprávění se změní v naprosto fundované informace protknuté zajímavostmi. A věřte tomu, že Honza o zvířatech opravdu rád vypráví.

A tak po deseti letech jsme ho zase požádali o povídání o psech, o jejich chování a o všem, co se týká problematiky pes - cyklista. Něco se za tu dobu změnilo. Lidé mají rádi jiná plemena, blondýnky také vyměnili své mazlíčky za jiné rasy a psů je zase o něco více. Jeho minulé odpovědi pro Cykloservis byly tak kvalitní, že text použila i cestovní kancelář Adventura jako učební materiál při školení cyklistických průvodců. Ale nechme už hovořit Honzu Kňákala.

Začněme zostra. Setkal ses ve své ordinaci s případem, že byl přiveden pes, který pokousal cyklistu?

Případů, kdy je přiveden pes, který někoho pokousal, máme několik desítek do roka. Že by se majitel konkrétně přiznal, že jeho miláček pokousal cyklistu, to ne. Spíš řešíme, že pes zraní člověka. Z legislativy je dán přesný postup, jak se má postupovat, jak má postupovat i majitel zvířete, třeba psa, kočky, fretky atd. Ze zákona musí být všechna tato zvířata naočkována proti vzteklině.

Vztekliny se tedy lidé asi bát nemusí

Pokud tě nepokouše divoce žijící zvíře, třeba liška, kuna nebo jezevec, tak vzteklina nehrozí. Dá se říci, že drtivá většina psí populace je proti vzteklině u nás očkována. Nic by tedy hrozit nemělo, ale stoprocentní to samozřejmě není. Určitě jsou v republice majitelé, které své zvíře očkovat nedávají.

Ty působíš v Praze, kde máš asi přehled o počtech psů.

Uvádí se, že v Praze je 300 000 psů a z toho je 250 000 registrovaných. Myslím si, že tady je naočkována proti vzteklině většina. Podle mého odhadu by jich klidně asi deset tisíc naočkováno nemuselo být. Ale to je opravdu jen odhad. Přesně to nikdo nezjistí.

Vraťme se k legislativě, když pes poraní člověka.

Každý majitel zvířete, které poraní člověka, je ze zákona povinen navštívit veterinárního lékaře a nechat zvíře vyšetřit. Tady by měl předložit potvrzení o očkování. Pokud ne, je na to zase přesný postup, jak se má postupovat, jak mám postupovat já jako veterinář.

Co když majitel psa nechce k veterináři jít?

Postižený má právo s asistencí policie donutit majitele, aby psa k veterináři na vyšetření dovedl. Má právo ho nechat předvést.

Pojďme k plemenům. Nahodím třeba téma tzv. bojových psů, o kterých slyšíme stále častěji. Ale vím, že ty kategorii tzv. bojových plemen neuznáváš. Ale to nevadí, nemusíme spolu souhlasit, že? Nějak se mi zdá, že s těmito psy je stále víc problémů.

Já, když jedu na kole a nějakého takového vidím volně pobíhat, raději uhýbám jinam.

Název bojový pes je samozřejmě kravina. Promiň mi ten výraz. Bojový pes je mediální výraz. Je to vděčné téma pro média, když někoho napadnou. Bohužel, téměř nikde se neuvádí, že nejčastější plemeno, které zraní, pokouše člověka, není pitbul nebo stafordšír, ale jezevčík a červený kokr. A nejčastější plemeno, které zraní jiného psa, je německý ovčák. To je realita a jsou na to statistiky. Ale protože tito psi se zdají médiím asi jako příliš obyčejná plemena, tak je nezajímají. Když člověka pokouše pitbul, je to třeba pro televizi zajímavé a hodí se to jako první zpráva. Národ chce krev od plemen, ze kterých média udělala bojová. Musíš uznat, že když někoho kousne jezevčík, je to nezajímavé. Možná až stokrát ročně někoho poraní německý ovčák. Ale ten je pro média také nezajímavý.

Jak tedy nazývat tzv. bojová plemena, když říkáš, že to bojová plemena nejsou?

Jsou to prostě teriéři.

Já mám také teriéra. Nevypadá zrovna jako šelma. Malý, veselý, nezáludný.

Uvědom si, že každý pes, opravdu každý, je ochotný kousnout a každý pes je schopen kousnout. Ale je potřeba si uvědomit, že když pes poraní člověka, tak za to ten pes nemůže, může za to člověk, jeho majitel. Nebo ten kousnutý. Buď majitel nezvládl výchovu, nebo postižený, pokousaný se k psovi choval neadekvátně. Svým chováním psa donutil, aby ho kousl.

Já si pořád nedám pokoj s těmi bojovými psy. Neříkej, že by se alespoň jeden takový bojový pejsáneček mezi plemeny nenašel. Udělej mi radost.

No dobře. Jediný, který by se tak dal asi nazvat, je pitbul teriér, který byl kdysi, na začátku třicátých let, vytažený, vybraný z populace z agresivních jedinců amerického stafordšírského teriéra. Používal se a bohužel ještě používá na psí zápasy. Dlouholetým šlechtěním má vypracovanou agresivitu vůči ostatním zvířatům. Proto třeba laik od sebe pitbula a amerického stafordšíra naprosto nepozná. Liší se jen mentalitou.

Většina lidí od sebe plemena nerozezná. Jak se má takový cyklista orientovat, s jakým psem má tu čest, jak se třeba zachovat? Je na to šablona?

Samozřejmě není. Malý pes může zpanikařit, vběhne ti pod kolo a lehneš. A velký pes klidně může zaútočit.

Jak poznám psa, který je agresivní?

Je naježený, obnaží zuby a kmitá ocasem, který je nahoře, ze strany na stranu. Takový pes je připravený vyrazit. A samozřejmě štěká. Kolem takového psa bych jel opatrně, ne moc rychle, nehulákal bych na něj. Snažil bych se chovat tak, abych zbytečně neupoutával jeho pozornost. Když pojedu pomalu, pes nebude tak agresivně startovat, jako když kolem něho prolétne skupina rychlých cyklistů.

Pes, který štěká, nekouše, říká se.

To je pěkná blbost. Štěkot je především dominantní chování a také teritoriální. Pes upozorňuje, že tady to je jeho.

U jakých plemen být více ostražitý, když jedu kolem nich?

Byl bych ve střehu, když pojedu kolem psů jako německý ovčák, dobrman, howavard, kavkazský ovčák a pastevecká plemena obecně. Vůbec pozor na psy, kteří byli vyšlechtěni k hlídání. Buď k hlídání prostoru, nebo jako doprovod, strážce člověka.

A takové plemeno to má v sobě, nebo se musí hlídat učit?

Tato plemena to mají v sobě zakódované. Výchovou se buď takové chování potlačuje, nebo podporuje. Ale jak jsem říkal, mají to v sobě. Jestliže majitel psa v takovém chování podporuje, může se z něj stát neřízená střela, která je schopna ublížit kdykoliv a komukoliv.

Řekl bych, že je dost lidí, kteří mají takového nebezpečného psa dost nevychovaného.

To máš pravdu. Je to skupina lidí, kteří si neuvědomují, jakého psa mají, absolutně ho nezvládají. Jiní ještě ke všemu mají takového psa na léčení svých určitých mindráků. Dělá jim dobře, když se jich, vlastně jejich psa, ostatní lidé bojí. Účelově vedou svého psa k maximální agresivitě. Tak to také je.

Cyklista často potká německého ovčáka. Vysvětli, že takový pes často někoho zraní a přitom to je asi jedno z nejlépe cvičitelných plemen. To abych se příště klepal strachy, až zase kolem nějakého pojedu.

Ti mají výrazně zakódované hlídání svěřeného prostoru a bohužel většina z nich jsou neurotici. Když tedy pojedeš kolem, tak bere za své i teritorium i kus před plotem a za plotem. Má své vymezené území, které považuje za své. A to nemusí být ohraničené plotem. Takže bacha na něj, když budou otevřená třeba vrata od zahrady. Ale třeba když ho potkáš v lese, kde to není jeho, tak ti téměř nikdy neublíží. To se týká všech psů. Na volném prostoru tě nechají být.

Pořád nechápu. Německý ovčák je zpravidla jako služební pes vycvičený a takové problémy s ním mohou být?

No jistě. Sice poslouchá jako hodinky, když dostává povely, ale samostatně se často bojí a z toho plyne i možné napadení. Napadne, protože se bojí. Má skvělý výcvik, ale bojí se. To je prostě německý ovčák. Ono to je ale trochu složitější. Mohl bych povídat o únikové a kritické vzdálenosti od psa. Jakmile překročíš kritickou hranici, může být zle. Jinak to zvíře v podstatě nemá zájem jít s tebou do konfliktu. To se týká skoro všech zvířat, jakmile zvíře nenadále nepřekvapíš. Když tě předem dostatečně vidí, když tě cítí, nechá tě být. Jakmile ho překvapíš někde třeba ve křoví, vyjede po tobě. Je to přirozená zvířecí reakce. Jakmile zvíře cítí, že nemá možnost úniku, útočí. I krysa. Zkus ji zahnat do kouta, skočí po tobě.

Mám dojem, že chování psa se dá odhadnout i podle majitele, se kterým je venku. Pejskař cyklista by mohl mít výhodu.

Kdo má psa, tak to samozřejmě pozná. Už na dálku je často vidět, jestli majitel psa zvládá, nebo ne. To je takový nějaký instinkt majitelů psů. Jejich zkušenosti ze setkání s jinými psy a majiteli na procházkách. Tedy pokud jsou vnímaví. A pokud je majitel cyklista, svou roli tu hraje také pach cyklisty. Určitě každý s sebou neustále nese pachy i svého psa. Má načichlé oblečení, tretry. To ale také může být negativní signál pro cizího psa. Vždycky s sebou vezeš nějakou pachovou zprávu svého psa. Opravdu vždy.

Co pes z pachu vůbec vyčte?

Dominantní informace je, že pes pozná, jestli se bojíš, nebo ne. Jakmile pes podle pachu zjistí, že se bojíš, tak ti chce ukázat, kdo je tady šéf. Jakmile se bojíš, začneš vylučovat feromony strachu a u některých psů to může vyvolat negativní reakci vůči tobě. V tom případě je pro něj absolutně nepodstatné, jestli z tebe cítí tvého psa, nebo ne. Hlavní je v tom okamžiku, že z tebe cítí strach, že se něco s tebou děje.

Přiznám se, že mám také strach ze skoro každého psa, který se ke mně blíží. Právě proto, že většina psů je nevychovaná. Jak se mám chovat? Můžu třeba sedět na vyjížďce v hospodě a jde ke mně pes.

Chovat se přirozeně. Pes si tě očuchá, přečte si zprávy, které máš na sobě. Řekneš mu nějaké hezké slovo, podívá se na tebe a rozejdete se. Pes si čichem o tobě zjistil vše, co potřebuje. Je také dobré si nechat očichat svrchu dlaň. A taky chci připomenout, že psi většinou špatně snášejí pach alkoholu.

Vraťme se k praktickému výcviku člověka-cyklisty při setkání se psem, který se jeví agresivně. Má všechny znaky, jak jsi je popsal. Ježí se, obnažuje zuby atd. Jedu proti němu na kole, zřejmě jsem na jeho území.

Když opravdu vidíš, že cíleně běží na tebe, že je agresivní, máš dvě možnosti. První možnost je, že během chvilky vyvineš šedesátikilometrovou rychlost a ujedeš. Pes tak rychle opravdu běží. Takže tudy cesta většinou nevede. Druhá možnost je, že slezeš z kola a kolo dáš mezi sebe a psa. Pes přes kolo na tebe nepůjde. Pokud to není cíleně cvičený pes, což se asi přihodí málokomu, že na takového psa narazí. Pes má v takovém případě tendenci kolo obíhat. Nebude pro tebe problém se natáčet proti němu.

A dál?

Dál čekat. Nic jiného dělat nemůžeš.

Ale to může trvat dlouho. Pes si nedá říct.

To může. Bohužel. Můžeš mezi tím zavolat třeba někomu telefonem, že tě někde ohrožuje pes. Ale to je extrém. Psa to určitě bavit přestane. Neboj. Po čase zjistí, že to nemá cenu. Ty budeš vyklepanej a pes si půjde po svých. Tak to většinou končí. Taky můžeš zkusit stříknout mu vodu z bidonu do očí. Většina jsou zbabělci a zaženeš je tím.

Pozná se nějak, že pes přišel jen vyhrožovat, protože se bojí, od psa, který si skutečně do mě přišel kousnout?

Jakmile to je pes, který nemá ocas příliš vztyčený, má ho spíše vodorovně nebo pod úrovní hřbetu, tak ten jen zřejmě vyhrožuje. Taky když na něj bafneš, dupneš, uskočí a ocas dá mezi nohy. Bojí se. Pes, který se nebojí, má ocas hodně nahoru a neuskočí, když vyjedeš ty po něm. Ale bacha, většinou svou útočnou reakcí vůči psovi vyvoláš jeho agresivitu. Takže raději nevyvolávat konflikt.

Psa jsem nezahnal, jde po mně a kouše. Kam nejdřív? Jaké je jejich oblíbené místečko?

Většinou ti jde na lýtko nebo zadek. Ale samozřejmě většina lidí nastaví ruku. Po ruce jde automaticky ten pes, který je k tomu cvičený. Zřídka také po krku. Opravdu zřídka. A necvičený pes překusuje. Kousne jednou, podruhé vedle a tak dál. Cvičený pes kousne a drží.

Je vůbec možná psa přemoci, když se s tebou začne rvát?

Jde to, ale musíš vědět, jak na něj a nesmíš se bát. Pro většinu lidí to je ale zřejmě nemyslitelné. Pokud má třeba obojek, tak to je snazší, nebo když má ještě k tomu vodítko. Ale chce to cvik, zkušenosti a odvahu. Jakmile by se ti podařilo psa přidusit, pes uzná tvou výhru a začne se tě bát a uteče. Ale jak říkám, to zvládne jen profík nebo člověk, který s tím má zkušenosti. A těch je opravdu málo. Ale znovu zdůrazňuji, zásada je nevyvolávat nikdy se psem konflikt. To ostatně platí také u lidí. I zkušený boxer nebo karatista raději z konfliktu uteče. Pokud je tedy normální.

Došlo k tomu, že pes mě přeci jen kousnul. Co teď?

Kousnutá rána od psa je vždy infikovaná. Pes má na zubech neustále bakteriální plak, který, když se dostane do tkáně, kde je tma, vlhko, teplo a není tam vzduch, tak se mu daří velmi dobře. Má ideální podmínky pro zánět. Tyto bakterie jsou anaerobní, tedy takové, kterým se velmi dobře daří v prostředí bez přístupu vzduchu. Infikovaná rána začne být komplikovaná druhý až třetí den po úrazu. Zásada je taková, že co nejdříve po kousnutí ránu pořádně, co nejvíc vypláchnout vodou. Čím více, tím lépe. Snažit se vypláchnout co nejvíce bakterií. A nikdy tu ránu neuzavřít. Nezasypávat zásypem, nenatírat žádnou mastí ani nezalepovat náplastí. Rána musí být otevřená, co nejvíce přístupná vzduchu. A také ji případně vymývat lihovými roztoky. Většina ran po kousnutí nekrvácí, pokud nezasáhne cévní řečiště, nebo ti psí zub netrefí nějakou žílu. Kousnutí je tupá, kompresní rána, kdy zuby drtí kapiláry, a tak to tolik nekrvácí. No a potom vyhledat co nejdříve lékaře. Zjistit majitele, návštěva zvířete u veterináře. O tom jsme již mluvili.

Je teď někde u nás vzteklina?

V současnosti není žádné hlášení výskytu vztekliny. Ale opatrnost musí být vždycky. To,že není hlášení, nemusí znamenat, že někde třeba není. Být nakažen vzteklinou znamená být v ohrožení života a léčba také není zrovna příjemná.

Jsem cyklista, pořídil jsem si psa. Samozřejmě ho chci naučit, aby nereagoval negativně na cyklisty, protože jsem to okusil na vlastní kůži, co to je, když po mně jde pes.

To je samozřejmě o výchově. Od malička. Obecně socializovaný pes nikdy nereaguje neadekvátně. To bychom si mohli třeba tři dny povídat o výcviku. Ale obecně se dá říci, že nejdříve je potřeba psa socializovat. Zvyknout ho na ruch kolem, na auta, ve městě na tramvaje, množství lidí i na jiné psy. Aby ho nic nepřekvapilo, aby nebyl ze všeho vykulenej, aby se nelekal. Vozit ho autem, dopravními prostředky. Zvyknout ho na život kolem. Tedy i na cyklisty, kteří ho míjejí. To je základ pro následný výcvik. Socializace se provádí zhruba od druhého do pátého měsíce věku. To je období, kdy pes nejvíc tyto věci vnímá, kdy se učí novým podnětům. Když se v tomto období naučí nevšímat si cyklistů, tak už si jich nebude asi všímat nikdy. Pokud se ovšem nestane, že ho nějaký zraní. To může způsobit, že po nich půjde. V zásadě je potřeba neplést si výchovu psa s jeho cvičením. To je stejné jako u dětí. Psát se třeba ve škole naučí doma vychované i nevychované dítě. Jaké chování si dítě zafixuje zhruba do tří let věku, tak u psa to je právě do těch pěti měsíců věku.

Pořídil jsem si psa a samozřejmě s ním chci jezdit na kole, aby vedle mě běhal.

Nikdo si nemůže myslet, že vyrazí na dlouhou vyjížďku na kole a psa hned vezme s sebou. I pes potřebuje potrénovat. To je stejné jako u lidí. Postupně ho zatěžovat. I po zimě, kdy je pes především doma, někde pod stolem u páníčkových nohou. Samozřejmě k tomu také patří dobré a kvalitní jídlo. Zase jako u lidí. Pes klidně napoprvé uběhne hodně, ale dobře to není. Může ho to dost odrovnat. Také opatrně s běháním po horké silnici, po asfaltu vůbec. Pes si může pěkně zrasovat polštářky na nohou. Spíš bych volil běh po polních cestách, po lese. Že má pes problémy při běhu, se pozná většinou tak, že často mění tempo, běží nepravidelně.

A nějaké závěrečné slovo o psech, o zvířatech vůbec?

O zvířatech bychom si mohli povídat dlouho. Pes má své priority, ví, kde je jeho místo, i když jako smečkové zvíře by chtěl být vždy šéfem smečky, tedy i v lidské rodině. Dělám se zvířaty opravdu dlouho a pořád mě často překvapí. Jednu historku na závěr. V ZOO jsme potřebovali občas uspat jednoho šimpanze, kterému jsme dávali léky. Jinak to nešlo. Uspávalo se šipkou z foukačky. On vždycky věděl, kdy mám foukačku nabitou šipkou a kdy ne. Přitom jsem nabíjel šipku vždy úplně jinde. Choval se jinak, když bylo nabito, schovával se. Když byla foukačka prázdná, nic si z ní nedělal, vysmíval se mi. Nikdo nechápal, jak to je možné.

Děkuji ti za rozhovor

Ptal se Kany