Pasta, aqua, bici

Tohle italské tréninkové zaklínadlo pro cyklisty nezní moc vábně, zvlášť pro Čecha, jenž si namísto těstovin dá občas rád nějaký ten brambůrek, zelíčko či knedlíček a nejlépe ještě kombinaci houskového a bramborového. Jenže možnost strávit osm předvelikonočních dní ve Finale Ligure, tedy mekce italského endura, za těstovinovou dietku rozhodně stojí. Těstoviny, voda a kolo, tak zní v překladu název článku, v němž se chci ohlédnout za mým výletem do míst, o nichž poslední roky mluví snad každý fanda endura, píše se o něm na každém bikovém webu, jezdí se tam závody světové EWS série a skoro to vypadá, že kdo tam nebyl, jako by ani neměl právo jezdit na celoodpruženém biku s vyššími zdvihy.

Jenže ono je to stejně jako se sjezdem, freeridem, endurem a dalšími disciplínami, které zažívají v průběhu posledních dvaceti let vlny popularity a úpadku. Enduro je teď skoro na vrcholu, nebo možná ještě kousek před ním, takže se jezdí do „enduro specific“ lokalit, jako se předtím jezdilo hlavně na lanovky do bikeparků nebo se seskakovalo z kdejaké zídky a dropu. Křivdil bych ale, kdybych řekl, že tahle poslední zájmová vlna nemá nějaký valný význam a že nemá smysl cestovat za dokonalým svezením víc jak dvanáct hodin autem přes kus Evropy. Právě naopak, pokud chcete prožít opravdový „terénní“ orgasmus, vyplatí se tuhle předehru v podobě dlouhé cesty absolvovat, protože pak už nastává jen nekonečná rozkoš.

Naše výprava měla to štěstí, že dva členové disponují dodávkou VW Transporter, takže se devět lidí mohlo pohodlně poskládat i se vším materiálem, odrazit z východočeského Policka směr pražský Zličín, tam doplnit zásoby (důležité pro ty, kdo nechtějí utratit valuty za dražší italské pivo) a pak přes Mnichov, Lindau, švýcarský průsmyk San Bernardino na italské Milano, dále směr Janov, Savona a Finale Ligure. Švýcarská dálniční známka je bohužel nutná investice, ale lze jet i mimo dálnice nebo Rakouskem směrem přes Lago di Garda. Co se týče ubytování, lze jej objednat přes Booking.com předem, případně v období od podzimu do jara někde v kopcích nadivoko kempovat, ale takhle mimo sezónu lze najít ubytování i na místě. Pokud nechcete bydlet přímo v centru dění, tedy Finale Ligure, doporučujeme apartmány Residence Holidays v sousedním městečku Pietra Ligure, jejichž majitel tvrdí, že mu tam začíná jezdit víc Čechů než Němců a cena za vybavený šestilůžkový apartmán byla 400 eur na sedm nocí. V ceně byla navíc garáž, kam jsme si mohli dát kola, oservisovat je a nechyběla ani zahradní hadice pro jejich očistu. Přes řeku je také supermarket Basko (musíte brodit nebo to kilometr objet přes most) a místo je poměrně klidné, vzdálené 700 metrů od pobřeží.

Teď ale už k tomu, proč sem našinec vyráží, a to jsou traily, dvě stovky kilometrů trailů, tuna trailů, prostě taková koncentrace, že z toho nechápete. Jednotlivé hřebeny kopců totiž od pobřeží vybíhají až do 1400 metrů a lze si tak vybrat, kde budete ten který den jezdit. Celý region je totiž rozdělen do deseti „oblastí“, které mají své jméno a v trailové mapě, kterou lze v místě dostat jak v ubytování, tak v bikeshopech, jsou barevně odlišené. Orientaci na trailech tak usnadňuje kromě zmíněné mapy především řada mobilních aplikací, kdy je dobré mít stažené mapy a také se podívat na hodnocení a popis trailů na www.trailforks.com, protože ne všechny traily jsou ideálně značené, respektive hlavně místo jejich startu, které lze snadno minout, pak už většinou trail neztratíte, tedy pokud neodbočíte na nějakou jeho další variantu.

Co se týče dopravy na traily, pokud nehodláte tři hodiny stoupat až nahoru na hřeben, můžete si zaplatit lokální vývozy, které se pohybují kolem deseti eur za osobu a jízdu, přičemž kola vám vezou na vleku, ale vývozci jsou raději, pokud zaplatíte paušální poplatek padesát eur za celý den nebo pětatřicet za půl dne (samozřejmě se ceny mohou lišit). Jestli ale nemáte pořádného enduro fulla alespoň za sto tisíc, budete ve společnosti Italů, Němců, Francouzů či Angličanů vypadat jako socka. Tolik celokarbonových endur od Santa Cruz jsem pohromadě nikdy neviděl a na trailech jednoznačně vedou, hned následované výrazně dostupnějšími kousky od YT, za nimi je v závěsu Canyon, Specialized, Propain, Cube, Yeti, Commencal, Lapierre či Cannondale, zatímco další značky už jsou hodně v menšině a neviděl jsem snad jediné GT. Tohle byla opravdu přehlídka toho nejluxusnějšího endurového materiálu, jenž se pak ve městě doslova povaloval na hromadách u každé kavárny nebo zmrzlinárny. Příjemné je, že i když se vyvážíte na začátek trailů vlastní dodávkou a sdílíte parkoviště s lokálními vývozci, nikdo vás neprudí, že mu ubíráte kšeft a zabíráte místo. Ani v úzkých zatáčkách nebyli místní agresivní a prostě se s klidem uhnuli na krajnici, tedy pokud jste to neudělali vy jako první. Míra tolerance je tady hodně vysoká, což platilo i na trailech, kde nikdo nekřičel a nebojoval o pozici vpředu. Jinak by to ale v Itálii nešlo, což bylo jasné po návštěvě centra, kde se prostě zbytečně netroubí, a mezi štrúdlem aut se proplétají skútry, cyklisté, běžci (na pobřeží je totiž jedna hlavní silnice a chybí cyklostezka) a do toho se vy snažíte začlenit na kole obtěžkaném igelitkami s nákupem z místního marketu. I přes na první pohled chaotickou dopravu má všechno svůj řád a hlavně klid.

Teď ale už na traily, které jsme načali hned po příjezdu v oblasti Melogno u oblíbené hospody Din, ozdobené uvnitř mimochodem i plakátem s podpisem rallye jezdce Honzy Kopeckého. Jedno auto jsme si nechali v údolí na parkovišti na náměstíčku v Calice Ligure a druhým (devět lidí a devět kol se do krátké T5 vážně vleze) se vyvezli právě na Melogno (980 m), odkud vybíhá hodně oblíbený trail Roller Coaster (úžasně pohodový začátek s kameny, plynulými zatáčkami, několika padáčky, přecházející v takovou houpačku s pár skalkami, že školní dávky dřepů proti tomu byly výsměch), z něhož lze odbočit na traily Poste (prudké sypající se zatáčky s kameny s kupami listí, stále na brzdách a až na pár míst celkem nezábavný, pouze s odměnou v podobě vodopádu s tůní na koupání dole u dojezdu) či Rebel, aktuálně nazývaný Ale & Ale (dokonalá záležitost pro vyznavače pětimetrových prudkých padáků s klopenkou na konci, občas proložených vracečkou s nějakou skalkou). Na tyto traily, z nichž každý je rozlišený v mapě barvou dle stupně obtížnosti ( zelená-lehká, modrá-střední, fialová-těžká, černá-velmi těžká) se najíždí právě z Roller Coasteru, jenž jezdce dovede do areálu Madonna Della Guardia (600 m), ležícího na stejném hřebínku. Sem lze odbočit i z asfaltového stoupání na Melogno a centrálním místem je historická kaplička s krásným výhledem do údolí. Ten si při našem průjezdu užívala parta italských výrostků s lahváči při poslechu tklivých a snad i nábožensky zaměřených písní, což nás dost zaskočilo. Od kapličky jsme jeli trail Kill Bill, jenž má úžasné flow, několik hodně dobrých techničtějších pasáží a má varianty jedna a dvě, vedoucí víceméně souběžně. Ještě před příjezdem ke kapličce lze odbočit na dokonalou černou záležitost Cavatappi, která je plná vraceček, přejezdů skal, prudkých padáků a dropů, nechybí jí kamenné nebo štěrkové úseky a když to dáte bez pádu, dole musíte nakonec ještě překonat potok přes kládu nebo brodit. Melogno a Madonna Della Guardia tak poskytnou dostatek zábavy na několik dní a většinou končíte dole v Calice, případně lze odbočit z hřebenu vpravo a údolím dojet po turistické stezce traverzem a pak skrz olivové hájky až do Pietra Ligure. Kdo má ale chuť trochu stoupat, od hospody Din může za hodinu zdolat nepříliš náročný technický okruh s výživným výjezdem směrem k vysílačům nahoře a návratem v podobě řady zatáček zase k hospodě. Tam doporučujeme dát si Caffé Corretto s grappou, které vás sice chuťově moc nenadchne, ale nakopne vás tak, jako předtím sedlo při nárazu do balvanu pod listím na Poste trailu.

Od vesničky Melogno jsme jeden den jeli po asfaltce ještě výš až ke staré vojenské pevnosti a odtamtud po vlastní ose objeli hřeben až pod vrcholek Monte Carmo (1389 m – posledních 200 metrů se kolo nese - hnus) , pod nějž rovněž fungují vývozy a jde o areál Pietra Ligure – Val Maremola. Dobře, ošidil jsem to a nenesl kolo posledních padesát metrů až ke kříži na vrcholu, ale ze sedla pod ním startuje jeden z nejúžasnějších trailů našeho týdne, Karma Trail, jenž byl součástí EWS v roce 2017. Začíná klopenkami s vracečkami, pokračuje kameny, skoky a jakmile se dostane do údolí k potoku, přechází v balvany a místy až trialové pasáže. Tady chcete křičet nadšením nebo bolestí z unavených rukou a nechápete, jak to někdo mohl jet jako erzetu na jeden zátah a ještě naplno. Destičky tady dostanou co proto a charakter trati, měnící se každých sto výškových metrů, musí nadchnout. To ale neplatí o následném stoupání, jímž jsme se rozhodli vrátit do výchozího bodu pod vrchol Monte Carmo. Nejdříve traverzování po lesních cestách a pak úmorný výjezd, kde nás předjel Land Rover s vlekem plným kol a kabinou usmívajících se bikerů. Elektrocyklistu, který nás míjel těsně před vrcholem jsem měl chuť za jeho „tschus“ usmrtit proudem z jeho vlastní baterky. Nahoře ale pominutí vyčerpaných smyslů přešlo a trail Tampa, táhnoucí se nejdříve po pastvinách, kde byli divocí koně, následně po hliněných stezkách lesem a pak přecházející v kamenitá koryta zatáček, kde by člověk nerad šel i pěšky, byl úžasnou odměnou, umožňující dojezd až na základnu. Když pak cestou dolů sledujete strmé stěny hřebenu, kde jste před chvílí projížděli, nechápete, že tam vůbec může vést nějaká sjízdná cesta. Večer pak po náloži „špaget s čímkoliv“ ležíte na posteli, pohupujete se jak plankton a očekáváte spánkovou nirvánu, z níž vás ruší jen trénink místních fotbalistů, jinak oslavujících úspěch domácího borce Ciccio Caputa.

Další den těžce rozhýbete bolavé tělo a je tady další nálož trailů, tentokrát směrem do oblasti Nato Base, což je jedno z nejprofláklejších míst v regionu. Jde o bývalou vojenskou základnu na hřebenu, kam lze zase dojet autem (loňský zákaz vjezdu byl odstraněn) kde se točí několik větrníků elektráren a vybíhají odsud traily Ingegnere či Crestino, první z nich začínající stoupáním na hřeben a následně plný zatáček, skoček a dole kamenných ploten a skalnatých úseků. Tady se ukázalo, na co je dobrá „ploutvička“ na přilbě Troy Lee jednoho z německých enduristů, kteří nás předjížděli. Umí vytvořit krásný zásek na větvi nízko ohnuté nad přeskokem potoka, která jezdce doslova srazila k zemi a jeho kolegové jej tam opatrně křísili. Člověk si užívá adrenalin, ale tak nějak zapomíná na riziko, které v tomhle terénu v podstatě číhá na každém metru. Traily nás dovedly do níže položené oblasti Feglino, kde lze najet i na asfaltku a z ní spadnout na trail Little Champery, což je variace na pohádku tisíce a jednoho sestupáku, kde padáte klopenkami dolů a tam vás čekají schody, bláto, zatáčky a skalky, abyste končili někomu těsně vedle vjezdu do stodoly. Ohořelé stromy podél trailu působí trochu strašidelným dojmem, ale i tohle je jedno z rizik, které tady hrozí. Base Nato je ale startem řady dalších trailů, jejichž síť je opravdu hustá a směřují i na druhou stranu hřebene pryč od moře, stačí si jen vybrat.

Kromě těchto a dalších oficiálních trailů až skoro u moře jsme absolvovali i výjezd „mimo mapu“, kde jsme jeden den věnovali doslova kozím stezkám, začínajícím na hřebenu nad městečkem Balestrino. Tam je nutné nastoupat na vrchol ke staré vojenské pevnosti, odkud se vám odhalí úžasný výhled na hřeben před vámi, táhnoucí se až k moři, na obou stranách lemovaný městy v údolí. Tady začíná krátký padáček dolů k novostavbě futuristické kaple, následovaný výjezdy a sjezdy po stezkách, jejichž povrch je jako kamenné struhadlo. Dokonalé výhledy na moře a okolní hřebeny střídá balancování v bočním větru a pak klesání po „struhadle“, které si vyžádalo několik výměn cvaknutých duší. Tohle není zábavný umělý trail, ale ryzí biking, za nějž nás čeká odměna v podobě sjezdu až téměř k moři. Rozhodně neškodí vyměnit napůl umělé traily plné enduristů za něco podobného, kde navíc potkáte jen pěší turisty.

Za těch osm dní jsme toho samozřejmě projeli víc a určitě za to stojí i traily těsně nad Finale Ligure v místě San Bernardino, kde je bujnější vegetace a trasy mají více středomořský charakter, navíc můžete spadnout až do Finale na náměstí, kde si u monumentálního oblouku dáte zmrzlinu a pokorzujete na pobřežní kolonádě pod palmami. Víc bikerů ale sedí na náměstí v Orco, které má komornější a útulnější charakter.

Na závěr se ještě sluší pár doporučení ohledně výbavy, aby se našinec na trailech nedivil. Pomineme to, že většina cizinců jezdí v integrálkách, nicméně chrániče kolen a loktů se s ohledem na množství kamenů určitě hodí, stejně jako širší bezdušové obutí, odolné místním trnům a proti kamenům nejlépe vybavené uvnitřní protiprůrazovou vložkou. Stošedesátkové zdvihy jsou ideálem, byť to dvě účastnice naší výpravy jezdily na dvanáct let starých šestadvacítkách se stovkovými zdvihy a delším představcem, což místní „obrněnce“ dost vyvádělo z míry. Teleskopická sedlovka je nutnost, stejně jako dostatek vody a jídla, pokud chcete být na hřebenu delší dobu a nesjíždět až do údolí k hospodám. Na konci dubna jsme měli ideální teploty, tedy 23 stupňů u moře ( na ulicích dozrávaly citróny a mandarinky) a nahoře za bezvětří podobně, ovšem jakmile zavanul vítr od bílých vrcholků hor, bunda a čepice pod přilbu se hodily. Na trailech bylo až na pár výjimek sucho, ale kdo jezdí v období prosince až února, má zkušenosti s mokrým povrchem. V květnu jsou prý teploty ještě snesitelné, ale od půli června je už hlavní sezóna, takže teploty i ceny povyskočí, ubytování je už více obsazené a v srpnu pak v regionu dochází i na bitky o parkovací místa a cizinec si kvůli celoitalské dovolené v místě ani neškrtne.

Rozhodně doporučujeme nebýt tak striktní v bikování, ale dopřát si i typické la dolce vita, tedy sladký život a zajít ráno na „kapučíno“ s croissantem někde na pobřeží, má to svoje kouzlo. V průběhu dne se pak pije kafe, kdo si dá „kapučíno“, je u Italů za exota, podobně jako dámy, které na pláži vystavují nedokonale oholené nohy. To jen abyste nenabourali místní zvyklosti, mezi něž patří i koupání pouze v plavkách, což je pro českého bikera ten kousek oblečení, jenž po dojezdu z trailů na pláži marně hledá v batohu.

Jiří Uždil