Ochrání nás chrániče?

Ochrání nás chrániče?

Chrániče patří ke sjezdovému či enduro kolu stejně tak, jako třeba k hokeji, motokrosu nebo americkému fotbalu. Jenže míra plošné ochrany těla odpovídá u cyklisty samozřejmě, kvůli rozsahu pohybu, trochu jiným potřebám.

Inspirací k tomuto článku byla více jak třiceticentimetrová čerstvá jizva na kamarádově břiše. Trénink jen s chrániči kolen a v integrálce se po jednoduchém pádu totiž málem změnil v horor, protože si o ostrý pahýl větve na ležící kládě prostě břicho roztrhl. Otevřená břišní dutina málem vydala ven téměř celý obsah, který si tak musel držet rukama, aby doběhl k autu a tam počkal na sanitku. Naštěstí si z orgánů ukrytých v břiše nic nepoškodil, takže jej v nemocnici vyčistili, zašili a po měsíci už se mohl trochu volněji hýbat. Jen to břicho dnes vypadá jak po kousnutí žralokem.

Dalo by se takovému poranění předejít použitím vhodných chráničů, nebo je to utopie, která by znamenala totální omezení pohybu a menší požitek z jízdy? Spíše to druhé je správně, protože, ať pátráme, jak pátráme, trh zná jako citlivá místa jen páteř, krk, kolena, lokty a především hlavu. Vždyť i nedávno proběhnuvší Red Bull Rampage byl ukázkou toho, že seskoky z několikametrové výšky doprovázené saltem vzad a dalšími triky lze provádět jen v integrálce a s chrániči kolen. Bez páteřáku, bez sjezdového brnění.

Podívejme se tedy na chrániče tak trochu z filozofického hlediska, co vlastně na těle chceme, nebo potřebujeme chránit. Od hlavy k patě, dalo by se říct, protože u hlavy a v hlavě to všechno začíná.

Integrální přilba nebo klasický XC model, případně enduro provedení se zvýšenou ochranou týlu. Ty všechny mají na starosti izolaci lebky od případného kontaktu s terénem či cizími předměty. Když si poškodíme hlavu, zbytek těla už, dost natvrdo řečeno, nebudeme potřebovat. V tomhle směru je povinné nošení přilby u dětí a již téměř samozřejmé u dospělých bez rozdílu věku za poslední roky na nejlepší preventivní cestě.

Krčí páteř a riziko jejího poškození sice nemusí znamenat smrt nebo doživotní ztrátu zdravého rozumu, jako při úrazu hlavy, jenže s nefunkční spodní polovinou těla a zdravým myšlením to neznamená nic jiného než utrpení. Chrániče krční páteře se v posledních letech vyrojily jak houby po dešti a značka Leatt a další tak nabídnou díky rozložení tlaku od přilby až na ramena větší jistotu. To ale platí hlavně pro sjezd a 4X, na běžné XC nebo na enduro to je v drtivé míře nesmysl.

Chránič zad neboli páteřák už začíná být u vyznavačů gravity disciplín prvním dílem ochranné skládanky, který vynechávají, byť samotný páteřák v pohybu příliš neomezuje. Na to navazuje sjezdové brnění, které integruje páteřák, ramenní, loketní a prsní chrániče v jeden celek zakomponovaný do jediné vesty. Tenhle kousek nabídne při pádu téměř kompletní ochranu horní poloviny těla, ale zároveň nejvíce brání v pohybu. Právě sjezdové „brnění“ myslí na klouby, ramena a páteř, ale většinou ponechává, až na několik výjimek, odkrytou břišní dutinu, což je kamenem úrazu ve výše zmíněném případě. Jenže zakrýt břišní dutinu další ochrannou vrstvou znamená, že by se jezdec prostě nemohl volně ohnout nad svým kolem a byl by dost omezený, to kvůli požitku z jízdy nechce nejspíš nikdo. Pády na břicho totiž nejsou tak časté, nebo si jezdec stihne dát pod sebe ruce, kde jsou vlastně rukavice a loketní chrániče, navíc na prsou je u brnění vždycky velká plocha materiálu, takže břicho je tak nějak mimo hru. Jedna zlomená větev totiž nebývá na každé trati a ne vždy číhá tak ostrý kámen, aby břicho otevřel, chrániče totiž primárně tlumí náraz a namísto plastu se používá i speciální pěna. U sjezdových brnění je sice v pase stahovací popruh se suchým zipem nebo pěnový dílec a bývá i dost vysoký, ale proti ostrým vyčnívajícím předmětům je to dost slabá obrana.

Posledním bojovníkem proti nárazu jsou kolenní chrániče, dříve v kompletu s holenními, které jsou dnes částečně na ústupu a vozí se kvůli menšímu omezení pohybu většinou jen kolena. Ta se stávají stále populárnějšími napříč disciplínami, takže nejen sjezd, ale také enduro nebo jen trail biking a v zimě třeba jako náhražka izolace i pro XC. Dnešní materiály totiž nespoléhají pouze na plast, ale inteligentní hmoty jako třeba d3o, které jsou ohebné a při nárazu se jejich molekuly semknou v pevnou skořepinu, nabízejí mnohem širší využití. Kolena jsou totiž při pádu na kole hned po hlavě asi tím nejčastějším kouskem těla, který si můžeme odřít a poranit.

Chrániče nás tedy obecně ochrání, ale existuje spousta možností, kdy spadneme tak špatně, že prostě onen inkriminovaný centimetr těla není před vnějším nebezpečím ničím izolovaný a zranění je na světě. Ať už tedy vozíte, nebo nevozíte nějaké chrániče, myslete vždy na to, že stát se může opravdu cokoliv a sebelepší ochrana nemusí znamenat stoprocentní jistotu.

(už)