Laponsko je nejvíc

Laponsko je nejvíc!

Toto rčení tak trochu evokuje poslední dobou stále známější originální verzi „Mallorca je nejvíc“, jež patří jarním tréninkovým kempům na tomto ostrově s příjemným podnebím. Už jsme si tak nějak zvykli, že každou zimu a jaro odlétají skupiny cyklistů, týmy i nadšenci za teplem najíždět kilometry pryč od chladu a zimy v naší zemi. Stále oblíbenější je i Chorvatsko, kam lze dojet autem, ale to vše má jediný cíl, teplotu umožňující trénovat bez několika vrstev oblečení a v pohodě.

Ale co zcela opačný přístup, odjet na sever, navrstvit na sebe mnohem více oblečení, než je běžné u nás, a nenajíždět kilometry mezi palmami, ale mezi soby. Ano, jezdit za polárním kruhem, na sněhu, na sněžném biku, nocovat ve srubech a zkrátka zažít úplně jinou cyklistiku, tu dobrodružnou. Právě v tomto období tyto kempy v Laponsku pořádá známý závodník a dobrodruh Jan Kopka, který tak přibližuje sněžný biking zájemcům z řad hobíků i profíků.

Účast na takové výpravě ovšem obnáší speciální vybavení, hlavně v případě kola. Dnes existuje několik výrobců, kteří konstruují biky pro ježdění na sněhu, například Surly, vyrábějící i speciální 4“ pláště, nebo domácí Duratec, který vyvinul snowbiky přímo pro Honzu Kopku.

Základem je duralový rám s rozšířenou zadní stavbou i vidlicí, k pojmutí pláště šíře 4 palce na trojitých ráfcích. Komponenty pohonu jsou standardní, používají se i nášlapné pedály CrankBrothers, kvůli snadnějšímu samočištění ve sněhu, nebo platformové pedály pro klasické boty. Kvůli šířce ráfků jsou nasazeny kotoučové brzdy, ovšem v mechanickém provedení, kvůli jednoduššímu servisu. Doplňky jako sedlo, řídítka nebo představec nesou logo dalšího domácího výrobce, firmy Pell’s. Dráty jsou rovněž domácí produkce, tedy Šroubárna Marek-Hvězdonice. Aby toho vlastenectví nebylo málo, kliky nesou logo Gebhardt. Takže jde v podstatě, až na brzdy, řazení a kola, o český bike.

Ze speciálních doplňků používají jezdci vycpané návleky na tretry nebo boty a také návleky na řídítka, které vypadají jako obří rukavice natažené přes brzdové páky a řazení, do nichž jezdec jen vsune ruce ve slabších rukavicích a má je po celou dobu v teple. Díky Honzovým zkušenostem ze závodu Iditabike na Aljašce jsou všechny tyto doplňky do detailu promyšlené a odzkoušené, takže nejde o nějaké hazardování se zdravím. Navíc v Laponsku nejsou teploty tak extrémní jako na Aljašce, ale i tak to řádně prověří materiál. Letos například Honza testuje speciální mazivo od další české firmy - Nacházel, takže Laponsko je nejen dobrodružství, ale i test odolnosti.

Loňské výpravy se zúčastnil i bývalý jezdec formace Rubena-Merida Tomáš Doležal, který byl zároveň kdysi spolu s Vénou Hornychem a Terezou Huříkovou jedním ze tří profíků, kteří radili našim čtenářům, jak si nastavit kolo a jak správně používat každý jeho komponent. Tomáš se v současnosti věnuje rodinné firmě Doldy, která vyrábí batohy, a jezdí už jen pro zábavu, takže trénink na jaře pro něho není prioritou, proč tedy vyrazil vloni za polární kruh?

Jsi bývalý profesionál, takže jsi určitě absolvoval jarní tréninkové kempy, kde to podle tebe bylo nejlepší?

Pro najetí jarních kilometrů v teple mi přišla nejlepší Mallorca. Člověk tam může trénovat jak v rovinách, tak v kopcích, a to za většinou velmi dobrého počasí a přijatelného provozu.

Vyrazit s Honzou Kopkou do Laponska je něco trošku jiného, co tě k tomu přivedlo?

Potkal jsem Honzu na výstavě Bike Brno, kde měl vystavený snowbike, k tomu přidal pár zážitků z Laponska a já měl hned jasno, že příště chci jet taky. Laponsko je kromě cyklistiky o krásný přírodě, silných zážitcích a chvílemi i o pevné vůli.

Musel jsi předtím absolvovat nějakou speciální přípravu?

Úplně bez přípravy se do Laponska vyrazit nedá, sedíš tam na kole 6 až 9hodin denně za dobrého počasí, když počasí nepřeje, může to být i déle, takže jsem už dva měsíce předem začal s přípravou na kole. Jinak je určitě také před Laponskem dobré absolvovat víkendový snowbikový pobyt v Jizerkách, který Honza pořádá.

Jak odlišné bylo vybavení a oblečení oproti běžnému cyklistickému tréninku?

Od začátku jsem měl strach ze zimy, která v Laponsku panuje, ale nakonec to celkem šlo. Teplota se pohybovala mezi minus pětadvaceti a minus deseti stupni. Já byl oblečený do zateplených cyklistických kalhot, krátkého funkčního trika, dlouhého dresu a navrch vrstva windstopper, kalhoty a bunda. K tomu zimní bikové tretry a vyvatované návleky, prstové rukavice a speciální návleky na řídítkách ještě přes ruce a rukavice. Na hlavě jsem měl šátek Had nebo kuklu, čepici a brýle (podle větru lyžařské nebo cyklistické).

Nocovali jste ve srubech, jak pohodlné to bylo a odpočinul sis takhle vůbec?

Přijedeš k vymrzlému srubu, musíš rozdělat oheň, ze sněhu rozpustit vodu, uvařit na vařiči a až pak se starat o odpočinek. Na dřevěné postele většinou pro dva až pět lidí roztáhneš karimatku a spacák a seš rád, že si můžeš konečně lehnout. To všechno je ale luxus při představě, že srub bude plný, a čeká tě noc venku v minus třiceti. To je pak lepší mít dva spacáky, které zasuneš do sebe, abys měl jistotu, že nebudeš mrznout. Navíc sruby jsou od sebe vzdálené dvacet až padesát kiláků, takže k nim hlavně musíš dojet, a to třeba i potmě, takže čelovka je samozřejmostí.

Kde jste startovali, kam vedla trasa a jak dlouhá byla?

Naše cesta začala ve městečku Hetta. Odtud jsme přejeli do Kilpisjärvi, městečka ležícího pod nejvyšší horou Finska Halti, která byla naším prvním cílem. Dál jsme pokračovali divočinou finských hor k národnímu parku Pallas-Yllästunturi a zpět do městečka Hetta. Celá cesta vedla po značených skútrových cestách a lyžařských tratích, trvala deset dní a byla dlouhá cca 600km.

Jak daleko od civilizace, případně třeba od nemocnice, jste se pohybovali, co by znamenalo v takovém případě zranění?

Úplně mimo civilizaci jsme jeli nejdéle čtyři dny v kuse. Jinak jsme třeba alespoň při křížení udržované asfaltky narazili na motorest nebo malý obchůdek. Možnost doplnit si zásoby byla asi třikrát za deset dnů. Jinak si člověk všechny zásoby vezl v brašnách na kole. Na nemocnici a zranění jsem vůbec nemyslel, takže nevím.

Koupit si po cestě jídlo asi nebylo možné každý den, jak jste se stravovali?

Každý si vezl jídlo podle svého uvážení minimálně na sedm dnů, pak byl předpoklad, že se bude dát něco dokoupit.
Já zvolil variantu s jídlem na celých deset dnů ve vacích na kole, k tomu vařič a ešus. Každé ráno jsem jedl instantní vločkovou kaši, k tomu občas ještě chleba se sýrem. Během dne na kole jsem měl připravený na kostičky nakrájený salám, špek a sýr. Taky čokoládu a energetický tyčky. Důležitý bylo mít vše připraveno a nakrájeno na kousky, protože v mrazech během chvilky vše zmrzlo a nešlo jinak jíst. Po etapě jsem měl vždy Travellunch, což sice není úplně levné, ale výborně se to osvědčilo. Zbytek party za stálého míchání vařil v ešusech, já jen zalil jídlo v originálním obalu, chvíli počkal a jedl, odpadlo mi tím minimálně každodenní drhnutí ešusu.

Pitný režim byl pořád stejný, ráno čaj a kafe z rozpuštěného sněhu, během etapy ionťák z camelbaku, který jsem vezl pod windstopperovou bundou, aby nezamrzal. Důležité bylo vždy po pití vyfouknout zpět do vaku všechen ionťák z hadičky, jinak obsah hadičky zamrzal. Večer opět čaje, občas pivo, když po cestě byla možnost dokoupit a bylo kam dát. Jako bonus bylo poslední večer na srubu opékání špízů, které vymyslel Honza Kopka. Originální byly i opékací pruty, vyrobené z náhradních drátů do výpletů kol. Honza si prostě poradí v každé situaci.
Viděl jsem, že jste se stravovali i u místních obchodů a v restauracích, jak na vás místní pohlíželi?

Díky tomu, že Honza dělá laponské expedice už několik let, lidé ho znají, a to, že jsme místo sněžného skútru nebo na lyžích cestovali na kole, je už většinou nepřekvapilo. I když z vyprávění vím, že v začátcích tomu tak nebylo a místní označovali kombinaci sníh a kolo za bláznivou.Na expedici, kterou jsem absolvoval, byl i Pavel Rychtr, který nedávno
skvěle zvládl závod Aljaška Iditarod v extrémních podmínkách, kdy se většina snowbikerů nedostala do cíle. Velká gratulace!

Pavel byl v Laponsku několikrát a cíleně se na Iditarod chystal. Každou noc spal venku. Přemýšlel, co a jak zdokonalit, aby bylo vše maximálně funkční, skladné a lehké. Už v Laponsku říkal, že chce sněžné dobrodružství posunout zase o kus dál, což se mu letos povedlo.
Jak je to v Laponsku s počasím a s ježděním na kole, je to tam normální, nebo je to exotický dopravní prostředek?

Ve městech v letních měsících je kolo běžné. V zimě po značených skútrových cestách je to určitě exotický dopravní prostředek. Člověk tam potkává kromě skútrů už jen mašery a pár lyžařů se saněmi. I tam ale platilo, že spousta z nich Honzu vidělo po několikáté, a tak nebyli nijak zvlášť překvapeni.

Měli jste během cesty nějaké technické problémy s vybavením, které by třeba mohly znamenat návrat zpět?

Honza má snowbiky výborně připravené i do extrémních podmínek. Kromě defektu a přetrženého řetězu jsme řešili jen přimrzající destičku kotoučové brzdy, což nebyl žádný velký problém.

Snowbike je přece jen těžší a má široké pláště, cítil jsi po návratu velký rozdíl po nasednutí na své kolo?

Plně naložený snowbike vážil kolem 40kg, takže rozdíl byl obrovský. Tam na těžkém kole v hlubokém sněhu je průměrná rychlost 8 až 10km za hodinu, při neustálém balancování a vyrovnávání směru. Když jsem se vrátil, byl pro mě klasický bike neskutečně rychlý, přišlo mi, že mám křídla, bohužel mě ten pocit po chvíli přešel. Nešlo ale o trénink, jako je to v případě kempů v teple. Laponsko je o zážitcích, krásné drsné přírodě, o čisté hlavě bez stresu, televize, notebooku i mobilu, o vyzkoušení si svých hranic a možností a hlavně o dobrodružství.

Tomáš Doležal a (už)