Krásy elektroniky

Probudím se do krásného rána, které přímo vybízí skočit na kolo a urazit najaký ten kilometr. Připravím si oblečení a začnu se oblékat. Nesmím si zapomenout nejdřív navléknout na prsa pás na snímání srdečního tepu. Obléknu se, zacvaknu si přezky treter. Chci vynulovat cyklocomputer a zjistím, že mám vybité baterky. Rychle vedle do obchodu koupit nové. Doufám, že baterka ve snímači na vidlici je v pořádku. Do kapsy mobil a na řídítka ještě připnu GPS. Skáču před barákem na kolo a vyrážím vstříc kilometrům a nasnímaným údajům. Ale ouha, vidlice je nějak měkká, a tak se vracím a trochu ji přifouknu. Zjistím ještě, že přední kotouč trochu škrtá, a tak musím brzdu trochu poštelovat. Zkusím ještě elektronické řazení a konečně jedu. Neustále si kontroluji tepovou frekvenci.

Musím dodržet vše, co mi po netu poslal můj virtuální trenér, kterého jsem sice nikdy neviděl, ale jemuž měsíčně platím za svou přípravu. Před očima mám jeho grafy a tabulky. Neustále přepínám na computeru na řídítkách mezi průměrnou rychlostí a ujetou vzdáleností. Ouha, musím zastavit, zapomněl jsem přepnout computer na jiný průměr kola, protože stejný používám na silničním kole. Lehká náprava, ještě opět spustit stopky a jedu. Na druhé polovině se mi tísní GPS s měřičem tepové frekvence. Tepu 140 a blížím se k lesu. Přejíždím cestu, na což mě upozorňuje GPS pronikavým tónem. Vracím se a podle mapy na GPS se nořím do lesa. Tlačítkem přehazuji pod kopcem na lehčí převod a sleduji, co kopec udělá s mou tepovkou. Computer mi říká, že je 20 nad nulou a snímač kadence ukazuje o hodně niží otáčky mých klik. Jedu do strmého kopce. Sakra, to je stěna, computer ukazuje že má 20 % a během chvilky jsem nastoupal padesát metrů.

Zastavuji, protože mi v kapse zvoní telefon. Rychle ho vyřídit a dostat se opět na správnou tepovku. Následuje dlouhý sjezd. Nesmím se zapomenout podívat, jakou maximálkou jsem ho sjel. No, 64 km/hod. je dobrý. To je asi tou novou vidlicí, která pochytá všechny nerovnosti. Však jsem ji doma asi týden šteloval, než jsem se dostal na optimální nastavení. Stejně tak zadní tlumič. Elektronika ho bez problému zavírá na méně hrbolatých úsecích. Jen aby mi v něm také vydržela baterka. Jedu asi tři hodiny. Před očima řadu čísel, kterou sotva stačím zpracovávat. Přijíždím domů a skáču do vany. Potom hned k počítači. Napojuji postupně computer. Z tiskárny vylézá krásný graf převýšení a okamžité rychlosti. Porovnávám ho s grafem tepové frekvence. Ještě stáhnout data z GPS a vytisknout si mapu. To pro to, abych vůbec věděl, kudy jsem jel.

 

Probudím se do krásného rána, které přímo vybízí skočit na kolo. Připravím si oblečení. Oblékám se a skáču na kolo. Ještě trochu promačkám brzdy, jestli mám v pořádku lanka a jedu. Dívám se po krajině. Dojíždím pěknou holku a při pohledu na její krásný zadek mi nevadí, že jsem neodbočil. Odbočím později, až holka zahne ve vesnici ke svému domu. Jedu lesem, cítím vůni jehličí. Vnímám krásnou trávu a v kopci se potím. Dokonce jsem zahlédl i jedlou houbu, kterou bych určitě neviděl, kdybych je šel sbírat pěšky.

Ve vesnici se dívám na nové domy a těším se na brody. Máčím si nohy, které si o kus dál suším v zahrádce hospody. Nepřemýšlím jak jsem jel rychle. Mrknu na hodinky a cítím, že bych se už měl vracet domů. Jedu zpátky a vychutnávám si poslední lesní kilometry. Nadávám na lesníky, kteří rozjezdili cestu.

Přijíždím domů. Kolo věším na hák a skáču do vany. Z vany na kanape, čerstvě osmažený řízek a dvě pivka. Bezmyšlenkovitě čumím na televizi a myslím na to, co jsem dneska viděl a kudy jel. Těším se na zítřek. Má být zase hezky.

 

Tak co, kam se řadíte vy? Jste včerejší, nebo dnešní až budoucí?

 

                                                                                  (kany)