Indickým Himálajem na kole

Pokud se vysloví magické slovo Himálaj, většina z nás si asi nejprve vybaví Nepál s jeho nejslavnějšími osmitisícovkami jako je například Mt. Everest. Ovšem Himálaj, to zdaleka není jen Nepál. Pohoří částečně zasahuje do Číny, Pákistánu a samozřejmě také do Indie.



A právě o té posledně jmenované části pojednává následující článek, který mohl vzniknout díky cestovní kanceláři Adventura a její cyklistické expedici právě do této části světa. Třináctičlenná skupina pod vedením zkušeného vůdce Petra Jindráka, který nám ochotně poskytl veškeré informace o celé akci, se na výpravu vydala 6. září 2001 a návrat byl naplánován na šestý říjen téhož roku. Celý měsíc strávený na kole a přibližně 1400 ujetých kilometrů ve velice těžkých horských podmínkách, to vše vypovídá o náročnosti této expedice.

Popudem k naplánování výpravy byla nadmořská výška hraničního sedla Khunjerab Pass v Pákistánském Karakoramu, které bylo výpravou zdoláno předchozí rok a jeho hodnota činila „pouhých“ 4733 metrů nad mořem. Indické průsmyky nabídly výšky přes 4800 metrů a umožnily tak dostat se s koly nad pomyslnou úroveň Mt. Blancu. Po důkladném prostudování průvodců a důkladné přípravě techniky a veškerého vybavení už nic nebránilo začátku nového dobrodružství.



Charakteristika indického Himálaje



Skalnaté hory v tomto ročním období nabízí teploty od mínus pěti do plus dvaceti stupňů. Jelikož se jedná o vysokohorskou poušť, je nutné počítat s velice nízkými ranními teplotami. Přes léto se zde pohybují teploty v nížině okolo padesáti a v horských údolích kolem třiceti stupňů, proto je dobré pro výpravu zvolit jaro nebo podzim. Počasí je zde v tuto dobu relativně stálé, srážky jsou zde méně časté než například v Nepálu. Ve větších výškách turistu uvítají pouze holé skály a veškerou vegetaci tvoří snad pouze lišejníky. Zpestřením kamenné přírody jsou v podhůří hejna ptactva, zvláště pak supů. Ti si už brousí zobáky na bikery, kterým se kolečko polámalo. V nížinách rostou listnaté stromy, převážně topoly a pokud fungují četné zavlažovací kanály, tak i tráva. Pěstuje se zde převážně rýže, obilniny a zelenina.



O lidech a dopravě



Mentalita obyvatel Indie je pro Evropana těžko pochopitelná. Pokud si člověk něco s Indem přesně smluví, je to s největší pravděpodobností téměř vždy vykonáno jinak. Ovšem s přesvědčením, že jejich řešení je pro vás tím nejlepším. Mimo to nikdy nevěřte svému indickému průvodci údaje o počtu kilometrů, které ještě máte před sebou. Když vám řekne, že je to už asi jen sedm do cíle, tak po sedmi kilometrech vám na stejnou otázku odvětí, že ještě asi tak osm. Ale to byl, doufejme, pouze případ té „naší“ expedice. Mimo civilistů tvoří téměř padesát procent osídlení vojáci a celé vojenské vesnice zde nejsou ničím výjimečným. Zajímavá je v Indii také doprava. Většinou se jedná o stará nákladní auta a jezdí se s nimi v podstatě nadoraz. Výzdoba těchto aut není sice tak pestrá jako v sousedním Pákistánu, ale uvnitř každého z nich je minimálně soška Budhy a nějaké to pomalování samozřejmě také nechybí. Nevšední úkaz se naskytl ve stoupání na průsmyk Khardung La. Napevno ke skále připevněný naviják měl pravděpodobně pomoci plně naloženým autům, která si se sklonem stoupání nebo s kluzkým povrchem už nedokázala poradit. Dalším důležitým dopravním prostředkem jsou autobusy a většina z nich nijak netají dobu svého vzniku v šedesátých letech, ne-li dříve. Veliká zahrádka přes celou střechu je jejich nezbytným doplňkem, vysoké haldy zavazadel se pak starají o tu správnou atmosféru.



Možnosti ubytování



Vysoko v horách se člověk se zděnou budovou téměř nesetká, veškeré ubytování tvoří stanové osady, které se dají rozdělit na dva typy. Ty luxusnější pro bohaté turisty, kde jsou stany pouze pro dvě osoby a k nim náleží ještě další dvě menší stanové místnosti, z nichž jedna slouží jako záchod a ta druhá jako koupelna s tekoucí vodou. V takovém textilním hotelu od vás ovšem budou chtít za noc až padesát dolarů. Rozumné ubytování se dá sehnat v přepočtu už od třiceti korun na noc. Jedná se buďto o velké kulaté stany až pro patnáct osob nebo o klasická áčka s menší kapacitou. Pro relativní jednoduchost obstarání ubytování naštěstí odpadá nutnost vézt s sebou stany, které by kolům ještě značně přitížily. Nejideálnějším řešením je ubytování v některé z místních hospod. Ve městech turista narazí i na luxusnější ubytování v hotelech, ty jsou ovšem podstatně dražší.



Trasa expedice



Po leteckém přesunu z Prahy přes Kodaň do Dillí následovala ještě jízda autobusem do městečka Manali ležícího v podhůří ve výšce asi 2200 metrů ve státě Himachal Pradesh. Zajímavostí této lokality je setkání s lidmi téměř ze všech koutů světa, neboť zde roste marihuana snad na každém rohu. Termín „Himáčalpradéšský hašišový lázně“ je pro tuto oblast opravdu výstižný. Sjednání přepravy třináctičlenné skupiny autobusem proběhlo bez problémů až na místě.

Z Manali již čekala účastníky jízda po vlastní ose. Prvním naplánovaným cílem se stalo město Leh ležící severně od výchozího bodu vysoko v horách. Leh je největším městem a správním centrem Ladaku. Trasa vedla po vojenské silnici s velmi nekvalitním i když zpevněným povrchem, po kterém auto nemůže jet více než čtyřicítkou a pro cyklistu s velkým množstvím nákladu je jedinou variantou horské kolo. Silnice zde tvoří rozmlácený štěrk politý asfaltem a to navíc zdaleka ne všude. Do cesty se zde postavilo celkem pět sedel s výškami okolo pěti tisíc metrů. Nebyla výjimkou ani stoupání se sklonem kolem dvaceti procent. Délka tohoto sedmidenního přejezdu Vysokého Himálaje činila 485 kilometrů. Jednotlivé úseky cesty do Lehu byly přesně naplánované, neboť nocování v horách není možné kvůli velice nízké teplotě, která se v noci pohybuje i kolem mínus patnácti stupňů. Přes den je nezbytné stihnout přejet celé sedlo a za bezproblémovým přenocováním se musí sjet zpět do údolí, kde jsou noční teploty v tuto roční dobu přibližně kolem plus pěti až deseti stupňů. Většinu nocí bylo možné strávit v jedné z hospod, kde se člověk najedl a ubytování bylo překvapivě levné.

První sedlo, do kterého je nutné se z Manali vyšplhat, nese název Rothang La a jeho nadmořská výška je 3978 metrů. Podle slov vedoucího expedice bylo jeho zdolání zívačkou, pouze třiapadesátikilometrové souvislé stoupání dá psychice člověka opravdu zabrat. Následuje jeden den pouze s mírným převýšením a pak už začíná ten přesně naplánovaný kolotoč se zdoláním sedla přes den a s nocováním v nížině. Dalším průsmykem je Baralacha La (4883 m.n.m.), po kterém následuje sjezd a nocování ve stanové osadě Sarchu fungující pouze od jara do podzimu. Toto stanové městečko leží ve výšce asi 4200 metrů. Po probuzení a přípravě k jízdě následovalo zdolání dvousedla Nakee La a Lachlung La. Po pětadvacetikilometrových serpentinách a dosažení výšky 4980 metrů následoval šestikilometrový sjezd a s tím spojená ztráta asi šesti set výškových metrů. Pokračovalo se opět příkrým, tentokrát osmikilometrovým výjezdem na další sedlo (5060 m.n.m.). Toto dvousedlo je nutné celé zdolat během jediného dne, jelikož zde není možné nocovat. Setkání s nedokončenou silnicí a nucená jízda plně naložených kol po štěrku do prudkého kopce byla v pěti tisících metrech opravdovým utrpením. To naštěstí po dvou kilometrech skončilo a objevil se opět asfalt. Následoval dojezd do dalšího stanového městečka Pang ve výšce čtyři a půl tisíce metrů. Zde je také jedna z mnoha velkých vojenských základen. Šestikilometrové serpentiny z Pangu a nastoupání tří set metrů dovedlo expedici na náhorní planinu ve výšce 4800 metrů s délkou necelých padesáti kilometrů. Přejezd celé planiny je téměř po rovině s mírným klesáním, ovšem na jejím konci (4500 m.n.m.) následuje patnáctikilometrové stoupání do druhého nejvýše položeného průsmyku na světě Taglang La s výškou 5328 metrů nad mořem. Na psychiku zde nepůsobilo pouze převýšení, kdy bylo nutné během patnácti kilometrů nastoupat přes osm set výškových metrů, ale i to, že celý úsek stoupání máte neustále před sebou na očích a rychlostní průměr kolem šesti kilometrů za hodinu. Na vrcholu průsmyku turistu přivítá překrásně zrenovovaná budhistická svatyně. Následující 60 kilometrů dlouhý sjezd je vytouženou odměnou za předchozí natrápené kilometry a končí v osadě Upshi. Zajímavostí této osady je její uvedení ve starším vydání atlasu světa, dokonce se stejně velkým kolečkem jako má Praha, přestože je osada tvořena pouhými čtyřmi domečky rozmístěnými okolo kruhového objezdu a k tomu přilehlými dalšími asi deseti stavbami. Regionálně se ovšem jedná o důležitou křižovatku cest, proto je její existence tak dokládána. Mimoto leží Upshi na břehu řeky Indus, který zde sice ještě zdaleka není veletokem, rychlost jeho proudu je ale hodně vysoká. Cesta do Lehu míjí jednu velice významnou památku, kterou je největší klášter v této oblasti s názvem Hemis. Je zajímavý polohou, neboť většina klášterů byla vybudována na skále a právě Hemis se od nich liší tím, že je schován mezi skalami a přístup k němu je možný jakousi skalní soutěskou.

Pak už následovalo dobytí prvního z plánovaných cílů, kterým bylo město Leh. Předpokládaný jednodenní odpočinek po příjezdu do tohoto města, potřebný k celkové regeneraci po dlouhém pobytu v horách, se nakonec nečekaně protáhl na celé dva dny. Tuto nechtěnou pauzu zapříčinilo třicet centimetrů čerstvě napadlého sněhu a čekání na jeho alespoň částečné odtání. Na druhou stranu nebyl delší odpočinek určitě na škodu, jízda na kole se zavazadly v hlubokém sněhu by byla absolutně nemožná.

Po dvou dnech se expedice vydala zdolat nejvýše položený průsmyk na světě Khardung La s nadmořskou výškou přes 5380 metrů. Jeho často uváděná výška 5605 je chybná a vznikla zřejmě nepřesným měřením ještě v dobách britské koloniální nadvlády. Cestu z Lehu do tohoto průsmyku a zpět bylo možné zvládnout během jediného dne a velkou výhodou byla jízda nalehko, bez většiny těžkých zavazadel. Přesto 40 kilometrů dlouhý výjezd nebyl zrovna procházkou rajskou zahradou.

Po návratu do Lehu byla naplánována další část výpravy, tentokrát k jezerům Tso Moriri, vzdálených z Lehu cca 220 kilometrů. Cesta k jezerům trvala tři dny a vedla kromě části lemující řeku Indus v těžkém terénu po kamení a štěrku. Velkou výhodou zde bylo využití smluveného doprovodného džípu, který kolům v terénu značně odlehčil od jejich nákladu. Navíc firma poskytující k nájmu džíp nabízí také zapůjčení stanů, to expedice na jednu noc uvítala, jinak bylo možné u jednoho z jezer využít pohostinnosti zděného domu. Tso Moriri je jedním ze dvou největších jezer v oblasti, nachází se ve výšce 4500 metrů a jeho zajímavostí je mírně slaná voda. Další cesta vedla okolo jezera Tso Kar a zpět na silnici mezi Lehem a Manali, po níž se skupina po třech dnech vrátila do Manali. Na cestě do stanového tábora Pang, kde již měla výprava tu čest jednu noc přečkat, bylo nutné zdolat znovu, tentokrát v opačném směru padesátikilometrovou náhorní planinu, kde se stálé mírné stoupání a prudký protivítr postaral o velice silné a tím nezapomenutelné zážitky. Přesně podle hesla: „Není důležité, zda je zážitek dobrý, hlavně že je silný.“ Podobně zapůsobil na některých úsecích také velice jemný písek, do kterého se kola bez větších problémů zabořila i dvacet centimetrů. Převod s nejmenší plackou vpředu a osmadvacítku vzadu se v té chvíli stal nejpoužívanějším a i z kopce musel člověk dřít jako blázen.

Posledním naplánovaným místem, které chtěla expedice navštívit, pokud zbude nějaká časová rezerva, se stal hraniční průsmyk do Číny Mana La s výškou 5611 metrů ve státě Uttar Pradesh. Sem se expedice přesunula autobusem přes nížinu a město Chandigarh, které je výjimečné tím, že celé vyrostlo na zelené louce během velice krátké doby a je celé dílem jediného architekta. Dalším velkým lákadlem této oblasti je horní tok řeky Gangy. Přestože zbýval celý týden do plánovaného odletu, dosáhnout tohoto bodu se již nepodařilo. Vojenská příhraniční zóna s Čínou zastavila vše, co se hýbalo. Ani úhybný manévr a pokus o přejetí zakázaného pásma s předstíranou hluchotou se nezdařil. Celá výprava byla přinucena otočit a vrátit se zpět. Koncovým místem se tedy nakonec stala malá vesnice Mana ve výšce okolo čtyř tisíc metrů. Zajímavostí tohoto poutního místa byl posvátný vodopád a vyhlášený hinduistický klášter v Badrinathu. Vrchní tok Gangy zde působí na člověka úchvatně. Tato relativně malá řeka nese v sobě obrovskou dravost a její prořezávání se mezi skalami vytváří neopakovatelnou atmosféru. Odtud se část vracela po vlastní ose okolo horního toku jedné ze zdrojnic řeky Gangy – Alaknandy do Rishikeshe a zbytek jel ještě z města Joshimat na výlet s cílem zahlédnout horu Nanda Dévi 7816 m.n.m.. Poté se všichni setkali ve městě Rishikesh. Poslední den celé výpravy byl stráven v Dillí, které je přeplněno památkami a určitě stojí za vidění. Pouhý den věnovaný poznání tohoto města byl nakonec velmi málo.



Jídlo a pití na cestu



Jak už bylo řečeno, s jídlem nebyly větší potíže. Ideálním doplňkem jsou müsli tyčinky, kterých je dobré vzít s sebou opravdu velké množství, alespoň tři na den. Salám, instantní polévky jako železnou rezervu a pro doplnění energie různé energetické a iontové nápoje v prášku. Nutností je mít s sebou Aquasteril nebo jiný prostředek na dezinfekci veškeré vody. Riziko infekce ze špatné vody je zde totiž opravdu velké, je nutné upravovat všechnu vodu, byť jen na čištění zubů. Zásoby potravin by měly být rozvrženy pokud možno tak, aby v případě nouze byl každý schopen jíst alespoň dva dny pouze ze svých zásob. Horkou vodu člověk vyžebrá naštěstí téměř všude, tak jediné, co bude k přípravě například polévky potřebovat, bude vlastní hrnek nebo malý kastrol. Jelikož jsou cyklistické láhve poměrně malé, je dobré je doplnit ještě o klasické PET lahve, které se dají jednoduše připevnit třeba na nosič. Pití není nikdy dost. Jediné, co je možné v indických horách nakupovat, na co je našinec zvyklý, je zelenina, trochu ovoce, čínské polévky a sušenky. Dá se ale také ve městě natrefit na pekárnu jejíž výrobky chutnají stoprocentně evropsky, to je pak hotový balzám. Po hospodách si člověk může dát k jídlu rýži, luštěniny a občas natrefí i na brambory v kombinaci s nějakou pálivou omáčkou. Zásoby se v žádném případě nedoporučuje podceňovat. Kromě hospod se dá něco dalšího nakoupit pouze ve městech. Vše ostatní se musí vézt s sebou. Co se týče výše částky, kterou by měl turista disponovat v případě měsíčního pobytu, bohatě vystačí cca 500 dolarů. Finanční rezerva nikdy není na škodu, navíc s touto částkou si nebude člověk muset odepřít koupi některého ze suvenýrů například v podobě koberců, které zde na cizince ve městech útočí.



Co s sebou z techniky?



Vybavení je jednou z nejdůležitějších částí každé expedice. Pro tu v indickém Himálaji bylo jedinou možností použití horského kola. Kvalitní rám a sada alespoň na úrovni Shimano Deore, kde například přehazovačka neobsahuje plastové části, by mělo být samozřejmostí. Předcházet problémům použitím kvalitnějšího materiálu zabezpečí bezproblémový průběh. Odpružená vidlice není nezbytností, ale jezdci v terénu určitě ulehčí a oddálí tak pocit únavy. Kvůli použití nosičů a brašen také na přední části kola bude ovšem potřebovat radikálně přitvrdit. Pokud se předpokládají větší výkyvy teplot, je určitě dobré zvolit vidlici pružinovou, elastomery mohou v nízkých teplotách zatvrdnout. Nášlapné pedály, ocelové nosiče (hliník v případě nouze nikde nesvaří), pevné brašny, minimálně dva košíky na láhev, to jsou jen úplné základy z celkového vybavení. Samozřejmostí by měly být kvalitní tretry s pevnou podrážkou, ovšem schopné chůze. Na pláštích se rozhodně nevyplatí gramařit, tvrdá směs a hrubý vzorek bude tím pravým. Kvůli častým brodům je dobré kolo opatřit alespoň malým blatníkem pod spodní trubku a zástěrkou na nosič. Velice důležité je vystlání spodní části vnitřku brašen igelitovými pytli proti vniknutí vody.



Oblečení a náhradní díly



Co se týče oblečení, jsou potřeba dlouhé lehce zateplené čapáky, kraťasy, dlouhé plátěné kalhoty do města (krátké nejsou vhodné), tři trička s maximální funkcí odvodu potu, dva dresy, návleky na kolena, nepromokavá bunda, kvalitní rukavičky s polstrovanou dlaní, jedny náhradní boty (většinou sandály), teplejší kalhoty nebo alespoň punčocháče, tlustá fleecová mikina, tlusté ponožky, návleky na tretry, čepice, prstové rukavice, alespoň dvoje brýle a bylo by toho podstatně více, jen je třeba při výběru koukat na celkovou kapacitu brašen. Batoh je samozřejmě také řešením, ale pouze malý. Jezdit měsíc na kole s krosnou na zádech, toho by byl schopen asi pouze blázen. Dvě věci, bez kterých by nebyla možná téměř žádná taková výprava, jsou karimatka a kvalitní spacák. Ten by měl být maximálně kvalitní s komfortem alespoň okolo nuly a s kompresním vakem.

Náhradní díly se nevyplatí podceňovat. Ideální je, když jede vícečlenná skupina. Ta si mezi sebe rozdělí minimálně nářadí a komponenty, u kterých je menší pravděpodobnost zničení. Nezbytnou nutností jsou alespoň čtyři páry brzdových špalků, zadní brzdové lanko, dlouhé řadící lanko, náhradní dráty alespoň po dvou kusech, čtyři duše, souprava lepení, náhradní plášť, náhradní řetěz a podobně. Od věci není ani náhradní přehazovačka, zadní náboj, klasické ohrádkové pedály a jedna obyčejná řadící páčka bez aretace, která se dá nouzově použít jak na přehazovačku, tak na přesmykač. Pokud má zapouzdřená osa na kole kovové misky, není třeba vézt náhradní, neboť i s vysypanými ložisky se dá pokračovat v cestě.

Z nářadí je nepostradatelný nýtovač na řetěz, pumpička, montpáky, sada imbusů, kleště, centrklíč, eventuelně kónusové klíče a nějaké stahováky. Nejvíce používanou věcí se stane mazadlo na řetěz, pokud možno takové, které nechytá prach a kus hadru. Patnáct set kilometrů se dá bez problémů ujet na jeden řetěz a jednu kazetu. Samozřejmě, že se následná výměna prodraží, protože je pravděpodobné, že se tím odrovnaly i převodníky. Na druhou stranu je to asi pořád lepší než s sebou táhnout kalibr nebo šupléru a poctivě měnit každou chvíli řetěz. Na kole ověšeném brašnami bude řetěz odcházet podstatně rychleji než normálně, většinou se dá ale vydržet pouze s jeho opravami.

Samotná jízda a absolvování takovéto expedice je z větší části záležitostí vůle než fyzické přípravy. Silově to alespoň průměrně trénovaný jedinec musí zvládnout, jen jde o to, jestli na to bude mít také mozek. Velice důležitá je aklimatizace a schopnost nějakým způsobem fungovat v těžkých podmínkách. Když bude mít člověk za sezónu najeto desetitisíce kilometrů a nevyrovná se s faktem, že se několik dní nemyl, či pořádně nejedl, pak v takových podmínkách nemá šanci. Průměrný počet denních najetých kilometrů se téměř nikdy nedostal pod padesát, to je v kombinaci s velkým převýšením a těžce oděnými biky sousto, které třináctičlenná skupina složená z šesti odvážných dívek a sedmi kluků, musela zvládnout.



Foto: Petr Jindrák Text: Honza, Petr Jindrák