Holky to chtěj taky!

Singltrek, holky to chtěj taky!

Svobodný duch bikingu pro mě představuje možnost vyrazit kdykoliv někam do lesa na staré cesty i necesty a užívat si volnosti. Bikeparky s lanovkami a sjezdovými tratěmi chápu jako geniální možnost vydovádět se dosyta směrem dolů, podobně jako na lyžích, takže v tomto směru nevidím téměř žádné omezení volnosti. Za tu trošku snazšího využití gravitace jsem často schopen hodně přimhouřit oko. S rozvojem hnutí ČeMBA a jejich budováním umělých trailů jsem začal být, vzhledem k husté síti původních stezek v naší republice, trochu skeptický k tomuto snažení a říkal si, že tohle nebude nic pro mě. Jenže odolávat se nedá věčně a zvědavost mi nedala neokusit na vlastní pneumatiky něco z toho, co bylo vytvořeno uměle za účelem bikování. Vyrazili jsme tedy na Singltrek pod Smrkem, který jsem po loňské návštěvě Rychlebských stezek, mimochodem pro mě představujících ryzí biking, stále ještě nechtěl přijmout jako něco smysluplného.

Tři bikeři, tři bikerky a dvě auta naložená celopéry dorazili v pátek kolem jedenácté večer do cíle v Novém Městě pod Smrkem, který bylo i za tmy celkem snadné nalézt podle šipek. Zákazy vjezdu k samotnému Singltrek centru od parkoviště i zákaz vjezdu do kempu nás trochu zmátly, ale nakonec jsme našli místo pro stany i auta. Kemp kolem Singltrek centra je sice trochu volnějšího rázu, ale jediné omezení to představuje v nutnosti přemýšlet, kam zaparkovat, aby se vešli i další návštěvníci.

Auta s espézetkami začínajícími na písmena A nebo S svědčila o tom, z jakého velkoměsta je to sem nejrychlejší a také o tom, kdo parkuje tak, aby se ostatní už nevešli, ale nakonec se vměstnali všichni kempaři. Postavit stany a hurá do centra, kde se ještě svítilo, na nějaký ten noční ionťák. Otvíračka do desáté večer se v pohodě protáhla do půl druhé a vyloženě lidová cena místního piva Konrád navodila příjemnou atmosféru. Popíjet v prostředí centra vybaveného výčepem s kuchyní a přitom se dívat na biková videa na stěně vedle dílny s půjčovnou kol AGang nebo si prohlédnout kolekci oblečení NorthFace či Madison a batohy Evoc, na to člověk nenarazí v každé hospodě. Poplatek po padesáti korunách za stan, osobu a auto je rovněž příznivý, navíc člověk ví, že z těchto peněz jde část na údržbu trailů, takže zaplatí rád.

Noc ve stanu v pohodě, ráno snídaně v trávě, případně přímo v centru a už balit na vyjížďku. Toalety i sprchy jsou dostupné v centru, kde už je mezitím fronta na půjčení kol a my si necháváme naplnit naše „kejmly“ vodou přímo z pípy na baru. Jinde to prostě nejde, ale obsluha to vše provádí zcela samozřejmě, jako rutinní záležitost.

Všichni vyrážíme v doprovodu trailů znalého kamaráda a s mapkou z centra na traily, které zatím představují velkou neznámou. Víme jen to, že jde o síť uměle zbudovaných stezek, které vznikly pod dohledem velšského stavitele Dafydda Davise, který za své aktivity dokonce získal nějaké ocenění. Téměř osmdesát kilometrů značených stezek je zcela zdarma přístupných z několika míst a nabídnou čtyři úrovně obtížnosti. Princip singltreku spočívá v jeho plynulosti, minimálním vlivu na erozi a také v hravosti. Toliko teorie, praxe má přijít za chvíli a po večerním dešti jsme zvědaví, jestli bude příjemná, nebo ne.

Vjíždíme na stezku přímo z kempu a spolu s námi skupiny dalších cyklistů na celoodpružených či pevných strojích. Ve fulech dominuje Specialized a lokální AGang z půjčovny, hodně početné je domácí RB a pak už se to rovnoměrně střídá. Někdo vyráží v chráničích, jiný dokonce bez přilby, takže nevíme, co máme vlastně čekat. První metry stezky Nástupní jsou upravené udusaným štěrkem a já jen doufám, že takový nebude zbytek oněch osmdesáti kilometrů. Nebyl! Jen jsme vjeli na červeně značený okruh, můj pesimismus začal mizet a plynulá stezka klikatící se po úbočí Jizerských hor pod horou Smrk mě svými průjezdy nahoru a dolů začínala bavit čím dál víc. Ranní test pump tracku přímo v kempu byl dobrou rozcvičkou, protože tak nějak to mělo vypadat celý den. Stezka v šířce kolem půl až jednoho metru nabídla udusaný povrch z jemného štěrku a neskutečně zábavné pojetí jízdy jak po rovině, tak do stoupání. Jen málokdy bylo nutné zařadit malý převodník, plynulost totiž dovolila stále si hrát na prostřední pilu.

Naše tři bikerky rovněž neskrývaly nadšení, protože to prostě „nedrncalo“ a plynulé houpačky byly hodně zábavné. První mírné zalomení směrem dolů po černě značené trase vyburcovalo k plnému záběru do pedálů a tenhle zážitek lze jen doporučit. Úzká pěšina, kdy se musíte v plné rychlosti soustředit na každý metr, neustále pumpovat s řídítky a pracovat s těžištěm, to je parádní jízda. Sice neprověříte odpružení jako na rozbitém povrchu a sypajícím se kamení nebo na kořenech, ale tahle hravá a plynulá jízda vás dostane. Dřevěné lávky po dešti sice trochu kloužou a jízda méně zkušených riderů lávkou napříč je nemilým překvapením, ale všechno je velká zábava. A holky? Ty neremcají ani při asfaltovém přesunu do kopce na začátek další trasy. Dokonce i kaluže na stezce a hodně špinavá kola a oblečení jim nevadí. Pro společné bikování s něžným pohlavím tedy tuhle oblast lze jen doporučit. Další sjezdy a je jasné, že zadní tlumič snese mírné přitažení odskoku, aby při výjezdech z boulí tolik nekopal, rychlý odskok kvůli kořenům je zde zbytečný a vlastně i zadní odpružení tady trochu postrádá smysl. Hlavní je práce s těžištěm a té si jezdec užije dosyta, až z toho večer bolí kolena, paže i hýždě. Z kopce i na rovině prostě musíte pumpovat, když si chcete užít rychlou a zábavnou jízdu. Kdo ale jede v klidu, užije si stezky taky.

Zastávka na občerstvení na chatě Hubertka ukáže stojany plné kvalitních biků a frontu na lahváče nebo chleba se sádlem. Následuje další okruh, kde přejezdy balvanů a průjezdy kolem skal musí uchvátit každého, a takhle to pokračuje téměř do večera, kdy se vracíme s jednou utrženou přehazovačkou a dvěma přetrženými řetězy. I bez volných kamenů a klacků je tedy možné na perfektně upravených stezkách slušně upravit svého miláčka. Očista v rybníku u kempu, umytí kol u speciální myčky a jehněčí ragú v Singltrek centru příjemně zakončí den. Bohužel i přes vybavenost dílny novou patku na přehazovačku neseženeme, ale dámský bike AGang Nikita z půjčovny to na druhý den jistí. O kola je ovšem docela zájem, takže je lepší se informovat včas a zamluvit si konkrétní kousek předem. Vše lze najít na stránkách www.singltrekpodsmrkem.cz. Nedělní pojezd na polské straně znamená dlouhý přesun a stezky v o něco horší kvalitě a s nečekanými nástrahami v podobě trčících pařezů nebo nepříliš povedených klopenek. První úsek a už poskakujeme na zemi po předním kole, které se jedné z našich slečen po pádu nevejde do vidlice. Třicítka následujících kilometrů je sice fajn, ale sobotní jízda po stezkách na české straně hranice byla mnohem zábavnější a plynulejší. Dojezd do kempu po části sobotního okruhu nám spraví chuť a po sbalení tábořiště a naložení kol je nám jasné, že se sem musíme ještě vrátit. Singltrek mě dostal a nejen mne, hlavně holky si to užily na maximum a chtějí někdy zase, tahle plynulá hravá jízda sice není to, na co byl člověk za ty roky na biku zvyklý, ale je to maximální zábava, takže Singltreku jednoznačně palec nahoru. Za služby, za atmosféru, za zážitek, za nový pohled na jízdu.

(už)