GT RTS-2, rok 1993

Zkusme letmo zapátrat v paměti, které modely se v první polovině devadesátých let minulého století staly určitým milníkem z hlediska prosazování kompletního odpružení pro klasické ježdění ve stylu cross-country. Legendární Pro-Flex, Cannondale Super-V, případně o něco málo později Trek Y alias „kytara“? A co třeba americké GT a jejich full nazvaný RTS? Právě „ertéesko“ bylo často oním kolem z plakátu a snem celé generace bikerů, přestože jízdně bylo vlastně úplně příšerné – podobně jako třeba trochu později superluxusní Klein Mantra. Umístění hlavního čepu zadní stavby vysoko, přesně do poloviny sedlové trubky, bylo u GT oním kamenem úrazu, díky němuž při každém propružení tahala zadní stavba tak moc za pedály, že jízda vyžadovala dost času na zvykání. Na druhou stranu právě RTS bylo jedním z mála tehdejších fullů, jež působily konstrukčně velmi decentně a ani bikové puristy jeho koncepce neprovokovala.

Minimalistické profily zadní stavby, především ve srovnání se zmíněným Cannondalem, vypadaly nenápadně, stejně jako zasazení tlumiče dolů ke šlapacímu středu, s důrazem na zachování ideálního těžiště. Vše dohromady, spolu se závodním renomé samotné značky GT, působilo jako velké lákadlo pro tehdejší bikovou komunitu. Následné modely LTS či STS byly sice z hlediska koncepce nesrovnatelně lepší, ale pro vyznavače konstrukčního minimalismu již méně snadno stravitelné. GT RTS je tedy nespornou legendou a jeho zařazení do této naší občasné rubriky bylo vlastně zcela automatické.

Tato americká značka stvořila ve své dlouhé historii celou řadu nefalšovaných legend, jmenujme třeba špičkové závodní hardtaily Zaskar LE či titanový Xizang z první poloviny devadesátých let a mohli bychom pokračovat přes Team Avalanche a tak dále. Mezi sběrateli, dokonce i těmi českými, se najde mnoho těch, kteří se právě na GT specializují, neboť tato značka nabídla již před více jak čtvrt stoletím něco navíc, a dokonale se tak trefila do vkusu tehdejších bikerů, jakožto stále poměrně „mladé“ komunity, pro níž byl biking životním stylem. Ostatně i někdejší hvězdy profesionální formace GT byly našimi idoly, ať už vzpomeneme fenomenální Juli Furtado, Rishiho Grewala, Gerharda Zadrobilka nebo dodnes velmi aktivního Hanse Reye. Byl to svět závodního MTB v nejryzejší formě.

Nyní ale k modelu, který chceme blíže představit a jenž je již delší dobu součástí naší redakční retro sbírky. RTS-2 bylo, již podle názvu, v hierarchii značky hned pod prestižním typem RTS-1 a ještě v průběhu sezóny 1993 byl představen cenově nejdostupnější RTS-3 na tehdejší horké novince, sadě Shimano STX Special Edition, se zajímavým modro-fialovým odstínem laku. Naopak RTS-1 s charakteristicky leštěným duralovým rámem byl osazen tím úplně nejlepším, co bylo tehdy k mání, tedy sadou XTR a vidlicí Rock Shox Mag 21. Námi představený RTS-2 byl tedy jakýmsi ideálním středem s osazením sadou Deore LX a s vidlicí RS Quadra.

Triple Triangle v trochu jiné formě

Typický Triple Triangle Design, používaný u pevných rámů GT, našel u těch odpružených maličko jinou podobu, kdy byl onen třetí trojúhelník zasazen dolů nad středové pouzdro zásluhou vodorovně umístěné rámové příčky. Oproti nejluxusnějšímu zástupci série RTS, jehož přední rámová část byla svařena z trubek 6061 T6 a zadní stavba z chrom-molybdenových True Temper, vsadilo RTS-2 na slitinu 7005 a vzadu pak na trubky Tange, ovšem kombinace dural/ocel byla spojujícím znakem obou verzí. Nutně se ale musely objevit také prvky známé z hardtailů, ať už šlo o nevšední výztuhu vpředu za hlavou nebo třeba přesazení horní trubky za sedlovou, a to s nádherně provedeným zakončením s plastickým logem GT. Sedlová trubka zde prochází skrze tu horní – ano tento prvek používalo GT již před téměř třiceti lety!

Tím nejdůležitějším je ovšem provedení zadní stavby s unikátní konstrukcí duralového vahadla situovaného za středovým pouzdrem. Jak použitá koncepce fungovala? Hlavním čepem pohybu zadní stavby je ten umístěný nahoře, a při každém propružení se tudíž výrazně natahovala vzdálenost mezi šlapacím středem a zadním nábojem, což je vlastně noční můra všech konstruktérů. Pohyb zadní stavby vzhůru stlačoval přes zmiňované vahadlo tlumič a průchozí sedlová trubka zde byla jediným možným, navíc velmi efektním řešením. Samotná jednotka ani z dnešního pohledu nepůsobí nemoderně, jednalo se o pružinový, olejem tlumený Noleen NR. Americká vlajka na jeho těle informuje o krajině původu tlumiče.

Čepy zadní stavby jsou celkem minimalistické a vzadu pak čep chybí úplně – vzájemné propružení sedlových a řetězových vzpěr zadní stavby bylo díky nevelkému zdvihu téměř zanedbatelné, takže to ničemu nevadilo. Provedení zadní stavby si navíc vynutilo použití kladkového posilovače u brzdy, neboť „véčka“ byla v dané době ještě hudbou budoucnosti a centrální tah lanka cantileveru by umožnil pouze další otvor v sedlové trubce, což bylo řešení, které ve shodné době používal například Pro-Flex. Nicméně jedna díra skrz sedlovou trubku pro tlumič je až až, takže posilovač byl logickým řešením. Absolutní vychytávku představoval výměnný držák přehazovačky. Ten je dnes sice samozřejmostí i kol nižších cenových relací, ale v roce 1993 to byla velmi inovativní záležitost.

Jak se kolo v praxi chovalo? I z dnešního hlediska nabídlo velmi slušnou torzní tuhost, takže se ztrátami sil při záběru neměl rám problémy. Uložení zadní stavby nebylo z hlediska imunity vůči kroucení příliš daleko pevnému rámu, což byl jeden z nejdůležitějších cílů tehdejších konstruktérů. Stejně zásadní bylo, aby nás o síly neobíralo propružování tlumiče, případně aby se zadní stavba nenořila při brzdění – to byly také hlavní argumenty výrobce při prosazování koncepce RTS. Průběh pružení nebyl nijak extrémně citlivý a skutečně působil tak, že sice pobere nemalou část rázů od terénu, ale současně díky výrazné progresivitě neruší přílišným pohupováním. To byla také při podobně umístěném hlavním čepu jediná možnost, protože jinak by se jezdec z „tahání za pedály“ velmi rychle zbláznil…

Vysoko umístěný hlavní čep byl kamenem úrazu a i při jízdě po asfaltu byla neustále cítit nerovnoměrnost šlapání, podobně jako když si navykáme na eliptický převodník. Jízda na RTS vyžadovala zvyk a museli jsme se do kola natolik zamilovat, abychom mu tento vrtoch odpustili. Přitom v dané době již většina konstruktérů věděla, kam umístit čep kyvné vidlice, aby pružení pracovalo a přitom nás nerušilo, třeba již několikrát zmíněný Pro-Flex právě v tomto ohledu výrazně předběhl dobu. Na druhou stranu, oproti některým konkurentům (i mladším) se u RTS při propružení alespoň nezkracovala vzdálenost mezi klikami a sedlem, což by bylo při jízdě úplné peklo. A pakliže se ptáte na zdvih, tak ten GT ve svých materiálech neuvádělo, ovšem v reálu se pohyboval někde okolo pěti centimetrů, což na tehdejší dobu nebylo zas až tak málo.

Deore LX 1993

Sada Shimano Deore LX v černém provedení byla novinkou sezóny 1993 a v mnohém se inspirovala elitním XTR. Dostala tedy kliky „Low Profile“, i když ještě s klasickým rozsahem převodníků 26/36/46, dále minimalistické brzdy M-System a pěkně vyhlížející set brzdových pák a řazení Rapidfire Plus. Zásadní inovace však následovala hned další sezónu, kdy Deore LX obohatily malé převodníky Microdrive, široké náboje Parallax a především nepopulární technologie Light Action u zadního měniče, v němž byla použita vinutá pružina. Ale to již zabíháme do přílišných detailů.

Sériové RTS-2 vypadalo tak, jak jej vidíte na fotografiích, byť mělo standardně obuty pláště Ritchey Z-Max a disponovalo jiným sedlem, které zde nahradil tehdy velmi populární Flite. Vidlice Rock Shox Quadra představovala spolehlivou volbu, její vinuté pružiny však znamenaly vyšší hmotnost nežli u prestižního Magu 21. Ke koloritu doby patřily ráfky Araya, v tomto případě špičkový typ RM17. GT patřilo k průkopníkům nových trendů a bylo také jedním z prvních výrobců, kteří začali používat ložiska hlavového složení standardu AheadSet namísto klasického závitového. Bikeři sice trochu brblali, že nelze tak snadno měnit výšku řídítek, ale nakonec si zvykli – dnes je cokoli jiného než „ahead“ téměř nemyslitelné. Hlavové složení nese nápis Tioga Alchemy, na dostupnějších modelech byly hlavy od Dia-Compu. S tím souvisel také originální představec GT Flip Flop, jehož otočné provedení dovolovalo ladit výšku řídítek aspoň v omezeném rozsahu. Na našem RTS-2 již sice není původní Flip Flop III, ale konstrukčně podobný představec. Dokonce zde nalezneme i originální podsedlový rychloupínák.

Tolik tedy k jednomu z pionýrů kompletního odpružení. Z GT RTS, ideálně ve zcela původním stavu, se během let stala ceněná sběratelská záležitost, takže natrefíte-li na nějaké, neváhejte ani chviličku. Na ježdění to sice úplně nebude, ale funkci ozdoby stěny v pracovně zvládá dokonale!

(kad)