Dirty Bomber Girls

(ukázkový článek z tištěného Cykloservisu č.21/2005)Jsou blond, jsou dobře rostlé a říkají si Bomber Girls

Vloni na Eurobiku seděly ve stánku Marzocchi dvě blonďaté kočky a podepisovaly plakáty. Na jedné straně posteru byly vidlice, na druhé pak právě ony dvě báby v rockových oblečcích. U Italů to není nic nenormálního, běžně mají v katalogu a v reklamách pěkné slečny, které dělají všelijaké věci se svými vidlicemi. Samozřejmě jsem holky vyfotil a mohli jste je vidět na titulu čísla 8 letošního roku. Zároveň jsem si také nechal podepsat plakát. Ta hezčí z nich mi na něj napsala vzkaz – „Wow, ty máš ale velkýho … objektíva.“ Ale nebyly to jen laciné modelky, které si firmy většinou najímají na čepování piva, ale skutečné závodnice. A žádná ořezávátka, rovnou sjezdařky, které se nebojí pustit do nejtěžších závodních tratí světového poháru a klidně skočí i několikametrové dropy.

Letos ve Francii jsme ve stánku Marzocchi potkali pouze jednu z nich, Lisu Lefroy. Katrina Strand byla v Kanadě, a tak jsme si dali spicha aspoň s Lisou. Samozřejmě ve vší počestnosti. I když je moc pěkná, milá a přítulná, nás ani tak nezajímaly její vnady, jako spíš její ježdění.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak to všechno bylo? Kdy jste se potkaly a odkdy vůbec jezdíte freeride a sjezd?

Katrinu jsem poprvé potkala asi před devíti lety. Ovšem ne na kole, ale před diskotékou ve Whistleru, kde jsme obě žily. Nechtěli ji pustit bez občanky dovnitř a tak hledala ve frontě někoho podobného. Tak jsem jí půjčila svojí a od té doby spolu kamarádíme.  Později jsme zjistily, že obě rády jezdíme na kole. Aby taky ne, Whistler je pro horskou cyklistiku místem zaslíbeným a dnes je tam asi nejlepší bikepark na světě. Naše jméno Dirty Girls pak vzniklo asi rok nato, když jsme si jednoho deštivého dne po sjezdování zajely na pivo. Obě módně oblečeny od hlavy až po paty do bahna jsme vzbudily rozruch mezi ostatními bikery. Byl mezi nimi i Richie Schley, jenž se smíchem od ucha k uchu pronesl " you are dirty girls". Od té doby nám nikdo neřekl jinak.

A kdy jste se vrhly na sjezdování závodně?

Asi před 6 lety. Ve Whistleru se naučí jezdit každý, protože na většině tratí jsou vždy dvě nebo tři možnosti projetí. Když se naučíte jednoduchou variantu, můžete zkusit tu těžší. Stejně tak je to se skoky, každý odraz má několik dopadů, od nejjednodušších po nejextrémnější. Takže když si věříš na malém skoku, můžeš jít na větší a tak dál. Pro nás tedy není tak složité za pár dní sjet regulérní sjezdovou trať, zvlášť když máme k dispozici taková kola.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K tomu se ještě dostaneme, spíš nás teď zajímá na čem jste začínaly.

Obě jsme nejprve měly pevná kola Bontrager, Katrina však měla hezčí barvu. Ty kola máme obě dodnes doma. I když už na něm nejezdím, je těžký ho vyhodit.

A na čem teda jezdíte dneska?

Vloni mi ukradli Rocky Mountain RM6, takže jsem přesedlala na RM Reaper. Letos jsem sedlala 5 různých kol francouzské značky Commencal, za niž teď jezdím. Konkrétně sjezďáka, freerida, pevňáka na XC, dirtové kolo a silničku. Nemůžu říct, že bych některé kolo měla oblíbenější, než jiné, prostě si vezmu to kolo, jakou disciplínu zrovna jdeme jezdit. Katrina má taky několik kol.

A co máš ráda ze svého vybavení kromě kola?

Nejlepší službu mi asi dělá brnění, tedy krunýř a chrániče. Samozřejmě nikdo neplánuje pády, ale aspoň vím, že jsem v relativním bezpečí, když se něco nepovede.

Vozíte s sebou  nářadí? A umíte si na kole všechno opravit?

Základní opravy zvládáme, samozřejmě jsme ale radši, když nám někdo pomůže. A kluci nám taky rádi pomáhají. Nejnáročnější opravu, kterou jsem dělala sama, byla výměna napínáků a kladek. Za to jsem na sebe byla pyšná.

 

A jaké nejnáročnější výzvy jste překonaly?

No, možná se ptáš na polety, skoky a tak, ale asi nejtěžší věc, co jsem zvládla, bylo ujet 63 km dlouhý XC závod na dirtovém kole s plochými pedály. A k tomu ještě na začátku sezóny. No, nebylo to lehké ujet na 15 kilovém kole. Jinak vždycky, když se nám povede něco, co jsme si myslely, že nemůžeme dát, máme fakt velkou radost. Jestli teď můžu mluvit za Katrinu, její největší úspěch bylo projet cílovou páskou na jejím prvním mistrovství světa. Říkala, že se za ty čtyři dny naučila víc, než na všech ostatních závodech dohromady.

Skáčete rády?

Fakt jo, neumím si představit, že bych jezdila sjezdy, kde se nemůžeš aspoň párkrát proletět vzduchem. Ve vzduchu je tak hezky, zároveň občas i nebezpečno, ale to aspoň posunuje tvoje umění dál. Hodně skáčeme na dirt jumpech, tam si užíváme pevná kola a sjezďáky zas na dropech.

Co vás vlastně přitáhlo k horským kolům?

Kámoši. Měly jsme dobrou partu, s níž jsme jednoho dne zkusili pojezdit na XC kolech s úzkými plášti v parku ve Whistleru. Pršelo, všude bylo hodně bláta, ale nás to děsně chytlo a nemohly jsme se nabažit. Kluci nás pak naučili spoustu důležitých věcí, ukázali nám jak projíždět různé úseky a den ode dne jsme se zlepšovaly. Navíc, když si chceme pokecat s kamarády, místo vysedávání po kavárnách v parku si raši pokecáme na lanovce a ještě se u toho pořádně svezeme.

Jak berou váš oblíbený sport vaši blízcí?

Moje mamka si myslí, že to je hodně nebezpečný sport, pořád mi říká, že bych měla zpomalit. Táta pak vždycky mávne rukou ať ji neposlouchám a jezdím ještě rychleji. Jedině tak můžu vyhrávat. A i když to mamku stresuje, vždycky na závody chodí. Z 18 stehů, které jsem si pořídila na nohu, ale moc nadšená nebyla. To už by prý byla radši, kdybych tam měla spíš nějakou kérku. Rodiče Katriny, co vím, se o ni bojí oba a tak největší radost z toho, že jezdí na kole, má její pes. Akorát mu prý je vždycky líto, když mu z kopce ujede.

Jak se vám jezdí s chlapama? Nebojíte se jít do stejných věcí, jako se pouští oni?

Všichni chlapi, s nimiž jezdíme, jsou kámoši. A vždycky nás podporujou. S bábama nejezdíme, vždycky radši s klukama, to nás aspoň nutí zkoušet právě stále náročnější pasáže. Když vidíme, že to dávají oni, není důvod, proč bysme nemohly i my, ne? A když dám nějaký velký drop nebo přejedu lávku ve čtyřech metrech nad kládami a lesním haraburdím, moje sebevědomí i umění roste. Kluci nás vždycky hodně podporujou, radí a dodávají nám kuráž.

A jak

Jak se bikový průmysl staví k ženám? Vyhovuje vám dámské oblečení a speciální kola pro ženy?

No, některé firmy líp a jiné hůř, to je ve všem. Někteří výrobci se totiž stále drží dogmatu, že ženy mají krátké nohy, tělo a hlavně ruce. Což je super, pokud to sedí vašemu typu těla. Ale ne každá žena má všechno malinké. A taky si musí někteří výrobci uvědomit, že jenom proto, že jsme holky, se nám nemusí líbitpořád jenom kytičkované vzory. A hlavně ne každá holka musí mít růžové či bleděmodré kolo. Spousta mužů si také přestavuje, že dámské oblečení na kolo musí být upnuté s co největším výstřihem a pokud možno co nejprůhlednější . Nám teda spíš vyhovují volnější střihy, které nemusí za každou cenu vypadat holčičkovsky. Když jedeme na kole, nechceme vypadat jako bábovky z bulváru, my si prostě chceme pořádně zajezdit. Proto funkční prádlo, které nám bude sedět a nebude nás omezovat. A taky je pro naše kamarády nebezpečné, abychom měly velké výstřihy a napresované elasťáčky až bůhvíkde, že jo. To se pak třeba hůř soustředí na skoky a my jim nechceme brzo volat záchranku.

A co by měl ještě bikový průmysl poladit směrem k ženám?

Možná by se měl zaměřit víc na holky, co kolo berou jako sport. Myslím, že je spousta mladých cyklistek, které by se třeba víc zapojily do tohoto chlapského sportu, kdyby je někdo „nakopnul“ a podpořil. Koukněte se kolem sebe tady na freeraidu, kolik holek má na sobě krunýř a chrániče a na čem jezdí. A to je jen zlomek toho, co by mohlo kolem nás být. Vždyť i chlapi by z toho měli užitek, kdyby jezdilo víc holek. Večer by jim nevyčítaly, že zas celý den strávil na kole, místo aby s ní jel na nákupy nebo k vodě. Prostě kdyby holky byly víc podporované, třeba na videích, v reklamách, půlka kol v krámech by byla pro ženy a podobně, určitě by nás jezdilo mnohem víc. Ale bohužel, tohle je asi o velké kampani a hlavně přehodnocení mužského pohledu na ženy.

A teď mluvíš o XC a maratonech, nebo i o freeridu, sjezdu, dirtu a podobných skákacích disciplínách?

Jasně že o těch adrenalinových odvětvích. Čím víc ty holky budou jezdit, tím větší jistotu na kole získají. Podle mě by holky měly jezdit s klukama co něco na kole umí, aby jim pomohli překonávat stále větší výzvy a zároveň je naučili jak se s nástrahami terénu vyrovnávat. Je jasné, že zpočátku budou i padat, ale to k tomu patří. Bez pádů se člověk nenaučí jim předcházet. Sice to zpočátku asi bude bolet, ale i padat se člověk naučí.

Jaký největší pád máš za sebou?

Těch bylo hodně. Třeba těch 18 stehů, o nichž jsem už mluvila, jsem si přivodila v Coloradu v korytě vyschlého vodopádu. Na konci jsem se zasekla předním kolem o šutr a svalila se na zem. Chlapi z tamního bikeshopu byli překvapení, když jsem jim přivezla na opravu kolo a řekla jim, co se mi stalo. Byla jsem totiž teprve druhým člověkem, jenž se do toho pustil. Asi si museli říkat, že jsem prdlá Kanaďanka. Ale co, měli pravdu, člověk musí být trochu blázen, když chce jezdit rychle a dobře. Katrina už měla i zlomené kosti, ale nejhorší byl otřes mozku, když nedoskočila jeden drop na North Shoru a spadla do díry mezi odrazem a dopadem. Naštěstí měla helmu a ta ztlumila ránu do hlavy. Hned potom se sice zvedla, ale po chvilce se s ní zatočil svět a nebyla schopná se dopravit z lesa dolů sama. Naštěstí s ní byli dva kluci, kteří ji stáhli do města k doktorovi.

Na plakátech italské značky Marzocchi byly často prsaté modelky, které pózovaly s vidlicemi. Byly to také bajkerky? Nebo jste prvními Bomber Girls, které kromě hezké tvářičky také vědí, co odpružené vidlice dělají?  

Jo, Marzocchi vždycky spojovalo svou image s pěknými babami. Když sám šéf firmy navštívil Whistler, jednu jízdu jsem s ním jela na lanovce já a on se během těch několika minut jízdy rozhodl, že my s Katrinou budeme nové Bomber Girls. Ty holky před náma totiž většinou netušily, která bije a značku vlastně jen zdobily. My vlastně na veletrzích kromě podepisování plakátů můžeme být návštěvníkům i nápomocné, protože své vidlice celkem dobře známe.

Díky spojení s Marzocchi jste teď také častěji v Evropě, že?

Jojo, několik let se už pravidelně účastním závodů  série Avalanche Cup. Jedná se o dlouhé sjezdové závody s hromadným startem a jsou fakt skvělé, nemůžu si je vynachválit.

A co je na práci pro Marzocchi nejlepší? A co nejhorší?

Super je to ježdění po světě. Poznáš spoustu pěkných míst, nových lidí a k tomu jsme pořád s mojí nejlepší kamarádkou. Nejhorší je, když máte po noci ve Vegas hodně brzo vstávat. Strašně nás bavilo dělat ten photoshoot na reklamy pro Marzocchi, nikdy předtím jsme nic takového nedělaly. Létat po světě a podepisovat autogramy je taky dost zábavné, lidi jsou většinou skvělí a my jim rády vymýšlíme občas lechtivé vzkazy. Ale to úplně nejlepší, co nám spolupráce s Marzocchi přinesla, jsou růžové vidlice Marzocchi 888.

Občas nás sice lidé na internetových fórech hází do jednoho pytle s těmi vyfintěnými modelkami, ale my jsme prostě bajkerky, které dělají práci, která se od nich žádá. Někteří nám třeba nevěří, že fotky na dirtech či drpoech, které skáčeme, jsou reálné. To je ale jejich problém, my nemusíme nijak dokazovat, že to nejsou fotomontáže. Ať si takoví posměváčci přijedou s námi zajezdit na Avalanche cup nebo do Whistleru a sami ať předvedou, co v nich je. Kafrat na internetu umí každý. Ale zas na druhou stranu, když nás lidi propírají na netu, aspoň jsme jim daly nějaký důvod k rozptýlení z nudy. A to je pozitivní ne?

Co nejvíc obdivujete u jiných jezdců?

Nejvíc mě fascinuje, když někdo umí kombinovat spoustu disciplín a ve všech je dobrý. Třeba sjezd, freeride, cross country, dirt jump i street a park. Pár takových znám, kteří si dávají všude a vždycky patří k těm nejlepším. A ještě strašně moc obdivuju jezdce four crossu. Od startu až do cíle potřebuješ mít vyvážené všechny dovednosti – výbušnost, rychlost, skvělou techniku, musíš umět skákat, mít jistotu v dopadech, rychle zatáčet, padat, rychle se zvedat sprintovat, atd. a když někdo tohle všechno dokáže elegantně skloubit dohromady, je radodt se na něj při závodě dívat. 

A co vlastně děláte, když nejezdíte?

Jezdíme, ale na snowboardu, lužích, surfu, lezeme po skalách, válíme se u vody, tančíme, chodíme po horách. A cestujeme. No a taky se přece musí pařit s kámošema, ne?

A co až „vyrostete“, chystáte se někdy chodit do práce?

No, asi nechceme vyrůst. Ale práci máme obě. Katrina vede 

svou firmu CorridorClub.com, kde s dalšími jezdci učí zájemce o freeride jízdu na kole těžkým terénem. Ráda by pak nabídku rozšířila i na další alternativní sporty jako snowboarding, akrobatické lyžování a podobně. Já pak s Cedricem Graciou vedu Xtreme Sports Talent, agenturu, která pořádá sportovní akce. S Cedricem jsem svého času chodila a dělala mu manažerku. Práce mě hodně baví, protože se pořád pohybuju mezi lidmi postiženými stejnou vášní.

Liso, co by měli naši čtenáři a čtenářky dělat, aby se jim jezdilo a žilo lépe?

Mám ráda citát, že tvůj život bude takový, jaký si jej uděláš. Takže uchopte jeho opratě pevně do rukou a jděte si za svými sny. Většinou se splní. Já si za nimi šla a podařilo se mi získat sponzory, kteří mi v cestě pomáhají. Jsou to třeba Marzocchi, Commencal, Formula, Dainese či Oakley. Za to, kde jsem vděčím i dvěma borcům - Richeymu Schleyovi a Brettu Tippiemu, kteří nám v začátcích hodně pomohli a stále jsme přátelé.  Díky kolu jsme poznaly velkou část světa a skvělé lidi, mimo jiné i Cedrica Graciu, s nímž jsem si užila hodně zábavy a vzrušení. Myslím, že si nežijeme špatně a přála bych to každému, aby se měl tak dobře, jak si přeje.

Dušan