DIGI KOLA

Pojďme se tedy chvíli bavit o fotografii. Pozvali jsme si k tomu člověka, který patří k absolutní špičce ve svém oboru, člověka, který se léta zabývá sportovní fotografií, tedy i z cyklistického prostředí. Jiřího Koliše můžeme vídat na cyklokrosových závodech i na závodech horských kol.

Budeme si povídat o digitální fotografii. Jdeme přeci s dobou. Zapomeňte tedy na klasický fotoaparát, neboť i svět fotografie pomalu a jistě polyká řada nul a jedniček. A je to asi dobře. Kvalita se zřejmě vyrovnala (i když mnozí tvrdí že ještě ne), a navíc jak říká Jiří Koliš, „Masově přišly minilaby a fotografem se stal každý. Vše se zlevnilo. S nástupem digitální fotografie jsme se vrátili do temné komory, tedy přesněji k počítači, který komoru dnes nahrazuje. Práce s fotografií se vrátila skoro tam, kde byla dříve. To, co se dělalo při mokrém procesu, to se dnes vlastně děje u monitoru.“

Nečekejte však, že vás budeme krmit základy fotografie nebo do detailu probereme digitální fotoaparáty. Tak široké téma by zaplnilo několik Cykloservisů. Ale začněme hezky zvolna.

První otázka nemůže být samozřejmě jiná, než jaký přístroj si máme vybrat?

Samozřejmě budeme hovořit o digitálních přístrojích. V dnešní době neexistuje výrobce fotografické techniky, který by většinu své produkce nezaměřil na digitální přístroje. Digitál je jednoznačně ta cesta, kudy se bude ubírat vývoj. Už nikdy to nepůjde zpět. Filmy do klasických fotoaparátů budou dražší a dražší. Klasická fotografie bude a vlastně už je na ústupu.

A jaký přístroj si vybrat? Musíme si rozmyslet, jestli chceme jen paměťový zápisník, kterému se někdy hanlivě říká „Byli jsme tu s Mařkou a šli jsme pryč“, nebo už něco lepšího, s čím už můžeme lépe tvořit. U digitálů je poměrně širší výběr než u přístrojů na film. A asi bude rozhodovat cena.

Máme se některým značkám vyvarovat?

Na trhu nejsou přístroje, které by byly absolutní propadák, ale při nákupu bych se ptal, co je to za značku a jestli ta značka má u nás kompletní servis. Mnoho firem ho má omezený. Jejich přístroje se musí například posílat k opravě do zahraničí. Musí se také myslet na to, že když si koupíte digitál za tři tisíce, tak takový se těžko opravuje, ne-li vůbec. Já bych si ten nejlevnější nikdy nekoupil. Volil bych nějakou známou značku. A nemusí to být samozřejmě zrovna nejosvědčenější Nikon nebo Canon, což jsou značky, které používají profesionálové. Ale například i mezi těmito značkami je v servisu rozdíl.

Většina lidí, kteří si chtějí pořídit digitál, se rozhoduje podle čipu.

Jistě. Tam to asi začíná. Musím se rozhodnout, co s fotografiemi budu dělat. Jestli je dál budu zpracovávat, zvětšovat a upravovat třeba s profesionálním softwarem. Nebo budu fotky pouze ukládat do počítače a chodit s ním po známých s notebookem v podpaží. Řekl bych, že běžně stačí 1,5 mega. Z toho už se dá udělat kvalitní fotka 13x18. Na A4 je potřeba asi tři mega, nejlépe čtyři. Ale ať se každý zamyslí nad tím, jestli půjde s velikostí přes 13x18, aby zbytečně neinvestoval. Čím více mega, tím samozřejmě vyšší cena.

Důležité pro rozhodování jsou také paměťové karty.

To určitě. Je několik běžných typů. Nemáme tu prostor je vyjmenovávat a říkat jejich rozdíly. Ale zvolíme takové paměťové médium, které je skutečně běžné na trhu. Koupíme si raději více méněkapacitních než jednu velkokapacitní. Třeba dvě 128 MB než jednu 256 MB. Když se vám ta velká třeba na dovolené mechanicky poškodí, máte smůlu. Když máte dvě menší, máte ještě tu druhou. To bych pokládal za důležité. A kartu si budeme muset rozhodně alespoň jednu koupit, protože s přístrojem dostaneme sotva 16 MB, na kterou uděláme třeba jen osm fotek ve slušném rozlišení.

Digitál je také žrout energie.

Ano, spotřeba je velká. A zvláště tehdy pokud neustále při focení používáte displej. Dnes je lepší zvolit takový přístroj, který má nabíjecí akumulátor. V ceně je i nabíječka. Ten na jedno nabití vydrží běžně i přes dvě stě fotek. Dělají se sice i na tužkové baterie, ale ty vydrží málo. Jsou drahé, přes stovku jedna kvalitní baterie, a navíc si musíme pořídit nabíječku. Ta je také drahá, pokud si opatříme třeba řízenou mikroprocesorem pro dokonalé nabití.

Pokud si pořídíte digitál, budete takovou malou obětí akumulátoru. Pořád budete myslet na to, jestli máte nabito. Já, když někam jdu fotit, tak už koukám kolem, kde je nejbližší zásuvka na dobíjení akumulátorů. Ale u mne je to samozřejmě o něčem jiném. Já potřebuji energii nejen do foťáků, ale i do blesků. Mám přeci jen větší spotřebu. Já prakticky pořád něco dobíjím.

No, a když už jsem doporučil mít minimálně dvě paměťové karty, tak také doporučuji mít ještě rezervní baterii. Pro jistotu.

Takže foťák, kartu, náhradní akumulátor, ale tím investice asi nekončí.

No nekončí. Ještě je dobré mít počítač, ale ten je dnes pomalu v každé domácnosti. A náhradní akumulátor si kupovat nemusíte. To jen uvažuji o ideálním stavu.

A k tomu počítači. Můžete sice dnes přijít do minilabu s paměťovou kartou a nechat si udělat fotky, ale už si těžko vyberete které. Když máte počítač, fotky si v klidu vytřídíte a vypálíte jen to, co potřebujete. Označíte si, jak kterou chcete udělat velkou. Pořídit si byť obyčejnou levnou digitální techniku sice vypadá jako nákladná záležitost, ale musíte uvažovat o tom, že už nikdy nebudete kupovat filmy. Je to investice skoro na věky. Alespoň do té doby než budete šilhat po dokonalejším foťáku. I tady to jde strašným tempem. Za půl roku je váš foťák z pohledu nové techniky na trhu starý. A ještě k těm investicím chci připomenout to, že běžně si vyfotíte několik filmů a necháte udělat všechno, protože nevíte, jak to dopadlo. U digitálu si vyberete jen dobré fotky a zbytečně neplatíte zkažené. A pro zpracování si z těch dobrých vyberete jen ty, které opravdu chcete na papíře. To ať si každý sám spočítá, kdy se mu investice vrátí. Pokud ale někdo má jeden film ve foťáku založený celý rok, tak ať zůstane u něj. Tomu se investice asi nevyplatí. Za pár let ho to ale stejně spolkne a pořídí si digitál.

Vraťme se k tomu počítači a vlastnímu zpracování.

K většině foťáků dodává výrobce nějaký základní grafický program, nebo jde zdarma stáhnout z internetu. Takové programy pro běžné amatérské zpracování stačí. Kdo se s nimi naučí pracovat, zjistí, jak to je nádherná práce a jak se dá s fotografií tvořit. Dá se to skutečně přirovnat k tomu, co se dříve dělalo v temné komoře. Fotka se dá oříznout, vyčistit a jinak si s ní hrát. I pro laika, který se o to zajímá, je to skvělá zábava. Už pro to, že i špatná fotka se dá programem značně zdokonalit. Ale pozor. Pokud si fotku budeme chtít sami upravit pro zpracování na papír v minilabu, musíme myslet na to, že fotku můžeme zkazit. Profesionální minilaby, mají stroje zkalibrované a mají velmi kvalitní velmi drahé monitory. Co vidí na monitoru, to bude na papíře. Především barvy. To se nám doma asi nepodaří, nebo to chce obrovské zkušenosti. Ale já jsem zastánce toho, že by si do fotky měl člověk sáhnout a upravit si ji podle svého. Jinak by se ochudil o to, co mu digitální fotografie umožňuje. Alespoň ten výřez, protože správná kompozice mimo jiných věcí dělá fotku fotkou.

Mluvil jste o barvách. To bývá u digitálních foťáků problém.

Musíme si uvědomit, že digitální foťáky pracují na úplně jiném principu než klasické. Speciálně barevné úpravy bych nezkušeným nedoporučoval.

Většina digitálních foťáků má na rozdíl od klasických možnost vyvážení bílé. Stejně tak kvalitní digitální filmové kamery. To je důležité pro správné nastavení barev. Pro jejich maximální věrnost. Vyvážení bílé jde buď nastavit automaticky nebo manuálně. Manuálně buď symboly zářivky, žárovky, sluníčka, mraku apod. Nejlépe však se provádí tím, že si vezmeme bílý papír, třeba A4, foťák na něj namíříme a zmáčkneme tlačítko. Foťák se tak správně zkalibruje na bílou. Potom by měly být barvy v konečném produktu správné.

Jak to děláte s barvami vy, když to bývá problém?

Já si provedu základní úpravy a potom si to zkontroluji v profesionálním studiu. Také nedělám dokonalé úpravy barev. Mít dokonalé vybavení, třeba monitor, je skutečně obrovská investice a to nemluvím o dalších možnostech studia, kde třeba mají software na výrobu papírových fotek z digitálů doslova za statisíce.

I ten software se určitě zdokonaluje. Určitě to dnes není jen o kvalitě foťáků.

No určitě. Dokonce bych řekl, že ve zdokonalování softwaru je dnes ta největší síla v digitální fotografii. Velmi se zdokonalují programy na načítání dat, které jsou na vstupu silně zkomprimované. Dnes ty programy dokáží opravdu kvalitně dopočítat body, které chybějí. Takže dnes se dívat na to, jestli můj foťák má tři nebo čtyři mega, může být při jeho výběru tak trochu zavádějící. Nedá se předpokládat, že by se dnes nějakým obrovským tempem měnila kvalita čipu. Ta je dostatečná. Možná jeho velikost, která se u drahých digitálních zrcadlovek vyrovnala velikosti kinofilmového políčka. To je důležité s ohledem k objektivu. Objektiv na digitálu není nikdy tak širokoúhlý, jako kdybychom ho nasadili na běžný foťák na film. Proto se na digitály dělají úplně jiné objektivy. To je potřeba si uvědomit zvláště u kompaktů. Když jsme byli dříve zvyklí na nějaký záběr v místnosti, musíme počítat s tím, že u digitálu bude úhel záběru podstatně menší. Ale to se vše samozřejmě týká trochu něčeho jiného než kvality zpracování a na přesný rozbor bychom tu potřebovali hodně prostoru. A nesmí se úplně věřit tomu, co se píše v brožuře. Musíme si to osahat.

Dost pochybné bývají údaje o zoomu.

To bývají. Většina údajů o zoomu je zavádějící. Důležitý je pouze optický zoom, který bývá dvoj až třeba čtyřnásobný. Digitální je tak trochu nesmysl. To, co dokáže digitální zoom, si lehce uděláme na počítači.

Jak je to s nastavením citlivosti? Dříve jsme si museli koupit film třeba se 100 ASA a modlili jsme se, aby bylo na takovou citlivost počasí. Na digitálech jde vše nastavit. Ale co šum?

To je obrovská výhoda digitálů. Nemusí se přemýšlet jaké filmy nakoupit nebo si vzít sebou. Zase se vrátím k tomu softwaru. V profesionálních studiích mají skutečně tak dobré programy, že dokáží šum silně potlačit. U amatérských, kam většina lidí chodí, je to samozřejmě horší. I u digitálů je tedy lepší navolit co nejmenší citlivost. Ale tady to je i o kvalitě čipu. U těch lepších je hranice kolem 600 ASA, aby šum nebyl vidět. Tady to je o vývoji. Ale běžným amatérským fotografům, kteří nedělají velké zvětšeniny, kvalita dnešních čipů na běžných digitálech stačí.

Zajímavé je, že za opravdu kvalitního osvětlení, třeba za dokonalého slunce, kdy je velmi tvrdé světlo, i ty nejlepší digitální foťáky (i profesionální) nemají tak dobré výsledky jako třeba diák. Když se ale osvětlení zhorší, digitály mají silně navrch a klasický foťák nemá nárok. A třeba ani blesk podle mého nechodí s digitálem tak dobře jako s klasickým. Na digitálu se nedá tak dobře využít. S tím jsem se musel smířit.

Jedu na dovolenou na kolo a chci hodně fotit. Nemám ale tolik paměťových karet, které jsou dost drahé a nechci si kvůli dovolené jednou za rok pořizovat další.

Dají se využít tzv. image tanky. Mašinka o něco větší než kompaktní foťák, do které se zasune karta a fotky se do ní přetáhnou. Mají obrovskou kapacitu, která se dá skoro přirovnat k harddiskům v počítači. Ale je také dost drahá (cca 10 000 Kč, pozn. redakce). Já se přiznám, že jsem ji použil jen jednou. Mě fotky živí a při představě, že bych třeba na mistrovství světa v hokeji o fotky přišel, mě děsí. Neříkám, že se to stane, ještě jsem to neslyšel, ale volím jistotu přetahování do notebooku a vypalování na CD. Takže každý si musí rozmyslet, jak to bude provádět. Buď více karet, image tank nebo notebook jsou jediné cesty. Ale na 128 MB kartu se vejde ve slušném rozlišení pro fotky 13x18 opravdu hodně obrázků. Mohlo by to stačit zvláště tehdy, pokud budete mít dvě, jak doporučuji. Na dovolené v civilizaci se to dá řešit i přetažením karty na CD v minilabu (pozn. redakce: to je i naše zkušenost). Ale všude to nepraktikují. Chtějí k tomu i udělat fotky. A ještě bych chtěl říci, že digitál nám dává možnost fotky si zkontrolovat a ty špatné smazat. Ale byl bych tady opatrný, protože na malém displeji se úplně nepozná třeba ostrost.

Pojďme k vlastnímu fotografování. I když si můžeme říci jen něco, neboť to je téma opravdu široké, doslova na knihy, zmiňme se alespoň o základech a některých praktických radách, které mohou laikům pomoci.

Především velkou nectností většiny lidí je, že při fotografování se nedívají do hledáčku ale na displej. Displej je od toho, aby se fotky na něm kontrolovaly a ne na to, aby se přes něj fotilo. Žádný displej nenahradí to, co vidíme přes hledáček.

Další nectnost amatérů a nedobrých profesionálů je, že ihned po záběru se kontroluje, jak to dopadlo. Mohu vám zaručit, že při těchto praktikách vám uteče za dobu, kdy se koukáte na displej, nějaký kvalitní záběr. To je zákon schválnosti. Zvláště u sportu. Fotíte cyklistu při závodě, kouknete se na displej a ve stejné době se tam něco semele a vy o ten záběr přijdete. Fotky se prohlíží třeba až v klidu večer. A navíc, na slunci na displeji stejně skoro nic neuvidíte. Raději nafotit dvacet špatných záběrů, než o jeden kvalitní přijít. To by mělo být pravidlem.

Řekněte alespoň nějaké základy fotografování.

Základy, to je složité. Vše je důležité. Fotku dělá světlo, pohotovost, kompozice, zvládnutí techniky, výběr místa odkud budu fotit a podobně. Vše je důležité. Já doporučuji všem, kteří se chtějí focením zaobírat opravdu trochu seriózně a mít tak fotky, na které je radost se podívat, studovat fotografie v časopisech a knihách, kde jsou fotky od profesionálů. Také si prostudovat nějakou knihu, kde jsou alespoň základy světla a kompozice popsány. V knihách je výborně popsáno vše o expozičním čase a cloně, se kterými se vlastně neustále pracuje. Netýká se to ale těch, kteří na kompaktu nemají možnost expoziční korekce, neboť foťák je plně automatický. Zjistí tam například, že cyklista by měl jet do fotky (a ne z fotky ven), že je potřeba se dívat na pozadí, aby někomu nerostl z hlavy telegrafní sloup, že děti je nejlepší fotit trochu z podhledu a mnoho jiných věcí. Je to opravdu složité a bez konkrétních ukázek na modelové fotografii často slovně nepopsatelné. A i ty klasické fotografické poučky se mohou potírat a lišit. Výhoda digitálu oproti klasickému je ta, že můžeme nasekat haldy fotek, a tak se lépe učit. Už pro to bych digitál doporučoval. Nic lepšího na učení není než fotit a fotit. Z knihy se skvěle fotit nenaučíme. U té to jen začíná. Chce to udělat stovky a tisíce fotek.

Když se jede na kole, tak není příliš času fotit kamarády při jízdě. Mnoho lidí fotí krajiny, když někde zastaví. Ale to je speciální disciplína.

To teda je. Nikdo si nemůže myslet, že udělá třeba stejné fotky, jako vidí ve fotografických knihách nebo průvodcích. Amatér toho nikdy nedosáhne. Jednak na to nemá techniku a také fotí většinou tehdy, když někde zastaví a nemůže si dovolit čekat na správné světlo. Znám několik krajinářů. Mají přesné letité poznámky, kdy jakou fotku fotili, datum, hodinu, odkud a jakou technikou. Samozřejmě čas a clonu a k tomu další poznámky. Na správný záběr čekají třeba dny, týdny i měsíce. Když nastanou správné světelné podmínky. Tehdy vyfotí fotku, kterou si prohlížíme v knihách. Vědí třeba, že nejlepší je fotit, když přejde studená fronta, když je po dešti. To spadne všudypřítomný smog a jsou nejlepší podmínky. Možná. I tehdy tam mohou stát zbytečně. Někdy mě drtí, když si prohlížím prospekty na foťáky s nádhernými fotkami a vím, že byly udělané něčím jiným, než nám výrobce nabízí.

A těm, kteří chtějí mít slušné fotky krajin, bych doporučoval alespoň to, aby si prostudovali, co je zlatý řez. Kde má být horizont a kde ne, na co klást důraz. Jsou to opravdu základy, a když tohle budou vědět a budou fotit ze stejného místa jako kamarád, který také vytáhne z dresu foťák a bude fotit stejnou věc, budou vidět, že mají o hodně lepší fotografie než on, který o tom neví vůbec nic. Také bych nedoporučoval fotit krajinu v poledne, kdy bývají nejhorší světelné podmínky.

Na kole musím foťák někde převážet.

Především by se mělo co nejvíce zabránit otřesům. Ve foťáku je jemná mechanika, jejíž poškození nám ho může rozhodit, ne-li poškodit. Asi nejlépe do batůžku na zádech nebo i do kapsy dresu. Tam se otřesy trochu tlumí. Rozhodně bych ho nedával do brašny na kole, kde jsou otřesy největší. A samozřejmě myslet na to, že může přijít déšť. Takže do igeliťáku. Málokdo si také uvědomuje, jak foťák trpí, když ho vezeme v zimě v batohu a přijdeme do teplé hospody a on se nám teplem orosí. Nejen objektiv, kde to každý vidí, ale i uvnitř. To je pro foťák skoro smrt. Běžné foťáky, o kterých mluvíme, nejsou na to připraveny. Ty profesionální ano. Jsou utěsněné a výrobce vůbec počítá s tím, že se s nimi bude zacházet denně a to i dost drsně.

Na to pozor. A když už foťák na kole vozíme, je dobré ho dát občas zkontrolovat a seřídit. Vyplatí se to. Já, samozřejmě jako profesionál, který používá foťák denně, dávám svou techniku do servisu každý měsíc. Zkontrolují mi ho a vyčistí objektivy. A když už jsme u těch objektivů, tak tady také pozor. Čistit objektiv kapesníkem je nesmysl. Prodávají se speciální hadříky a štětečky. Ale i u speciálních hadříků a čistidel ve spreji bych pochyboval. Rozhodně ani ty nedělají objektivům dobře a chovají se jako brus. Objektiv tedy maximálně chránit i před dotekem prstem. Nejlepší je si ho nechat odborně vyčistit. Ale vím, že to málokdo dělá a bude dělat. Já musím.

Děkujeme vám za rozhovor. Určitě bude pro mnoho adeptů fotografie na kole poučný.



Jiří Koliš

( na fotografii)

Narozen 1953 v Praze. Absolvent FAMU. Pracoval v časopise Stadión. Od roku 1992 je fotografem na volné noze. Autorsky a produkčně se podílel na desítkách knih. Například na knihách s Dominikem Haškem a Jaromírem Jágrem. Připravuje knihu o historii českého sportu. Fotografoval na všech olympijských hrách od roku 1992 a na desítkách míst po celém světě. Jako jediný u nás fotografuje hokej za pomoci sady blesků umístěných pod střechou zimního stadionu, které odpaluje vysokofrekvenčně na dálku. Úzce spolupracuje s firmou Universe Agency (tým Author), jejichž závodníky (a samozřejmě nejen je) fotí při největších cyklokrosových a bikových závodech. Používá fotoaparáty Nikon.