Bike-charita v Guatemale a legenda Hans Rey

Legendární bike-trialista Hans “No Way” Rey už léta nezávodí, ale patří mezi legendy bikingu díky svým cestám po celém světě, z nichž vždycky přiveze zajímavé příběhy a fotky. Tenhle ambasador bikingu, kol značky GT a dobrodružství ovšem necestuje jen pro své potěšení, ale hlavně kvůli projektu Wheels 4 Life, což je nadace, kterou řídí spolu se svou ženou. Tahle nadace sbírá peníze na pořízení jízdních kol pro ty nejpotřebnější v chudých částech světa, kteří díky kolu mají možnost dostat se do školy, do práce, objet více pacientů nebo převážet své výrobky. Hansův poslední výlet byl do Guatemaly, kam vyrazil spolu s rakouským trialistou Tomem Ohlerem a fotografem Stefanem Voitlem, a následující řádky líčí jejich zážitky.

Osmnáctiletý Kevin stojí na rohu prašné ulice v guatemalském městě Antigua a jsou to dva roky, kdy dostal od nadace Wheels 4 Life horské kolo prostřednictvím své školy Escuela Proyecto La Esperanza, která byla založena a funguje díky anglické charitě. Zde se mu dostává vzdělání v programu určeném lidem zasaženým chudobou v této oblasti. Teď vyskakuje na korbu našeho pick-upu a naviguje nás směrem k domovu. Je to primitivní cihlový dům s plechovými dveřmi a bez tekoucí vody. Jeho malinký dětský pokoj má jen postel a vedle ní je pár osobních věcí jako oblečení, školní potřeby a několik fotbalových trofejí. To nejdůležitější v pokoji je ovšem Kevinův milovaný bike. Právě díky tomuhle kolu zvládá každý den včas dojet do školy, kam by jinak musel jít deset kilometrů pěšky, protože si jeho rodina nemůže dovolit dát jeden Quetzal (3 Kč) za dojíždění autobusem. I díky kolu tak dosáhne na kvalitní vzdělání, které mu snad zajistí lepší budoucnost a vyšší životní úroveň. I když miluje fotbal, na kole jezdí také skvěle a dlouhé stoupání k domovu zvládá naprosto lehce. Dolů pak kličkuje mezi kravami nebo v hustém provozu tak ostříleně,jako newyorský poslíček, takže bych se nedivil, když by mě někde předjel.

Všemu tomuhle předcházelo setkání s fotografem Stefanem Voitlem, který mě před pár měsíci oslovil s tím, zda bych spolu s ním a trialistou Tomem Oehlerem nechtěl podniknout výlet do Guatemaly, který bychom zároveň pojali jako projekt pro Wheels 4 Life. Jejich cílem bylo nasbírat v exotické středoamerické zemi zajímavé fotografie a po návratu uspořádat prodejní výstavu s tím, že by výtěžek putoval na konto nadace Wheels 4 Life. Dali jsme si sraz v hlavním městě Ciudad de Guatemala, kde nás čekal místní průvodce Matt. Ten naplánoval výlet “od chaty k chatě” v horách, kde jsme se měli pohybovat v průměrné nadmořské výšce kolem tří tisíc metrů. Všichni tři jsme s sebou měli na tenhle výlet celoodpružená kola, jen Matt to absolvoval na svém hardtailu.

Během prvních dní jsme podnikli několik výletů po okolí města Antigua, jehož koloniální architektura je velice zajímavá, a ještě zajímavější je řada vulkánů, které jej obklopují a některé z nich jsou stále činné, takže jsme viděli kouř nebo i žhavou lávu. V této oblasti jsme podnikli vyjížďku i do prvního guatelmalského národního parku El Zur. Po téměř hodině jízdy po hrbolaté silnici nás autobus-náklaďák vyhodil v půlce cesty k sopce Volcan de Agua, abychom si pak mohli užít dvacet kilometrů sjezdu deštným pralesem plným stezek, se sypkým povrchem sopečného původu.

O pár dní později jsme po pěti hodinách jízdy autem dorazili blízko Todos Santos do základny v pohoří Cuchumantanes. Náš cíl zde byl jasný, chtěli jsme jet z Magdalena přes Chortiz až do města Acul v oblasti Quiche. To celé za tři dny, s přespáváním v jednoduchých chatách pro turisty a s jídlem nakoupeným od místních obyvatel. Všechny stezky, pokud tam zrovna vůbec nějaká byla, byly velice technické a pomalé, takže jsme museli často tlačit, nosit kola nebo jet trialovým stylem. Tady prostě moc turistů a hlavně cyklistů nejezdí, jestli vůbec. Jízda kolem roztroušených farem, které od sebe byly hodně vzdálené, se střídala s potkáváním kočovných pastevců, takže jsme tady nebyli úplně sami, jenže na druhou stranu jsme byli hodně vzdáleni od civilizace. Když jsme příjížděli k malé osadě u jezera Magdalena, místní byli velice překvapeni, že vidí někoho sjíždět na kole dost drsný terén. Vesnice nesla jméno po nádherném jezeru a vodopádech nedaleko chaty, v níž jsme se ubytovali. Idylka ale skončila, hned jak zapadlo slunce, protože v tu chvíli jsem na sebe navlékl všechno oblečení, které jsem měl. Bez elektřiny či krbu jsme si zahráli kostky za svitu čelovek a zmrzlí šli spát. Museli jsme se spolehnout jen na přikrývky v chatě, a když jsme ráno vstávali, hvězdy na tmavé obloze byly ještě stále viditelné a země byla zmrzlá. Nemělo smysl zbytečně plýtvat časem, takže jsme co nejrychleji začali stoupat směrem pryč ze zmrzého údolí, vstříc prvním hřejivým paprskům.

Čekal nás úžasný den, drtivá většina cesty nebyla nikdy dotčena pneumatikou horského kola, a bylo tam i několik úseků, kde nebyla cesta vůbec. Věděli jsme ale, že v malé vesnici Chortiz je další chata, kde můžeme přenocovat, jenže nás od ní dělí několik údolí a hřbetů. Pohybovali jsme se ve výšce kolem tří tisíc metrů a zatím byla naše nejvyšší pozice zhruba 3200 metrů nad mořem. Naštěstí i v téhle výšce byly všude stormy, a vzduch nebyl tak řídký, jako tomu bývá ve stejné výšce třeba v Alpách.

Kromě focení a natáčení záběrů na GoPro jsme museli občas výrazně zpomalit kvůli technické náročnosti terénu, takže to nevypadalo, že dorazíme do chaty za světla. Tomovy trialové zkušenosti se tady zúročily, takže si snadno hledal cestu skrz velká kamenná pole. V jednu chvíli pak Matt objevil místo, kde tušil zkratku, ale nebyl si úplně jistý. Nebylo to místo, kde bychom se mohli ztratit, tak jsme se rozhodli to zkusit a po hodině a půl jízdy po místy dost zarostlé pěšince jsme se napojili zase na hlavní stezku. To nám ušetřilo asi půl hodiny, ale zbývaly jen dvě hodiny, než nám slunce zmizí za horizont. Nakonec jsme to stihli, ale k našemu překvapení už v chatě byli dvě anglické turistky a jejich průvodce, kteří zabrali většinu lůžek. No nic, dali jsme si matrace a přikrývky na zem a udělali si pohodlí. O sprše nemohla být řeč a pitnou vodu bylo nutné přefiltrovat, ale naštěstí nás místní pozvali do rodiny. Jejich primitivní dům měl hliněnou podlahu a ohniště uprostřed místnosti, na kterém ženy připravovaly lahodně vonící jídlo skládající se z kuřecího vývaru, nudlí, brambor a vajíček, které nám druhý den servírovaly i k snídani. Než jsme šli spát, připravili mě o titul neporazitelného šampiona v kostkách, který jsem získal předešlý večer, takže jsem se už raději těšil na následující den.

Čekal nás dlouhý sjezd s cílem na farmě Hacienda San Antonio, kde se vyrábí sýr. Cesta mi připomínala staré vojenské stezky v italských Alpách, které tam vznikly za druhé světové války. Potkali jsme jen pár pastevců a také koní, kteří vezli náklad někam do hor. Jednoho z koní ale vylekala naše kola nebo rachotící volnoběžky, a bohužel spadl do křoví. Pomohli jsme sundat náklad z jeho hřbetu a dostat ho z křoví zpátky na stezku, což se podařilo, a kůň byl naštěstí v pořádku. Tyhle nádherné stezky, příroda a divoký guatemalský venkov byly úžasnou částí našeho výletu.

Když jsme se vrátili zpátky do města Antigua, museli jsme se připravit na návštěvu školy EFTC. Tam nás čekalo setkání s několika dětmi, které obdržely kola z předchozího projektu Wheels 4 Life, a také dalších třicet jedna dětí, které kola teprve dostanou během naší návštěvy. Děti v téhle škole tak dostanou jednak kola od neziskovky Wheels 4 Life, ale jejich studium zajišťuje další neziskovka. Tahle anglická organizace nejen, že zajišťuje vzdělání asi šesti stovkám dětí, ale také jim umožňuje přístup ke zdravotní péči, stravování, dopravě (součástí toho jsou darovaná kola) nebo psychologické péči, pokud jde o rodiny a děti, které prošly nějakým traumatickým zážitkem. Další podporou je třeba univerzitní stipendium, které těmto dětem umožní najít si kvalitní zaměstnání, a vymanit se tak jednou provždy z chudoby. Mnoho z rodin těchto dětí totiž žije za méně než jeden dolar denně a tři nebo čtyři děti doma sdílejí jednu malou místnost s jedinou velkou postelí.

Byl jsem nadšený z toho, že mě Tom a Stefan podpořili a měli možnost vidět na vlastní oči těžkosti, kterým musí tyto děti a jejich rodiče každý den čelit. Také mě potěšilo, že fungoval náš projet, který jsme zde měli před třemi lety. Kola stále sloužila svým majitelům a usnadňovala jim každodenní život. Mnozí z minulých studentů této školy nyní navštěvují univerzitu a chtějí pracovat v turistickém průmyslu, který je v Guatemale na vzestupu. Naše mise tak byla splněna, odvážíme si mnoho bikových zážitků, ale i těch lidských, o které zde šlo především.

Hans Rey (www.hansrey.com)

www.wheels4life.org

Foto: Stefan Voitl (www.voi.tl )