deluxe-cycling

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

author_unor_2017

Šumná jízda Davida Vávry - původní rozhovor pro Cykloservis

Šumná jízda Davida Vávry

Divadlo Sklep, tři sta kilometrů dlouhý cyklistický maraton okolo švédského jezera Vättern, architektonické návrhy mnoha moderních staveb či rekonstrukcí interiérů, extrémně náročný Vasův běh, televizní seriál Šumná města a mnoho dalšího. Tomuto zdánlivě nesourodému soupisu dává logiku jméno architekta Davida Vávry, člověka, kterého si mnozí pojí třeba také se satirickým pořadem Česká soda, kde účinkoval po boku Milana Šteindlera v nezapomenutelných „lekcích německého jazyka“ Alles Gute. David Vávra byl díky své všestrannosti již mnohokrát označen termínem renesanční člověk, což je sice podle něho samotného prý dosti nadnesené, ovšem z našeho pohledu na té renesančnosti určitě něco bude.

Spoluzakladatel divadla Sklep, které vzniklo již v sedmdesátých letech, působí dodnes především jako architekt, ovšem současně je také hercem, spisovatelem a dokonce i příležitostným básníkem. Jeho doslova mazlení se s českým jazykem je ostatně jedním z charakteristických rysů Šumných měst, v nichž Vávra v roli průvodce divákům přibližuje významná díla české architektury především dvacátého století. David Vávra, jenž v letošním roce oslaví pětapadesáté narozeniny, je ale neméně nadšeným sportovcem a samozřejmě také cyklistou, ročně najede na kole několik tisíc kilometrů a účastní se dokonce i náročných závodů. Schůzku pro následující rozhovor jsme si sice naplánovali během jeho tréninku na kolečkových běžkách, ovšem naše povídání se bude točit především okolo cyklistiky, jak také jinak...

david_vara_sumna_jizda

Na úplný začátek našeho rozhovoru by bylo dobré uvést, jakým je David Vávra vlastně cyklistou. Jak byste charakterizoval svůj vztah ke kolu?

Pocitově je pro mě jízda na kole něčím úžasným, vnímání krajiny je při tomto sportu naprosto dokonalé. Když jdete pěšky, je to zkrátka moc pomalé, a na motorce už je to zase moc rychlé, takže kolo je v tomto ohledu absolutně bezkonkurenční. Nejlíp se ale cítím, když na kole ujedu větší dávku kilometrů, tak asi stovku. Mám pak vyfoukanou hlavu a příjemně unavené údy. Málokterý sport přináší takovou radost. Na otázku, jaký jsem cyklista, odpovím, že naprosto amatérský, ale o to více zanícený.

Kterým dalším sportům se věnujete?

Skoro všem, hned ale musím dodat, že všechno dělám naivním, ale maximálně zapáleným způsobem, stejně jako zmíněné kolo nebo třeba divadlo. Nikdy jsem v žádném sportu nedosáhl kýžené techniky a umu, ale přináší mi velikou vnitřní radost. Bez sportu bych prostě nemohl existovat. Určitá psychická zátěž, která je daná tím, že v mém životě prostupuje jeden obor do druhého, je bez sportu zkrátka nezvladatelná. Kromě kola se věnuju třeba běžkám, což jsou oboje individuální sporty, které hrozně rád dělám sám. Společnosti mám v životě hodně, proto zvlášť na kole cítím obrovskou svobodu. Vedle toho ale naprosto nutně potřebuju k životu i kolektivní sporty, jako je třeba hokej nebo fotbal, ale i v tomto případě se u mě jedná o naivní, řekl bych „srdcovské“ pojetí.

Jak a kdy jste začal s cyklistikou?

Bylo to díky kamarádovi architektovi, jenž mimo jiné sestavuje kola. Dávno jsme totiž zjistili, že za architekturou je nejlepší jezdit na kole, takže každé léto vyrážíme v rámci takového menšího spolku, čítajícího maximálně čtyři lidi, po různých architektonicky zajímavých místech. Architekturu svázanou šlapáním provozujeme už téměř třicet roků a díky tomu jsme již republiku mnohokrát proťali, v posledních letech proto míváme tužby jezdit na Slovensko, do Polska nebo třeba do Rakouska. Většinou vyrážíme tak na týden, jedeme buď už z Prahy na kole, nebo se někam přiblížíme vlakem, například na zmíněné Slovensko. Celá řada našich architektonických cyklo-výletů pak posloužila i jako inspirace pro Šumná města.

Při vašich cestách asi preferujete silniční kolo.

Určitě silniční kolo. Na horském jezdím vlastně jen po Praze. Využívám toho, že z Bráníka, kde bydlím, se po náplavkách a cyklostezkách dostanu až do Karlína. Žižkov, kde pracuju, je vlastně už jen kousek od řeky. Někdy ale jezdím na kole třeba i na představení, a to nejen po Praze. Pokud je to do sta kilometrů a za předpokladu hezkého počasí.

Sledujete, kolik ročně najedete na kole kilometrů?

Sleduju, protože potřebuju mít alespoň určitou představu o své teoretické výkonnosti. Každý rok totiž s kamarády vyrážíme na nějaký cyklistický závod, například ve Švédsku kolem jezera Vättern. Tam je trať dlouhá něco přes tři sta kilometrů a jezdí se to vždycky o víkendu kolem dvacátého června, když je nejdelší den, kvůli světlu. Vím, že pokud nemám ten rok před závodem najeto aspoň patnáct, osmnáct set, tak budu dosti trpět. Na té akci je ale nádherné, že je to závod pro všechny, bez rozdílu výkonnosti, věku nebo vybavení. Cílem je to ujet, a to jakýmkoli způsobem na jakémkoli kole. Je to skvělý zážitek. Za celý rok pak najedu asi tak dva a půl tisíce kilometrů, do čehož ale nepočítám cesty do práce a z práce.

 

Jaké je vaše pojetí třísetkilometrového závodu? Předpokládám, že takovou štreku nejedete úplně v kuse...

Náš čas se rok od roku stále zkracuje. Výhodou jakéhokoli sportu, s kterým začnete pozdě, je, že se můžete pořád zlepšovat. Pro řadu vrcholových sportovců, cyklisty nevyjímaje, je strašně demotivující, když se s přibývajícím věkem postupně zhoršují a uvědomují si, jak jsou pomalejší a pomalejší. Oproti tomu my si užíváme, že jsme rychlejší. Vzpomínám si, že první rok jsme tento závod jeli asi za osmnáct, ne-li dvacet hodin, loni to bylo přibližně čtrnáct. Ale přiznávám, že si závod stále snažíme co nejvíce vychutnat, tři čtvrtě hodiny trvající zastávka s plnohodnotným jídlem rozhodně není ničím výjimečným. První ročník jsme pojali vyloženě uvolněně, po obědě a masáži jsem si během přestávky dal kávu a u toho jsem kouřil doutník. To už ale na mě jako na „závodníka“ někteří koukali trochu divně. (smích...)

A nějaká další extrémnější cyklistická akce?

Jedna taková akce za rok většinou bohatě stačí, ale jednou jsme jeli závod okolo Bodamského jezera, který se koná každoročně v září a měří asi dvě stě dvacet kilometrů. Celý závod tenkrát pršelo. Ještě nikdy předtím jsem nezažil, aby se mi zimou tak klepaly ruce, že jsem nebyl schopný držet řídítka. Já mám spodní limit okolo deseti stupňů, to je pro mě teplota, při které se ještě dá příjemně jezdit. Jak je ale pod deset a do toho prší, tak už to můj organismus nechce zvládat. Nicméně jsme to dojeli, mám pocit, že mezi posledními, za úplné tmy. V cíli nám dali nějaké medaile a my jsme s nimi na krku jeli na kolech do tamější školy, kde bylo zázemí včetně sprch. Pod tu teplou sprchu jsem vjel i s kolem a asi hodinu jsem tam rozmrzal.

Takže stokilometrová vyjížďka je pro vás absolutně běžnou záležitostí?

Sto kilometrů už je lehký nadstandard, standard je dejme tomu těch osmdesát. Sto kilometrů na kole už zabere poměrně hodně času. Na běh na lyžích se trénuje podstatně líp, hodinka celkem dobře stačí. Kolo potřebuje víc času, ale zase přináší větší zážitky.

Je o vás známo, že jezdíte historickým Citroenem 2CV, tedy legendární, koncepčně úžasně jednoduchou „kačenkou“. Upřednostňujete také u cyklistického vybavení spíše jednoduchost?

Určitě ano. Dlouho jsem jezdil na klasickém starém Favoritu, s kterým jsem jel dokonce i první závod ve Švédsku. Až poté jsem si pořídil trochu lepší kolo, nejdříve Rock Machine a před dvěma lety pak karbonového Scotta. Ten je samozřejmě rychlý a lehký, ale nejvíc mi u něho vyhovuje pohodlí jízdy. Ale na toho Favorita nedám dopustit, je z osmdesátých let a je na něm stará sada Campagnolo. Jezdím na něm pravidelně naše architektonické túry, vždycky v létě s báglama. Dokonce jsem si na něj dal i nášlapné SPD pedály a pak jsem se několikrát v nulové rychlosti zřítil na zem.

Horské kolo používáte jenom po Praze?

Občas ho vezmu, když jedu s dětmi, s manželkou nebo třeba se Sklepem na nějakou volnější projížďku po přírodě. Horské kolo ale moc neprožívám, mám radši úzké okresky než volný terén s kořeny. Skákat přes výmoly mě až tak nebaví a ani to neumím, na silničním kole se mi líbí ta rychlost. Jednou jsem jel dokonce na horském kole závod, ale to už asi v životě nepojedu. Pamatuju si, že jeden sjezd jsem raději seběhl, než abych ho jel, pustit to z kopce mezi kamenama a kořenama, to mi prostě nejde.

Umíte si kolo sám opravit?

Přiznám se, že moc ne, na to mám kamaráda a opravny. Nejsem v tomhle ohledu technicky moc zručný. Velký pokrok pro mě byl, když jsem se naučil vyměnit duši při defektu.

Jaký byl váš vůbec nejextrémnější zážitek na kole?

Možná trochu paradoxně to nebylo při žádném závodě, protože tam člověk s něčím takovým vlastně dopředu počítá. Kdysi jsme byli s onou architektonickou partou u Oravské přehrady a večer jsme se šli jen tak projet, asi na dvacet kilometrů. Zabloudili jsme, úplně nám zmizela cesta a v dešti jsme šli kilometrový úsek snad dvě a půl hodiny. Byly tam spadané kmeny stromů a všude mraky bláta, šli jsme nějakými stržemi a nesli jsme skoro celou dobu kola na zádech.

Zažil jste stav totálního vyčerpání organismu?

Jednou ano. To bylo někdy za hlubokého bolševika, kdy jsem jel na Favoritu přes sto kilometrů, po představení Sklepa a úplně bez spánku. Tenkrát jsem jel z Kostelce nad Orlicí do Liberce a ke konci mi tak došly síly, že mě předjela pani s nůší na zádech. To jsem poprvé zjistil, že organismus má svoje ale veliký limity. Ta pani s nůší byl takový dost rozhodující moment v mém životě, to nebyl vtip, ale čirá realita. (smích...)

Díky bydlišti v pražském Bráníku máte ideální lokalitu pro ježdění na kole. Jaká je vaše oblíbená trasa?

Pode mnou bydlí pan profesor Pafko, který má nejoblíbenější trasu na Karlštějn. Tu někdy jezdím. Já mám zase oblíbenou podél řeky do Vraného nad Vltavou, dále na Jílové, kde si dám obvykle kávu. Končí to Štěchovicemi, odkud už jedu podél Vltavy zpátky do Prahy. Další trasu mám do Řevnic, pak přes Halouny na Hostomice a třeba přes Liteň a Karlštejn zpátky.

Zdá se, že kopce vám rozhodně nevadí...

Kopce jsou kořením krajiny, bez nich mě to nebaví. Na druhou stranu si ale užívám i roviny, mám oblíbenou lokalitu třeba směrem na Pardubice, kolem Labe. Tam ujedete i šedesát kilometrů a nepřehodíte, tedy stále na jeden převod. Moc hezký je úsek Nymburk – Poděbrady, a to třeba i pro kolečkové brusle.

Máte před sebou letošní zimu nějaké běžecké závody, jichž byste se rád zúčastnil?

S kamarády jsme se rozhodli, že jednou za dva roky si zaběhneme něco trochu většího. Vasův běh jsme absolvovali předloni, takže letos nás kromě Jizerské padesátky snad čeká norský Birkebeiner. Ten měří něco přes padesát kilometrů, ale je tam historická tradice, že závodník musí běžet s třemi a půl kily zátěže. Celé to vychází z legendy, připomínající hrdinství norského vojáka, který zachránil budoucího krále Hakona IV., když jej coby novorozeněte dopravil na lyžích z Lillehammeru do Trondheimu. A když má závod nějaký podobný příběh, tedy když je jeho idea propojena s historií, tak mě to prostě baví.

Dá se srovnat náročnost Vasova běhu s cyklo-maratony, ať už po stránce průběhu závodu či přípravy na něj?

Myslím si, že je to nesrovnatelné. Každopádně běh je pro moje tělo naprosto devastující. Zatímco „Vasák“ jsme doslova proletěli, tak na cyklomaratonech si dopřávám přestávky, při nichž je dostatek času k regeneraci. Takže hlavní rozdíl je u mě v pojetí obou akcí.

Jak často a kde trénujete na kolečkových běžkách?

Jak mi to vyjde, většinou trénuju tak dvakrát do týdne. Stezka z Bráníka na Zbraslav má tam a zpátky necelých patnáct kilometrů. Nedávno jsem objevil absolutně nejúžasnější stezku, která vede z České Lípy do Kamenického Šenova. Tam jsem byl letos s kolečkovýma běžkama dvakrát a maximálně jsem si to užil. Mám také rád cyklostezky z české části Šumavy na Waldkirchen, tam je to ale spíš na horské kolo.

Máte čas sledovat vývoj kol, technický či designový?

Když vidím pěkné kolo, tak se s ním potěším, prohlédnu si ho, ale abych sledoval různé trendy nebo studoval katalogy, to zase ne. Ale jsou určité věci, které se mi líbí, například typická zelenkavá barva kol Bianchi, která je úchvatná. To je důvod, proč bych si právě Bianchi třeba někdy v budoucnu pořídil. Na druhou stranu, kola, která mám, mi maximálně vyhovují.

Řešíte při výběru kola jeho nízkou hmotnost?

Lehké kolo je určitě fajn, já ale mám bohužel takový zlozvyk, že s sebou potřebuju vozit velkou spoustu věcí. Ať už se jedná o různé zápisníky nebo náhradní oblečení, které kolikrát ani nevyužiju, ale pro dobrý pocit ho musím mít s sebou. Takže i kolo, které je úžasně lehké, což je případ třeba mého Scotta, ve finále obtěžkám všemi možnými rámovými či podsedlovými brašnami.

Vybavuji si, že kolo bylo několikrát vaším společníkem i v Šumných městech.

To je pravda. Klasické jízdní kolo jsme použili v Olomouci, dřevěnou prehistorickou drezínu v Broumově a vysoké kolo pak v Českém ráji. To byla docela legrační situace, protože jsem tehdy měl asi deset minut na to, abych se na něm naučil jezdit. Večer před natáčením přivezli vysoké kolo, a když jsem na něj vylezl, celé se zhroutilo, protože to byla replika, vyrobená jenom jako dekorace. Ráno se od sedmi mělo natáčet, tak večer naše slečna produkční zavolala do Prahy panu Bejšovci z Českého Klubu Velocipedistů, který na sedmou ráno do Jičína historické a hlavně funkční vysoké kolo skutečně přivezl. A za deset minut jsem na něm jezdil, nic jiného mi tenkrát nezbylo...

 

A nelákalo by vás si pořídit vysoké kolo? Zvlášť když na něm jezdí váš soused profesor Pafko...

Přiznám se, že jsem o tom uvažoval, moc se mi to líbí. Nechám to ale spíš na důchod, to bude víc času. (smích...)

 

Dnes má spousta lidí tendence pořizovat si staré věci, ať už kola nebo třeba auta. Proč si myslíte, že to tak je?

Je v tom určitě kus nostalgie, my jsme nostalgičtí a vlastně celá Evropa asi nějak víc prožívá minulost. Trochu nás to možná zatěžuje, protože s sebou vláčíme hmotné vzpomínky, na druhou stranu je v tom ale kus něčeho krásného. Třeba Amerika dokáže žít s novými věcmi a nezabývá se tolik minulostí, lidé se klidně přestěhují ze dne na den na jiné místo a začnou všechno budovat znovu. To bych v životě nedokázal, celý život jsem prožil na jednom místě a nedovedu si představit, že by to mělo být jinak. Ovšem i já jsem se jednoho dne rozhodl, že místo schraňovače musím být vyhazovačem, protože věcí, ke kterým jsem měl nějaký, svým způsobem nostalgický vztah, už bylo moc. Prostě mě to ubíjelo. Mám ale jedno staré kolo z třicátých let, a to je pro mě vyloženě srdeční záležitost. Je vybaveno jedním, naprosto ideálním převodem, sedí se na něm vzpřímeně a nebolí z něho záda.

Takže to je kolo, které máte ze všech nejraději?

Všechna svá kola mám rád, je to podobné jako se Šumnými městy. Každé z nich je svázáno s kusem mého života. Dokážu se nadchnout třeba pro dokonalý design nebo technickou propracovanost, ale zásadní jsou pro mě ty zážitky, které mi každé z kol dalo, že se mnou bylo tam a tam.

Mám pocit, že vašimi oblíbenými stavebními slohy jsou kubismus a funkcionalismus. Dá se nějak vzhled jízdního kola nebo třeba auta připodobnit ke stavebnímu slohu?

Jednoduchost jízdního kola je fascinující. Vlastně jakákoli konstrukce, která je logická ve statice a dynamice, tedy přesně spočítaná a čistě účelová, je krásná. Veškeré zákony na tomto světě jsou ve své podstatě dané krásně a ideálně. Pokud je něco vyloženě designováno, to už krásné být nemusí. Funkcionalismus má s podobou jízdního kola určitě mnoho společného. Oproti tomu třeba kubismus, to už je líčení, to je make up. Když o tom ale přemýšlím, takové kubistické auto nebo kolo by se mi líbilo, zvlášť kdyby vlastní kola byla polygonální a bicykl pak poskakoval.

Máte nějaký nesplněný cyklistický sen, podívat se třeba na nějaké konkrétní místo?

Dá se říci, že všechny cyklistické sny jsem si splnil, navíc nemám potřebu cestovat někam daleko, mně se líbí tady u nás. Mám ale jednu touhu, a sice objevit něco poprvé. Například mě celkem nedávno uspokojilo to, když jsem zjistil, že se dá za pouhé dva dny dojet na kole k Dunaji. Je to dvakrát sto čtyřicet kilometrů, pár kopečků kolem Českých Velenic, ale celkově je to pohodlná cesta. Když zjistím něco takového, tak to mě fascinuje. A protože jsem tradicionalista, tak potom rád tu samou věc jedu třeba i několik let po sobě.

Přeji tedy, aby toho poprvé objeveného bylo do budoucna co nejvíce. Děkuji za rozhovor.

Jan Kadečka

  

Akad. arch. David Vávra

Narozen: 9. března 1957
Povolání: architekt, herec, spisovatel
Absolvent Akademie výtvarných umění, obor architektura
Architektonická tvorba:
Stavby: Kulturní dům Dobeška (rekonstrukce, interiér), Muzeum voskových figurín na Karlštejně, Švandovo divadlo v Praze (rekonstrukce, interiér), Kino Drahomíra v Karlových Varech, rekonstrukce sborového domu evangelické církve v pražských Modřanech, řada rodinných domů a chalup mezi Šumavou a Krkonošema
Interiéry: Palác Akropolis (spolupráce s Františkem Skálou), Bar Práce (Praha), Divadelní scéna, hřiště a dřevěná archa dětského koutku ZOO Praha
Ostatní: Pomník Franze Kafky v Praze (spolupráce s Jaroslavem Ronou)
Průřez hereckou činností:
Seriál Šumná města; seriál Šumné stopy českých architektů; satirický pořad Česká soda; filmy Cesta z města; Kopytem sem, kopytem tam; Skřítek; Mazaný Filip; Pasti, pasti, pastičky; studentský film Kouř a další...
Sportovní aktivity: kolo, běžky, brusle, fotbal, hokej, beach volejbal, badminton a další
Na kole ročně najede: cca 2 500 km (+ cesty do práce a z práce)
Majitel kol: silniční Scott, horské kolo Amulet, Favorit z 80. let s osazením Campagnolo, cestovní kolo z 30. let
datum: 28.05.12 - kategorie: Rozhovory

Komentář:

  1. [1] Replica Rolex

    Každoročně nám projde redakcí stovky až tisíce cyklistických produktů. Ročně otestujeme více jak devadesát jízdních kol od zhruba padesáti značek na našem trhu i mimo náš trh.

    20.06.13, 11:00:19
id

id

id

CykloŠkoda - Přilby a brýle Kask

nachazel

BP BP BP BP
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign