deluxe-cycling

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

eurobike2017

S fyzikem za dobrodružstvím

Nemusíme si nic namlouvat, cestování je snad snem každého. Jenom ti největší zápecníci netouží vytáhnout paty dále, než na dvorek svého domku, aby sáhli do kýble s vychlazenejma lahváčema.

Cestování má nejrůznější polohy. Pro někoho cesta znamená objíždět naši krásnou matičku zemi, pro někoho to znamená sednout do letadla a užívat si v horizontální poloze na písčité pláži Řecka. No a někomu toto vše rozhodně nestačí a pohrdá všemi možnými výdobytky současného továrního systému cestovního ruchu. Takový člověk potřebuje na cestě trochu doplnit endorfiny v těle, potřebuje dobrodružství, nepohodu a opravdu nevšední zážitky.

Když jsme tak seděli v kanceláři jedné  cestovky a čekali na to, až nám jeden takový nekomformní cestovatel uvaří k povídání čaj, zaslechli jsme z předsíně slova: „Dobrý den, tak vás konečně vidím, vždyť já vás znám zatím jen z katalogu“. Jakási paní konečně spatřila člověka, kterého asi do té doby skutečně mohla vidět jen v katalogu – Adventury. Cestovní kanceláře, která je u nás největší společností v oblasti skutečně dobrodružného poznávání míst doslova po celé zeměkouli. A tím dotyčným byl a je Jarda Lhota. Člověk cestovatel, bývalý fyzik, raftista, vášnivý cyklista a organizátor. Člověk, který vás rozhodně na první pohled zaujme řadou obtočených korálků a řetízků na obou zápěstích, zvláštním a něco znamenajícím přívěškem na krku, svými dlouhými vlasy, nějakým tím kovem vetknutým do ucha a podobnými náležitostmi, které zdůrazňují jeho osobnost a zřejmě i styl života.

Jardu Lhotu známe už léta. Naši čtivější čtenáři si nemohli nevšimnout řady reportáží z cest, které Jarda nebo jeho kolegové z Adventury pořádali. A protože považujeme Jardu z našich dlouhých cestovatelských hovorů za jednoho z nejpovolanějších lidí z oblasti dobrodružného cyklistického putování po všemožných končinách, muselo dojít časem i k tomu, že si s ním, tentokrát pro vás, popovídáme o cestování na kolech obecně. Jsme přesvědčeni, že vy, kteří se na podobnou cestu do neznámých končin někdy budete chtít vypravit, určitě v jeho slovech naleznete mnoho podnětného a praktického. A nebo můžete sedět třeba i za tou pecí, cucat toho lahváče a snít o tom, že třeba i vy jednou….

Naše první otázka nemůže znít jinak, než jestli sám sebe považuješ za dobrodruha.

No, živím se tím…. Ale vážně. Vyrůstal sem na malé vesnici, v hospodářství, a tak sem už od mala žil v přírodě, mezi zvířaty. Asi to bude znít jako klišé, ale vždycky sem si četl dobrodružné knížky. Karla Maye, Seatona, Londona a podobné. Stal se ze mě takový cestovatel teoretik a do svých dvaadvaceti let sem byl nejdál na Slovensku. Ve třiadvaceti lety sem byl poprvé v zahraničí. Na půldenním nákupu v Drážďanech pro levné boty. Mezitím  sem také začal studovat v Praze fyziku. A protože sem tak trochu blázen a většinu věcí, co dělám, tak naplno, přidal sem si ještě souběžně na ČVUT elektrotechniku. Na vysoké škole sem se seznámil s lidmi, kteří měli k cestování velký vztah a začal sem s nimi jezdit. Rusko, Rumunsko, Bulharsko a podobné destinace. To mě fakt hodně vzalo. Zvlášť vodácké expedice třeba na Sibiř. Potom nějaké Rakousko, Itálie.

Ale to už ses živil jako nadějný vědec, že?

Jo, dělal sem v Akademii věd jako vědecký pracovník. Na starosti sem měl laserovou laboratoř, kde se zkoumalo proudění tekutin. Práce nesmírně zajímavá, hrozně mě to bavilo. Dokonce mám z té doby patentovaný jeden vynález. Ale problém byl v tom, že sem bral asi 1600 korun hrubého a z toho sem platil 1200 Kč podnájem, kde jsem žil s manželkou a tříletou dcerou. Byla to drsná doba. Z toho nízkého platu sem nebyl schopen rodinu uživit. Ráno sem se  probudil, vybral sem z knihovny třeba kvantovou mechaniku, donesl do antikvariátu za padesátikorunu a koupil nějaké jídlo. Takže sem z existenčních důvodů fyziky časem nechal. Následovaly dobře placené výškové práce na vedlejší úvazek. Ráno v laboratoři jako vědec  a odpoledne v montérkách na laně někde pod okapem se štětkou v ruce. V hlavě fyzikální pokusy a před sebou kus zrezlýho plechu. Za výškové práce sem si vydělal zhruba desetkrát víc než v akademii. Na jaře 1989 sem pověsil vědu na hřebík. Živil se jednak tou vejškařinou, ale šil sem třeba i spacáky a padáky. Ale abych to zkrátil. Následovalo seznámení s kamarádkami z USA, které k nám do republiky přijeli na návštěvu a které sem znal z raftových závodů. Ty mi pořád říkaly, ať si založím cestovku, že to je ekonomicky průchodné. Dokonce mi udělaly finanční rozbor. Pořád mi zdůrazňovaly, že máme tak nádhernou zemi, že se musí vyplatit k nám vozit cizince. Tak jsme do toho s kamarádama šli, začali jsme sem vozit nějaké cizince a mezi tím přišel jiný kamarád, a ten přišel s tím, že budeme vozit i naše lidi ven, protože tam máme už nějaké kontakty. Od té doby se definitivně věnuji pouze cestovce. Paradoxně sem trochu podnikatel proti své vůli, protože sem nikdy nechtěl být majitel něčeho podobného. Vždycky sem chtěl dělat hlavně průvodce. Jsem nejšťastnější, když můžu být někde s lidmi v divočině, kde se můžu o ně starat a předat jim třeba i svoje zkušenosti. Ukázat jim svět, což pro mnohé byly třeba jen ty mořské pláže. No a z toho všeho vznikla Adventura. Cestovka, která dneska nabízí skoro všechno, kromě toho válení na pláži.

Ale občas se také poválíte…

Jistě, ale není to cílem. Cílem sou aktivity, sport, návštěvy etnik, příroda, divočina, nevšední zážitky, poznávání. Vždy něco navíc než přepychový hotel a konfekční turistická restaurace. To opravdu není náš cíl. A když už hospoda, tak aspoň nějaká, která má trochu exotický ksicht.

Nechme už cestovky, lidi teď už ví, že si s tebou příliš neposedí na okraji bazénu se sklenkou campari v ruce, a tak třeba zase raději zvolí někoho s vlastním modrým letadlem. Sedněme na kolo. Čtenář už asi čeká, až s tím začneš.

První tři roky sem měl na starosti rafting. Potom jsme si trochu přerozdělili role a já dostal v Adventuře cyklistiku. To bylo v době, kdy k nám přišla horská kola. Najednou sem na kole začal objevovat jiný svět. Uvědomil sem si, že většina z toho, co se chodí pěšky, se dá na horáku projet. Podstatně rychleji a o to více lze vidět. Vždycky sem vyhledával cestu odněkud někam. Nějak mě nebrala kolečka. Tak sem začal organizovat třeba cestu po Karakoram Highway nebo cestu ze Lhasy do Káthmándú, trasu himálajským hřebenem, marocký hřeben od severu na jih.

Kde jsi vlastně všude byl na kole?

Z těch exotických zemí dvakrát v Chile. Tam třeba jednou přes poušť Atacama a jednou v jižní Chile až do Patagonie. Několikrát Maroko, Tunisko, Sýrie, Turecko, Pákistán, Tibet a samozřejmě celou Evropu.

 

To se nebojíš vzít lidi třeba do Pákistánu, aniž bys tam někdy byl?

Děláme to tak, že než tam vezmu klienty, tak tam jedeme sami a trochu to projedeme. Samozřejmě uděláme fotky, přednášky. Prostě připravíme promoakci.

Povídejme si teď především o kole. S tím máš mnohé zkušenosti. Začněme s přepravou. Určitě mnozí tvé rady ocení.

Balení kola bych rozdělil na cestu tam a na cestu zpátky. Na cestu zpátky nekladu takový důraz na kvalitní zabalení, protože když se něco poškodí, není to taková tragédie jako při cestě tam. Na balení kola používáme přepravní vaky. Ty už u nás prodává několik firem. Musí se sundat obě kola a všechno, co přečuhuje a mohlo by se poškodit. Jsou to třeba rychloupínáky, pedály. Přehazovačku vyšroubujeme z rámu a strčíme mezi zadní patky. Někdy stáhneme i kliky. Řídítka také dolů a přivázat k rámu. Do obou vidlic jsou důležité rozporky. Dobrou zásadou je necpat ke kolu další věci. Čím je vak těžší, tak tím hůře a obtížněji s ním letištní personál zachází. Kolo je dobré vystlat karimatkou. Vak samozřejmě používáme tehdy, když přiletíme a odlétáme ze stejného místa. V opačném případě používáme na cestu tam krabice a na zpáteční cestě jej obalíme tím, co seženeme na místě.

Jak by mělo vypadat kolo na takovou středně těžkou až těžkou expedici?

Vždy doporučuji ocelový rám, ne hliníkový, nebo dokonce karbonový. Ocelový daleko víc vydrží a dá se případně lépe opravit. Kola se často vozí všelijak a zachází nám s nimi docela brutálně. V Pákistánu se nám třeba stalo, že jsme kola velice pečlivě a šetrně narovnali na střechu autobusu a na další zastávce nám na ně hodili dvě gumy od traktoru.

Doporučoval bych přední odpruženou vidlici. Nejde o zlepšení jízdních vlastností, ale o pohodu, únavu zápěstí. Na zadní odpružení nemám jednoznačný názor. Já ho ale nepoužívám. Bývají s ním problémy při montáži nosiče a kolo je také zbytečně složité, a tedy náchylnější na poruchy.

Hledíš na váhu kola?

To rozhodně ne. Koukám spíše na jeho robustnost. Vypozoroval sem, že na expedice jsou vhodná kola v cenové relaci 15 až 30 tisíc korun. Kola nad 30 tisíc jsou zbytečně odlehčená na úkor životnosti.

Jaké používáš pedály? SPD nebo klasické? Přeci jen se na expedicích také hodně přesouváte pěšky.

Jezdím na SPD, ale na expedice jsem si dával normální pedály s klipsnama. Jednou v Himálaji měl kamarád nepříjemnou zkušenost, že mu v espédéčkách zamrzly zámky bot a nemohl se vypnout. Teď už vozím SPD všude, ale ve sněhu a mrazu si dávám pozor. Chce to ale turistické cyklistické tretry, ve kterých se dá chodit, a k nim ještě jedny boty na chození, nejlepší jsou trekové sandály.

Jaké osvětlení?

Osvětlení určitě. a takové, které se dá použít třeba večer ve stanu na vaření. Ale trasy se plánují tak, že se nejezdí po tmě. Ve tmě se zvyšuje riziko úrazů.

Důležité jsou brašny a nosiče

Ty jsou nesmírně důležité a spousty lidí je podceňuje. Setkal jsem se několikrát s tím, že lidi měli kola za desítky tisíc a brašny za pár korun, které se jim po třech dnech rozpadly. Brašny musí být hodně robustní, maximálně vodotěsné. Ale věci i přes určitou vodotěsnost se dávají ještě do igeliťáků. Brašny by měly jít bez problému odmontovat z kola. Nejsem velkým přítelem brašniček na řídítka, protože jsem ještě neviděl systém úchytu, který by v terénu neprasknul. Přední nosič sem také kdysi vozil, ale po příhodě v Patagonii, kdy se mi nosič ulomil, vlítnul kola a já letěl vzduchem několik metrů, ho vynechávám. Osvědčila se mi ale velká brašna do rámu, kam dávám těžké věci, které potřebuji často. Třeba nářadí, traťovky a podobně. V rámu je optimální těžiště.

No a zadní nosič rozhodně doporučuji ocelový, který se dá na cestě svařit, třeba u kováře nebo v autoservisu.

Na posledních cestách jsem si začal balit stan do válečku a ten přitáhl gumicukama zespodu na řídítka. Zlepšilo se mi tím těžiště a uvolnilo se mi místo v brašnách.

Když už jsem u toho těžiště, tak je potřeba dbát na to, aby nejtěžší věci byly co nejblíže ke středu kola a co nejníže. Je nesmysl si dát třeba na dno brašen spacák a na něj konzervy. Jednou sem dokonce viděl člověka, který si při jízdě přes poušť upravil asi sedmilitrový kanystr, aby se mu vešel do trojúhelníku rámu. To bylo skoro ideální.

Když jsme u té vody, jezdíš krajinami, kde je o vodu nouze. Jak to řešíš?

Já vozím litrový bidon na okamžitou potřebu. V něm mám nějaký ionťák. Zbytek vody v pet lahvích. Ty rozmístím různě na kole,  vzhledem k těžišti. Když upadnu a nějakou rozbiju, tak nějaká vždy zbude. Musíš myslet na to, že si vezeš třeba vodu na třicet hodin. A to je asi 8 litrů. Například na poušti Atacama jsme třeba nabrali vodu jeden den ráno a další voda byla až druhý den večer.

Co náhradní díly kola?

No, ideální by bylo mít  s sebou úplně všechno. Většinou jede skupinka více lidí, tak se o ty věci podělí. Vozíme jeden náhradní plášť s kevlarovými boky, který jde složit. Každý musí mít jednu až dvě náhradní duše a spousty záplat. V pouštních zemích, když sjedeš  z cesty, zjistíš, že máš v duši zabodaných třeba dvacet trnů z akácií. To můžeš klidně všechny záplaty ihned spotřebovat. Dále vezeme jedny náhradní pedály, každý má nejméně pět drátů od každé délky. Ty se schovají do řídítek nebo do sedlovky. Z toho vyplývá, že v žádném případě nevozit na takové akce moderní vypletená kola, ve kterých je minimum drátů. Chce to klasická poctivě vypletená kola s 32 nebo 36 dráty. Každý potom má mít sadu brzdových špalků, lanka. Na celou skupinu máme jednu obyčejnou přehazovací páčku, která se dá namontovat kamkoliv, a obyčejnou přehazovačku. Samozřejmostí je olej, ne ale sprej. A hlavně nezapomenout na náhradní šroubky k nosiči. Skoro každému se nějaké vytřesou. A kdo má hliníkový rám, tak určitě náhradní vyměnitelnou patku u přehazovačky.

A abych nezapomněl, ani metr neujedu bez kvalitní a pohodlné helmy.

Nářadí je také nezbytné.

Každý musí mít montpáky, pumpičku a již zmíněné lepení. Nezbytný je nýtovač na řetěz, sada imbusů. Užitečný je vázací drát a ideální je taková ta stříbrná 3M páska. S tou jsme už opravili i nemožné. Potom také centrklíč a každý na své kolo stahovák na kazetu. A alespoň jedny sikovky na skupinu. Stejně tak patnáctku na pedály. Bič na stažení pastorku z kazety potřeba není. Nouzově se dá sundat řetěz a ten použít, řetěz jde nahradit i hadrem.

Určitě ale i v odlehlých zemích se někde najde nějaká dílna. Takže, kdybys něco zapomněl…

To jistě, ale jezdil jsem i v místech, kde třeba tři dny nepotkáš člověka, natož nějakou dílnu.

Umyjme si už ruce od kolomazi, odložme nářadí a řekněme si něco o tom, jak je potřeba být jazykově vybaven na podobné cesty.

Mluvím rusky, francouzsky, anglicky a španělsky. Španělsky jen trochu, ale domluvím se. Rozdíl je samozřejmě v tom, jestli jedeš sám jako nezávislý cestovatel nebo jako průvodce. Když pojedeš sám, tak ani moc mluvit a rozumět nemusíš, protože se stejně nakonec domluvíš s každým, jen ti to déle trvá. Ale bez jazyku si cestu tolik neužiješ, protože si s lidma nepopovídáš. Pozvou tě domů a ty bez jazyku budeš čumět jako trouba do zdi.

Já, jako profík, jako průvodce, který zodpovídá za lidi, umět musím. Stalo se mi už třeba, že sem vyplňoval chorobopis ve francouzštině. Zodpovídám za lidi a neumět jazyk by bylo neprofesionální.

Když se s místními lidmi bavíš, o co se zajímají? O čem si především povídají?

Prvotní je pro ně rodina. Ptají se, kolik máš dětí, jestli jsi ženatý. Potom takové ty běžné starosti. Barák, pole, kolik si vyděláš, co si za to koupíš. Na politiku kašlou. Nebo se o ní zmíní jen okrajově. A všude znají fotbalistu Pavla Nedvěda. To je kolikrát až neuvěřitelný, kde jsem se s jeho jménem setkal.

Cesta se neobejde bez peněz. Kam s nimi?

Obecně cenné věci vozím v batůžku na zádech. Peníze, diktafon, foťák. Foťák i z toho důvodu, že je rychle po ruce a v batůžku tolik netrpí. A když ti někdo kolo ukradne nebo prošacuje, tak ty cenné věci máš u sebe. Nejsem také velkým přítelem kreditek a šeků. Pokud je mám, tak jen jako nouzovku. Jinak to řeším hotovostí.

Smím se zeptat, kam si je schováš? To až tě budu chtít někde na poušti klepnout po hlavě a obrat tě.

Vozím je v tělové ledvince. I ve spánku je mám na sobě. To obzvlášť v civilizaci. V divočině ti je nikdo nevezme. Mezi lidma musíš dávat bacha. Každý pozná, že jsi turista, který má zřejmě peníze.

Kolo ti ještě nikdo nešlohnul?

Někde v divočině ti kolo neukradnou. Ti lidé by asi ani nevěděli co s ním. Spíš ti děti vezmou computer nebo blikačku.

Jak jsi obezřetný, když si hledáš místo na spaní? Čekáš třeba, až se setmí, abys ve tmě někam zahnul a nikdo z místních raději neviděl kam?

Když je poblíž vesnice, tak jdu spíš do ní a snažím se ubytovat po zeptání někde za barákem. Domorodec potom cítí za tebe zodpovědnost. Třeba v islámských zemích to je pro lidi čest, že se utáboříš u nich na pozemku, a běžně se stává, že nás vezmou k sobě domů.

To pak přijdou asi na řadu dárečky, že? Becherovčička, flaštička rumíčku… malá busta prezidenta…

To ne, to by bylo příliš těžké. Vozíme propisky, zapalovače, pohlednice Prahy. I to má úspěch.

Když už tě místní pozvou, určitě ti nabídnou něco k jídlu. Co když ti předloží nějaký, pro nás, hnus. Brouky, housenky a podobné lahůdky?

S tím já nemám problémy. Brouky mi ještě nikdo nenabídl a všechno ostatní jsem už jedl.

Zmiňme se trochu o zdravotních rizicích.

Především je potřeba brát s velkou rezervou to, co ti řeknou o dané zemi doktoři na hygienické stanici. Ti tam sice mají mapy s výskytem nemocí, ale často jsou mimo realitu. Ty, kdybych bral vážně, tak mě propíchaj injekcema s vakcínama skrz naskrz, nebo budu podle nich mrtvej, jakmile do nějaké exotické zemi jen vstoupím. Každé očkování organizmus oslabuje, a tak s ním opatrně. Osobně doporučuji očkování proti tetanu, hepatitidě „A“, a to je asi vše. Choleru, tyfus a podobně ani moc nedoporučuji, Stejně není stoprocentně účinné a organizmus oslabí.

Velmi důležité je ale dávat bacha na vodu. To je velké nebezpečí. Snažím se používat koupenou vodu v uzavřených pet lahvích nebo vodu sterilizovat. Když místní pijí vodu z nějaké studny, tak to vůbec neznamená, že se jí mohu napít i já. V jídle si naopak dopřávám skoro vše. S výjimkou syrové kořenové zeleniny, které se vyhýbám. Ovoce je bez problému, pokud se loupe.

Míváš problémy s místními lidmi?

Člověk musí respektovat jejich kulturu. Nemohu třeba v islámské zemi jít do mešity v triku a kraťasech. Nebo holka na kole  by si měla vzít před vesnicí nějaký šátek na hlavu. Řešíme to také tak, že si koupíme místní oblečení. Přestáváme být nápadní a zapadnem do davu. Tím se obrovským způsobem snižuje riziko konfliktu. Když chci někoho vyfotit, musím se zeptat. Nejdřív si řeknu s dotyčným pár slov a potom se ho na focení zeptám. Je potřeba s lidmi komunikovat jako partner a ne jako „lovec“.

Jak se připravit před cestou? Myslím tu netechnickou oblast, takový ten cestovní software.

Rozhodně je dobré si o té zemi přečíst třeba nějakou beletrii, snažit se dozvědět něco o její kultuře. Průvodce je samozřejmostí. Chce to co nejvíce proniknout do místní mentality a pochopit ji ještě před cestou. Potom udělá člověk daleko méně společenských kiksů.

Člověk s člověkem se většinou dohodne, ale co zvířata?

Problémy jsou se psy a s hmyzem. Co se týká psů, tak já neustále čerpám s rozhovoru, který jste kdysi dělali v Cykloservisu s doktorem Kňákalem. Nakopíroval sem si to a každé skupině to dávám mezi materiály před výjezdem. Já osobně jsem Kňákalovy rady několikrát použil. Setkání s polodivokým pasteveckým psem je na našich cestách naprosto běžné. No a proti hmyzu se bráníme repelentama a používáme moskytiéry a leckde i antimalarika. Nejsou sice stoprocentní, ale zvyšují odolnost. Ale člověk se po nich nemusí cítit moc dobře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Projel si toho na kole opravdu hodně. Co pro tebe znamená kolo? A máš dojem, že je někde země, kde bys mohl žít?

Kolo je pro mne především dopravní prostředek, který mi zároveň dává obrovskou svobodu. Ale je to zejména prostředek, nikoliv cíl. Kolo mi slouží k tomu, abych stihnul větší kus cesty, víc viděl. Ty země, kam jezdím, nebo vodím klienty, jsou tak zajímavé, že by byla škoda udělat si z nich jenom cyklistický trenažér. Na cestách hledám poznání, obohacení, proto mě třeba moc nelákají země pod anglosaským vlivem. Přestože tam občas jezdím, tak mi toho zdaleka tolik nedávají jako třeba Maroko nebo Tibet. Pro mě je daleko důležitější udělat si větší kulturní a duševní rozhled než se unavit na kole.

Ty asi nepatříš do skupiny cestovatelů, kteří po návratu z divočiny při pohledu na první tramvaj nebo dopravní zácpu hlásají, jak to je jinde krásné, jak se tam modlí a užívají si meditace a že by zrušili civilizaci.

Ne to nejsem. Jsem patriot a myslím, že to tak má být. Jednou sem se narodil tady a tak patřím sem. Nikdy ze mě přeci nebude hinduista nebo muslim. Rád se s jejich kulturou seznámím, třeba mě obohatí a dá námět k přemýšlení, ale jsem středoevropan a už to tak zůstane.

Povídalo by se hezky a asi ještě dlouho, ale musíme pomalu končit. Na závěr bych prosil nějakou krvavou historku z tvých cest. Člověka potěší, když slyší o neštěstí cizích.

Moje nejdrsnější a nejveselejší historka současně je z přejezdu přes poušť Atacama. Cesta, po které jsme jeli a byla i v naší mapě, náhle skončila, a tak následovalo dvoudenní nošení a tlačení kol přes sedlo, které mělo 5 150 metrů. Řešili jsme to třeba i tak, že jsme ve dvou vzali jedno kolo, vynesli nahoru, vrátili se pro další a tak pořád dokola. Opravdu poctivé dva dny práce v suťových polích a šíleně řídkém vzduchu. To bylo tehdy opravdu vtipné.

A jednou v Maroku jsme vyrazili po cestě, která sice byla na mapě, ale skončili jsme v akáciovém háji. Během chvíle jsme všichni propíchali duše. Nandali jsme náhradní, ty jsme také propíchali, až se začalo lepit. Postupně došly i záplaty a lepidlo. Večer začala písečná bouře a my ani nevěděli, kde jsme. Najednou, jako v pohádce, jsme v dálce uviděli světýlko. Došli jsme k němu a tam stál domek. Ujal se nás tam nějaký člověk a vyklidil svou sváteční místnost. Prostřel nám koberce, uvařil jídlo a nechal nás tam vyspat. Druhý den ráno sehnal nějakým zázrakem záplaty a lepidlo a po opravě kol se s námi rozloučil. Já si tehdy představoval, jak by se zachoval Čech, kdyby k nějaké odlehlé vesničce přijelo deset hladových a špinavých Arabů, jestli by jim také vyklidil obývák a uvařil večeři.                                                                                      (kany)

foto: Jarda Lhota a archiv Adventury

datum: 18.05.05 - kategorie: Cestování
id

tsbohemia

id

id

CykloŠkoda - Přilby a brýle Kask

nachazel

BP BP BP BP
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign