crussis2017

Nabídky maloobchodů

Navigace

RSS exporty sekce

Zprávy

Partneři

Související články

Článek

author_unor_2017

Jízda v jedné stopě, rozhovor s profesorem Pafkem

Profesor Pafko nejen o cyklistice

Jedna stopa, co si pod tím konkrétně představit? Samozřejmě, automaticky se nabízí jízdní kolo, případně motocykl, ale co třeba stopa zanechaná v nějakém historickém kontextu? V životě pana profesora Pafka se všechny uvedené možnosti vzácně doplňují - vedle jeho mnohaleté záliby v cyklistice či historických motocyklech je zde totiž skutečná, nemalá stopa, chcete-li otisk, v historii medicíny. V roce 1997 tento uznávaný chirurg provedl se svým týmem první transplantaci plic v České republice, a minimálně stejnou pozornost veřejnosti si získal ještě o rok dříve, kdy úspěšně odoperoval plicní nádor tehdejšímu prezidentu Václavu Havlovi. Představovat Prof. MUDr. Pavla Pafka by tedy jistě bylo příslovečným nošením dříví do lesa. My jsme se za ním do pražské motolské nemocnice, konkrétně na III. chirurgickou kliniku, vydali právě kvůli jeho zálibě v kolech, klasických i vysokých. Ve svých pětasedmdesáti letech na nich totiž ročně najede přibližně tři tisíce kilometrů, vlastní celkem devět bicyklů. Jak však sám dodává: „Člověk má jen jeden zadek, a jezdit na všech kolech naráz je proto bohužel nemožné.“

Je páteční odpoledne, předjarní slunce se svými paprsky opírá  do oken útulné ordinace a naše povídání může začít. Mimochodem, o tento rozhovor jsem telefonicky požádal o pouhé dva dny dříve. Pan profesor se evidentně snaží věci řešit bez zbytečných odkladů, v životě i ve své profesi. „To je nádherně, viďte, rád bych odpoledne vyrazil na kolo“, tak zní jedna z jeho prvních vět. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a připadám si skoro jako v menším cyklistickém království. Nelze přehlédnout řadu modelů kol, většinou dárků od vděčných pacientů, dále časopis o historických automobilech a motocyklech (a kolech) a v neposlední řadě hrneček s uchem dovnitř a nápisem: „Pro ty, kteří již mají všechno.“ Také dárek. Jen pro dokreslení atmosféry...

 

Řadu let Vás, pane profesore, potkávám na cyklistických a auto-veteránských akcích. Nejčastěji na vysokém kole, případně v sedle historického motocyklu. Dvoustopá vozidla vás nepřitahují?

Auto beru pouze jako dopravní prostředek, nikoli koníček. Jednostopé vozidlo, ať už kolo, případně vysoké kolo či motorka, mi dovolí vnímat naplno okolní přírodu. Všichni cyklisté i motorkáři mi jistě dají za pravdu, že člověk úplně jinak vnímá vůni lesa a louky, ale i slunce a vše další. V autě je od všeho izolován.

 

Kde se vzala vaše láska ke kolům?

Jsem válečné dítě, narodil jsem se v roce 1940, a tehdy bylo kolo pouhým snem. Měli jsme jen koloběžky. První kolo, které jsem dostal ve třetí třídě, se jmenovalo Premier. A podobně jako Svěrák v Obecné škole, i já jsem jako první odmontoval blatníky. Ale další „závodní“ úpravy se již na něm nedaly udělat. Pak přišlo na řadu první dospělé kolo Sportka a dodnes si pamatuji, jak jsem na ní přeplétal a centroval zadní kolo. Místo torpéda jsem tehdy dal pevnou nábu, na „cvrčka“ (volnoběžku, pozn. red.) tehdy nebyly peníze. Takže to, co je dnes u řady městských jezdců tak moderní, jsem měl už před šedesáti lety. (smích) Naučil jsem se na tom kole stát, dokonce i trochu couvat, a brzdili jsme jen nohama. Brzdy byly hodně drahé. Kolo zkrátka bylo moje dětství. Po studiu v Praze jsem si našetřil na Favorita, ale sehnat jej bylo neskutečně složité, věci se daly sehnat jen přes známé a s lahví whisky v tašce.

 

Jízda na „festce“ s pevným převodem musela být dobrou průpravou na vysoké kolo.

Na začátku byly tyto zkušenosti určitě výhodou. Vysoké kolo jsem poprvé potkal na nábřeží u vyšehradského tunelu, bylo to před řadou let. Tehdy jsem si řekl, že si podobné musím opatřit. Přes centrum Paraple jsem se následně seznámil s Honzou Králíkem, který mě k vysokým kolům přivedl. Mé kolo je samozřejmě replika. Originální vysoká kola, kromě cenové nedostupnosti, jsou výrazně těžší v případě ráfků a dalších dílů. Navíc je jich pro běžné ježdění podle mě škoda.

 

Kdysi jsem Vás na vysokém kole potkal v Řevnicích, v běžném provozu.

Tam jezdím, to je pravda. Dnes je ale situace díky cyklostezce mnohem snazší. Každopádně jízda na vysokém kole je hodně zábavná. Přirovnal bych ji možná k jízdě na koni, kdy se traduje, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. S oblibou říkám, že když jede člověk na klasickém kole, má radost on sám. Ale když jede na kole vysokém, mají radost i všichni ostatní. Tedy lidé, které potkáváte. Zkrátka děláte radost, což mě moc těší. A nejde jen o to, že si vás lidé filmují a zajímají se o samotné vysoké kolo. Myslím, že od toho jsme na světě, abychom dělali radost svému okolí.

 

Vysoké kolo je jistě více o pohodové jízdě nežli o sportovním tempu „nadoraz“.

Přesně tak, prostě si jen tak jedete pozvolna krajinou a rozhlížíte se kolem sebe. Tedy pokud nejste Pepa Zimovčák.

 

A společnost kolem vysokých kol? Mám na mysli třeba Český klub velocipedistů.

Ano, jsem v tom klubu. V podstatě se jeho členové dělí na tři tábory. Tedy na ty, kteří jsou tam z technického důvodu a velmi se zajímají o historii kola, jeho postupný vývoj a podobně. Pak jsou ti, kteří na kole závodí nebo jezdí různé exhibice, což je třeba Pepa Zimovčák. A poslední skupinou jsme my, kteří jezdíme jen tak, pro radost svou a hlavně radost okolí. Ale historie kola je velmi zajímavá. Určitě stojí za to vyrazit do Technického muzea na Letnou, kde dělal současnou expozici kol právě kamarád Honza Králík.

 

Jak těžké je naučit se jezdit na vysokém kole?

Pokud má člověk aspoň základní cyklistickou průpravu, tak to zvládne celkem rychle. Už jsem naučil jezdit tři ze svých pěti vnoučat. Prvním krokem je naučit se řídit, držet základní rovnováhu a jezdit v podstatě jako na koloběžce, s levou nohou na zadní stupačce, tedy takzvaném „špačku“. Dalším krokem, což je můj vlastní postup, je pravou nohou šlapat a levou stále stát na stupačce. A pak už se „jen“ člověk vyšvihne do sedla. Není to nic těžkého.

 

Absolvoval jste v doprovodné skupině i proslulé jízdy Josefa Zimovčáka. Byť na klasickém kole. Jak na člověka, který zná jízdu na vysokém kole, působí takto extrémní výkony?

S Pepou jsem absolvoval řadu cest, například i trať španělské Vuelty. V roce 2013 pak horské etapy Tour de France a každoročně v červnu děláme charitativní jízdu Na kole dětem, kde sháníme prostředky pro dětskou onkologii. Pokud ale jde o extrémní podniky typu Tour de France na vysokém kole, tak si lidi vůbec nedokáží představit, jaké kopce Pepa na vysokém kole vyjel. Stejně tak obrovské riskování ve sjezdech, zvlášť na mokru. Vysoké kolo má své limity, ať už jde o výjezdy, či sjezdy. Při jízdě z kopce se dá postavit na stupačku a nechat pedály volně otáčet, ale kolo je pak skoro neovladatelné. Často jsem Pepovi říkal, že je úplný blázen, protože právě takto on zdolává sjezdy. Práh rozlišení, co je bezpečné, a co už nikoli, má hodně posunutý... (smích)

 

Prudší sjezdy jsou v sedle nezvladatelné?

Mnohdy je to tak. Pokud se při jízdě pozvolna začne nadzvedat malé zadní kolo - my tomu říkáme, že začíná „telegrafovat“ - tak člověk musí seskočit.

 

V případě takto extrémních výkonů asi už nelze hovořit o zdraví prospěšném pojetí cyklistiky.

To už skutečně nelze. Jinak je ale podle mého názoru kolo stále nejlepším sportovním náčiním pro staršího člověka. Za prvé tak netrpí nosné klouby, tedy kolena a kyčle, a za druhé starší člověk potřebuje spíše kontinuálně delší zátěž než nějaké sprinterské výkony. To vše kolo splňuje. Klusat hodinu či dvě už bývá trochu za trest, ale na kole je i několikahodinový výkon bez problémů. A za třetí má kolo blahodárný vliv na psychiku. Jedeme krajinou, podél řeky či lesem, a když si k tomu stanovíme nějaký cíl, dáme si tam třeba jídlo, co víc si přát? Když někdy jedu na motorce a potkávám cyklisty, tak mívám výčitky svědomí, že zrovna nešlapu.

 

Po Praze se rovněž přepravujete na kole?

Celkem často, ale také na skútru. Ten je oproti autu hodně rychlý, a jsem přesně schopný dopředu říct, v kolik kde budu. To je s autem nemožné. Když tedy nemůžu jet na kole, třeba z důvodu, že musím mít sako, tak je skútr k nezaplacení. Není problém s parkováním, je to hodně podobné kolu.

 

Bydlíte v pražském Podolí, máte tedy skvělé podmínky pro cyklistiku.

Je to tak, přejedu tramvajové koleje a jsem na cyklostezce u Vltavy. Většinou jedu na Vrané a pak nahoru na Zvoli, kde se dá tamější kopec skvěle trénovat. Nebo ještě častěji jezdím podél Berounky. Pro cyklisty se v posledních letech hodně udělalo, ale stále jsou některé věci nedotažené.

 

Máte jistě na mysli třeba kamenný brod na cyklostezce před Vraným nad Vltavou.

Přesně tak, podobné věci by se měly dořešit. Jezdím i na bruslích a ten kamenný brod je na nich těžko překonatelný. Chápu, že třeba pozemky mají konkrétního vlastníka, ale vždyť v těchto místech kvůli zátopové oblasti stejně nic jiného stát nemůže. Tak jaký by byl problém vyasfaltovat nějakých tři sta metrů stezky a udělat lávku přes potok? Zvlášť když těmi místy cyklisté stejně jezdí. Starosta Prahy 4 mi slíbil, že se s tím pokusí něco udělat.

 

Nedá se jezdit jen po cyklostezkách. Jaká je Vaše zkušenost s českými řidiči?

Samozřejmě jsou různí lidé, ale český řidič není ještě vychován tak, jako na Západě, kde se k cyklistům chovají velmi uctivě a objíždějí je se značnou rezervou. To je u nás leda tak zbožné přání. Velmi rozlišuji mezi silničním provozem a cyklostezkou, dokonce i tím, že na cyklostezce nenosím helmu. Na silnici jsme ohroženi jinými. Pokud se však někdo vymele na cyklostezce, může si za to většinou sám. I když už jsem také na stezce dvakrát ležel – jednou kvůli psovi a jednou kvůli jinému cyklistovi.

 

A na vysokém kole s přilbou, nebo bez přilby?

Zásadně bez přilby, na vysoké kolo takový doplněk nepatří. Navíc se jede pomaleji a člověk se vlastně nepřetržitě soustředí. Musí mnohem více předvídat – bez brzd to ostatně ani jinak nejde.

 

Nakolik je vysoké kolo použitelné pro běžnou jízdu, dala by se na něm zvládnout Vaše cesta do práce, z Podolí do Motola?

Prosím vás, no samozřejmě! Jel jsem tu cestu na vysokém kolo mnohokrát. Ale jízda je trochu jiná než na běžném kole. Více bolí zadek, jede se na plných gumách. Dá se však jezdit normálně, není to nic nestandardního. Navíc je to v reálu daleko bezpečnější, než to na první pohled vypadá. Důvody jsou tři. Za prvé se nejede tak rychle. Za druhé, a to je v nadsázce, když padáte, můžete si vybrat místo – protože letíte déle. A za třetí, což je má osobní zkušenost, automobilisté vás míjejí daleko opatrněji. Možná v obavě, abychom jim s vysokým kolem nespadli shora na jejich plechového miláčka. (smích…)

 

Můžete nám popsat svá současná kola?

Kvůli Battagliově jízdě v jižních Čechách jsem si pořídil staršího Favorita, protože byl kvůli autentičnosti požadavek na klipsny a „biče“ (bovdeny vedené venkem, pozn. red.) Dále mám jednu starší italskou silničku a pak jsem si asi před deseti lety koupil karbonový Scott C1. Což bylo kdysi docela slavné kolo, na kterém jezdili i profíci na Tour. Dalším mým kolem je skládačka, na které jezdím třeba na poštu nebo k podolskému bazénu, když jdu plavat. Pak mám starší horské kolo na ježdění do práce, s ručně stavěným duralovým rámem. Koupil jsem ho jako ojetinu, ale je bezvadné. Dokonce jsem měl i titanové Morati, které jsem však daroval nejmladší dceři. Pak mám karbonové horské kolo a na chatě stařičkého ocelového Scotta. Ještě máme doma elektrokolo, jež jsme nedávno koupili mojí ženě, a pak samozřejmě vysoké kolo.

 

Děláte si základní opravy na kole sám?

Moderní kola se postupně posunula, že skoro žádný servis nepotřebují. Snad si ani nevybavím, zda mi někdy nepřesně řadila přehazovačka. Každopádně, v současnosti už si sám ani neměním řetěz nebo brzdové špalky, jednou za čas dám kolo do servisu.

 

Zajímáte se o současnou cyklistickou techniku?

Příliš ne. Mám rád svá kola, jsou dobrá, a nemám v plánu je měnit za novější. Ale je pravda, že nedávno na „Kanárech“ mě zaujala silniční kola na kotoučových brzdách. Jinak mi samozřejmě vnucovali vzadu odpružené horské kolo. Projel jsem se na něm, ale nejsem přesvědčen, že to potřebuji, bohatě mi stačí přední odpružení. Nicméně před pětadvaceti lety jsem si také říkal, že je blbost horské kolo a pár let na to jsem si myslel, že je zbytečná odpružená vidlice. A dnes si bez nich život skoro nedokážu představit. Vybavuji si, jak jsem sjížděl z brdské hřebenovky a ve vyšší rychlosti jsem vymetl velkou díru. Ustál jsem to, ale kdybych tehdy neměl odpruženou vidlici, nejspíš bych se tam rozbil. Zadní odpružení má jistě svůj smysl, ale potřebuje častější servis. Rám s pevnou zadní stavbou je naproti tomu naprosto bezúdržbový.

 

Máte nějaký nepříjemný cyklo-technický zážitek?

Jeden přímo odstrašující. Kdysi jsem si koupil úplně obyčejné horské kolo. Chtěl jsem, aby stálo do tří čtyř tisíc, neb jsem předpokládal, že mi ho v Praze stejně ukradnou. Tak jsem si ho v jedné prodejně koupil a příšerně v něm při jízdě vrzalo. Pan Hanousek v Radotíně to druhý den rozebral a říkal mi: „Pane profesore, oni vám do zadního náboje zapomněli dát kuličky!“ Od té doby všem říkám, aby si nekupovali kolo za čtyři tisíce, protože jsou to vyhozené peníze.

 

Pokud si můžete vybrat: horské, nebo silniční kolo?

Silničku mám za odměnu, to je pro mě vždy takový trochu svátek. Do práce jezdím na horském, mám to z domova do Motola třináct kilometrů. Horské kolo si vždy beru, když jedeme třeba do Jizerek nebo do Krkonoš.

 

Bydlíte u nejvytíženější pražské cyklostezky. Jak vnímáte nárůst počtu cyklistů? A nebojíte se našeho budoucího vykázání třeba ze značených turistických cest?

Je pravda, že přes sezónu, tedy od jara do podzimu, je to za hezkého počasí na této cyklostezce často doslova o život. Současně je ale skvělé, že tolik lidí sportuje, vždy je něco za něco. Vykázání cyklistů z turistických cest bych se nebál. Cyklista je klient a přináší peníze. Tím, že je nás cyklistů tolik, může být z pohledu obchodu pro mnohé regiony přínos. Navíc se mi v poslední době zdá, že i mnohé, pro cyklisty dříve zakázané cesty jsou najednou přístupné. Třeba v Krkonoších se může ze Zlatého návrší sjet až k Labské boudě, což se dříve nesmělo.

 

Vnímáte stoupající neohleduplnost mezi lidmi, třeba na přeplněných stezkách?

Samozřejmě by se dalo hovořit o morálce společnosti jako takové. A vůbec se to nemusí týkat jen cyklostezek. Ve dvou větách – máme se ekonomicky tak dobře, že jsme se takto dobře nikdy neměli. Ale jak stoupá ekonomický standard společnosti, tak se mi zdá, že klesá její morálka.

 

Může to mít podle Vás stále ještě souvislost se čtyřicetiletým totalitním režimem?

Určitě ano. Jsme stále ještě ve stavu jakéhosi raného kapitalizmu, kdy každý bojuje, jak může. A to vlastně ve všech oblastech. Moderní člověk by měl být trošku víc vstřícný, ať už je na cyklostezce, či kdekoli jinde v životě.

 

Vraťme se ke kolu a technice. Který komponent má z Vašeho pohledu největší přínos z toho, co se za poslední dvě desetiletí v cyklistice změnilo?

Ani ne tak komponent - já si myslím, že tím nejdůležitějším je kvalitní oblečení. Z mého pohledu oblečení výrazně prodloužilo sezónu, a kolo se stalo v podstatě celoročním sportem. Když si vybavím, jak jsme si dříve dávali pod dres třeba noviny, tak dnešní materiály jsou naprosto fantastické. Nebo třeba pláštěnky, když lije, tak jsou k nezaplacení.

 

Jezdíte tedy i přes zimu?

Pokud není hodně pod nulou, tak ano. Dokonce jsem si před lety koupil i pláště s ocelovými hroty, které mě nadchly. Mám kompletní pár kol s těmito plášti, abych je mohl jednoduše přehodit, když bude námraza. Ale přiznávám, že za ty dva roky, co je mám, jsem na nich jel asi jednou.

 

Vyhovuje Vám spíš individuální, nebo kolektivní pojetí cyklistiky?

Oboje má své kouzlo. Když si na kole chceme dát takzvaně „do trika“ a jet na výkon, málokdy se povede, abychom našli někoho, kdo je na tom výkonnostně podobně jako my. Většinou jste otrávený buďto proto, že vám druhý člověk ujíždí, nebo proto, že vás zdržuje. Ale parta lidí, v níž jezdíme pravidelně třeba do Rakouska, je ideální – chvilku šlapete a povídáte s jedním, pak zas s někým jiným. Cyklistika tedy může být příjemná, ať už je kolektivní, či vysoce individuální. Nicméně jízda ve skupině je vždy trochu nebezpečná. Zvlášť jdeme-li „do háku“ za někoho, koho neznáme. Při jízdě takříkajíc „gumu na gumu“ musí být člověk vždy velmi opatrný.

 

A profesionální cyklistika?

Pokud se zaměřím na silniční profesionální cyklistiku, tak jsem přesvědčen, že je to jeden z nejtěžších sportů vůbec. A když jsem o tom přemýšlel, tak vůbec první úmrtí na doping bylo právě v cyklistice. Nároky na jezdce jsou zde neskutečné. Při etapových závodech člověk dojede odpoledne a musí zregenerovat na další etapu. A znovu jede těch sto padesát dvě stě kilometrů, další den znovu a znovu. Je to nepředstavitelná zátěž. Takový fotbalista to odkope a má desetkrát víc peněz. I z hlediska tréninkové náročnosti je velký rozdíl. Fotbalista má trénink, pokud už denně, tak hodinu až dvě. Ovšem cyklista, jestliže nestráví každý den na kole mnoho hodin, nemůže být nikdy dobrý. Je to skutečně extrémní zatížení.

 

Je vůbec možná současná profesionální cyklistika bez dopingu?

Nejsem sportovním lékařem, abych se k tomu mohl vyjadřovat. Ale z mého pohledu je to na samé hranici lidských možností a skoro pochybuji, že bez nějaké pomoci organismu je to třeba ve zmíněných etapových závodech možné.

 

Asi je těžké rozlišit, kde leží hranice, co ještě není doping, a co už ano.

Často přemýšlím o tom, co je doping. Vše je dnes byznys. Pamatuji si dobu, kdy na zimní olympiádě někdy v padesátých letech diskvalifikovali sjezdaře, protože v cíli ukázal lyže, na nichž byla značka. Taková banalita stačila k tomu, aby byl vyloučen. Dnes každý, kdo dojede do cíle, jako první ukáže do kamery své lyže a jejich značku. Vidíte posun v myšlení? Když si třeba uvědomíme, že atleti - běžci jsou většinou Afričani z Etiopie a podobně, žijící v nadmořské výšce kolem tří tisíc metrů. Pak přijdou dolů k moři a jsou k neporažení. Takže aby byly podmínky více vyrovnané, jiní talentovaní běžci používají kyslíkové stany. Je to doping, nebo není? Vždyť se díky takovému stanu může Evropan připravit v podobných podmínkách jako nevědomky onen Etiopan...

 

Máte čas sledovat závodní cyklistiku?

Částečně určitě ano. Ale v případě naší domácí závodní cyklistiky mě trochu mrzí, že se postupem času vytratila spousta divácky zajímavých závodů. Téměř zmizela kritéria a je znát velký ústup dráhové cyklistiky, která byla divácky vždy velmi vděčná. Zmizela i spousta vyloženě tradičních silničních podniků, třeba etapová „Bohemka“, Praha - Karlovy Vary – Praha, jezdily se „Lidice“. Je to škoda. Na druhou stranu, pro širokou cyklistickou veřejnost se dělá hodně a jezdí se neskutečné množství maratonů. Vždyť na Králi Šumavy je každoročně několik tisíc lidí. Myslím, že je skvělé, že tolik lidí sportuje.

 

Pane profesore, mnohokrát děkuji za rozhovor. A přeji skvělou, nejen cyklistickou sezónu.

 

Jan Kadečka

Foto: Ivo Dvořák, autor, archiv redakce

 

 

 

 

 

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

· narozen 3. 7. 1940 v Bratislavě

· český hrudní a břišní chirurg, vysokoškolský pedagog

· v letech 1992 až 2010 přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze a FN Motol

· v prosinci 1996 operativně odstranil plicní nádor prezidentu Václavu Havlovi, v prosinci 1997 provedl první transplantaci plic v ČR

· ženatý, manželka Hana, tři dcery, pět vnoučat

· záliba v cyklistice, vysokých kolech a historických motocyklech

„Jsem Čechoslovák bez pomlčky. Tak jsem vyrůstal, máma z Holešovic, táta z východního Slovenska - nikdy jsem rozdíly nevnímal.“ (citát prof. P. Pafka)

datum: 21.08.16 - kategorie: Rozhovory
id

id

CykloŠkoda - Přilby a brýle Kask

BP Lumen Teasi One BP Lumen Limar X-Ride
Copyright (C) 2012 Cykloservis. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu vydavatele časopisu Cykloservis zakázáno.
Provozovatel webu: cyklo@volny.cz | webdesign